ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.59.2005
sp. zn. 4 As 59/2005 - 139
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce:
K. V., zast. JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem se sídlem Plzeň, Husova 17, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, za účasti: a)
V. s., s. r. o., zast. JUDr. Miladou Škvainovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, Koperníkova 21,
b) Obec Ch., c) D. V., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Ca 57/2003 - 107,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žádná ze zúčastněných osob nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Městského úřadu Stod ze dne 2. 7. 2002, č. j. Výst/1177/01/Vl, bylo na
základě řízení podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), nařízeno žalobci odstranění staveb – 2
skladovacích hal včetně oplocení a sjezdu na silnici č. II/230, nacházejících se na pozemcích
p. č. 589/2 a 584/2 v k. ú. M., postavených bez stavebního povolení, a v tomto rozhodnutí
správní orgán dále stanovil podmínky, které musí být dodrženy při odstraňování staveb.
Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání. O něm žalovaný
rozhodl rozhodnutím napadeným žalobou tak, že změnil rozhodnutí Městského úřadu Stod
tak, že žalobci bylo nařízeno podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona odstranění staveb
– 2 skladovací haly včetně oplocení a sjezdu na silnici č. II/230 na pozemcích p. č. 589/2,
584/2 a části pozemků p. č. 55/5, 583/1, 537/2, 1240/1, 616/3 v k. ú. M..
Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů a přiznání náhrady nákladů řízení s odůvodněním, že žalobce
umístil na své pozemky ocelové haly tak, že je smontoval a umístil provizorně na podloží
z vyřazených silničních panelů. Tyto haly žalobce hodlal následně v konečné podobě umístit
na těchto pozemcích, a proto požádal o vydání územního rozhodnutí. Žalobce namítal,
že správní orgány nezohlednily skutečnost, že jimi požadované vyjádření dotčených orgánů
státní správy bylo doloženo již v rámci původní žádosti. Žalobce nesouhlasil s požadavkem
na stanovisko obce Ch.ve vztahu k územnímu plánu, neboť územní plán nebyl
dosud zpracován a odsouhlasen. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že jedním z důvodů
zamítnutí žádosti žalobce byl požadavek zapracování ochranného hygienického pásma vrtu
užitkové vody, ačkoliv taková povinnost byla uložena jiným správním rozhodnutím obci Ch..
Žalobce dále tvrdil, že správní orgány nepostupovaly v souladu se stavebním zákonem, když
od něj požadovaly doložení bud' dokumentů, jejichž zabezpečení mu nepřináleželo, nebo
které již poskytl a byly na něm vyžadovány duplicitně.
Krajský soud v Plzni žalobu zamítl. Současně rozhodl, že žádný z účastníků ani žádná
z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
svého rozsudku předně uvedl, že bylo-li žalobcem v průběhu jednání před soudem namítáno,
že správní orgány nesprávně posoudily uložení jeho majetku – ocelových hal, jako stavbu,
je tato námitka s ohledem na uplatnění zásady dispoziční a koncentrační v soudním řízení
správním opožděná a soud k ní nemohl s ohledem na ustanovení §75 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přihlížet. K žalobní námitce vytýkající
správnímu orgánu nedůvodnost, resp. nezákonnost požadavku na předložení stanoviska obce
Ch. ve vztahu k územnímu plánu, krajský soud uvedl, že z rozhodnutí žalovaného je zřejmé,
že této výhradě žalobce (uplatněné již v odvolání) bylo žalovaným vyhověno a absence
stanoviska obce Ch. nebyla důvodem pro rozhodnutí o nařízení odstranění nepovolených
staveb. K žalobní námitce vytýkající správnímu orgánu nedůvodnost, resp. nezákonnost
požadavku na zapracování ochranného hygienického pásma vrtu užitkové vody krajský soud
konstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zmínil, že tento požadavek nebyl
oprávněný. V souvislosti se stavbou vrtu užitkové vody však žalovaný vytkl žalobci
nevyhovění výzvě ze dne 18. 7. 2001 v jiném směru. Podle této výzvy měl žalobce předložit
projektovou dokumentaci, jejíž součástí by byl i situační výkres zakreslující odstupy od
sousedních staveb. Nesplnění výzvy ze dne 18. 7. 2001 spatřoval žalovaný právě v
nevyhovění požadavku na předložení situačního výkresu obsahujícího vzájemné odstupy mezi
stavbami, tj. i ve vztahu k vrtu V1. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, podle které
správní orgány v řízení o odstranění stavby požadovaly neoprávněně předložení dalších
vyjádření dotčených orgánů státní správy. Z §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona
nepochybně vyplývá, že má-li stavebník zájem na zachování stavby postavené bez stavebního
povolení, musí v řízení o odstranění stavby (zahájeném z moci úřední) vystupovat aktivně, tj.
zejména podat žádost o dodatečné povolení stavby a předložit podklady a doklady, jež si
vyžádal stavební úřad a které je nutno předkládat ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební
povolení. V řízení o odstranění stavby bylo nepochybně prokázáno (zejména při místním
šetření dne 29. 6. 2001), že po vydání posledních stanovisek dotčených orgánů státní správy
(tj. stanoviska Správy a údržby silnic Starý Plzenec, stanoviska Policie ČR, OŘ Plzeň – jih,
dopravní inspektorát a stanoviska Okresního úřadu Plzeň – jih, referát dopravy a silničního
hospodářství z ledna a února 2001) došlo ke změnám při provádění nepovolené stavby, které
nejsou ve stanoviscích předvídány. Na základě tohoto zjištění stavební úřad ve výzvě ze dne
18. 7. 2001 jasně specifikoval rozsah podkladů nutných k posouzení možnosti dodatečného
povolení stavby. K tomu byla žalobci stanovena lhůta. Tato lhůta byla ještě prodloužena při
dalším ústním jednání, při němž byla žalobci vysvětlena potřeba reagovat na faktické změny
při provádění nepovolené stavby, které nejsou zohledněny v projektové dokumentaci a v
dosud předložených stanoviscích dotčených orgánů státní správy. Za této situace soud
nepřisvědčil žalobci v tom, že by se jednalo o požadavek stavebního úřadu na obstarávání
duplicitních podkladů. Bylo na žalobci, aby pokud má zájem na dodatečném povolení stavby,
předložil stanoviska nová, reagující na skutečné provedení stavby. Nelze také směšovat řízení
o vydání územního rozhodnutí, v rámci něhož byla vyhotovena a předložena stanoviska
týkající se zřízení vjezdu na pozemek, s řízením o žádosti o dodatečné povolení stavby.
Požadavek na předložení zcela nového stanoviska Okresního úřadu Plzeň – jih, referátu
životního prostředí odůvodnily správní orgány obou stupňů rovněž odchylným provedením
stavby oplocení a terénních úprav oproti projektové dokumentaci. Správní orgán prvního
stupně tak učinil ve výzvě ze dne 18. 7. 2001 a žalovaný v napadeném rozhodnutí.
Argumentaci správních orgánů v tomto směru žalobce žádným konkrétním způsobem – podle
názoru krajského soudu – nezpochybnil.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni žalobce (dále též „stěžovatel“) včas
podal kasační stížnost a uvádí, že ji podává z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. V té Krajskému soudu v Plzni vytýká, že se nedostatečně seznámil se spisovým
materiálem správních orgánů obou stupňů. To dovozuje konkrétně z toho, že krajský soud
svůj rozsudek opřel mimo jiné o skutečnost, že předmětné stavby byly vybudovány v rozporu
s územním plánem obce Ch., ačkoliv takový územní plán vůbec neexistuje. Podle stěžovatele
krajský soud v odůvodnění svého rozsudku tvrdí, že „předmětné haly byly postaveny v
rozporu s územním plánem, který v předmětné části obce uvažuje s lehkou vesnickou
zástavbou“. Dále krajskému soudu vytýká, že přejímá tvrzení žalovaného, když bere za
prokázané, že došlo ke změnám stavby, které projektová dokumentace nepředpokládá.
Krajský soud v Plzni při svém rozhodování rovněž převzal tvrzení obsažené v napadeném
rozhodnutí žalovaného v otázce posuzování předmětných hal jako staveb. Stěžovatel je toho
názoru, že v daném případě se nejedná o stavbu, ale pouze o dočasné umístění jeho hmotného
majetku, když z technologického hlediska je možné konstrukci hal skladovat pouze ve
smontovaném stavu. Jakýkoliv jiný způsob skladování jednotlivých segmentů hal by vedl k
nebezpečí poškození či zničení jednotlivých segmentů, ale i k ohrožení života a zdraví třetích
osob. V této souvislosti je zavádějící přesvědčení krajského soudu uvedené v odůvodnění
rozsudku, že teprve v závěrečné řeči při jednání bylo žalobcem namítáno nesprávné posouzení
uložení majetku žalobce jako stavby. Tuto námitku ovšem stěžovatel uplatňoval již v
odvoláních do rozhodnutí správních orgánů. Rovněž je zcela nepodložená domněnka
krajského soudu, že důvodem vydání rozhodnutí o odstranění stavby nebyla skutečnost, že
mezi dokumenty požadovanými správním orgánem bylo i zakreslení hygienických
ochranných pásem vrtu V1, přičemž z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že i tato skutečnost
byla jedním z důvodů pro vydání rozhodnutí o odstranění stavby. V tomto bodě pak soud
nepřihlédl k doloženému tvrzení ze strany žalobce, že předmětný vrt není kartograficky
zachycen v katastrálních mapách, ačkoliv tato povinnost byla již v minulosti uložena obci Ch.
spolu s vyznačením jednotlivých ochranných pásem. Tuto povinnost obec Ch. nesplnila.
Stěžovatel požaduje zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný správní orgán ani osoby zúčastněné na řízení – ač řádně obeslány – se ke
kasační stížnosti nevyjádřily.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno
správné právní pravidlo, ale je nesprávně interpretováno.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve
věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se
považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 1. 6. 2001 zahájil Městský
úřad Stod řízení podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona o odstranění stavby skladovací
haly postavené bez stavebního povolení na p. č. 589/2 a 584/2 v k. ú. M.. V podání ze dne 18.
6. 2001 žalobce namítal, že se nejedná o výstavbu skladové haly, ale o uskladnění hmotného
majetku, který nelze skladovat v demontovaném stavu s ohledem na možnost jeho poškození.
Při jednání dne 29. 6. 2001 bylo zjištěno, že je prováděna stavba dvou ocelových
montovaných hal osazených na železobetonových panelech, že je prováděno oplocení
pozemků ocelovými sloupky s pletivem a podezdívkou z panelů a že jsou prováděny terénní
úpravy související se stavbou. Zástupci Okresního úřadu Plzeň – jih, referátu dopravy a
silničního hospodářství a Správy a údržby silnic Starý Plzenec při jednání uvedly, že oplocení
pozemku nesmí zasahovat do silnice č. II/230 (tj. že musí být umístěno až za vnější hranou
silničního příkopu), že současný stav oplocení a sjezdů není proveden dle projektové
dokumentace předložené těmto orgánům k žádosti o povolení připojení sousední nemovitosti
na komunikaci a že došlo k zasypání silničního příkopu, který dle projektové dokumentace
měl zůstat otevřený. Dne 18. 7. 2001 byl žalobce vyzván stavebním úřadem, aby v případě
zájmu podal žádost o dodatečné povolení stavby spolu s projektovou dokumentací včetně
situačního výkresu s vyznačením hranic pozemků podle katastru nemovitostí a dále
stanoviska Okresního úřadu Plzeň – jih, referát dopravy a silničního hospodářství, Správy a
údržby silnic Starý Plzenec, Policie ČR, OŘ Plzeň – jih, dopravní inspektorát, obce Ch. z
hlediska pořizovatele územního plánu a také stanovisko Okresního úřadu Plzeň – jih, referát
životního prostředí, k provedenému oplocení a terénním úpravám. Dne 17. 8 2001 žalobce
požádal o dodatečné povolení stavby (podání došlo správnímu orgánu 20. 8. 2001). K žádosti
připojil projektovou dokumentaci, stanovisko Policie ČR, OŘ Plzeň – jih, dopravní
inspektorát ze dne 30. 1. 2001, stanovisko Správy a údržby silnic Starý Plzenec ze dne 22. 1.
2001 a rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň – jih, referát dopravy a silničního hospodářství ze
dne 7. 2. 2001. Všechna tato stanoviska se týkala napojení pozemku žalobce na komunikaci č.
II/230. Při jednání dne 12. 9. 2001 stavební úřad navrhl žalobci doplnění podkladů pro
rozhodnutí do 28. 2. 2002 tak, aby bylo reagováno na současný stav, aby vyjádření dotčených
orgánů státní správy byla vypracována k dodatečnému povolení stavby a aby v zastavovací
situaci byly zakresleny stavby na sousedních pozemcích a okótovány odstupy od nich. V
podání ze dne 17. 9. 2001 žalobce uvedl, že dle jeho názoru jsou vyjádření dotčených orgánů
státní správy platná a není třeba je obnovovat. Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2002 Městský úřad
Stod nařídil žalobci odstranění nepovolených staveb 2 skladovacích hal včetně oplocení a
sjezdu na silnici č. II/230. V odůvodnění svého rozhodnutí prvoinstanční správní orgán uvedl,
že nebyla zohledněna skutečnost, že podle konceptu územního plánu obce Ch. se pozemky
žalobce nacházejí v prostoru určeném pro bydlení venkovského typu, a proto umístění staveb
pro skladování materiálu není v souladu s cíli územního plánování obce. Dále správní orgán
poukázal na stanovisko Okresního úřadu Plzeň – jih, referát dopravy a silničního hospodářství
ze dne 29. 6. 2001, podle kterého provedení oplocení a sjezdu na pozemek je v rozporu
s předloženou projektovou dokumentací; dále poukázal na rozhodnutí Zeměměřického
a katastrálního inspektorátu v Plzni ze dne 31. 8. 2001, podle něhož jsou pozemky žalobce
zatíženy věcným břemenem, což nebylo v žádosti o dodatečné povolení stavby zohledněno.
Na základě toho dospěl prvoinstanční správní orgán k závěru, že dodatečné povolení stavby
by bylo v rozporu s veřejnými zájmy chráněnými právním řádem a se stanovisky dotčených
orgánů státní správy ve smyslu §126 odst. 1 stavebního zákona. Proti tomuto rozhodnutí
se žalobce odvolal. V odvolání trval na zachování platnosti stanovisek doložených
v předchozím řízení a dále uvedl, že ostatní stanoviska předložil s výjimkou stanoviska obce
Ch. z hlediska územního plánu, neboť územní plán obce Ch. neexistuje. Žalovaný správním
orgán o odvolání rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím tak, že změnil rozhodnutí
stavebního úřadu shora uvedeným způsobem. V odůvodnění žalovaný uvedl, že v projektové
dokumentaci měly být v souladu s §3 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb. vyznačeny
odstupy staveb od hranic pozemku a sousedních staveb, a to i od vodního zdroje. Žalovaný
uznal, že dosud neschválený územní plán obce Ch. nemohl sloužit jako podklad pro
rozhodovací činnost. K námitkám týkajícím se splnění požadavku doložení ostatních
stanovisek žalovaný uvedl, že výzvě stavebního úřadu ze dne 18. 7. 2001 nebylo zcela
vyhověno, neboť nebylo předloženo stanovisko Okresního úřadu Plzeň – jih, referát životního
prostředí k provedenému oplocení a k provedeným terénním úpravám, ani nová stanoviska
Okresního úřadu Plzeň – jih, referát dopravy a silničního hospodářství a Správy a údržby
silnic Starý Plzenec a Policie ČR, OŘ Plzeň – jih, dopravní inspektorát. Žalobcem předložená
dřívější stanoviska týkající se napojení jeho pozemku na silnici č. II/230 nelze považovat za
platná, neboť při místním šetření dne 29. 6. 2001 bylo shledáno, že oplocení a sjezd na silnici
byly provedeny v rozporu s projektovou dokumentací, předloženou k žádosti o povolení
připojení žalobcovy nemovitosti na komunikaci, a že došlo k zasypání silničního příkopu,
který podle projektové dokumentace měl zůstat otevřený. Dále žalovaný konstatoval, že
stavební úřad postupoval vůči žalobci nad rámec stavebního zákona velice vstřícně, když při
jednání dne 12. 9. 2001 stanovil nový termín pro doplnění chybějících podkladů. Jelikož však
žalobce nesplnil ani tento termín, dospěl žalovaný k závěru, že prvoinstanční správní orgán
oprávněně rozhodl o odstranění nepovolené stavby.
Podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby
nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení
nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba
je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry
územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky
na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění
stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané
stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
Se stěžovatelovou námitkou, že krajský soud svůj rozsudek opřel mimo jiné
o skutečnost, že předmětné stavby byly vybudovány v rozporu s územním plánem obce Ch.,
ačkoliv takový územní plán vůbec neexistuje, se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Na str. 5
svého rozsudku totiž Krajský soud v Plzni konstatuje, že z „obsahu napadeného rozhodnutí je
zřejmé, že námitce žalobce, týkající se nemožnosti předložit vyjádření obce Ch., bylo
žalovaným vyhověno a absence stanoviska obce Ch. nebyla důvodem pro rozhodnutí o
nařízení odstranění nepovolených staveb. S ohledem na to je námitka týkající se stanoviska
obce Ch. v řízení před soudem bezpředmětná“. Z toho je zřejmé, že krajský soud nepovažoval
předmětné stavby za postavené v rozporu s územním plánem obce Ch.. Krajský soud pouze
konstatoval, že tato námitka je lichá, neboť o takovou skutečnost žalovaný své rozhodnutí
neopřel. S takovým hodnocením Nejvyšší správní soud plně souhlasí. Je sice pravda, že
prvoinstanční správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebyla zohledněna
skutečnost, že podle konceptu územního plánu obce Ch. se pozemky žalobce nacházejí v
prostoru určeném pro bydlení venkovského typu, a proto umístění staveb pro skladování
materiálu není v souladu s cíli územního plánování obce, nicméně odvolací správní orgán (tj.
žalovaný) ve svém rozhodnutí uznal, že dosud neschválený územní plán obce Ch. nemohl
sloužit jako podklad pro rozhodovací činnost, a vysvětlil jiné důvody, pro něž bylo odstranění
staveb nařízeno. Tvrdí-li stěžovatel v kasační stížnosti, že krajský soud v odůvodnění svého
rozsudku uvádí, že „předmětné haly byly postaveny v rozporu s územním plánem, který v
předmětné části obce uvažuje s lehkou vesnickou zástavbou“, nemůže mu ani v tomto
Nejvyšší správní soud přisvědčit, neboť žádné takové hodnocení skutkového stavu rozsudek
krajského soudu neobsahuje. Pouze v reprodukční části odůvodnění rozsudku na str. 3
Krajský soud v Plzni shrnuje obsah prvoinstančního správního rozhodnutí tak, že „v
odůvodnění prvoinstanční správní orgán uvedl, že nebyla zohledněna skutečnost, že podle
konceptu územního plánu obce Ch. se pozemky žalobce nacházejí v prostoru určeném pro
bydlení venkovského typu, a proto umístění staveb pro skladování materiálu není v souladu s
cíli územního plánování obce.“. Z tohoto textu ovšem jednoznačně plyne, že se jedná o
rekapitulaci dosavadního procesního i skutkového vývoje souzené věci, nikoli o závěr, který
krajský soud zaujal.
K stěžovatelově námitce, že krajský soud přejímá tvrzení žalovaného, když bere
za prokázané, že došlo ke změnám stavby, které projektová dokumentace nepředpokládá,
Nejvyšší správní soud uvádí, že z podkladů, které správní orgán shromáždil
pro své rozhodnutí a jejichž podstatný obsah je shrnut výše (zejména se jedná o zápis
z místního šetření, které proběhlo dne 29. 6. 2001, při němž Okresní úřad Plzeň – jih, referát
dopravy a silničního hospodářství a Správa a údržba silnic Starý Plzenec uvedly, že současný
stav oplocení a sjezdů není proveden dle projektové dokumentace předložené těmto orgánům
k žádosti o povolení připojení sousední nemovitosti na komunikaci), jiný závěr učinit nelze.
Názor správního orgánu (s nímž se správně ztotožnil i krajský soud) je podložený, logicky
a řádně zdůvodněný, je v souladu s pravidly logického usuzování, přičemž předpoklady
tohoto úsudku byly zjištěny zákonným procesním postupem. Ostatně ani sám stěžovatel
ve svém vyjádření k výsledkům zmíněného místního šetření nic proti vyjádřením Okresního
úřadu Plzeň – jih, referát dopravy a silničního hospodářství a Správy a údržba silnic Starý
Plzenec nenamítá.
Namítá-li stěžovatel, že Krajský soud v Plzni při svém rozhodování převzal tvrzení
obsažené v napadeném rozhodnutí žalovaného v otázce posuzování předmětných hal
jako staveb a že v této souvislosti je zavádějící přesvědčení krajského soudu uvedené
v odůvodnění rozsudku, že teprve v závěrečné řeči při jednání bylo žalobcem namítáno
nesprávné posouzení uložení majetku žalobce jako stavby, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že tento právní názor Krajského soudu v Plzni není na místě. Vzhledem k tomu,
že kompetence správního orgánu rozhodnout o odstranění stavby je dána pouze tehdy,
pokud to, co má být odstraňováno, je stavbou, musí krajský soud úvahu o tom, že se o stavbu
skutečně jedná, učinit z úřední povinnosti. Toto pochybení krajského soudu v odůvodnění
jeho rozsudku ovšem v souzené věci nenabývá takové intenzity, aby zakládalo nezákonnost
jeho rozhodnutí o věci samé. Sám Krajský soud v Plzni v odůvodnění totiž dodal,
že ze správního spisu je zřejmé, že posouzením předmětných hal jako stavby se správní orgán
zabýval, provedl dokazování, a důvody, které jej vedly k posouzení ocelových hal jako staveb
ve smyslu stavebního zákona, v rozhodnutí popsal přezkoumatelným a logickým způsobem.
S tímto konstatování krajského soudu zdejší soud – prostudovav správní spis – musí souhlasit.
Prvoinstanční orgán již v zápisu o místním šetření konaném dne 29. 6. 2001 vyložil, že pojem
„stavba“ je vymezen v §139b odst. 1 stavebního zákona a v případech pochybností
je rozhodující stanovisko stavebního úřadu. V daném případě Městský úřad Stod – jakožto
stavební úřad – předmětné haly za stavby pokládá, když konstatuje, že se jedná o stavbu
montované haly ocelové konstrukce o půdorysných rozměrech 39,60 x 13,00 m, u které se
v době místního šetření dokončuje opláštění ocelovým plechem, dále v době místního šetření
probíhá montáž ocelové konstrukce další haly o půdorysných rozměrech 21,60 x 13,00 m
(obě uvedené stavby osazeny na železobetonových panelech), je prováděno oplocení pozemků
(ocelové sloupky s pletivem, podezdívka z panelů) a byly provedeny terénní úpravy
související se stavbou. Tento svůj závěr prvoinstanční orgán zopakoval i v odůvodnění svého
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud je rovněž přesvědčen, že již v řízení před správním
orgánem prvního stupně bylo bezpečně prokázáno, že činnost stěžovatele, byla právem
vyhodnocena jako provádění stavby ve smyslu §139b odst. 1 stavebního zákona.
Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu nepodloženost jeho přesvědčení o tom,
že důvodem vydání rozhodnutí o odstranění stavby nebyla skutečnost, že mezi správním
orgánem požadovanými (a stěžovatelem nepředloženými) dokumenty bylo i zapracování
ochranných pásem vrtu V1, ani tentokrát s ním nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit.
Nic takového totiž Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku netvrdí. Ze správního spisu
navíc Nejvyšší správní soud zjistil, že prvoinstanční správní orgán své rozhodnutí
o odstranění stavby o skutečnost, že stěžovatel nepředložil projektovou dokumentaci
upravenou o zapracování ochranných pásem vrtu V1, vůbec neopřel a o zapracování
ochranných pásem vrtu V1 se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezmiňuje. Ze správního
spisu ani nevyplývá, že by k předložení takového podkladu byl stěžovatel vyzván v řízení
o dodatečném povolení stavby. V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel uvádí,
že v řízení o umístění stavby byl Městským úřadem Stod vyzván, aby do 30. 4. 2001 doplnil
návrh na vydání rozhodnutí o umístní stavby mimo jiné o zakreslení ochranného pásma
vodního zdroje podzemních vod V1 pro zásobování obce M.. I z těchto skutečností,
stěžovatelem uváděných v odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Stod o odstranění
stavby, je zřejmé, že tato výzva byla učiněna v jiném správním řízení (v řízení o umístění
stavby), než je předmětem soudního přezkumu. Přesto odvolací správní orgán (žalovaný)
ve svém rozhodnutí nad potřebný rámec odůvodnění podrobně popsal příslušné etapy řízení
o umístění stavby týkající se požadavku na zakreslení ochranného pásma vodního zdroje.
Lze tedy uzavřít, že tato stěžovatelova námitka vůbec nekoresponduje s obsahem správního
spisu včetně rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, jakož ani s obsahem rozsudku
Krajského soudu v Plzni.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušit. Proto Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení; žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s.
právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti,
kterou jí soud uložil; v tomto řízení Nejvyšší správní soud osobám zúčastněným na řízení
žádné povinnosti neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu