ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.81.2006
sp. zn. 4 As 81/2006 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: C. X,
spol. s r. o., proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 10,
Krátká 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 5. 2006, č. j. 6 Ca 292/2005 - 77,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. 6 Ca 292/2005 – 77,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 12. 10. 2005, č. j. Rpo/102/05/2829, byla C. X, spol. s
r.o. (dále jen „žalobce“) uložena pokuta, podle ustanovení §60 odst. 1 písm. b) zákona č.
231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů,
ve výši 50 000 Kč za odvysílání reportáže „Vládní tunel” v rámci pořadu „Na vlastní oči”,
vysílaného na programu T. N. dne 3. května 2005, v době od 21:05 hod. v premiéře a dne 5.
května 2005 v době od 2:30 hod. v repríze. Jejím odvysíláním došlo, podle žalované, k
porušení povinnosti stanovené v §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb.,
podle něhož má provozovatel vysílání poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné
pro svobodné vytváření názorů; názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny
od informací zpravodajského charakteru.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla přepis podstatných částí reportáže
a konstatovala, že reportáž „Vládní tunel“ zpracovává téma přípravy prodeje státního podílu
ve společnosti A. B. A. (dále jen „A.“) a vlastního prodeje tohoto podílu vládou společnosti
Ú., a. s. Podle žalované vyznění formulací v redakční složce reportáže a jejich dikce
nasvědčuje předpojatosti redakce, která vedla k tendenčnímu charakteru reportáže. Předmětná
reportáž neposkytuje všechny nezbytné informace, které by umožňovaly objektivní posouzení
zmíněného prodeje divákem, podsouvá divákům své vlastní přesvědčení a ovlivňuje tak jejich
názor. V daném případě se nejednalo o poskytování objektivních informací, neboť některé
skutečnosti nebyly v reportáži zmíněny. Nelze tak hovořit ani o svobodném vytváření názoru,
neboť zjištění reportérky jsou předkládána jako jednoznačná a skutečnosti, které by mohly
tato zjištění zpochybňovat nejsou uváděna. Z headlinu („Když chce vláda někomu přiklepnout
firmu, nezastaví ji vůbec nic“), z názvu příspěvku („Vládní tunel“) i moderátorského uvedení
(„Reportáž J. Š. bohužel vypovídá o něčem jiném, že když jsou ve hře velké peníze, rozhoduje
vláda i navzdory zdravému rozumu“), pro diváka vyplývá zcela zřejmé sdělení, že vláda
prodala firmu bez jakýchkoliv pravidel, že tedy „tunelovala“ , tj. ve svůj prospěch poškodila
občany státu. Tím, že je vláda hned v úvodu označena jako jasný viník, je od počátku
ovlivňováno, v negativním směru, i vnímání tématu reportáže divákem. Za zásadní pochybení
žalovaná považuje tvrzení reportérky (následující bezprostředně po prezentaci společnosti A.
jako zdravé a bezproblémové), že takovou společnost vláda prodala za 67 milionů. „Jinými
slovy, sto čtrnáct miliónů se prodalo za šedesát sedm, nekupte to”. Částka 114 283 000 Kč
jsou přitom finanční prostředky, kterými A. disponovala podle výroční zprávy za rok 2003.
Porovnání těchto dvou údajů považuje žalovaná za nepravdivé. V případě, kdy vláda
prodávala pouze svůj 69 % podíl ve společnosti A., je velmi zkreslující porovnávat cenu za
tento státní podíl s celkovou výši disponibilních prostředků, tím spíše, že údaj o výši
disponibilních prostředků odpovídá stavu na konci roku 2003 a cena za státní podíl byla
stanovena počátkem léta 2004 o čemž se reportáž nezmínila, ačkoliv se jedná o informaci
zcela dostupnou. Žalobci nelze upřít právo zpochybňovat rozhodnutí vlády i výši ceny
za státní podíl, ale takové zpochybňování musí být činěno objektivně, tedy musí být opřeno
o relevantní informace a argumenty svědčící jak ve prospěch tak v neprospěch vládního
rozhodnutí, aby měl divák možnost utvořit si svůj vlastní názor. Další pochybení
proti objektivitě zmíněné reportáže žalovaná shledala při prezentaci kritéria podnikatelského
plánu, které mělo při výběrovém řízení stejnou váhu jako druhé kritérium - cena. Reportérka,
která má vystupovat nestranně a nezaujatě, v reportáži výslovně kritérium podnikatelského
plánu zpochybňuje - hovoří o něm jako o „zcela subjektivním měřítku”, jako o „literární části
nabídky plné slibů a vizí”. V reportáži nebyly uvedeny všechny relevantní informace
v náležitých souvislostech, přičemž jejich získání nebylo nijak obtížné a je velmi
pravděpodobné, že je i sami autoři reportáže znali. Odvysíláním reportáže došlo k porušení
povinnosti provozovatele vysílání poskytovat objektivní a vyvážené informace, nezbytné
pro svobodné vytváření názorů. Způsob vedení reportáže byl příčinou nedostatečného zjištění
skutečností a divák se nemohl dopracovat objektivní pravdy. Tato skutečnost, resp. její možné
důsledky, tak může být vážnou překážkou pro možnost svobodného vytváření názorů
na základě předložených faktů a může ovlivňovat společenské mínění. Žalobci bylo
v minulosti, za porušení stejné skutkové podstaty, vydáno již několik upozornění,
např. rozhodnutí žalované č. j. Rup/52/03, ze dne 9. 9. 2003, (neposkytnutí objektivní
a vyvážené informace v pořadu „Volejte řediteli”), nebo rozhodnutí žalované č. j. Rup/8/04,
ze dne 20. 1. 2004, (neposkytnutí objektivní a vyvážené informace v pořadu „Střepiny”).
Při rozhodování o výši pokuty žalovaná přihlédla k povaze vysílaného pořadu,
k jeho sledovanosti, jakož i k postavení účastníka řízení, jako celoplošného provozovatele
televizního vysílání, a také k tomu, že předmětná reportáž byla odvysílána ještě
před 22. hodinou, tzn. v divácky atraktivním čase. Závažnost samotného porušení zákona
č. 231/2001 Sb., ( dále též „zákon“) není natolik významná, aby zakládala důvody pro uložení
sankce ve vyšší sazbě.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze,
v níž namítal nekonkrétnost a nezákonnost rozhodnutí žalované. Uvedl, že žalovaná věc
nesprávně posoudila po právní stránce a neúplně zjistila skutkový stav věc věci. Podle žalobce
je třeba §31 zákona vykládat v kontextu celého tohoto ustanovení. Z ustanovení §31 odst. 2
(žalobce měl, podle názoru Nejvyššího správního soudu, zřejmě na mysli odstavec
třetí tohoto ustanovení), vyplývá, že objektivitu a vyváženost je třeba zajišťovat pouze
u pořadů zpravodajských a politicko publicistických, nikoli u pořadů ostatních. Objektivita
a vyváženost, podle §31 odst. 2 zákona se vztahuje na program jako celek a nikoliv
na jednotlivé pořady. Žalovaná se vůbec nezabývala tím, o jaký druh pořadu šlo. Toto zjištění
má zásadní význam pro právní posouzení věci, tj. zda věc má být posuzována podle §31
odst. 2 nebo podle §31 odst. 3 zákona. Pokud by žalovaná dospěla k závěru, že nešlo o pořad
zpravodajský či politicko-publicistický, měla se zabývat otázkou, zda v rámci programu T. N.
zazněly objektivní a vyvážené informace, nezbytné pro svobodné vytváření názorů a zda
názory a hodnotící komentáře jsou v rámci celého programu odděleny od informací
zpravodajského charakteru. Takovéto úvahy však rozhodnutí žalované neobsahuje. Tvrzení
žalované, že reportáž byla nevyvážená není pravdivé, neboť z jejího obsahu je patrno, že
stejný prostor dostaly obě strany a v reportáži zazněly i různá stanoviska třetích osob. Od
reportáží vysílaných v televizi, pokud nejsou reportážemi zpravodajskými, není možno
očekávat, že každé tvrzení bude bezpodmínečně podloženo protitvrzením. Je třeba pohotově
reagovat na události, o nichž informace rychle zastarávají a poskytnout relevantní a podložené
informace. Takové informace v dané reportáži zazněly. Pokud žalovaná dovozuje, že
záměrem prezentovaných informací byla snaha vzbudit v divácích dojem, že vláda uzavřela
velmi nevýhodný, až podezřelý obchod, pak lze s mírnou nadsázkou konstatovat, že pochopila
obsah reportáže. Jejím záměrem byla kritika postupu vlády, která bezdůvodně upřednostnila
Ú., a. s. před ostatními uchazeči. Dále žalobce namítal, že tvrzení žalované, tj. že byl již
upozorněn na porušení zákona v souladu s ustanovením §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.,
nemá oporu ve spisu. V případě pořadu „Střepiny”, k porušení zákona vůbec nedošlo, protože
v reportáži byly poskytnuty objektivní a vyvážené informace. V případě pořadu „Volejte
řediteli” šlo o pořad typu „osobnostní show“ a „self promotion“, který spočíval na principu
odpovědí na dotazy diváků o dění kolem televize N. Šlo o prezentaci názorů vedení T. N. na
tyto dotazy a pořad byl také tak označen. Jednalo se tedy o naprosto jiný typ pořadu, než byl
pořad „Na vlastní oči”. Proto měla žalovaná upozornit žalobce na takové porušení v případě
pořadu reportáže „Vládní tunel” a stanovit mu lhůtu k nápravě. Teprve, pokud by k nápravě
nedošlo, mohla přistoupit k uložení sankce. Žalobce má za to, že rozhodnutí žalované je
způsobilé zasáhnout do svobody projevu žalobce jakožto sdělovacího prostředku, protože je v
rozporu s čl. 1, 2 odst. 3 a s čl. 17 Listiny základních práv a svobod, resp. s čl. 2 odst. 4
Ústavy ČR. Rozhodnutí žalované je v rozporu s čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, který zaručuje svobodu zastávat názory a právo rozšiřovat
informace a myšlenky. Svoboda projevu je jedním ze základů demokratické společnosti,
zejména pokud jde o svobodu politické a veřejné diskuse, což má zvláštní význam i pro
televizní vysílání zpravodajských a publicistických pořadů, poněvadž je zde dán legitimní
zájem na podávání zpráv a upozorňování veřejnosti na nedostatky ve fungování státních
orgánů. To podle žalobce znamená, že v daném případě mu příslušelo právo na šíření
informací a sankční zásah žalované je nezákonný. V daném případě nemohlo mít šíření
reportáže nežádoucí účinky, poněvadž je z ní je patrno, že jde o oprávněnou kritiku, byl v ní
dán prostor všem stranám sporu. Předmětem kritiky bylo jednání vlády a odvysílání reportáže
bylo ve veřejném zájmu.
Ve svém vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že nepochybila, když věc posuzovala
podle §31 odst. 2 zákona, neboť toto ustanovení stanoví obecnou povinnost provozovatele
vysílání poskytovat objektivní a vyvážené informace, nezbytné pro svobodné vytváření
názorů, nespecifikuje jakého typu pořadu se tato povinnost týká a nebylo tak povinností
žalované zabývat se otázkou, o jaký typ pořadu šlo. Za relevantní informace, které v reportáži
schází, žalovaná považuje alespoň základní sdělení o ostatních účastnících výběrového řízení,
aby si tak divák mohl srovnáním utvořit vlastní názor. Za neobjektivní a velmi
neprofesionální považuje žalovaná zaujatý postoj redakce, vyplývající jak z názvu reportáže,
headlinu a moderátorského uvedení, včetně komentářů reportérky. Po shlédnutí uvedené
reportáže nemá divák jinou možnost, než dospět k totožnému závěru jako redakce. Diváka
mají přesvědčit podložené informace, ne tvrzení redakce. Tvrzení žalobce, že povinností
žalované bylo nejprve upozornit jej na porušení zákona v případě odvysílání reportáže
„Vládní tunel”, stanovit mu lhůtu k nápravě a teprve, pokud by k nápravě nedošlo, uložit
sankci, považuje žalovaná za účelové, protože takový postup by byl zcela nefunkční, nehledě
na to, že o této otázce již bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto v několika rozsudcích,
kterými byl potvrzen názor žalované, že není povinna v každém konkrétním případě nejdříve
upozornit na porušení zákona a že upozornění se vztahuje i na další obdobné porušení stejné
skutkové podstaty.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, č. j. 6 Ca 292/2005 – 77, žalobu
zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Podle jeho názoru žalovaná nepochybila, pokud věc posuzovala podle §31 odst. 2 zákona,
neboť uvedené ustanovení stanoví obecnou povinnost provozovatele vysílání poskytovat
objektivní a vyvážené informace, nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Odstavec 3
téhož ustanovení dále specifikuje, co je provozovatel vysílání povinen zajistit
ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech. Jelikož v daném případě šlo o typ
pořadu, který lze obecně charakterizovat jako obecnou publicistiku, pokuta byla uložena
správně podle §31 odst. 2 zákona. V tomto ustanovení není typ pořadu nijak vymezen,
na rozdíl od případů upravených v odstavci 3 téhož ustanovení. To znamená,
že podle odstavce druhého jsou hodnoceny všechny typy pořadů, které nejsou taxativně
vyjmenovány v odstavci třetím. Závěr žalované, že v reportáži nebyly poskytnuty informace
potřebné pro svobodné vytvoření názoru, má podle názoru soudu oporu ve zjištěných
skutečnostech. Z přepisu reportáže lze dovodit neobjektivní a zaujatý postoj redakce. Městský
soud v Praze poukázal na název reportáže, její moderátorské vedení, včetně osobních
komentářů reportérky a zejména na závěr, ve kterém se divák dozvídá, že vláda nakonec
výběrové řízení zrušila a rozhodla o přímém prodeji za 67 milionů korun. Tedy prezentace
zásadního zjištění že zdravou a bezproblémovou firmu, jejíž cena v roce 2004 byla
114 milionů, prodala vláda za 67 milionů korun, jinými slovy, že „sto čtrnáct milionů se
prodalo za šedesát sedm“. Jen mimochodem je pak zmíněno, že stát prodal svůj podíl ve výši
69 %. Informace, uvedené v reportáži, lze hodnotit jako znevažování podnikatelského záměru
předloženého společností Ú., a. s. V odvysílané reportáži byl nad obvyklou míru patrný názor
provozovatele vysílání. Informace uvedené v reportáži lze považovat za zkreslující. Podle
závěru Městského soudu v Praze bylo prokázáno, že žalobce porušil povinnost poskytovat
objektivní a vyvážené informace, nezbytné pro svobodné vytváření názorů. K námitce
žalobce, že tvrzení žalovaného, že byl již upozorněn na porušení zákona v souladu s ust. §59
odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., soud uvedl, že ze správního spisu vyplývá, že rozhodnutí
žalované ze dne 9. 9. 2003, č. j. Rup/52/031889, ve věci upozornění na porušení zákona se
stanovením lhůty k nápravě, se sice netýká pořadu typu reportáže, ale pořad „Volejte řediteli“
lze rovněž zařadit do typu obecné publicistiky a vztahuje se na obdobné porušení stejné
skutkové podstaty. Toto rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, a vyplývá z něj, jaké
neobjektivní informace byly v té době panem V. Ž. podávány. K argumentaci žalobce, že mu
měla být nejprve stanovena lhůta k nápravě a teprve pokud by k nápravě nedošlo, mohla mu
být uložena sankce, soud uvedl, že takový postup by byl zcela nefunkční. Poukázal na svou
rozhodovací praxi, s tím, že již v několika rozsudcích potvrdil názor žalované, že není
povinna v každém konkrétním případě nejdříve upozornit na porušení zákona, ale že
upozornění se vztahuje i na další obdobná porušení stejné skutkové podstaty. Napadené
rozhodnutí žalované nelze podle názoru soudu, považovat za nepřípustný zásah do ústavně
zaručené svobody projevu. Výkon svobody šířit informace a myšlenky zahrnuje i povinnost a
odpovědnost a může podléhat takovým podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví
zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu ochrany pověsti nebo práv
jiných.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce
(dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)
a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s”). Stěžovatel namítá,
že Městský soud v Praze nesprávně vyložil ustanovení §31 zákona č. 231/2001 Sb.,
zejména pak jeho odstavec druhý. Nesouhlasí s názorem soudu, že v §31 odst. 2 jsou
hodnoceny všechny typy pořadů, které nejsou taxativně vyjmenovány v odstavci 3
téhož ustanovení a protože podle názoru soudu jde v daném případě o obecnou publicistiku,
takže pokuta byla uložena oprávněně. Stěžovatel má za to, že povinnost, uvedená v §31
odst. 2 zákona, se nevztahuje jen k určitému typu pořadu, ale že se vztahuje k obsahu
programu jako celku. Před vydáním rozhodnutí mělo být zjišťováno, zda v rámci celého
programu T. N. objektivní a vyvážené informace, nezbytné pro svobodné vytváření názorů
zazněly, a zda názory a hodnotící komentáře byly odděleny od informací zpravodajského
charakteru či nikoliv. Pokud by totiž platil závěr, že tyto principy se vztahují na každý pořad,
vztahovala by se tato povinnost i na jednotlivé pořady zábavné, sportovní, dětské, reality
show, dokumentární apod. Některé pořady, které se zabývají jinou publicistikou
než politickou, by prakticky nebylo možno vůbec odvysílat. Dále pak stěžovatel poukázal
na to, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jaké skutečnosti či důkazy vedly soud k závěru,
politicko-publicistickou reportáž či jinou reportáž má podle stěžovatele zásadní význam
pro právní posouzení věci. Stěžovatel dále namítl, že se soud nevypořádal s jeho námitkou,
spočívající v tom, že závěr o nevyváženosti uvedené reportáže nemá oporu ve spisu.
Podle stěžovatele je zužování povinnosti uvedené v §31 odst. 2 zákona, resp. její aplikace
na každý konkrétní pořad je nepřípustným zásahem do ústavně zaručené svobody projevu
a do nezávislosti obsahu vysílání. Soud přehlédl, že se jedná o pořad publicistický, kde kromě
informací musejí zaznít i názory, včetně názoru moderátora. Stěžovatel nesouhlasí
ani se závěrem městského soudu, že byl před uložením pokuty řádně upozorněn na porušení
zákona. Žalovaná sice ve správním řízení uvedla, že upozornila stěžovatele na porušení
zákona, ale v případě rozhodnutí č. j. Rup/8/4/213, se jednalo o upozornění na porušení
zákona, kterého se měl stěžovatel dopustit v pořadu „Střepiny”.V tomto případě k porušení
zákona vůbec nedošlo, když je navíc sporné zda byl stěžovatel upozorněn na ustanovení §48
odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., anebo na porušení §31 tohoto zákona.
I proto podle stěžovatele nelze mít za to, že byl na porušení zákona upozorněn.
S tím se Městský soud v Praze v rozsudku vůbec nevypořádal. Ve druhém případě,
tj. rozhodnutí žalované, č. j. Rup/52/03 ze dne 9. 9. 2003, týkající se pořadu „Volejte řediteli”,
žalovaná přehlédla, že šlo o pořad typu osobnostní show, který spočíval na principu odpovědí
na dotazy diváků ohledně dění kolem televize N. Šlo tedy o zcela jiný typ pořadu
než byl publicistický pořad „Na vlastní oči”, v jehož rámci byla odvysílaná reportáž „Vládní
tunel”. V pořadu „Volejte řediteli” byl divák vždy titulkem informován, že mu jsou sdělovány
názory T. N. Slovo měl pouze zástupce T. N. a tudíž nebyl dán prostor k vyjádření odlišných
názorů. Stěžovatel poukázal na to, že zjištění městského soudu, v napadeném rozsudku, nemá
oporu v provedeném dokazování, neboť v reportáži „Vládní tunel” byl prostor druhým i
třetím stranám poskytnut. I kdyby tedy šlo o typově stejné pořady nebo o stejnou skutkovou
podstatu, k nápravě ze strany stěžovatele po upozornění došlo. Rovněž závěr soudu o účelové
argumentaci stěžovatele, pokud tvrdí, že mu měla být stanovena lhůta k nápravě a teprve poté,
když by k nápravě nedošlo, mu mohla být uložena pokuta a o nefunkčnosti takového postupu,
nemá podle stěžovatele, oporu v zákoně. Ustanovení §59 odst. 1 zákona stanoví, že pokud
provozovatel vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem, upozorní jej Rada pro
rozhlasové a televizní vysílání na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě. Podle
odstavce třetího téhož ustanovení, dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží.
Stěžovatel poukázal na to, že v průběhu soudního řízení nikdy netvrdil, ani nenamítal, že
žalovaný je povinen v každém konkrétním případě nejdříve upozornit na porušení zákona, ale
namítal, že pořad „Volejte řediteli” je jiným typem pořadu než reportáž „Vládní tunel” resp.
pořad „Na vlastní oči”. Skutkový stav tak byl soudem zjištěn neúplně, když nebylo najisto
postaveno, zda v případě pořadu „Volejte řediteli” a reportáže „Na vlastní oči” šlo o typově
stejný pořad a o stejnou skutkovou podstatu. Soud se nezabýval ani tím, zda v posuzovaném
případě jde o omezení, které je nezbytné v demokratické společnosti pro ochranu práv
a svobod druhých. V předmětné věci šlo o kritiku postupu vlády a nebylo prokázáno,
že by došlo k porušení něčího práva či svobody. S ohledem na shora uvedené stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 30. 5. 2006,
č. j. 6 Ca 292/2005 – 77, zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby žalované uložil nahradit
stěžovateli náklady řízení ve výši soudního poplatku za podání kasační stížnosti.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že rozhodnutí Městského soudu
v Praze koresponduje s jejím názorem. Poukázala na zaujatý postoj redakce, vyplývající
již z názvu reportáže a moderátorského vedení. Tvrzení „jinými slovy: sto čtrnáct milionů
se prodalo za šedesát sedm, nekupte to” je nepravdivé a zavádějící. Nebyly poskytnuty
informace o ostatních účastnících soutěže. Rozhodnutí žalované nemohlo zasáhnout
do žalobcem vyjmenovaných práv zaručených Ústavou ČR, Listinou základních práv
a svobod a evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, neboť žalovaná
postupovala v souladu se zákonným zmocněním, stanoveným v zákoně č. 231/2001 Sb.,
které jí ukládá dohlížet na dodržování objektivity a vyváženosti vysílání. V §31 odst. 4
zákona je formulován požadavek objektivity a vyváženosti, ve vztahu k celému programu,
výslovně pouze vůči provozovatelům vysílání ze zákona - České televizi a Českému rozhlasu.
Ustanovení §31 odst. 2 zákona se tedy vztahuje i na jednotlivé pořady a nikoliv jen na celek
programu. Z povahy věci vyplývá, že by se mělo jednat o pořady, které jsou redakčně
vytvářeny provozovatelem vysílání, především tedy opět zpravodajství a publicistiku.
Ustanovení §31 odst. 3 zákona přináší konkrétní požadavky na zpravodajství a politickou
publicistiku z hlediska objektivity a vyváženosti informací o jednotlivých politických stranách
a hnutích. Kdyby zákonodárce zamýšlel uplatnit princip vyváženosti celého programu
i na provozovatele vysílání s licencí, výslovně by to do zákona uvedl, jako to učinil v případě
provozovatelů ze zákona.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Na základě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí
městského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3
citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis,
ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K první námitce stěžovatele týkající se otázky, podle jakého ustanovení zákona
č. 231/2001 Sb., měla být hodnocena objektivita a vyváženost pořadu (tedy otázky zda měla
objektivnost a vyváženost reportáže „Na vlastní oči” posuzována podle §31 odst. 2
nebo podle §31 odst. 3 zákona), Nejvyšší správní soud konstatuje následující:
Nutno předeslat, že ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. obecně stanoví
právo provozovatele vysílání vysílat programy svobodně a nezávisle. Na toto ustanovení
pak navazuje druhý a třetí odstavec téhož ustanovení.
Podle §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., provozovatel vysílání poskytuje objektivní
a vyvážené informace, nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící
komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.
Podle §31 odst. 3 téhož zákona, provozovatel vysílání je povinen zajistit,
aby ve zpravodajských a politicko - publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity
a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována
žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin
veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském
životě.
Pojem objektivní a vyvážené informace, použitý v obou citovaných ustanoveních,
je neurčitým právním pojmem. Takový pojem zahrnuje jevy nebo skutečnosti, které nelze
úspěšně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, např. v závislosti
na čase a místě aplikace právního předpisu. Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu
prostor, aby zhodnotil, zda konkrétní případ lze podřadit pod neurčitý právní pojem či nikoliv.
Při interpretaci neurčitého právního pojmu se pak uvážení správního orgánu, na rozdíl
vyhodnocení, tzn., že je nutno nejprve objasnit neurčitý právní pojem a jeho rozsah,
a poté hodnotit, zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit do rámce vytvořeného
rozsahem neurčitého právního pojmu.
Výklad neurčitého právního pojmu správním orgánem je podroben soudnímu
přezkumu. Při svém rozhodování správní soud řeší otázku, zda určitý jev reálného života
byl správním orgánem správně podřazen pod neurčitý právní pojem, v daném případě,
zda informace poskytnuté divákovi v reportáži „Vládní tunel“ byly objektivní a vyvážené.
V tomto směru je rozhodnutí žalované srozumitelné, když žalovaná v napadeném správním
rozhodnutí uvedla v čem podle jejího názoru spatřuje porušení povinností stěžovatele vysílání
poskytovat objektivní a vyvážené informace. Nejvyšší správní soud však nesdílí zatím
přesvědčení žalované, že k takovému porušení z hlediska zákona o provozování rozhlasového
a televizního vysílání v projednávané věci došlo. Názor Městského soudu v Praze,
který tomuto závěru přisvědčil, pokládá proto přinejmenším za předčasný.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro správné posouzení věci je důležité nejprve
učinit závěr o tom, o jaký typ pořadu se jednalo, neboť to má bezesporu vliv na posouzení,
zda ke správnímu deliktu vůbec došlo. Pojem „objektivity a vyváženosti“ informací je použit
jak v ustanovení §31 odst. 2, tak v ustanovení §31 odst. 3 zmíněného zákona s tím, že odst. 2
se vztahuje na poskytování informací v rámci vysílání, , tudíž na všechny typy programů,
na které lze kritéria objektivity a vyváženosti vztáhnout. Lze v tomto směru souhlasit
se stěžovatelem, že některé pořady se tomuto kritériu vymykají, jako jsou například pořady
zábavné, sportovní, dětské, reality show a podobně; ustanovení §31 odst. 2 zákona navíc
předepisuje, že názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací
zpravodajského charakteru. Na to pak navazuje specielní ustanovení §31 odst. 3
téhož zákona, které se týká výlučně zpravodajských a politicko - publicistických pořadů,
kde akcent na dodržování zásad objektivity a vyváženosti směřuje a váže se k tomu,
aby v celku vysílaného programu nebyla jednostranně zvýhodňována žádná politická strana
nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti,
a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě. Nejvyšší
správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 38/2004 – 58,
publikovaném pod č. 535/2005 Sb. NSS, konstatoval, že požadavek na respektování zásad
objektivity a vyváženosti a zejména na nepřípustnost jednostranného zvýhodňování
některé politické strany nebo hnutí, popřípadě jejich názorů nebo názorů jednotlivých skupin
veřejnosti, obsažených v §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., je stanoven výlučně ve vztahu
k pořadům zpravodajským a politicko-publicistickým. Pro uložení pokuty podle §60 odst. 1
písm. b) téhož zákona je tedy stěžejní, zda se jednalo o tento druh pořadu.
Na rozdíl od Městského soudu je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že v případě
reportáže „Vládní tunel“ se jednalo o typický politicko - publicistický pořad, neboť obsahem
reportáže byla kritika postupu vlády při prodeji majoritního podílu ve společnosti A. Vláda je
přitom klasickým politickým subjektem, vzešlým z volebního souboje politických stran
a politických hnutí a reportáž, v tomto případě kritická, tohoto subjektu se týkající, musí
být nepochybně posuzována podle kritérií uvedených v §31 odst. 3 zákona. Nelze souhlasit
s Městským soudem v Praze, že předmětný pořad byl pořadem „obecně publicistickým“,
neboť jednak nejde o termín zákonný (zákon obecně publicistický program nezná), nehledě
k tomu, že Městský soud v Praze tento typ publicistického pořadu v odůvodnění svého
rozhodnutí nijak blíže nevymezuje. Z hlediska porušení kritérií daných ustanovením §31
odst. 3 uvedeného zákona se však žalovaná ani soud vůbec nezabývaly,
přičemž lze konstatovat, že tato kritéria jsou nastavená poněkud šířeji, než je tomu
u obecného požadavku poskytování objektivních a vyvážených informací podle §31 odst. 2
téhož zákona.
Z uvedeného lze dovodit, že žalovaná i Městský soud v Praze měly věc posuzovat
výlučně z toho hlediska, zda došlo k porušení požadavků na provozovatele vysílání
uvedených v §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. Právní závěr žalované i uvedeného soudu
o tom, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání – jiného správního deliktu – podle §60
odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb. (porušení povinností stanovených v §31 odst. 2
téhož zákona provozovatelem vysílání), tak není v souladu s podklady pro rozhodnutí,
které byly v řízení před správním orgánem shromážděny. Jednání stěžovatele bylo nutno
posuzovat jen ve vztahu k případnému porušení kritérií uvedených v §31 odst. 3
téhož zákona. Skutková podstata jiného správního deliktu, stanovená v §60 odst. 1 písm. b)
zákona č. 231/2001 Sb., tak jak byla žalovaným vymezena, nemohla být v posuzovaném
případě naplněna a napadené rozhodnutí žalované je tak nezákonné i vzdor tomu,
že pod skutkovou podstatu citovaného ustanovení spadá nejen porušení kritérií uvedených
v §31 odst. 2, ale i v §31 odst. 3 téhož zákona. Městský soud v Praze měl
proto pro tuto důvodně vytýkanou vadu napadené rozhodnutí žalované jako nezákonné zrušit,
podle ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s., a věc jí vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
tak shledal kasační námitku stěžovatele, podle §103 odst. 1 písm. ¨b) s. ř. s., důvodnou.
Vzhledem k výše uvedené skutečnosti, která postačovala k tomu, aby bylo rozhodnutí soudu
shledáno nezákonným, se již Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele,
které proti rozsudku směrovaly. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušit (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává,
že žalovaná v dalším řízení, kdy bude případ posuzovat podle §31 odst. 3 zákona, musí zvážit
námitku stěžovatele, podle které došlo k zásahu do ústavně zaručené svobody projevu
a do nezávislosti obsahu vysílání (§31 odst. 1 téhož zákona). Nejvyšší správní soud
připomíná klíčovou úlohu, kterou plní média v demokratické společnosti. Přestože média
nesmí překračovat určité hranice, zejména s ohledem na pověst a práva jiných, přísluší
jim sdělovat informace a myšlenky o všech otázkách veřejného zájmu, a to nejen informace
kladně přijímané, ale i negativní, a to zejména v politicko - publicistických pořadech.
Svoboda projevu bezpochyby zahrnuje i možnost použití určité míry přehánění či nadsázky.
Velmi obezřetně je třeba postupovat při vymezování hranice mezi přímočarým a kritickým
způsobem vedení reportáže na straně jedné, s přístupem zaujatým a předpojatým,
s nevyvážeností reportáže, či nepřípustným ovlivňováním a matením diváka na straně druhé.
Reportáž je potřeba posuzovat jako celek, tedy jak její obrazovou, tak i zvukovou stránku,
a ty pak hodnotí společně se slovním sdělením, aniž by jednotlivá sdělení byla vytržena
z kontextu. Měly by zaznít všechny informace potřebné k tomu, aby si divák mohl učinit
objektivní názor. Na tom nemůže nic změnit ani to, pokud jsou informace podávány kritickým
způsobem, pokud v reportáži je všem zúčastněným stranám dána možnost vyjádřit
se k jejímu předmětu. Podstatné je zejména to, aby v reportáži nezazněly informace lživé.
Je třeba rovněž připomenout, že i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva,
jsou meze přípustné kritiky širší ve vztahu k politikům, než k soukromým osobám. Politici
se svou činností se sami automaticky vystavují podrobnějšímu zkoumání ze strany veřejnosti
a tím i veškerých médií a v důsledku toho je ve vztahu k nim nutno projevit větší míru
tolerance.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a věc mu vrátí k dalšímu řízení, je krajský soud (Městský soud v Praze) vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím usnesení.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí o věci (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu