ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.87.2006
sp. zn. 4 As 87/2006 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: P. Š.,
zast. Mgr. Danielem Procházkou, advokátem, se sídlem Olomouc, Božetěchova 9, proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2006, č. j. 6 Ca
204/2004 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 7. 7. 2004, č. j. 570/665/04/On,
bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí,
oblastního inspektorátu Olomouc, ze dne 20. 1. 2004, č. j. 08/OH/00310/04/Sp, jímž správní
orgán I. stupně uložil žalobci pokutu ve výši 400 000 Kč podle 66 odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (zákon o odpadech) za porušení ust §12
odst. 1 tohoto zákona tím, že se v roce 2002 zbavil 3386 tun převzatého
odpadu, evidovaného u původce V. s. f., s. r. o. jako odpad k. č. 17 05 04 - zemina a kamení,
v rozporu se zákonem o odpadech na pozemcích p. č. 501/1, 499/1, 501/7, 500/1, 499/3 v k. ú.
B. a pozemku p. č. 1020/23 v k. ú. L. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že
žalobce převzal od původce odpadů společnosti V. s. f., s. r. o., 3386 tun stavebních odpadů,
které uložil na pozemcích p. č. 1020/23 v k. ú. L. a 501/1 v k. ú. B., za účelem jejich využití
do základů stavby „Prodejny automobilů a sklad”. Realizace této stavby na pozemku
p. č. 501/1 v k. ú. B. byla řádně povolena příslušným stavebním úřadem. Dále pak bylo
šetřením zjištěno navážení stavebních odpadů na rozhraní pozemků p. č. 501/1 a 501/7 v k. ú.
B. přecházející do pozemku p. č. 499/1 v k. ú. B. Stavební odpady uložené na těchto
pozemcích vytvářely souvislý val v délce 80 až 100 m, široký cca 10 m a minimálně 5 m
vysoký. Uložení stavebních odpadů bylo zjištěno rovněž na rozhraní pozemků p. č. 499/1,
499/3, 500/1 a 500/7 vše v k.ú. B. Zde uložené stavební odpady zabíraly přibližně
trojúhelníkovou plochu rozměrů cca 15 x 10 x 10 m o výšce maximálně 2 m. Podle vyjádření
povolujícího stavebního úřadu ze dne 14. 5. 2003, č. j. S/23/03/Ve, je v katastru nemovitostí
pozemek p. č. 1020/23 v k. ú. L. veden jako orná půda a podle schváleného územního plánu
obce B. – L. je tento pozemek navržen k využití jako trvalý travní porost - louka, pastvina.
Tento pozemek tedy není určen k nakládání s odpady. Rovněž pozemek p. č. 501/1 k. ú. B.
není určen k ukládání odpadů a ani ve vydaném stavebním povolení na stavbu „Prodejny
automobilů a skladů s objekty vodárny, obslužné komunikace, dešťové kanalizace, jímky na
vyvážení, nadzemní nádrže plynu s venkovními a vnitřními rozvody” nebylo stavebníkovi
(žalobci) povoleno ukládání odpadu na tomto pozemku, případně využití odpadu či stavební
suti jako stavebního materiálu. Dále pak bylo zjištěno navezení stavebních odpadů na
pozemcích sousedících s pozemkem p. č. 501/1 v k. ú. B. (pozemky p. č. 501/7, 499/1, 499/2
v k. ú. B.), přičemž z pořízené fotodokumentace je nesporná technologie navážení jako
pokračování navážení na pozemek p. č. 501/1 v k. ú. B., tedy uložení odpadů nepochybně
souviselo s činností odvolatele (žalobce); podobně bylo hodnoceno i uložení odpadů na části
pozemků p. č. 499/1, 499/3, 500/1 a 500/7 vše v k. ú. B. Uložení odpadů, popřípadě využívání
odpadů na těchto pozemcích bylo shledáno v rozporu s dikcí ust. §12 odst. 1 zákona o
odpadech, která stanovuje obecnou povinnost nakládat s odpady a zbavovat se jich pouze
způsobem stanoveným tímto zákonem a ostatními právními předpisy, vydanými na ochranu
životního prostředí. Na vlastním skutkovém zjištění správního orgánu I. stupně a jeho
následné právní kvalifikaci, jako porušení ust. §12 odst. 1 zákona o odpadech, s naplněním
skutkové podstaty správního deliktu podle ust. §66 odst. 5 zákona o odpadech, neshledal
žalovaný pochybení a se závěry prvostupňového správního orgánu se plně ztotožnil. Ze
spisového materiálu vzal žalovaný za prokázané, že v předmětné lokalitě nebyl ukládán za
účelem využití pouze stavební a demoliční odpad vytříděný, upravený a homogenizovaný do
podoby stavebních výrobků, určených k využití pro daný účel, ale směs stavebních a
demoličních odpadů. Neupravené (nerecyklované) stavební a demoliční odpady nelze obecně
využívat na jakékoliv terénní úpravy a rekultivace (s výjimkou odpadů kategorie ostatní
podskupiny „17 05 - Zemina, kamení a vytěžená hlušina” podle katalogu odpadů - vyhláška č.
381/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady), protože u neupravených stavebních a
demoličních odpadů nelze obecně prokázat obsah škodlivin ve vodném výluhu, ani
koncentraci vybraných prvků v sušině. Neupravené (nerecyklované) stavební a demoliční
odpady kategorie ostatní odpad dle katalogu odpadů je proto možné v souladu s ustanoveními
vyhlášky č. 383/2001 Sb., ukládat pouze jako odpad, který nelze hodnotit na základě jeho
vyluhovatelnosti, tj. na skládky kategorie S - OO, nebo v případě, že je znečištěn
nebezpečnými složkami, na skládky kategorie S - NO. Využívání neupravených stavebních a
demoličních odpadů je v rozporu s předpisy na ochranu životního prostředí (viz. ust. §12
vyhl. č. 383/2001 Sb., které řeší možnost použití odpadů volně na terénu), neboť bez
předchozího posouzení osobou pověřenou k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů nelze
případné nebezpečné vlastnosti odpadů vyloučit. Činností odvolatele tedy nepochybně došlo k
lokálnímu poškození životního prostředí, byly zničeny přirozené fyzikální, chemické a
biologické vlastnosti zemědělské půdy, poškozena stávající fauna a flóra, došlo ke změně
odtokových poměrů v dané lokalitě a ke změně retenční schopnosti údolní nivy.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalovaný
pochybil, když neodstranil vady ve zjištění skutkového stavu, o který se prvostupňový správní
orgán opřel při určení výše uložené sankce. Žalovaný v podstatě stvrdil nesprávný závěr
prvostupňového správního orgánu, že v dané lokalitě došlo k poškození životního prostředí,
čímž porušil ust. §3 odst. 4 z. č. 71/1967 o správním řízení (správní řád). Závěry žalovaného
jsou v příkrém rozporu se závěry znaleckého posudku č. 3/2004, vypracovaného znalcem
Ing. V. P., ve kterém je uvedeno, že k ekologické újmě v posuzované lokalitě, kde mělo
docházet k navážení stavební suti ze strany žalobce, nedošlo. Znalecký posudek byl přitom
vydán na podkladě objektivního zkoumání jednotlivých složek životního prostředí na místě
samém a chemickými rozbory vody a půdy. Žalovaný zaujal v daném případě stanovisko, že
nepochybně došlo k poškození životního prostředí, ačkoliv měl k dispozici znalecký posudek,
v němž znalec dospěl k opačnému závěru. Přestože však bylo jeho povinností existující
rozpor odstranit doplněním dokazování, dospěl k výše uvedenému závěru a ve svém důsledku
tak svým laickým názorem nahradil výsledky a závěry odborného znaleckého zkoumání.
Rozhodnutí žalovaného je tedy zatíženo podstatnou vadou řízení. Při určení výše pokuty
žalovaný dle názoru žalobce nepostupoval v souladu s ust. §67 odst. 2 zákona o odpadech,
neboť bez důvodných pochybností nezjistil, zda bylo v posuzovaném případě vůbec ohroženo
či poškozeno životní prostředí, popř. v jaké míře. K navážení suti ze strany žalobce nedošlo v
rámci jeho podnikatelské činnosti, žalobce tyto práce prováděl jako fyzická osoba v rámci
stavebních prací povolených stavebním úřadem, a proto mu sankce za překročení stanovených
podmínek nemohla být uložena dle ust. §66 odst. 5 zákona o odpadech. Podle názoru žalobce
se žalovaný nevypořádal ani s tím, že uložená pokuta ve výši jak byla stanovena, je
nepřiměřeně vysoká vzhledem k jeho majetkovým poměrům a charakteru jeho podnikání.
Poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu č. 405/2002, podle kterého je třeba v
případě pokut stanovených podnikajícím fyzickým a právnickým osobám vyloučit takový
zásah do majetku, který má likvidační charakter. Navrhl aby soud přiznal žalobě odkladný
účinek, neboť neprodlený výkon napadeného správního rozhodnutí by vzhledem k jeho
majetkovým poměrům znamenal naprostou likvidaci majetkové základny jeho existence ve
společnosti a aby zrušil napadené rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí prvostupňového
správního orgánu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; eventuelně uloženou pokutu snížil
postupem podle ust. §78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
V doplnění žaloby ze dne 20. 12. 2004 žalobce uvedl, že předmětné pozemky nebyly
a nejsou majetkem jeho firmy a ani na nich nepodniká. Výkopovou zeminu převzal
jako podnikající fyzická osoba, ale předal jí jako technický materiál stavebníkovi,
který má stejné jméno jako název firmy. Měl být proto obviněn a potrestán jako stavebník,
nikoliv jako osoba podnikající. Na jeho pozemcích se nenachází žádná skládka,
pouze dočasná skládka zeminy. Každý je povinen přednostně odpad před jeho odstraněním
především využít, což on učinil a proto mu měla být udělena pochvala za využití odpadu
jako stavebního materiálu podle ust. §11 zákona o odpadech. Správní řízení o uložení pokuty
mělo být zahájeno s původcem odpadu společností V. s. f. s. r. o. a ne s žalobcem. Finanční
částka, kterou jeho firma za odebraný odpad získala, byla pouze symbolická a byla použita na
mzdy zaměstnanců. Poukázal na případ, kdy byl jinými subjekty stejný odpad použit na
zpevnění polních cest a byla udělena pokuta nižší (Zemědělskému družstvu H. 50 000 Kč a Č.
d. 200 000 Kč).
Usnesením ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 Ca 204/2004, Městský soud v Praze návrh
na přiznání odkladného účinku žaloby zamítl.
Rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j. 6 Ca 204/2004 - 50, rozhodl dále tak, že žaloba
se zamítá, a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku
soud nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní vývoj řízení, obsah správního spisu a zmínil
ust. §3 odst. 1, 2 a 3, ust. §12 odst. 1, 2, 3 a 4, ust. §66 odst. 5 zákona o odpadech.
Konstatoval, že skutečnost, že žalobce jako podnikající fyzická osoba odebral od společnosti
k. č. 17 05 04 - zemina a kamení, byla jednoznačně prokázána a ani sám žalobce to v žalobě
nezpochybňuje. Rovněž je v daném případě jednoznačně prokázáno, že na stavbu „prodejny
automobilů a skladů s objekty, obslužné komunikace, dešťové kanalizace, splaškové
kanalizace, jímky na vyvážení, nadzemní nádrže plynu s venkovními a vnitřními rozvody
na pozemku p. č. 501/1 v k. ú. B.” žalobci jako fyzické osobě nebylo povoleno použít
odpadový materiál a že pozemky na kterých byl předmětný odpad žalobcem po jeho převzetí
od společnosti V. s. f., s. r. o. uložen, jsou ve vlastnictví žalobce a nejsou určeny k ukládání
odpadů. Z výše uvedeného podle názoru soudu vyplývá, že žalobce nedovoleně nakládal s
předmětným odpadem. Odpad převzal a uložil na předmětné pozemky, aniž by měl k
nakládání s odpadem příslušné oprávnění. Za uložení tohoto odpadu pak vystavil faktury
společnosti V. s. f., s. r. o. Pro vznik jeho odpovědnosti je nerozhodné, zda jím byl či nebyl
předmětný odpad převeden dále. Žalobce je proto odpovědný za spáchaný správní delikt
podle ust. §66 odst. 5 zákona o odpadech. Ani skutečnost, že by i původce odpadu porušil
povinnosti stanovené mu zákonem o odpadech, by nezbavila žalobce odpovědnosti za jeho
jednání odporující uvedenému zákonu. Ustanovení §67 odst. 2 zákona o odpadech, podle
kterého se při stanovení výše pokuty přihlíží zejména k závažnosti ohrožení životního
prostředí, popřípadě k míře jeho poškození, neobsahuje taxativní výčet všech hledisek, ke
kterým je správní orgán při stanovení výše pokuty povinen přihlédnout. Správní orgán se
těmito zákonnými hledisky musí vždy zabývat a vedle toho je správnímu orgánu ponecháno
na úvaze, zda přihlédne ještě k hlediskům dalším, v zákoně přímo neuvedeným, leč
významným pro projednávaný případ. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí
podrobně zdůvodnil svůj právní názor na to, že výše uložené pokuty prvostupňovým správním
orgánem odpovídá míře porušení zákona o odpadech a hlediskům pro uložení pokuty
stanoveným v ust. §67 odst. 2 zákona o odpadech. Soud na tyto závěry napadeného
rozhodnutí žalovaného odkázal a dodal, že vzhledem k charakteru předmětného odpadu by
žádný znalecký posudek nemohl být objektivní, neboť předmětný odpad nebyl homogenní.
Znalecký posudek Ing. P., který žalobce předložil odvolacímu orgánu, byl vypracován
v únoru 2004, kdy podle fotodokumentace, pokrývala skládku souvislá vrstva sněhu. Rozbor
byl proveden jen u tří vzorků kamení, avšak žalobce převzal od firmy V. i suť. Pokud odpad
nebyl homogenní, pak ani vzorek pouhé jeho části není vzorkem vypovídajícím o vlastnostech
odpadu. Dále soud, stejně jako žalovaný, poukázal na to, že životní prostředí netvoří
pouze podzemní vody, ale i ovzduší, rostliny, živočichové atd. Žalobce uskladněním
uvedeného odpadu na předmětných pozemcích přinejmenším ohrozil životní prostředí
prachem, a navezením předmětného materiálu došlo v dané lokalitě i k poškození fauny
a flory, přirozených fyzikálních, chemických a biologických vlastností zemědělské půdy
a došlo i ke změně odtokových poměrů v dané lokalitě a ke změně retenční schopnosti údolní
nivy.
Soud při úvaze o výši pokuty konstatoval, že ust. §67 odst. 2 zákona o odpadech
výslovně majetkové poměry pachatele správního deliktu jako hledisko pro výši ukládané
pokuty nestanoví. V daném případě je třeba vycházet z toho, že je třeba, aby uložená pokuta
měla znatelný dopad pro toho, kdo se porušení povinností dopustil. Preventivní prvek postihu
chování contra legem spočívá nejen v tom, že samého delikventa odradí od opakování
nezákonného jednání, ale i ostatní subjekty, vázané týmiž povinnostmi vede k jejich řádnému
plnění. Výše postihu proto obecně nemůže být tak nízká, že by tohoto preventivního účinku
vůči všem ostatním naprosto pozbyla a tedy ani skutečnost, že odpovědný subjekt nemá
dostatek finančních prostředků na její zaplacení, nemůže být důvodem jeho beztrestnosti.
Žalovaný podle názoru soudu své rozhodnutí o výši uložené pokuty řádně a v souladu
se zjištěným skutkovým stavem a požadavky zákona dostatečně odůvodnil. Uložená pokuta
není zjevně nepřiměřená závažnosti žalobcem spáchaného správního deliktu a proto soud
neshledal zákonné důvody pro použití ust. §78 odst. 2 s. ř. s.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž uvádí, že rozsudek napadá z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Stěžovatel stejně jako již v žalobě namítal pochybení žalovaného při zjišťování
skutkového stavu, opět poukázal na znalecký posudek a namítal nesprávnost uložení pokuty
podle ust. §66 odst. 5 zákona o odpadech, jakožto fyzické osobě oprávněné k podnikání,
neboť k navážení suti ze strany žalobce nedošlo v rámci jeho podnikatelské činnosti.
Pokud stěžovatel vstupoval na svůj pozemek a tam manipuloval se stavebním materiálem
(odpadem) mělo s ním být vedeno správní řízení jakožto s občanem a ne jako s fyzickou
osobou podnikající. Dále namítal nepřiměřenou výši pokuty vzhledem ke svým majetkovým
poměrům a charakteru svého podnikání. Městský soud v Praze se dle názoru stěžovatele
s žalobními námitkami vypořádal v odůvodnění rozsudku tím způsobem, že se de facto
přiklonil k tvrzením prvostupňového správního orgánu a žalovaného a žalobní námitky
stěžovatele ve svém důsledku nevyhodnotil. Zejména, stejně jako žalovaný, neodstranil
rozpory mezi závěry správního orgánu a předběžným znaleckým posudkem, které jsou
v příkrém rozporu. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Taková pochybení v postupu ani v rozhodnutí Městského soudu v Praze však Nejvyšší
správní soud neshledal.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou stěžovatele týkající
se zjišťování skutkového stavu žalovaným. Z napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá,
na základě jakých skutečností a úvah (protokol sepsaný pracovníky České inspekce životního
prostředí, oblastní inspektorát Olomouc z místního šetření provedeného dne 8. 4. 2003,
sdělení stavebního úřadu ze dne 7. 4. 2003, č. j. Ú/18/03/Ve, charakter pozemků na nichž byl
odpad ukládán, pořízená fotodokumentace) dospěl k závěru o spáchání správního deliktu
žalobcem. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal se závěry znaleckého
posudku předloženého stěžovatelem, když konstatoval, že podané vzorky na základě kterých
byly vyhotoveny protokoly o zkouškách č. 569, 570 a 571 nebyly homogenní, nebyl
tedy odebrán reprezentativní vzorek pro stanovení vodného výluhu a kontaminace
podzemních vod nemůže být objektivně stanovena na základě jednoho rozboru.
Toto posouzení by muselo být řešeno hydrogeologickým posudkem. Žalovaný postupoval
v souladu s ust. §32 odst. 1 správního řádu, dle kterého je povinností správního orgánu,
aby zjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že si dostatečným způsobem obstaral
podklady pro své rozhodnutí. Žalovaný uvedl jakými úvahami se řídil při utváření závěru
o skutkovém stavu a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolenou právní
kvalifikaci. Rozhodnutí žalovaného je v souladu s ust. §46 správního řádu, bylo vydáno
v souladu se zákony a ostatními právními předpisy orgánem k tomu příslušným, vycházelo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahovalo předepsané náležitosti. Nejvyšší správní soud
proto konstatuje, že Městský soud v Praze nijak nepochybil, když se ztotožnil se závěry
žalovaného z důvodů v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně a zcela vyčerpávajícím
způsobem popsaných a této námitce stěžovatele nepřisvědčil.
K další námitce stěžovatele, že k navážení odpadu nedošlo v rámci jeho podnikatelské
činnosti, nýbrž v rámci jeho činnosti jako občana stavebníka v rámci terénních úprav
pozemku, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve fakturách (vystavených za uložení zeminy
v období od 5. 3. 2002 do 2. 11. 2002) č. 075, 073, 080, 087, 088, 094, 183/02, 105/02
a 121/02 v celkové výši 176 925 Kč, obsažených ve správním spise, je jako zhotovitel uveden
O. f. P. Š., t.. M. X, X O., IČO: X. Z výpisu z živnostenského rejstříku fyzické osoby P. Š. ze
dne 19. 1. 2004, založeného ve správním spise plyne, že žalobce k tomuto dni vykonával
celou řadu živností. Žalobce tedy podnikatelskou činnost v předmětné době jednoznačně
provozoval a odpad na předmětných pozemcích v rámci svého podnikání uložil, jak sám
ostatně uvedl např. v kasační stížnosti či v odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního
správního orgánu ze dne 13. 2. 2004. Předmětem řízení před správním orgánem bylo
nepovolené uložení odpadů na výše uvedených pozemcích, nikoli způsob nakládání s již
uloženým odpadem a je tedy nepodstatné, zda s tímto odpadem stěžovatel až po uložení
odpadu nakládal jako fyzická osoba, či jako podnikající osoba. Z výše uvedeného jasně
vyplývá, že žalobce odpad převzal a uložil jako podnikající fyzická osoba. Městský soud
správně poukázal i na tu skutečnost, že stěžovatel odpad převzal a uložil na předmětné
pozemky, aniž by měl k nakládání s odpadem příslušné oprávnění, což vyplývá z výše
uvedeného výpisu z živnostenského rejstříku stěžovatele dle kterého byl stěžovatel oprávněn
k volné živnosti nakládání s odpady (vyjma nebezpečných) až od 31. 5. 2003. Nejvyšší
správní soud tedy neshledal důvodnou ani tuto námitkou.
K námitce týkající se nepřiměřenosti pokuty ve výši 400 000 Kč Nejvyšší správní
soud konstatuje, že tato byla výsledkem správního uvážení, jehož meze byly dány ust. §66
odst. 5 zákona o odpadech, dle kterého je správní orgán oprávněn uložit pokutu až do výše
1 000 000 Kč fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která poruší jinou
povinnost stanovenou tímto zákonem, nebo povinnost uloženou rozhodnutím na základě
tohoto zákona. V tomto ohledu nelze konstatovat překročení zákonem stanovených mezí
správního uvážení ani jeho zneužití, když žalovaný postupoval na základě zákonem
stanovených kritérií, podle nichž se přihlíží zejména k závažnosti ohrožení životního
prostředí, popřípadě k míře jeho poškození (§67 odst. 2 zákona o odpadech již konstatoval
Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 27. 12. 2001 sp. zn. 7 A 77/99
(SJS 949/2002), neobsahuje-li zákon taxativní výčet hledisek, ke kterým je správní orgán při
stanovení výše pokuty povinen přihlédnout, nýbrž pouze výčet příkladný, kdy z řady možných
a v úvahu přicházejících hledisek zmiňuje alespoň některá, pak takováto právní úprava váže
správní orgán v tom směru, že právě těmito zákonnými hledisky se musí zabývat vždy (avšak
nikoli pouze jimi), když vedle toho správnímu orgánu ponechává na úvaze, zda přihlédne ještě
k hlediskům dalším v zákoně neuvedeným, leč pro projednávaný případ významným. V
posuzovaném případě takto žalovaný postupoval, když výši pokuty stanovil podle kritérií
uvedených v §67 odst. 2 zákona o odpadech a rovněž uvedl další kritéria na základě kterých
(množství a skladba odpadů, využívání neupravených stavebních a demoličních odpadů v
rozporu s předpisy na ochranu životního prostředí) určil výši pokuty. Nejvyšší správní soud v
této souvislosti rovněž poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II.
ÚS 361/2000, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že považuje za nutné zdůraznit, že právní
úprava podrobuje soudnímu přezkumu po stránce jejich zákonnosti ta rozhodnutí správních
orgánů, která správní orgán vydal na základě zákonem povolené volné úvahy (správního
uvážení). U těchto správních rozhodnutí přezkoumává soud pouze, zda nevybočila z mezí a
hledisek stanovených zákonem. Součástí přezkoumání soudu je i posouzení, zda správní
uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Pokud byly výše
uvedené podmínky splněny, soud nemůže ze stejných skutkových zjištění vyvodit jiné závěry.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za oprávněnou ani námitku stěžovatele spočívající
v tom, že se Městský soud v Praze nezabýval žalobními námitkami stěžovatele. Městský soud
v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí své závěry řádně odůvodnil, se všemi žalobními
námitkami stěžovatele se vypořádal, a po jejich posouzení se ztotožnil se závěry žalovaného.
Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením věci ztotožňuje a pro stručnost odkazuje
na úplné, zákonu i skutkovému stavu věci odpovídající odůvodnění napadeného rozsudku,
v němž se uvedený soud vypořádal i s námitkou poukazující na rozpor mezi závěry
žalovaného a stěžovatelem předloženým posudkem znalce Ing. P., když uvedl, že „znalecký
posudek, který žalobce předložil odvolacímu orgánu, byl podán znalcem v únoru roku 2004,
kdy na předmětném materiálu byla podle fotodokumentace znalce souvislá sněhová pokrývka.
Podle výše uvedených protokolů předložené vzorky nebyly homogenní. Rozbor byl proveden
pouze u tří vzorků kamení. Dále byl proveden odběr vzorku vody z jedné studny v dané
lokalitě. Podle zjištěných skutečností však žalobce od firmy V. nepřevzal jenom kamení, ale i
suť. U ní však vzorek nebyl odebrán a vzhledem k tomu, že uvedený odpadní materiál nebyl
homogenní, je nutno souhlasit se žalovaným, že ani vzorek části této suti by nebyl
vypovídajícím vzorkem o vlastnostech uskladněného odpadního materiálu jako celku. Dále,
že vzhledem k charakteru předmětného odpadu (není homogenní) by žádný znalecký posudek
nemohl být objektivní. Rovněž je třeba souhlasit se žalovaným, že rozbor vody jedné studny
bez znalosti hydrogeologických podmínek v dané lokalitě nevypovídá o vlivu uvedeného
materiálu na kvalitu podzemních vod. Soud však stejně jako žalovaný v odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalobce upozorňuje, že životní prostředí netvoří pouze podzemní
vody, ale i ovzduší, rostliny, živočichové atd. Například zákon o ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb. v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) stanoví, že znečišťující látkou je jakákoliv látka vnesená
do vnějšího ovzduší nebo v něm druhotně vznikající, která má přímo a nebo může mít po
fyzikální nebo chemické přeměně nebo po spolupůsobení s jinou látkou škodlivý vliv na život
a zdraví lidí a zvířat, na životní prostředí, na klimatický systém Země nebo na hmotný
majetek. Podle ustanovení §4 odst. 3 tohoto zákona stacionární zdroj znečišťování ovzduší je
zařízení spalovacího nebo jiného technologického procesu, které znečišťuje nebo může
znečišťovat ovzduší, dále šachta, lom a jiná plocha s možností zapaření, hoření nebo úletu
znečišťujících látek, jakož i plocha, na které jsou prováděny práce nebo činnosti,
které způsobují nebo mohou způsobovat znečišťování ovzduší, dále sklad a skládka palic,
surovin, produktů, odpadů a další obdobné zařízení nebo činnost. I podle názoru soudu
činnost žalobce jako fyzické osoby podnikající, která převzala uvedený odpad a tento
uskladnila na předmětných pozemcích, přinejmenším ohrozila životní prostředí prachem a
navezením předmětného materiálu došlo v dané lokalitě i k poškození živočichů (fauny),
rostlin (flory), přirozené fyzikální, chemické a biologické vlastnosti zemědělské půdy a došlo
i ke změně odtokových poměrů v dané lokalitě a ke změně retenční schopnosti údolní nivy“.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že i výše pokuty byla žalovaným řádně odůvodněna a že
Městský soud v Praze se žalobními námitkami zabýval a proto ani tyto námitky stěžovatele
neobstojí.
Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60
odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu