ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.31.2007
sp. zn. 4 Azs 31/2007 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: K. M., zast. Michalem Benčokem,
advokátem, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 17, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 28. 12. 2006, č. j. 65 Az 329/2005 - 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 2006, č. j. 65 Az 329/2005 - 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 8. 2005, č. j. OAM-1277/VL-19-11-2005, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 8. 2006
(dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobce nevztáhl překážku vycestování ve smyslu §91
téhož zákona. V odůvodnění žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno,
že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu byly jeho potíže národnostního charakteru,
žalobce si stěžoval na přístup státních orgánů, které jeho rodině neumožňovaly opustit
Kazachstán. Žalovaný zdůraznil rozpory mezi výpovědí žalobce a jeho matky a uvedl,
že tvrzení žalobce ohledně řešení potíží prostřednictvím státních orgánů proto nepovažoval
za věrohodné. Žalobce dále vyslovil přání legalizovat si pobyt na území České republiky,
aby zde mohl žít. Žalovaný shledal, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, ani důvody pro udělení azylu podle §13 téhož zákona,
a nezjistil ani důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný
dále dospěl k závěru, že žalobce nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi, které zakládají
překážky vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalovaný nesprávně
posoudil žádost, nezjistil úplně a přesně skutkový stav, neopatřil si úplné důkazy
a nedostatečně objasnil důvody, které jej vedly k vydání rozhodnutí, čímž porušil ustanovení
§3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů. Žalobce konstatoval, že splňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení
překážky vycestování. Žalobce dále uvedl, že v Kazachstánu trvá dlouhodobá nesnášenlivost
vůči Rusům, která je tolerována, vyvolávána a tiše podporována kazašskými orgány, a místní
obyvatelstvo Rusy nenávidí. Žalobce poukázal na soustavné porušování lidských práv osob
ruské národnosti, pro něž se v Kazachstánu necítí bezpečně. Žalobce zdůraznil, že jeho snaha
obrátit se se žádostí o ochranu na představitele veřejné moci byla bezvýsledná, jednání orgánů
státní moci v Kazachstánu je motivováno intolerancí vůči osobám menšinových etnik. Excesy
v jednání většinových Kazachů zejména vůči příslušníkům slovanských národností jsou
za mlčenlivého souhlasu těchto orgánu přehlíženy, tolerovány a prakticky nevyšetřovány.
Žalobce připomněl existenci institutu krevní msty, který je islamisty široce praktikován.
Žalobce se v případě návratu obává jednání místního kazašského obyvatelstva, že jej budou
bít a týrat, aniž proti tomu policie zakročí, tedy že se bude opakovat situace před odjezdem
žalobce z vlasti. Žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 12. 2006, č. j. 65 Az 329/2005 - 25,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. V odůvodnění uvedl, že se žalobce ve věci tvrzeného bezpráví neobrátil se žádostí
o pomoc na žádné státní orgány, a nevyužil tak možnosti prokázat, že by státní orgány
tolerovaly či schvalovaly jednání některých soukromých osob a bývalých spolužáků žalobce,
kteří jej napadali kvůli ruské národnosti. Po obsáhlé rekapitulaci obsahu správního spisu
krajský soud konstatoval, že žalovaný pečlivě zhodnotil materiály, z nichž vycházel. Soud
shledal, že ze žádosti žalobce, ani z obsahu pohovoru nevyplývá, že by žalobce ve vlasti
vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod nebo že se důvodně obává
pronásledování z důvodu rasy, náboženství, příslušnosti k sociální skupině nebo zastávání
určitých politických názorů na Ukrajině. Ani snaha o legalizaci pobytu nemůže být
podle krajského soudu řešena prostřednictvím azylového řízení a skutečnosti, jež se staly
v roce 1997 před odjezdem žalobce ze země původu nelze podřadit pod důvody pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Soud podotkl, že žalobce byl v době odchodu z vlasti
nezletilý a vše za něj vyřizovala jeho matka, která však při řešení problémů nebyla důsledná.
Jestliže její stížnosti místní policie neřešila, mohla se podle krajského soudu obrátit na orgány
nadřízené, případně na jiné státní orgány či nevládní organizace a na veřejného ochránce práv.
Krajský soud konstatoval, že pokud se žalobce a jeho matka nepokusili získat ochranu
prostředky vnitrostátního práva, nemůže být žalobci poskytnuta ochrana formou azylu,
která je až poslední možností v situaci, kdy ostatní nástroje práva selhaly. Případ žalobce
podle krajského soudu svědčí o projevech obecné kriminality, nikoliv o činech azylově
relevantních. Žalovaný důsledně vycházel z obsahu správního spisu, vyhodnotil všechny
skutečnosti uváděné žalobcem a umožnil mu navrhnout doplnění řízení, což žalobce neučinil.
Krajský soud se ztotožnil s rozhodnutím o neudělení humanitárního azylu, neboť žalobce
neuvedl žádný konkrétní důvod, který by mohl vést k udělení této formy azylu, na nějž není
právní nárok. Žalovaný nezjistil a žalobce ani netvrdil, že jsou v případě návratu jeho život
nebo svoboda ohroženy z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k sociální
skupině nebo pro politické přesvědčení žalobce, nebo že mu hrozí mučení, nelidské
nebo ponižující zacházení nebo trest, případně ohrožení života v důsledku válečného
konfliktu. Žalobci nehrozí trest smrti, jeho vycestování není v rozporu s mezinárodními
závazky, a proto se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného, který zjištěné skutečnosti
řádně vyhodnotil. Krajský soud uzavřel, že žalovaný se žádostí žalobce o udělení azylu
zabýval odpovědně a svědomitě, zjistil úplně skutečný stav věci, z něhož při vydání
svého rozhodnutí vycházel. Rozhodnutí je v souladu se zákony, má náležitosti správního
rozhodnutí podle §47 správního řádu, obsahuje výrok, poučení o odvolání a odůvodnění,
ve kterém je uvedeno, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl
žalovaný veden a na základě kterých právních předpisů rozhodl. Krajský soud proto žalobu
v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. Stěžovatel uvedl, že bezprostřední pohnutkou
k jeho odchodu z vlasti byl celý vývoj v Kazachstánu a střední Asii. Se svými problémy
se stěžovatel ke státním orgánům neobracel, neboť toho nebyl vzhledem k věku schopen
a na úřadech mají slovo jen Kazaši. Se státními orgány hovořila pouze matka stěžovatele.
Stěžovatel dále namítal, že správní orgán a soud nezjistily úplně a přesně skutkový stav,
čímž porušily povinnost podle §3 odst. 4, §32 a §46 správního řádu, nesprávně posoudily
žádost o udělení azylu a dostatečně nezvážily možnost udělení humanitárního azylu. Správní
orgán a krajský soud si neopatřily úplné důkazy, čímž došlo k porušení §32 odst. 1 a §34
odst. 1 správního řádu, soud tedy nemohl správně posuzovat skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Správní orgán, ani soud nepředložily žalobci
v průběhu řízení prakticky žádné důkazy, vše zůstalo v rovině osobních názorů referentů
a soudu. Stěžovatel podotkl, že žalovaný v jiných případech vyžaduje a předkládá různé
zprávy a hodnocení situace v Kazachstánu. Stěžovatel namítal, že žalovaný nedostatečně
objasnil důvody, které jej vedly k vydání rozhodnutí, a porušil tak §47 odst. 3 správního řádu.
Stěžovatel poukázal i na faktickou chybu v odůvodnění rozsudku, kde je v jednom případě
namísto v Kazachstánu uvedeno na Ukrajině. Krajský soud podle stěžovatele nepřihlédl
k soustavnému porušování lidských práv Rusů na území Kazachstánu. Stěžovatel vyjádřil
domněnku, že jeho nárok na udělení azylu lze podřadit pod §14 zákona o azylu,
neboť má neustále odůvodněné obavy o svou psychiku s ohledem na nepředvídatelné reakce
vyznavačů islámu, kteří se v Kazachstánu ozývají stále silněji, povzbuzováni celkově
nestabilní situací v postsovětských republikách střední Asie. Stěžovatel zdůraznil, že soud
rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu také při hodnocení překážek
vycestování, neboť zprávy, na něž soud odkazuje, jsou velmi kusé, a soud tak nemohl mít
dostatek podkladů pro závěr o tom, zda diskriminace osob ruské národnosti je či není součástí
státní politiky a zda je či není státními orgány v Kazachstánu trpěna. Stěžovatel uzavřel,
že byla porušena jeho práva a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost a vyslovil,
že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek krajského soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný připomněl, že nezákonné jednání
soukromých osob vůči stěžovateli nebylo podporováno ze strany kazašských úřadů
a nepředstavovalo persekuci ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný zdůraznil, že stěžovatel
nepředložil žádné doklady na podporu svých tvrzení, a navrhl, aby byla kasační stížnost
zamítnuta pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v žádosti
o udělení azylu E. č. X ze dne 16. 7. 2005 uvedl, že Kazachstán opustil dne 4. 4. 1997 kvůli
národnostním problémům, které se týkaly nejen jeho osoby, ale i jeho rodiny. Ve škole jej
učitelé neprávem hodnotili špatně, proto ukončil jen základní školu. Při zkoušce na střední
školu se jej zkoušející vyptávali na úplně něco jiného ve zvláštní místnosti, kde nebyli ostatní
studenti. Několikrát byl napaden ze strany kazašského obyvatelstva, nepamatuje si přesně
kdy. Matka stěžovatele se kvůli těmto potížím rozhodla zemi opustit. Po ukončení platnosti
víza zaměstnavatel stěžovateli přislíbil jeho prodloužení, avšak zpozdil se. Stěžovatel
o tom nevěděl, obdržel správní vyhoštění a o azyl žádá, protože mu nebyl prodloužen pobyt.
V případě návratu se stěžovatel obává opakování situace před odjezdem, bojí se o svůj život
a o svou rodinu.
Při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu, konaném dne 1. 8. 2005, stěžovatel
doplnil, že v roce 1994 opustil školu, kde se začalo vyučovat v kazaštině, byla ovšem potíž
najít školu, kde by se bezplatně vyučovalo rusky. V roce 1996 se na škole změnilo vedení,
odešla ruská ředitelka a nastoupila Kazaška. Stěžovateli se okamžitě zhoršily známky,
protože se začalo částečně vyučovat kazašsky. Rusky mluvící učitelé odcházeli, nastupovali
Kazaši. Stěžovatel zakončil studium v roce 1997, dokončil 10. třídu, ale neudělal maturitní
zkoušky. Na problémy s klasifikací si stěžovatel stěžoval u ředitelky školy, která mu řekla,
že nemá jiné učitele, ať si najde jinou školu. Po deváté třídě chtěl stěžovatel na střední
odbornou elektrotechnickou školu, při přijímacích zkouškách byli ostatní studenti zkoušeni
ve skupinách, odpovídali na otázky, na které se před tím společně se stěžovatelem
připravovali, stěžovateli však byly kladeny jiné dotazy, což zkoušející zdůvodnil tím,
že je jeho věc, jakou formou bude zkoušet. Stěžovatel konstatoval, že Kazachstán opustil
z mnoha důvodů - zavírání ruských škol, utiskování pravoslaví, fyzické napadání. Otec
stěžovatele je napůl Kazach, napůl Rus, začátkem 90. let si nechal změnit národnost
na kazašskou. Otec chtěl, aby se z mladšího bratra stěžovatele stal muslim, což matka
nechtěla. V roce 1995 stěžovatel získal pas a vybral si ruskou národnost. Měl proto ještě větší
potíže, ztratil přátele, byl pronásledován ze strany Kazachů. Na ulici byl napaden a zbit
Kazachy, také mu telefonovali domů a nadávali mu, že je ruské prase. Rovněž bratr
stěžovatele byl fyzicky napaden staršími žáky školy, také Kazachy. Stěžovatel měl
po napadení zlomené žebro, byl hospitalizován. V posledním roce byl stěžovatel napadán
každých deset dnů. Stěžovat si na policii bylo bez významu, protože tam je vše svázáno.
Soused stěžovatele A. K. měl sestru v pasovém oddělení policie a strýce plukovníka u policie.
Když A. zbil stěžovatelova bratra, asi za tři dny mu to stěžovatel s kamarádem oplatil. Od té
doby dostávali anonymní telefonické výhrůžky i anonymní psaní, která většinou četla matka
stěžovatele a hned je vyhazovala, neboť na policii jí s tím nepomohli. Telefonáty byly krátké,
stěžovatel rozuměl jen napůl, že z něj pustí krev jako z berana, že nežije ve své zemi. Někdy
jen nadávali a uráželi. Dopisy obsahovaly text, že stěžovatel nemá v Kazachstánu co dělat, že
svou přítomností špiní jejich svatou zemi, atp. Jednou byl stěžovatel napaden více útočníky,
jeho matka se jej zastala a také ji zbili. Stěžovatel k důvodům svého napadení poukázal na
svou vzhledovou odlišnost od Kazachů a podotkl, že má světlou pokožku. V době napadení
měl stěžovatel 15 - 16 let, jeho matka chodila na policii a podávala oznámení. Policie jí
sdělila, že ji předvolají k pohovoru, ale nestalo se tak, policie i přes další stížnosti zůstala
nečinná. Matka stěžovatele se obrátila na zástupce prokurátora, kterým byl K., strýc A., a ten
jí řekl, že jej nemá otravovat a má dát pokoj jeho rodině. Stěžovatel zdůraznil, že věc řešila
jeho matka, proto si nedokáže vzpomenout a řádně pojmenovat funkce a kompetence
bezpečnostních orgánů, ani hodnost K. Po odmítnutí K. se stěžovatel s matkou chystali k
odjezdu, proto již nic dál nedělali. Také ostatní Rusové mají v Kazachstánu potíže s přístupem
Kazachů. Šedesátipětiletá ruská sousedka stěžovatele měla problémy se srdcem, nechala se
prohlédnout, dostala recept a v lékárně jí na předpis vydali nosní kapky. Asi půl roku před
odjezdem stěžovatele zabili v průchodu jejich domu Rusa. Stěžovatel uvedl, že měli rovněž
problémy s vycestováním z Kazachstánu, jeho matce odmítli vydat nějaký doklad, který
potřebovala pro německé zastupitelství, když chtěli odjet do Německa. Otec stěžovatele o
tomto úmyslu nevěděl. Když stěžovatelova matka zjistila, že v bezpečnostních strukturách je
zaměstnán strýc A., obrátila se na agenturu, která potřebné doklady vyřídila sama. Stěžovatel
neřešil problémy přemístěním do jiné části Kazachstánu, neboť jeho matka při hledání práce
v K. zjistila, že situace je tam stejná, Rusové odjížděli.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu Nejvyšší správní soud posoudil kasační
stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval námitku, že žalovaný nezjistil úplně a přesně
skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalovaný porovnával
výpovědi stěžovatele s výpověďmi, které v řízení o udělení azylu učinila matka stěžovatele
paní L. K., E. č. X, a zaměřil se na rozpory, jež mezi tvrzeními stěžovatele a jeho matky
vyvstaly.
Tento postup považuje Nejvyšší správní soud za nesprávný, neboť stěžovatel byl
v době, kdy pobýval v Kazachstánu a kdy se nastaly jím popisované problémy, nezletilý.
Zemi původu stěžovatel opustil spolu s matkou před osmnáctým rokem věku,
tzn. před nabytím plné způsobilosti k právním úkonům. Veškerou komunikaci s kazašskými
státními orgány proto musela obstarávat matka stěžovatele, což logicky znamená,
že stěžovatel nemusel být, a často ani nemohl být přítomen, když se obracela na policii
či prokuraturu. Není pochyb o tom, že řada tvrzení stěžovatele vychází z údajů, jež získal
zprostředkovaně od své matky, některé informace dokonce stěžovatel nemusí vůbec znát.
Za této situace je podle názoru Nejvyššího správního soudu nemyslitelné vykládat
skutečnost, že stěžovatel není schopen reprodukovat zprostředkované údaje shodně s osobou,
ve vztahu k níž jde o přímé prožitky, v neprospěch či k tíži stěžovatele. Stěžovateli nemůže
být na újmu, že pro svůj věk nemohl v zemi původu sám účinně hájit svá práva.
Stěžovatel podle názoru Nejvyššího správního soudu nemohl zvrátit rozhodnutí
své matky opustit Kazachstán, proto je třeba zhodnotit důvody, které matku stěžovatele
k odchodu ze země původu vedly, rovněž ve prospěch stěžovatele.
Nejvyšší správní soud má za to, že opustil-li žadatel o udělení azylu zemi původu
před nabytím plné způsobilosti k právním úkonům, svědčí mu kromě jeho vlastních důvodů,
rovněž důvody pro udělení azylu uplatněné jeho zákonnými zástupci, a to i tehdy, dosáhl-li
zletilosti před podáním žádosti o udělení azylu. V případě rozporů mezi výpověďmi
těchto osob musí žalovaný vycházet z těch tvrzení, která jsou pro původně nezletilého
žadatele nejpříznivější.
V posuzovaném případě tedy žalovaný zásadním způsobem pochybil,
když konfrontoval skutečnosti uváděné stěžovatelem v jeho žádosti a při pohovoru
ve správním řízení s tvrzeními, která přednesla jeho matka, a ze zjištěných rozporů dovodil
nevěrohodnost výpovědi stěžovatele. V důsledku tohoto nesprávného postupu nemohl
žalovaný úplně a přesně zjistit skutečný stav věci, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32
odst. 1 a §46 správního řádu.
Žalovaný současně závažně porušil ustanovení §3 odst. 2 správního řádu,
podle kterého jsou správní orgány povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany
a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména
se vyjádřit k podkladu rozhodnutí, a uplatnit své návrhy. Občanům a organizacím musí
správní orgány poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli
v řízení újmu.
Nejvyšší správní soud ani při důkladném studiu správního spisu nenašel žádný doklad
o tom, že žalovaný stěžovatele informoval, že jako podklad pro své rozhodnutí použije
protokol o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu, vedeném s matkou
stěžovatele. Žalovaný tedy podle dostupných informací neposkytl stěžovateli možnost
vyjádřit se tomuto podkladu pro rozhodnutí, dokonce se ani nepokusil o odstranění zjištěných
rozporů dotazem na stěžovatele. Této povinnosti žalovaného nezbavovalo ani ustanovení §9
zákona o azylu, ve znění účinném ke dni vydání správního rozhodnutí, jež vylučovalo použití
§33 odst. 2 správního řádu, nikoli však §3 odst. 2 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že uvedená pochybení žalovaného měla za následek
nesprávné zjištění skutečného stavu věci žalovaným. Při zjišťování skutkové podstaty došlo
k zásadnímu porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, což mohlo ovlivnit
zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Stěžovatel tuto vadu žalovanému důvodně
vytýkal již v podané žalobě, proto měl krajský soud, napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit. Důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. byl v posuzované věci prokázán,
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek krajského soudu zrušit
a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zjištěné pochybení krajského soudu podle názoru Nejvyššího správního soudu
nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, v jehož odůvodnění se krajský soud
srozumitelně vypořádal se všemi žalobními body, které stěžovatel uplatnil.
Dalšími námitkami stěžovatele se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť v případě správně
zjištěného skutečného stavu věci mohlo být výsledkem správního řízení rozhodnutí jiné.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude,
aby napadené správní rozhodnutí pro shora uvedené vady zrušil, věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení a žalovaného svým právním názorem zavázal k odstranění vytýkaných vad
a k vydání nového, řádně odůvodněného, rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s., neboť kasační stížnosti ve věcech azylových
je odkladný účinek přiznán přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu