ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.112.2006
sp. zn. 5 Afs 112/2006 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce L. D., zastoupeného advokátem JUDr. Miroslavem Nyplem, se sídlem AK Hartmann,
Jelínek, Vališ, Vych a part., Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému Finančnímu
ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2006, č. j. 31
Ca 366/2005 – 20,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2006, č. j. 31 Ca 366/2005 –
20 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení výše označeného
usnesení, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě podané proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 10. 2005, č. j. 2849/150/2005-Šj. Důvodem, pro který krajský soud řízení o žalobě
zastavil, bylo nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Stěžovatel považuje
usnesení krajského soudu za nezákonné, přitom uplatňuje důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. e)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Stěžovatel uvádí, že především byl
k uhrazení soudního poplatku vyzván jeho právní zástupce, nikoli on sám osobně. Mezi
právním zástupcem a stěžovatelem přitom neexistovala smlouva o tom, že právní zástupce
poplatek soudní poplatek uhradí. V tomto bodě stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním
rozhodnutí krajského soudu, které vychází mimo jiné i z právního názoru Nejvyššího
správního soudu vysloveném v rozsudku 2 Afs 187/2004; podle něho postačuje doručení
výzvy k zaplacení poplatku právnímu zástupci účastníka s tím, že účastník má i podle
soudního řádu správního možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti. Se závěry
učiněnými Nejvyšším správním soudem ve výše uvedeném rozhodnutí nesouhlasí. Stěžovatel
nadto uvádí, že soudní poplatek uhradil v den, kdy bylo doručeno usnesení o zastavení řízení.
Ve skutečnosti byl tedy soudní poplatek uhrazen, byť zřejmě v poslední možný den.
Dle názoru stěžovatele je v takovém případě obtížné určit, zda rozhodnutí o zastavení řízení
nabylo právní moci dříve, či později, než došlo k zaplacení. V takovém případě, dle názoru
stěžovatele, je namístě za použití zásady „in dubio mitius“ předpokládat spíše, že k zaplacení
došlo včas. Stěžovatel s odkazem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení o zastavení řízení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové a kasační stížnost shledal důvodnou.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 19. 12. 2005 ke Krajskému
soudu v Hradci Králové žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 10. 2005, č. j. 2848/150/2005-Šj. Protože nebyla s podáním žaloby současně splněna
poplatková povinnost, vyzval krajský soud usnesením ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 31 Ca 266/2005 - 13 právního zástupce stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši
2000 Kč, k tomu mu stanovil lhůtu 2 týdnů od doručení usnesení.; současně byl stěžovatel
upozorněn, že řízení bude v případě nesplnění výzvy zastaveno. Lhůta pro splnění poplatkové
povinnosti uplynula dnem 16. 1. 2006. V této lhůtě nebyl poplatek uhrazen, krajský soud
dne 1. 2. 2006 usnesením 31 Ca 366/2005 - 20 zastavil. Usnesení bylo doručeno právnímu
zástupci dne 7. 2. 2006 a téhož dne nabylo právní moci. Stěžovatel uhradil téhož dne soudní
poplatek v kolkových známkách.
Spornou otázkou v projednávané věci jsou dvě otázky. První z nich spočívá v tom,
zda úkon spočívající v zaplacení soudního poplatku je úkonem, který má účastník v řízení
vykonat osobně, či je přípustné, aby poplatek zaplatil účastníkův zástupce. Od toho
se pak odvíjí povinnost soudu při doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku podle
§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Tedy zda je nutno tuto výzvu, za situace,
kdy je účastník zastoupen, doručit vedle zástupce také účastníkovi (§42 odst. 2 s. ř. s.).
V daném případě krajský soud výzvu doručil pouze tomuto zástupci. Druhou je potom určení
konce lhůty, ve které lze poplatek uhradit. V daném případě stěžovatel zaplatil soudní
poplatek téhož dne, kdy bylo doručeno usnesení soudu o zastavení řízení, tedy v den,
kdy toto usnesení nabylo právní moci.
Při výkladu doručení výzvy ke splnění poplatkové povinnosti se judikatura
jak správních soudů, tak i Ústavního soudu, s ohledem na přijetí soudního řádu správního,
ustálila na právním názoru, že zaplacení soudního poplatku není úkonem, který má osobně
vykonat účastník řízení, výzva k zaplacení soudního poplatku se proto doručuje podle
§42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy správního soudnictví není tímto
postupem omezen přístup k soudu (srov. publikovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004 - 69, uveřejněný pod č. 726/2005 Sb.
NSS, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02).
Při úvaze o sporné právní otázce, právě s ohledem na argumentaci Ústavního soudu,
Nejvyšší správní soud předně musel přihlížet zejména ke změně rozhodné právní úpravy.
Ode dne 1. 1. 2003 (tedy od účinnosti s. ř. s.) došlo k novelizaci zákona č. 549/1991 Sb.;
mimo jiné i ustanovení §9 odst. 7 tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení soud, který vydal
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, toto usnesení zruší, je-li poplatek
zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních
věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. I ve správním soudnictví
je tedy možné zaplatit soudní poplatek dodatečně. Ostatně i Nejvyšší správní soud
tak již vyslovil v rozsudku ze dne 30. 9. 2003, č. j. 5 Afs 4/2003 - 29, uveřejněném
pod č. 69/2004 Sb. NSS. Stejně tak Ústavní soud se k tomuto problému vyslovil shodně,
a to ve svém usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, v němž situaci, kdy soud
ve správním soudnictví zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci žalobce,
hodnotil jako správné posouzení zastupitelného jednání při úhradě soudního poplatku.
Placení soudního poplatku není úkonem, který by musel vykonat účastník osobně,
nýbrž že se jedná o úkon, který může vykonat jeho zástupce. Z žádného ustanovení zákona
č. 549/1991 Sb. neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek. Jde proto
o zastupitelné jednání a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnost
či neúčinnost tohoto jednání. Účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek
nastávají u zastoupeného účastníka proto doručením tohoto usnesení jeho zástupci. V této
souvislosti odkazuje soud např. i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 1949/99 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 1/2001), podle něhož těmito úkony lze rozumět jen takové, kdy konkrétní jednání
nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný, tedy jde o tzv. jednání nezastupitelné,
charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího,
a to tak, že jiná osoba, odlišná od konkrétního účastníka řízení, nemůže, právě proto,
že je charakterizován osobou jednajícího, takový úkon vykonat. Pod takovým jednáním si lze
v praxi představit např. výslech účastníka, strpění ohledání, vydání určité věci, apod.
I když povinnost zaplatit soudní poplatek stíhá účastníka, neznamená to zároveň,
že jej také musí osobně zaplatit. Tato povinnost totiž plyne z jeho procesního postavení
účastníka řízení, který podává návrh. Je třeba přitom vzít v úvahu samotný smysl existence
poplatkových předpisů, který vedle jistého, i když celkově spíše symbolického podílu
na úhradě nákladů spojených s výkonem soudní moci plní i regulační funkci v přístupu
k soudu tak, že stanovená poplatková povinnost a její výše pro věci určitého druhu vede
potenciální účastníky soudního řízení k odpovědnému posuzování významu vzniklého sporu
a způsobu jeho řešení pomocí soudu.
Podle výše citovaného názoru Nejvyššího soudu nehraje roli, kdo skutečně (fakticky)
jménem poplatníka poplatek zaplatí. Jde tak typicky o zastupitelné jednání, kde nedostatek
osobní aktivity jednajícího (poplatníka) nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového
úkonu, neboť podstatou úkonu je, aby soudní poplatek za povinnou procesní stranu
byl zaplacen.
Ústavní soud v již zmíněném usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02 rovněž
akceptoval tento názor, když vyslovil, že „Výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení
soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí být podle §49 odst. 1
občanského soudního řádu vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Z pohledu
ústavního práva je totiž významná pouze možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti
v odvolacím řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu, která se v minulosti postavila za opačné
stanovisko, se týkala výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění
do 31. 12. 2002. Tehdejší jednoinstanční řízení o správní žalobě nedávalo totiž obecným
soudům právo vzít dodatečné zaplacení soudního poplatku v úvahu, na rozdíl od soudních
řízení upravených v části třetí a čtvrté s. ř.
Názor o zastupitelnosti úkonu spočívajícího v zaplacení soudního poplatku
a z toho vyplývající povinnost doručení výzvy pouze zástupci účastníka za stávající úpravy
správního soudnictví nemá za následek omezení přístupu k soudu, neboť existuje možnost
zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku účastníkem a v řízení pokračovat;
jinými slovy řečeno – právem chráněným na ústavní rovině je zde možnost účastníka
i v případě, kdy ani na výzvu soudu soudní poplatek nezaplatí a soud v důsledku
toho rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, tento důsledek zvrátit
svojí dodatečnou aktivitou (dodatečným zaplacením soudního poplatku) do nabytí právní
moci usnesení o zastavení řízení. Soudní poplatek je splatný podáním žaloby
[§4 odst. 1 písm. a), §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích]. Nesplní-li účastník
tuto povinnost, je soudem vyzván k zaplacení poplatku ve lhůtě, kterou mu soud určí;
po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví (§9 odst. 1 zákona). Soud je tedy povinen
účastníka řízení vyzvat ke splnění povinnosti a účastník má možnost napravit své opomenutí
a dodatečně soudní poplatek zaplatit, a to v určité míře i po vydání rozhodnutí po zastavení
řízení.
Jak bylo výše konstatováno, odvrátit zákonné účinky nezaplacení soudního poplatku
je schopen pouze úkon spočívající v jeho zaplacení v době do nabytí právní moci usnesení
o zastavení řízení. Tak tomu v posuzované, jak bylo z obsahu soudního spisu zjištěno, nebylo.
Nejvyšší správní soud podotýká, že proti usnesení o zastavení řízení se lze bránit
kasační stížností [§102, §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Tou lze ovšem namítat
jen nezákonnost takového rozhodnutí, tedy, že za dané skutkové a právní situace nemělo
být vydáno. Lze v ní tak tvrdit např., že soud stanovil účastníkovi k dodatečnému zaplacení
soudního poplatku příliš krátkou lhůtu, že výzva neobsahovala řádné poučení o následcích
nezaplacení soudního poplatku, že výzva k dodatečnému zaplacení soudního poplatku nebyla
účastníkovi řízení či jeho zástupci řádně doručena, že účastník soudní poplatek ve skutečnosti
zaplatil, že účastník poplatkové povinnosti nepodléhá, nebo poplatková povinnost neodpovídá
zákonu, že řízení bylo zastaveno dříve než bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o osvobození
apod.
V posouzení první z otázek se Nejvyšší správní soud neztotožnil s názorem
stěžovatele, kasační námitky proto neshledal důvodnými a postup krajského soudu
při doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku posoudil správným.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal ohledně druhé otázky,
a to včasnosti zaplacení soudního poplatku.
Právo na přístup k soudu chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
zaujímá v každé demokratické společnosti natolik významné místo, že nepřichází v úvahu
ani jeho zužující výklad ani formální interpretační přístupy. Proto také nelze než platbu
soudního poplatku učiněnou u soudu poslední den lhůty považovat za platbu učiněnou řádně
a včas.
V daném případě rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci dne
7. 2. 2006, téhož dne byl soudní poplatek prokazatelně zaplacen na podatelně soudu
vylepením kolkových známek. Byl tak splněn zákonný předpoklad pro to, aby Krajský soud
v Hradci Králové usnesení o zastavení řízení zrušil (§9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích). Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nezbylo Nejvyššímu správnímu
soudu, než z důvodů procesní ekonomie předmětné usnesení zrušit v tomto řízení.
V rozhodnutí o věci samé rozhodne krajský soud i o nákladech řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu