ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.132.2007:110
sp. zn. 5 Afs 132/2007 - 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
PST Ostrava, a. s., se sídlem Nádražní 112/969, Ostrava, zast. advokátem JUDr. Petrem
Pyšným, se sídlem AK Občanská 18, Slezská Ostrava, proti žalovanému: Celní ředitelství
Praha, se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, za účasti účasti JUDr. Světlany Zvolánkové,
správkyně konkurzní podstaty úpadce CESS, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Sámova 665/12,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.
července 2007, č. j. 6 Ca 181/2006 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2006, č. j. 20045-68/05-1701-21. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Praha 1
(dále jen „celní úřad“) ze dne 9. 11. 2005, č. j. R/500028/2005, kterým bylo stěžovateli,
jakožto ručiteli, uloženo uhradit celní dluh ve výši 2 757 757,70 Kč za primárního dlužníka -
společnost CESS, s. r. o.
Stěžovatel uplatňuje kasační důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č.
150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Za nesprávný považuje výklad
žalovaného a poté i soudu, ohledně institutu individuální záruky poskytované formou
záručního dokladu, tak jak je upraven v ust. §260h odst. 1. a odst. 2 zákona č. 13/1993,
celního zákona (dále jen „celní zákon“) ve spojení s ust. §11 a §12 vyhl. č. 199/2004 Sb.
kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona (dále jen „vyhláška“). Městský soud
učinil nesprávný právní závěr o právních důsledcích nevyznačení lhůty platnosti záručního
dokladu, a to uvedením posledního dne lhůty platnosti dokladu. Rovněž městský soud
neprávně posoudil institut ulehčení plateb upravený v čl. 229 nařízení Rady (EHS)
č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále „celní kodex“) a ust. §275
odst. 1 celního zákona a přijal nesprávný závěr, že poskytnutím zajištění záručním dokladem
pro jednu celní operaci – propuštění zboží do volného oběhu, je zajištěn i celní dluh z další
samostatné celní operace, kterou je primárnímu dlužníkovi povoleno ulehčení plateb formou
splátek celního dluhu.
Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelem tvrzený důvod neplatnosti jednotlivých
záručních dokladů pro absenci vyznačeného data (posledního dne lhůty platnosti), nemůže
obstát, a to bez ohledu na skutečnost, že se jedná o záruční doklady s omezenou platností.
Soud konstatoval, že uvedení lhůty platnosti přitom slouží především ručiteli, když mu
napomáhá udržet přehled o tom, jak byly jím vystavené záruční doklady využity a snižuje
riziko, že dojde před použitím dokladu k podstatné změně v majetkových poměrech dlužníka
a jeho bonitě. Pokud tedy stěžovatel na dokladech sám lhůtu platnosti neuvedl, o uvedené
výhody se připravil, to však samo o sobě nemůže způsobit neplatnost jednotlivých záručních
dokladů, neboť takový důsledek celní zákon, jakožto veřejnoprávní předpis, s tímto
nedostatkem nespojuje. Městský soud rovněž dospěl k závěru, že to, že stěžovatel nevyznačil
platnost záručních dokladů, nemůže jít k tíži státu a že je flagrantním porušením povinností
stěžovatele, že nevydával řádně vyplněné záruční doklady, nýbrž pouze jakési bianco
doklady, které kromě lhůty platnosti neobsahovaly ani údaj o oprávněném uživateli, příslušné
celní operaci ani o výši zaručené částky. Soud uvedl, že celní orgán nemá možnost ověřovat,
zda byla dodržena nejvýše přípustná roční lhůta platnosti záručního dokladu, neboť mezi
povinné náležitosti záručního dokladu nepatří uvedení data vydání záručního dokladu.
Stěžovatel na tomto místě namítá, že pokud je poslední větou ust. §260h odst. 2 celního
zákona normováno, že lhůta platnosti nesmí být delší než jeden rok od data vydání a jestliže
není ručitelem na záručním dokladu vyznačeno datum vydání dokladu, které není povinnou
náležitostí záručního dokladu, pak musí platit závěr, že vyznačením posledního dne lhůty
platnosti je určen i den počátku této lhůty.
Z výše uvedeného vyplývá zřejmá nesprávnost právního názoru městského soudu,
že vyznačení lhůty má toliko evidenční charakter a slouží toliko ručiteli, neboť pak by musel
platit závěr, že uživatel je oprávněn užít záruční doklad i po dni vyznačeném jakožto poslední
den lhůty platnosti a že celní orgán je povinen takovýto doklad, jakožto prostředek zajištění,
přijmout. Podle závěru soudu totiž nemůže být rozdíl mezi dokladem s nevyznačenou lhůtou
platnosti a dokladem s uplynulou lhůtou platnosti. Takový závěr dle stěžovatele nemůže
obstát, neboť je v přímém rozporu jak se zněním ust. §260h celního zákona, tak s vnitřními
předpisy celních orgánů – SPČ 32/2004, kterým je výslovně uložena celním orgánům
povinnost ověřit u přijímaného záručního dokladu, zda je na přední straně dokladu uveden
den, do kdy musí být zahájena zajištěná operace.
Stěžovatel rovněž nikdy netvrdil, jak dovozuje soud, že ze strany celního deklaranta
došlo ke zneužití dokladů (takový závěr neobsahuje ani rozhodnutí žalovaného) vyplněním
chybějících údajů na předmětných záručních dokladech a jejich následným užitím v celním
řízení. Celní deklarant vyplnil údaj oprávněného uživatele záručního dokladu, údaj příslušné
celní operace a údaj zaručené částky, kteréžto údaje byl oprávněn vyplnit a nevyplnil údaj
lhůty platnosti vyznačením posledního dne, který nebyl oprávněn vyplnit, neboť toto právo
přísluší pouze ručiteli. Ke zneužití dokladů deklarantem by došlo právě a pouze tím, vyplnil-li
by lhůtu platnosti záručního dokladu. Skutečnost je však taková, že celním deklarantem byly
při zahájení celních řízení předloženy neúplné, neplatné záruční doklady, a celní orgán porušil
jej stíhající povinnost provést kontrolu úplnosti a platnosti záručních dokladů a především
povinnost nepokračovat v celním řízení, neboť nebylo dlužníkem poskytnuto zajištění celního
dluhu dle čl. 74 ve spojení s čl. 189 a čl. 201 celního kodexu.
Stěžovatel nesdílí názor soudu, že se jedná o formální nedostatek, že uvedení lhůty
platnosti má sloužit pouze ručiteli a absence tohoto údaje je pro celní orgán právně zcela
bezvýznamná. Podle stěžovatele je nesporné, že ručitelský závazek podle §256 a násl.
celního zákona vzniká přijetím perfektního záručního dokladu příslušným celním orgánem
a že záruční doklad vydaný oprávněným subjektem, jemuž bylo uděleno předchozí povolení
být ručitelem, má povahu jednostranného právního úkonu, pro jehož materiální platnost jsou
stanoveny co do formy a co do obsahu zákonné předpoklady, a to celním zákonem
a prováděcí vyhláškou č. 259/1997 Sb. v platném a účinném znění, vydanou na základě
ust. §256 odst. 5 celního zákona, kterou jsou upraveny, mimo jiné, forma, obsah a náležitosti
záručního dokladu.
Absenci náležitosti záručního dokladu nelze dle názoru stěžovatele posoudit
jako formální vadu, ale jakožto materiální vadu právního úkonu způsobující absolutní
neplatnost. Za formální vadu je naopak možno považovat takový nedostatek, který
nezpůsobuje neplatnost právního úkonu. Stěžovatel odkazuje na rozsudek NSS č. j.
6 A 76/2001 - 96 ze dne 22. 7. 2005, v němž obsažený právní názor ohledně neplatnost
rozhodnutí, lze aplikovat i na předmětnou věc. Jestliže zákon předepisuje vyznačení lhůty
platnosti na záručním dokladu, pak se jedná o jeho podstatnou náležitost, jejíž absence
způsobuje bez dalšího jeho materiální neplatnost.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že, pokud žalovaný dospěl ke skutkovému závěru,
že stěžovatel předal celnímu deklarantovi neúplné záruční doklady s cílem, aby touto
společností byly použity v celním řízení s tím, že stěžovatel formálně pochybil,
když opomenul na těchto dokladech uvést údaj lhůty platnosti, pak takový závěr nemá oporu
ve spisech. Pokud následně i soud dospěl k závěru, že stěžovatel jednal protiprávně, jestliže
měl celní deklarant k dispozici neúplné záruční doklady, pak stěžovatel tvrdí, že to byl právě
celní deklarant, který jednal protiprávně, pokud předložil celnímu orgánu neúplné záruční
doklady a celní orgán, který tyto záruční doklady přijal pro příslušné celní operace,
neboť jednal jak v rozporu s celními předpisy, tak v rozporu s vnitřním předpisem
upravujícím postup při přijímání jistoty formou záručního dokladu.
Dle stěžovatele městský soud rovněž dospěl k nesprávnému závěru, konstatoval-li,
že na existenci ručitelského závazku stěžovatele nemá žádný vliv skutečnost, že celnímu
deklarantovi bylo povoleno splátkování dluhu. Dle §256 odst. 1 celního zákona je ručením
formou záručního dokladu zajištěn celní dluh, který vznikl nebo může vzniknout z jedné
operace prováděné dlužníkem.
Institut zajištění celního dluhu je spojen nikoli pouze s celními režimy, nýbrž
i s ostatními právními instituty celního práva, legislativně pojmenovanými jako operace,
kterými je třeba rozumět operace slučitelné s celními předpisy, při jejichž realizaci vzniká
nebo může vzniknout celní dluh. Jednou z těchto operací je, dle názoru stěžovatele, nutno
rozumět i ulehčení plateb formou splátek. Stejný právní názor zastává přitom nejen žalovaný
(viz odůvodnění jeho rozhodnutí), ale i Celní správa ČR /viz odd. 2 odst. 4 písm. c)/ interního
předpisu Celní správy ČR SPČ 14/2002, č. j. 20599/02-54, podle něhož je i v současné době
celními orgány postupováno.
Projev vůle stěžovatele, jak je zřejmé z obsahu záručních dokladů užitých
deklarantem, směřoval k převzetí závazku za celní dluh vzniklý v důsledku realizace celní
operace „propuštění do režimu volného oběhu“ a nikoli celní operace „povolení odkladu
nebo jiné ulehčení platby“- tato operace nebyla zajištěna ručitelským prohlášením stěžovatele
obsaženém v předloženém záručním dokladu.
Naopak realizace této celní operace je podmíněna poskytnutím nového zajištění
celního dluhu; dle ust. §275 odst. 2 celního zákona ve spojení s čl. 229 celního kodexu platí,
že celní úřad povolí posečkání nebo splátky pouze tehdy, zajistí-li žadatel celní dluh. Dle
čl. 189 celního kodexu platí, že celní orgány mohou požadovat na jeden celní dluh pouze
poskytnutí jedné jistoty. Z uvedeného vyplývá, že nová jistota, resp. zajištění celního dluhu
poskytnuté v souvislosti s další operací - povolení splátek -, nahrazuje původní zajištění
celního dluhu. Skutečnost, že celní úřad povolil úlevu s platbou bez požadavku na nové
zajištění celního dluhu pro tuto operaci jde k jeho tíži.
Rozhodnutím celního orgánu o povolení splátek došlo ke změně obsahu zajištěného
závazku, což vyvolává právní následky zániku povinnosti původního ručitele plnit z jím
převzatého ručitelského závazku. Stěžovatel poukazuje rovněž na závěry kontroly provedené
GŘ cel provedené v rámci výkonu dohledu v této věci. V protokolu č. j. 2006/377/02 ze dne
23. 2. 2006 se uvádí, že: „podmínky v předmětném rozhodnutí o ulehčení plateb jsou,dle
názoru kontrolního orgánu, velmi vágní. …. je zřejmá skutečnost, že celní úřad nezjišťoval
majetkové poměry dlužníka ani jeho bonitu, aby měl před rozhodnutím jistotu, že nebude-li
pokračovat ve vymáhání pohledávek na ostatních solidárních dlužnících, je dlužník schopen
plátkovanou částku uhradit……“ Stěžovatel rovněž, v této souvislosti, poukazuje na právní
názor Ústavního soudu, dle kterého „ani veřejnoprávní režim závazku z titulu ručení za clo
nemůže zcela eliminovat obecné zásady o legačních vztahů, zejm. pokud jde o posouzení
proporcionality závazků na straně jedné u žalobce a na straně druhé u státu, jehož celní
orgány nedostatečnou vzájemnou součinností neučinily náležitá opatření směřující k tomu,
aby celní dluh nevznikl“ (nález ÚS sp. zn. I. ÚS 429/01 ze dne 22. 9. 2004). Městský soud
k těmto skutečnostem vůbec nepřihlédl, resp. se s nimi vypořádal tak, že se jedná o drobná
pochybení, jež nemohla mít vliv na vznik povinnosti stěžovatele plnit ručitelský závazek.
Je nesporné, že stěžovatel při poskytování záruk vychází z legitimního očekávání,
že celní orgány postupují při výkonu svých pravomocí v rámci celního řízení v souladu
s celním zákonem a celním kodexem, jejichž primárním cílem je zajištění výběru cla
při dovozu zboží, přičemž dlužníkem odpovědným za zaplacení je deklarant, kterému je zboží
určeno. Podle platné právní úpravy - §260l odst. 1 celního zákona - celní úřad vymáhá dluh
po ručiteli, bylo-li vymáhání celního dluhu na společných a nerozdílných dlužnících
neúspěšné. Pokud se městský soud plně ztotožnil s názorem žalovaného, že z celních předpisů
ani z daňového řádu nevyplývá povinnost celních orgánů informovat ručitele o vymáhání
celního dluhu vůči dlužníkovi, o povolení splátek či o dalších krocích vůči dlužníkovi,
pak tím spíš musí platit, že pochybení celních orgánů při výběru cla nemohou jít k tíži
stěžovatele. Ten sice poskytuje ručení v rámci výkonu své podnikatelské činnosti za úplatu,
takže nese riziko, že dluh nebude primárním dlužníkem uhrazen, avšak součástí tohoto rizika
je vždy předpoklad řádného výkonu celních služeb celními orgány v souladu s obecně
závaznými právními předpisy.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu z důvodů uplatněných dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 7. 7. 2004 přijal celní úřad
celní prohlášení deklaranta - společnosti CESS, s. r. o. pro příjemce zboží ALSTOM CZECH,
s. r. o. K celnímu prohlášení byl přiložen originál záručního dokladu
č. 03CZ820000M000010R011741 vystaveného stěžovatelem (opatřený jeho razítkem
a podpisem), znějící na částku 2 757 760 Kč. Na dokladu nebyl uveden údaj, kdy má být celní
operace nejpozději provedena. Z absence tohoto údaje stěžovatel dovozuje neplatnost
záručních dokladů. Odkazuje v této souvislosti rovněž na rozsudek Nejvyššího správního
soudu 6 A 76/2001 - 96 ze dne 22. 7. 2005.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze
na projednávanou věc vztáhnout.
Otázkou neplatnosti, resp. nicotnosti správního rozhodnutí se zabýval NSS
ve stěžovatelem citovaném rozsudku, dospěl zde přitom k závěru, že: „pojem nicotnosti
a neplatnosti správního aktu nelze navzájem směšovat, neboť každý z nich mí svůj vlastní
a vzájemně odlišný obsah.…..Nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami,
že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní
nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní
nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost,
nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti
nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního
podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.“ Ve vztahu
k rozhodnutí daňového orgánu, jehož nicotnost byla namítána, uvedl NSS, že „...pouhý
nedostatek některé ze základních náležitostí rozhodnutí uvedených v §32 odst. 2 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (formální aspekt), nemůže sám o sobě způsobit
neplatnost rozhodnutí; tento nedostatek musí dosahovat určité intenzity (materiální aspekt).“
Nejvyšší správní soud však zde rovněž uvedl, že: „k výkladu zákona nelze přistupovat
formálně či formalisticky, nýbrž je vždy nutné hledat jeho smysl a účel, tedy zkoumat,
proč je určitá náležitost daňového rozhodnutí jeho součástí a zda její případný nedostatek
je natolik intenzivní, aby zakládal jeho neplatnost“.
Jakkoli vzor záručního dokladu je stanoven veřejnoprávním předpisem, nelze na tento
doklad nahlížet jako na vrchnostenský akt správního orgánu. Nejedná se o individuální
správní akt, tedy o rozhodnutí, jímž by bylo rozhodováno o veřejných subjektivních právech
a povinnostech stěžovatele. Uvedený doklad vystavil sám stěžovatel. Pokud záruční doklad
neobsahuje veškeré předepsané údaje, nelze pouze z této skutečnost, dovodit jeho neplatnost.
Mělo-li by tomu tak být, musel by takový důsledek předvídat veřejnoprávní předpis – celní
zákon. Tak je tomu např. v §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
kde zákon s absencí určitých náležitostí spojuje neplatnost rozhodnutí. Je pravdou,
že ust. §260h odst. 2 celního zákona stanoví, že na záručním dokladu uvádí ručitel lhůtu jeho
platnosti, a to vyznačením posledního dne této lhůty. Lhůta nesmí být delší než jeden rok
od data vydání. S absencí tohoto údaje však nespojuje jeho neplatnost ani nicotnost. Účel
vyznačení tohoto údaje vysvětlil jak žalovaný, tak i městský soud a Nejvyšší správní soud
nemá důvod usuzovat jinak.
Z uvedeného se podává, že nelze v případě vydaného záručního dokladu dovozovat
ani jeho nicotnost, k níž by byl povinen soud přihlédnout ex offo (§76 odst. 2 s. ř. s.).
Zcela v intencích výše zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu postupoval
městský soud, když dovodil, že nejsou dány ani důvody neplatnosti dle občanského zákoníku.
Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil s podrobným odůvodněním městského soudu,
tak, jak je uvedeno na str. 10 napadeného rozsudku. Městský soud zcela přesvědčivě vyložil,
proč nelze akceptovat námitku neplatnosti ve smyslu ust. §37, §39, resp. §40 občanského
zákoníku.
Stěžovatel se dovolává neplatnosti dokladu, který však sám vystavil a předal
s úmyslem poskytnout ručení. Dovolává se zcela paradoxně jeho neplatnosti z důvodu
chybějící náležitosti, přitom však to byl právě on, kdo byl povinen ji na dokladu uvést.
Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (§40a občanského zákoníku).
Pro posouzení relevantnosti námitky neplatnosti záručního dokladu vycházel Nejvyšší
správní soud nad rámec přesvědčivého odůvodnění v rozsudku městského soudu dále z těchto
skutečností:
1) Stěžovatel v průběhu správního řízení, ale ani poté v řízení před soudem, netvrdil,
že záruční doklady nevystavil ani netvrdil, že je nepodepsal. Za zcela účelové považuje
Nejvyšší správní soud jeho tvrzení v průběhu soudního řízení, kdy začal zpochybňovat,
že uvedené záruční doklady vystavil pro společnost CESS, s. r. o. a předložil Smlouvu
o poskytnutí záruky SPZ-495-02-884 ze dne 17. 12. 2002 vč. Dodatku ze dne 2. 9. 2004,
kterou uzavřel se společností MF Paper, s. r. o., přitom navozoval dojem možného zneužití
dokladů. Dle smlouvy s uvedenou společností jí poskytl stěžovatel 25 ks záručních dokladů
s tím, že nové záruční doklady budou poskytovány oproti vrácení již vydaných dokladů spolu
s potvrzením o bezdlužnosti. Společnost tyto nevyplněné doklady v rozporu se smlouvou
užila pro společnost CESS s. r. o., která je využila v příslušných celních řízeních. S touto
argumentací stěžovatel však již nepřichází v kasační stížnosti. Mimo jiné i v této smlouvě
v příloze k dodatku č. 1 nazvaném Metodika pro používání záručních dokladů pro jiné
operace než režim tranzitu je pod bodem 4. Uvádění údajů do záručních dokladů výslovně
stanoveno: „údaj o nejpozdějším dni započetí operace vyplní PST při vydání záručních
dokladů klientovi“ (tj. spol. MF Paper, s. r. o. – pozn. soudu). Nelze proto, dle názoru
Nejvyššího správního soudu, nevyplnění údaje o nejpozdějším datu použitelnosti přičítat k tíži
nikomu jinému, než stěžovateli samotnému. Došlo-li nadto ze strany obchodního partnera
stěžovatele skutečně k porušení podmínek smlouvy, je věc nutno řešit jinými právními
prostředky, nikoli však přenášet odpovědnost za podnikatelské riziko na stát.
2) Stěžovatel netvrdil, že by mu byly doklady odcizeny a poté zneužity, žádné takové
oznámení ve vztahu k celním orgánům neučinil. Pouze v takovém případě by bylo lze
přihlédnout ke stěžovatelem uváděnému nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 429/01. Ve věci
zde posuzované se jednalo o případ skutkově i právně zcela odlišný, kdy celní orgány přijaly
odcizený karnet TIR, ačkoli o jeho zcizení věděly.
3) Stěžovatel ani netvrdí a nikdy netvrdil, že došlo k porušení §260h odst. 2 celního
zákona, tedy, že by doklady byly použity po uplynutí lhůty jejich platnosti. Ostatně, byla-li
smlouva se společností MF Paper, s. r. o., na základě které stěžovatel záruční doklady
předával, uzavřena na dobu neurčitou (viz čl. V. bod 7 Smlouvy) a evidentně trvala i v září
roku 2004, kdy byl vydán její dodatek, nenasvědčuje nic tomu, že záruční doklady předložené
v měsíci červenci 2004 byly předloženy po lhůtě jejich platnosti.
4) Stěžovatel konečně ani netvrdí, že by svoji vůli poskytnout ručení neprojevil svobodně
a dobrovolně, když to byl právě on, kdo o vydání povolení požádal. Rovněž zcela svobodně
uzavřel smlouvu o poskytování záruky se společností MF Paper, s. r. o.
5) Záruční doklad obsahoval veškeré údaje určující konkrétní závazek, a to přesné
označení ručitele a jeho podpis, přesné označení uživatele, který je existujícím subjektem
a jeho razítko, jakož i zaručenou částku, číslo odpovídajícího záručního dokladu je uvedeno
v kolonce 44 JSD; záruční doklad byl vydán na předepsaném vzoru. Nejednalo se tak
o doklad, který by byl nejasný, nesrozumitelný nebo jinak neurčitý, z něhož by nebylo
jednoznačné, že se jedná o záruční doklad vydaný stěžovatelem k zaručení celního dluhu
v určité výši.
Stěžovatel viní celní orgán z porušení úředních povinností, přijal-li tento řádně
nevyplněný záruční doklad, ačkoli porušení výslovně jemu uložené povinnosti – vyplnit
požadovaný údaj o lhůtě použitelnosti - se dopustil sám. Dovolává se přitom proporcionality,
přičemž v této souvislosti zmiňuje pouze liknavý přístup celních orgánů, které přijaly doklad,
aniž by ověřovaly jeho pravost, zcela však pomíjí svůj liknavý postup při vystavení a vydání
dokladu. Stěžovatel na podporu své argumentace uvádí citace z kontrolní zprávy GŘ cel
ze dne 23. 2. 2006, činí tak však zcela účelově. Protokol o kontrole sice konstatuje, že bylo
zjištěno, že předkládané záruční doklady byly celním úřadem přijímány bez ručitelem
uváděné lhůty platnosti a na rubové straně dokladu nebyly vyplňovány všechny údaje,
nicméně bylo také konstatováno, že tyto nedostatky nemají vliv na ručitelský závazek ručitele
za dlužníka ve vztahu k celním orgánům (viz str. 2 odst. 2 cit. Protokolu). V uvedeném
protokolu je rovněž uvedeno, a to v souvislosti s další námitkou stěžovatele stran zániku
ručitelského závazku v důsledku povolení o ulehčení platby, že povolením ulehčení plateb
nezaniká ručení vztahující se k vyměřenému celnímu dluhu. V této věci již stěžovatel
na zmiňovaný kontrolní protokol neodkazuje. Předmětná zpráva nepotvrdila ani tvrzení
stěžovatele stran porušení ust. §260l celního zákona, když na str. 4 v „Závěru“ uvádí: „celní
úřad postupoval při vydání platebních výměrů na ručitele zcela v souladu s ust. §260l celního
zákona, kdy bylo jeho povinností požadovat plnění celní dluhu ihned na ručiteli, zjistil-li,
že byl podán návrh na prohlášení konkurzu na majetek některého ze společných
a nerozdílných dlužníků“. Dlužno zde dodat, že ke stejnému závěru stran oprávněnosti
postupu celního orgánu, přistoupil-li tento k vymáhání dluhu na stěžovateli, dospěl rovněž
městský soud, který svůj závěr řádně odůvodnil. S učiněným závěrem se plně ztotožňuje
i Nejvyšší správní soud. Není ve věci sporu o tom, že byly naplněny zákonem presumované
podmínky pro takový postup za situace, kdy byl na primárního dlužníka prohlášen konkurz.
Nemá tak oporu ve spise tvrzení stěžovatele, stran jeho dílčích námitek, že městský soud nijak
nebral v úvahu kontrolní zjištění GŘ cel, když závěry kontrolní skupinou učiněné
korespondují i se závěry soudu.
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem namítaná
neplatnost záručních dokladů neobstojí. Na základě předložených záručních dokladů platně
vznikl celní dluh, za který se stěžovatel zaručil. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že stěžovateli ručitelský závazek platně vznikl.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i další námitku stěžovatele, dovozuje-li
tento zánik ručitelského závazku v souvislosti s povolením splátek společnosti CESS, s. r. o.
Ve smyslu ust. čl. 199 celního kodexu ručení za celní dluh nezanikne, dokud
nezanikne sám celní dluh. Celní dluh přitom může podle čl. 233 celního kodexu zaniknout
zaplacením nebo prominutím cla, zrušením platnosti celního prohlášení do režimu
s povinností zaplatit clo a před jeho propuštěním také zabavením zboží, jeho zničením
na pokyn celních orgánů, přenecháním zboží ve prospěch státu nebo jeho nezaviněným
zničením či nenahraditelnou ztrátou. Povolením splátek nebyla dlužná částka prominuta
ani nenastaly výše uvedené alternativy zániku celního dluhu.
Nejvyšší správní soud není se stěžovatelem ve sporu o tom, že z pohledu zajištění
celního dluhu jsou povolené splátky samostatnou operací, na kterou lze požadovat další
zajištění (viz č. 229 celního kodexu, ust. §275 odst. 2 celního zákona). Tímto dalším
zajištěním však nezaniká původní zajištění celního dluhu, vzniklého v souvislosti
s propuštěním zboží, který se co do výše nemění a nadále trvá. Povolením splátek se pouze
upravuje způsob placení s přihlédnutím k dané situaci (momentální solventnosti) na straně
dlužníka. V důsledku povoleného posečkání jsou předepsány dlužníkovi úroky, jejichž úhrada
je předmětem dalšího zajištění. Vzhledem k tomu, že celní orgány povolily úhradu dluhu
ve splátkách, aniž by tato operace byla zjištěna, stěžovateli nevznikl ručitelský závazek stran
příslušenství, které vzniklo v důsledku posečkání, resp. v důsledku nedodržení podmínek
povoleného splátkování. Úhrada stran tohoto příslušenství nebyla po ručiteli ani požadována.
Zajištění celního dluhu v souvislosti s povolením splátek tak v žádném případě
nenahrazuje zajištění celního dluhu v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu,
k němuž a pouze k němuž se stěžovatel dobrovolně zavázal. Jak již bylo uvedeno výše, stran
tohoto celního dluhu stěžovateli platně ručitelský závazek vznikl a zákonem předvídatelným
způsobem nezanikl.V případě zajištění povolení další operace – splátkování, k čemuž však
v projednávané věci nedošlo, tak stojí vedle sebe dva ručitelské závazky.
Stěžovatelem citované výhrady GŘ cel obsažené ve zprávě z kontroly provedené
při výkonu dohledu jsou pro posouzení existence ručitelského závazku zcela irelevantní. Je-li
celnímu orgánu jemu nadřízeným a metodickým orgánem vytýkána nedostatečná důslednost
při povolování splátek a při vymáhání celních dluhů, při vyplňování dokladů jakož i nepřijetí
nedostatečných opatření k zamezení růstu nedoplatků, lze tyto výtky považovat pouze
za projevy interních aktů metodického řízení, které nemohou na skutečnosti, zda stěžovateli
platně vznikl ručitelský závazek, resp. tento stále trvá, mít žádný vliv.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky uplatněné stěžovatelem ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodnými, a proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů; žalovaný, který měl
ve věci plný úspěch neprokázal, že by mu vznikly náklady nad rámec běžné činnosti,
proto mu je soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu