ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.142.2006
sp. zn. 5 Afs 142/2006 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce J. H., zast. JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze, Senovážné nám.
23, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, v řízení o
kasační stížnosti žalobce - stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
30. 9. 2005, č. j. 9 Ca 275/2004 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl shora uvedené
usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta jeho
žaloba domáhající se zaplacení částky 347 493 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalovaný
je odpovědný za počínání Finančního úřadu v Tanvaldu.
V žalobě ze dne 31. 10. 2004 se žalobce podanou žalobou domáhal zaplacení částky
347 493 Kč s příslušenstvím, a uvádí, že žalovaný je odpovědný za počínání Finančního
úřadu v Tanvaldu (dále jen finanční úřad) a dalších organizačních složek, které v souvislosti
s daňovým přiznáním k dani z převodu nemovitostí nepřihlédly k žalobcovým nepříznivým
majetkovým poměrům, odmítly uznat posudky znalců Ing. P. H. a V. M. z 30. 10. 1994 o ceně
převedených nemovitostí před jejich prodejem v březnu 1995 a zadaly vypracování posudku
ke stanovení ceny převedených nemovitostí znalci P. B., který stanovil cenu nemovitosti na
1 200 000 Kč oproti posudkům znalců Ing. H. a V. M., kteří stanovili cenu nemovitostí ve
výši 780 000 Kč. Ačkoliv na základě posudku znalce B. vyměřoval finanční úřad daň
z převodu nemovitostí, posudek žalobci odmítl předat, i když o jeho předání výslovně žádal a
k vymožení daně za žalobcem příkazem ze dne 28. 11. 2001, č. 33288/01188970/6094 uvalil
exekuci v celkové výši 84 938 Kč. Exekuce byla realizována srážkami z žalobcova
invalidního důchodu u České správy sociálního zabezpečení. Žalobce dne 29. 8. 1998 požádal
finanční úřad o posečkání daně z převodu nemovitostí s ohledem na své majetkové poměry a
dne 16. 5. 1999 požádal týž úřad o úplné prominutí daně ze stejných důvodů. Odvolání proti
exekučnímu příkazu žalobce finanční úřad zamítl rozhodnutím ze dne 2. 1. 12002, č. j.
78/02/188970/6094. Rozhodnutím stejného úřadu ze dne 7. 2. 2002, č. j. 4481/188970/6094
bylo nařízeno Katastrálnímu úřadu v Jablonci nad Nisou zřídit pro finanční úřad zástavní
právo k nemovitostem v žalobcově vlastnictví pro zajištění sporné pohledávky, a to přesto, že
finanční úřad měl její úhradu již zajištěnou exekučním příkazem u České správy sociálního
zabezpečení. Výše sporné pohledávky finančního úřadu činila 84 938 Kč, když hodnota
obstavených nemovitostí činila nejméně její trojnásobek, tedy 350 000 Kč. Na základě
exekučního příkazu finančního úřadu provedla Česká správa sociálního zabezpečení od února
2002 do listopadu 2003 z žalobcova invalidního důchodu srážky v celkové hodnotě 84 938
Kč. Dne 26. 4. 2004 převzal žalobce rozhodnutí finančního úřadu č. j. 5150/04/188970/6094 o
přeplatku ve výši 5239 Kč, na osobním daňovém účtu, když tento přeplatek mohl vzniknout
pouze ze srážek prováděných na základě exekučního příkazu tohoto úřadu k úhradě daně
z převodu nemovitostí. Přípisem z 27. 5. 2004 vyzval žalobce finanční úřad k úhradě škody ve
výši 2843 Kč, která mu byla způsobena nesprávným výpočtem a stržením daně z převodu
nemovitostí. Finanční úřad rovněž vymohl na žalobci částku 4650 Kč za posudek znalce B.,
který si u znalce finanční úřad sám objednal, a který přes žádost žalobce nebyl finančním
úřadem vydán. Až dne 18. 12. 2003 vydal finanční úřad rozhodnutí č. j.
33642/03/188970/6094, kterým zrušil zástavní právo k žalobcovým nemovitostem.
Pohledávka, kvůli které bylo zástavní právo zřízeno, byla exekuci z žalobcova invalidního
důchodu uhrazena v srpnu 2003, finanční úřad však zaslal rozhodnutí o zrušení zástavního
práva katastrálnímu úřadu v Jablonci nad Nisou až dne 1. 3. 2004. Z uvedeného žalobce
dovodil, že jeho vlastnická a dispoziční práva k nemovitostem byla celých 6 měsíců zatížena
až zmařena zbytečným zástavním právem pro zajištění sporné pohledávky finančního úřadu
uhrazené již v srpnu 2003. Žalobce proto podáním ze dne 18. 10. 2004 požádal finanční úřad
o poskytnutí náhrady škody za újmu v právech, kterou mu finanční úřad tímto způsobil a
náhradu škody vyčíslil částkou ve výši 90 000 Kč. K tomu žalobce poukázal na skutečnost, že
až dne 24. 1. 2002 rozhodnutím č. j. 2018/02/188971/5844 zamítl zmíněný finanční úřad
žalobcovu žádost o posečkání daně z převodu nemovitostí a až dne 23. 8. 2004 rozhodnutím
č. j. 22266/188960/1624 zamítl stejný úřad žalobcovu žádost o úplné prominutí daně
z převodu nemovitostí. Žalobce považuje postup finančního úřadu za protiprávní, neboť
v jeho důsledku byla žalobci způsobena rozsáhlá újma na právech a vážné psychické trauma,
k jehož zhojení považuje za přiměřené zaplacení částky 250 000 Kč. Ze všech těchto důvodů
žalobce žádá na žalovaném zaplacení částky 347 493 Kč s příslušenstvím.
Městský soud napadeným usnesením odmítl žalobu podle ustanovení §46 odst. 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“),
s odůvodněním, že z obsahu podané žaloby je zřejmé, že žalobce se svým návrhem domáhá
rozhodnutí v jiné právní věci vyplývající z občanskoprávních vztahů, o které má jednat
a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. V projednávané věci je touto „jinou věcí“
žaloba na náhradu škody způsobené žalobcem tvrzeným nezákonným rozhodnutím
a nesprávným postupem správního orgánu při výkonu veřejné moci.
V usnesení v bodu I. poučení městský soud uvedl, že „v této věci se žalobce může
domáhat svého práva podáním žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto
usnesení (§46 odst. 2 s. ř. s.) u toho okresního (obvodního) soudu, který je obecným soudem
účastníka (žalovaného ministerstva), jemuž má být povinnost k plnění uložena (§84 a násl.
o. s. ř.) a to tak, aby v této lhůtě žaloba došla soudu příslušnému k občanskému soudnímu
řízení (§84 odst. 3 o. s. ř.)“.
Stěžovatel napadl včasnou kasační stížností výrok I. výše uvedeného usnesení
městského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba, a to konkrétně z důvodu tvrzeného
nesprávného právního posouzení věci. Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Pod tento důvod spadá také stěžovatelem výslovně tvrzené nesprávné posouzení právní
otázky soudem.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že s ohledem na obsah žaloby, ze které vyplývá,
že žalobce se domáhá náhrady škody za nesprávná a nezákonná rozhodnutí státního orgánu,
resp. za nesprávný úřední postup takového orgánu, měl soud žalobce vyzvat nejprve
k doplnění či upřesnění žaloby nebo přímo vyslovit svou nepříslušnost a věc postoupit věcně
a místně příslušnému soudu. Stěžovatel dále namítá, že pouze ze skutečnosti, že žaloba
je podána u označeného soudu, nebylo možno dovodit, že jde o žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu dle §65 a násl. s. ř. s.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc
postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu příslušnému.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná.
Stěžovatel tvrzené nesprávné posouzení právní otázky soudem spatřuje v tom, že soud
aplikoval jiný právní předpis než měl správně použít, neboť namítá, že měl vyslovit svou
nepříslušnost a věc postoupit věcně a místně příslušnému soudu.
Předpokladem úspěšnosti kasační stížnosti spočívající na důvodu dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. je, aby soudem vydané rozhodnutí bylo v rozporu (a tedy nezákonné)
s ustanoveními soudního řádu správního upravujícími důvody odmítnutí návrhu (§46 s. ř. s.).
Od 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti s. ř. s., který nově upravuje správní soudnictví,
se správní soudy, tj. specializované senáty krajských soudů a Nejvyšší správní soud, ve svém
procesním postupu řídí samostatným zákonem, a to s. ř. s.
Dle §46 odst. 2 s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh tehdy, domáhá-li se navrhovatel
rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud
v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí,
jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci.
V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce
od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že s ohledem na obsah žaloby, ze které vyplývá,
že žalobce se domáhá náhrady škody za nesprávná a nezákonná rozhodnutí státního orgánu,
resp. za nesprávný úřední postup takového orgánu, měl soud žalobce vyzvat nejprve
k doplnění či upřesnění žaloby nebo přímo vyslovit svou nepříslušnost a věc postoupit věcně
a místně příslušnému soudu.
K výše uvedenému Nejvyšší správní soud uvádí, že specializovaný senát městského
soudu, kterému byla věc přidělena, postupoval v souladu se s. ř. s., a když zjistil,
že předmětem sporu je nárok na náhradu škody, usnesením žalobu odmítl v souladu
s ustanovením §46 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatelem navrhovaný postup vyslovení nepříslušnosti
a postoupení věci věcně a místně příslušnému soudu v takovém případě s. ř. s.
specializovanému senátu městského soudu neumožňuje.
I v případě, že by věc u městského soudu nebyla přidělena specializovanému senátu
rozhodujícímu ve věcech správního soudnictví, s ohledem na ustanovení §104a zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
nepřicházel by v úvahu stěžovatelem navrhovaný postup. Žaloba by i v takovém případě byla
podána u věcně nepříslušného obecného soudu a dle ustanovení §104a o. s. ř. „má-li okresní
nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému
nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti
okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání
a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru
náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastnící řízení mají právo se k tomuto
postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne,
které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně
příslušný“. Dle ustanovení §104a odst. 6 „v usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání
a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo zahájeno
řízení, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení, ustanovení §105
tím není dotčeno“. Dle ustanovení §104a odst. 7 „usnesením vrchního nebo Nejvyššího
soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni“.
Co se týká tvrzení stěžovatele, že nemůže akceptovat doporučení městského soudu
obsažené v poučení o podání této žaloby obecnému soudu, který je k jejímu projednání
a rozhodnutí v občanském soudním řízení věcně a místně příslušný, neboť žalobu podal
z důvodu, které mají původ v roce 2001 až 2003, takže kdyby žalobu podal nyní znovu
k věcně a místně příslušnému soudu, tento soud by ji nyní (v roce 2005) odmítl pro zmeškání
lhůty, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit, neboť o. s. ř. ve znění po novele
provedené zákonem č. 151/2002 Sb. v ustanovení §82 odst. 3 stanoví, že odmítl-li žalobu
(návrh na zahájení řízení) soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního
soudnictví, protože šlo o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním
řízení, a došla-li soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení do jednoho měsíce
od právní moci usnesení žaloba (návrh na zahájení řízení) v této věci, platí, že řízení o ní je
u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla odmítnutá žaloba (návrh na zahájení řízení).
Zákon zde důsledně uplatňuje dispoziční zásadu. Soud v usnesení o odmítnutí návrhu
navrhovatele jen poučí o právu podat návrh u příslušného soudu, ale odmítnutý návrh sám
příslušnému soudu nepostoupí.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvádí, že to, že žaloba směřuje proti České
republice je patrné již z její rubriky, i z petitu, kterým je požadováno finanční plnění. Pouze
ze skutečnosti, že žaloba je podána u označeného soudu, nebylo možno dovodit, že jde
o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dle §65 a násl. s. ř. s.
K tomuto názoru Nejvyšší správní soud uvádí, že v postupu městského soudu
neshledal pochybení či porušení zákona. Žalobce v žalobě zmiňuje několik rozhodnutí
finančního úřadu a městský soud zde až po posouzení věci dospěl k závěru, že z obsahu
podané žaloby je zřejmé, že žalobce se svým návrhem domáhá rozhodnutí v jiné právní věci
vyplývající z občanskoprávních vztahů, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském
soudním řízení. Ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. spolu s ustanovením §82 odst. 3 o. s. ř.
zde upravují zachování práva stěžovatele plně v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, kdy “každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“, neboť,
jak již bylo výše uvedeno, řídil-li by se stěžovatel poučením a podal-li by žalobu podle o. s. ř.
v téže věci do 1 měsíce od právní moci usnesení, procesní a hmotněprávní účinky zahájení
řízení v tomto případě by nastaly již ke dni, kdy došla soudu žaloba pravomocně odmítnutá
soudem, který rozhoduje věci správního soudnictví.
K návrhu stěžovatele, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil
a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu příslušnému, Nejvyšší správní soud
uvádí, že tento postup s. ř. s. neumožňuje.
Po přezkoumání kasační stížností napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby není nezákonné,
neboť městský soud postupoval v souladu s ustanovením §46 odst. 2 s. ř. s., když návrh
odmítl a v usnesení o odmítnutí navrhovatele poučil, že do jednoho měsíce od právní moci
usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu. S ohledem na výše
uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly, proto
Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 30. března 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu