ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.144.2006
sp. zn. 5 Afs 144/2006 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce
T., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí
12, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti žalobce – stěžovatele proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, č. j. 6 Ca 230/2004 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl shora uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba na zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2004, č. j.: FŘ-5775/15/04 (dále jen
„rozhodnutí žalovaného“).
Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu
pro Prahu 4 ze dne 24. 2. 2004, č. j. 60758/04/004514/6589 (dále jen „prvoinstanční
rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce podaná
podle ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pro projednávané období (dále též „zákon o správě daní a poplatků“) na zrušení
daňové povinnosti stanovené stěžovateli platebním výměrem na penále č. j.
119980/97/002914/438 na dani silniční za rok 1994 ve výši 2125 Kč, platebním výměrem
na penále č. j. 119981/97/002914/438 na dani silniční za rok 1995 ve výši 1108 Kč, platebním
výměrem č. j. 91878/98/002914 na zvýšení daně silniční za rok 1996 ve výši 660 Kč
a platebním výměrem na penále č. j. FÚ2/2. 4/9944/96/71 na dani z příjmů ze závislé činnosti
za rok 1994 ve výši 178 622 Kč s tím, že v citovaných platebních výměrech na příslušenství
daně nebyly shledány žádné nesprávnosti ani zřejmé omyly, na základě kterých by mohly být
pravomocné a vykonatelné platební výměry zrušeny.
Rozhodnutí žalovaného zamítlo odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaného se mimo jiné uvádí, že i kdyby byla uznána kupní
smlouva za účinnou vůči žalovanému na základě podaného odvolání k vrchnímu soudu,
k přechodu daňových závazků v podobě příslušenství žalobce by nedošlo, a to vzhledem
k tomu, že daňové nedoplatky – tedy i příslušenství – nelze považovat za závazky,
které v souladu s ustanovením §477 obchodního zákoníku přechází prodejem podniku
na kupujícího.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, kterou městský soud napadeným
rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že ustanovení §63 odst. 1 až 4
zákona o správě daní a poplatků nepotvrzuje názor žalobce, že až do okamžiku vydání
předmětných platebních výměrů jimi stanovená penalizační povinnost žalobce neexistovala.
Naopak již ze samotného zákonem použitého termínu „sdělení předpisu“, vyplývá, že nejde
o rozhodnutí konstitutivní, jak dovozuje žalobce, ale o rozhodnutí deklaratorní, kterým
je pouze daňovému subjektu sdělován předpis penále (jeho výše k datu vydání platebního
výměru nebo zaplacení nedoplatku daně).
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu v celém rozsahu včas podanou kasační
stížností z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel napadá nesprávnou právní argumentaci městského soudu v následujících
dvou bodech:
1. Ze znění ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků vyplývá,
že zde uvedeným postupem lze opravit toliko daň, nikoli její příslušenství, neboť oprava
příslušenství je upravena v odst. 2 §56, z něhož je nutno dovodit, že oprava příslušenství
je možná pouze tehdy, je-li opravena nebo zrušena daň (shodně s opravou daňové povinnosti
se opraví také příslušenství daně). Námitka žalobce o porušení tohoto ustanovení územními
finančními orgány proto není důvodná.
2. Vyměření penále je rozhodnutím deklaratorním, nelze tedy přisvědčit námitce
žalobce, že povinnost zaplatit příslušenství daně před uskutečněním prodeje podniku
neexistovalo.
K právnímu názoru městského soudu pod bodem 1 stěžovatel v kasační stížnosti
uvádí, že dne 15. 3. 1996 prodal svůj podnik a není mu známa výše daňových nedoplatků,
za prodlení s jejichž placením správce daně vyměřil daňové penále. Daňové penále vyměřené
za dobu po prodeji podniku není povinen stěžovatel platit ani tehdy, když nebude
prodávajícímu zrušena nebo opravena vlastní daň. V takovém případě dle názoru stěžovatele
§56 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků lze zrušit samostatně i příslušenství
daně, vyměřené žalobci za dobu po prodeji podniku.
K bodu 2 stěžovatel uvádí, že chápe, že vyměření penále má deklaratorní povahu.
Příslušenství za dobu před prodejem podniku, byť sdělené po jeho prodeji, tak jde k tíži
stěžovatele. K tíži stěžovatele však nemůže jit příslušenství naběhlé až po prodeji podniku,
neboť podnik byl prodán včetně daňového dluhu a příslušenství od 16. 3. 2006 (stěžovatel
zjevně míní 16. 3. 1996 – pozn. Nejvyššího správního soudu) musí jít jasně k tíži kupujícího.
Správce daně měl zrušit příslušenství běžící za prodlení s úhradou libovolné daně
žalobci po 15. 3. 2006 (stěžovatel zjevně míní 15. 3. 1996 – pozn. Nejvyššího správního
soudu), a to zcela analogicky dle §56 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků.
Tím, že tak neučinil žaloba byla v této části důvodná a městský soud jí měl vyhovět a zrušit
napadené rozhodnutí žalovaného, který by v odvolacím řízení musel změnit výši platebních
výměrů na daňové penále.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že v daném případě je naprosto
irelevantní, jestli došlo v minulosti k prodeji podniku či nikoliv, protože stěžovatel má
doměřené daňové nedoplatky včetně penále, které jakožto veřejnoprávní závazky
nepřecházejí na kupujícího (kdyby bylo za dané situace odhlédnuto od faktu, že smlouva
o prodeji podniku je od počátku neplatná podle souvisejících soudních rozhodnutí)
a tudíž nelze akceptovat argument stěžovatele, že penále po prodeji podniku je závazkem
kupujícího. Penále je sankcí za prodlení s plněním daňových povinností stěžovatele a není
pravdou, že je naběhlé až po prodeji podniku. Žalovaný trvá na zákonnosti všech
souvisejících rozhodnutí včetně rozhodnutí žalovaného a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
shledal tuto kasační stížnost jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná.
Stěžovatel tvrzené nesprávné posouzení právní otázky soudem spatřuje v tom,
že krajský soud v předchozím řízení nesprávně posoudil otázku důvodnosti námitky žalobce
o porušení ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků územními
finančními orgány.
Dále stěžovatel tvrzené nesprávné posouzení právní otázky soudem spatřuje v tom,
že krajský soud v předchozím řízení nesprávně posoudil otázku povinnosti stěžovatele platit
příslušenství běžící za prodlení s úhradou libovolné daně i po 15. 3. 1996.
Nejvyšší správní soud posoudil věc
takto:
V dané věci příslušenství daně ve formě penále je sankcí za prodlení, tedy
za nezaplacení daně nejpozději v den její splatnosti. Tuto sankci správce daně předepisuje
obligatorně, tedy povinně. Sankce jde v souladu s ustanovením §63 zákona o správě daní
a poplatků k tíži daňového dlužníka, tedy osoby, která porušila svou právní povinnost zaplatit
daň nejpozději v den její splatnosti (u zvýšení daně povinnost podat včas daňové přiznání
nebo hlášení, nebo dodatečné daňové přiznání nebo hlášení o dani).
K přenosu daňové povinnosti v souvislosti s prodejem podniku se již dříve ve svém
usnesení ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98 vyslovil Ústavní soud tak, že daňová
povinnost je povinností veřejného práva. Tato povinnost vzniká na základě skutečností
stanovených zákonem. Zákon kogentně upravuje to, který subjekt tuto povinnost má, zatímco
ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků zakazuje přenos této povinnosti,
pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Ustanovení §477 odst. 1 obchodního zákoníku však
nepředstavuje ve vztahu k §45 zákona o správě daní a poplatků lex specialis. Smlouva
o prodeji podniku je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovné
postavení, a podle tohoto hlediska je nutno posuzovat i charakter přecházejících práv
a závazků. Smlouvou o prodeji podniku přechází závazky vzniklé ze závazkových vztahů
bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoliv však veřejnoprávní povinnosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v dané věci neshledal nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, neboť se ztotožňuje
s názorem městského soudu (i žalovaného), že penále za prodlení s úhradou daně (a zvýšení
daně) i po 15. 3. 1996 jde k tíži daňového dlužníka a tedy stěžovatele a z toho důvodu
se ztotožnil i se závěrem městského soudu o nedůvodnosti námitky stěžovatele o porušení
ustanovení §56 zákona o správě daní a poplatků územními finančními orgány.
Po přezkoumání kasační stížností napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná. S ohledem na výše uvedené
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalobci náklady řízení nevznikly, proto Nejvyšší
správní soud rozhodl, že se žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu