ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.76.2005
sp. zn. 5 Afs 76/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce:
E., spol. s r. o., zast. JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
391/7, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, o
žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí – Generálního ředitelství cel ze dne 1. 12. 2003,
č. j. 31813/24-03, o kasační stížnosti žalobce – stěžovatele proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 22. 3. 2005, č. j. 11 Ca 35/2004 – 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005, č. j. 11 Ca 35/2004 – 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutími Oblastního celního úřadu Břeclav ze dne 7. 3. 1996, č. j. 01-4089/1/95
až 01-4089/23/95, byla zamítnuta odvolání a potvrzeny platební výměry vydané Celním
úřadem Břeclav dne 26. 10. 1995, č. j. 29-2120/CD/95 až 29-2142/CD/95. Rozhodnutí
Oblastního celního úřadu Břeclav ze dne 7. 3. 1996, č. j. 01-4089/1/95 až 01-4089/23/95 byla
pravomocně přezkoumána soudem (rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001,
sp. zn. 29 Ca 448/99, 29 Ca 18/2000, 29 Ca 19/2000, 29 Ca 20/2000, 29 Ca 21/2000,
29 Ca 22/2000, 29 Ca 23/2000, 29 Ca 24/2000, 29 Ca 25/2000, 29 Ca 26/2000,
29 Ca 27/2000, 29 Ca 28/2000, 29 Ca 29/2000, a ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 29 Ca 30/2000,
29 Ca 31/2000, 29 Ca 32/2000, 29 Ca 33/2000, 29 Ca 34/2000, 29 Ca 35/2000,
29 Ca 36/2000, 29 Ca 37/2000, 29 Ca 38/2000, 29 Ca 39/2000).
Z obsahu spisu správního orgánu připojeného ke spisu 7 A 169/2002 Nejvyššího
správního soudu vyplývá, že žalobce podal písemností ze dne 14. 6. 2002, která došla
Celnímu úřadu Břeclav – dálnice dne 24. 6. 2002 návrh na obnovu řízení všech platebních
výměrů vydaných Celním úřadem Břeclav – dálnice shora uvedených. Svůj návrh žalobce
podal podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b/ zákona č. 337/1992 Sb. a §62 odst. 1 písm. e/
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Návrh na povolaní obnovy řízení odůvodnil tím,
že se dne 2. 4. 2002 z pořadu televizní stanice dozvěděl, že předmětný platební výměr byl CÚ
Břeclav vydán na základě zfalšovaných dokladů, a to zfalšovaného souhlasu s proclíváním
zboží mimo prostory celnice a dále na základě zfalšovaných potvrzení o proclení jednotlivých
zásilek. Tyto zfalšované doklady s největší pravděpodobností vystavil tehdejší pracovník celní
správy. Skutečnost zfalšování byla zjištěna znaleckým posudkem, který si nechala vypracoval
Policie České republiky. Z toho žalobce vyvodil, že vystavení falešných dokladů a následné
odnětí zboží celnímu dohledu, nikoliv žalobcem, ale jinými osobami, je trestným činem. Dne
15. 5. 2002 bylo učiněno u Policie České republiky oznámení o trestném činu, jehož otázka
spáchání je v současné době (to je v době podání návrhu na obnovu řízení) předmětem šetření
orgánů činných v trestním řízení. O tomto návrhu rozhodl správní orgán Celní ředitelství Brno
rozhodnutími ze dne 29. 7. 2002, č. j. 4650/02-0101-21/01 až 4650/02-0101-21/23, přičemž
návrhu žalobce na obnovu řízení nevyhověl s odkazem na ustanovení §56a odst. 2 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle něhož je použití mimořádného opravného
prostředku podle části páté citovaného zákona nepřípustné vůči těm rozhodnutím správců
daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem.
Proti rozhodnutím Celního ředitelství Brno podal odvolání žalobce a namítal
nesprávné posouzení ustanovení §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. O odvolání
žalobce proti rozhodnutím Celního ředitelství Brno (správního orgánu I. stupně) ze dne
29. 7. 2002, č. j. 4650/02-0101-21/01 až č. j. 4650/02-0101-21/23 rozhodl dne 3. 10 .2002,
pod č. j. 34279/11-02, správní orgán II. stupně Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel
(jako odvolací orgán), tak, že odvolání zamítl. V odůvodnění uvedl k námitce žalobce
o nesprávném posouzení ustanovení §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, tolik,
že podle §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků je použití mimořádného opravného
prostředku nepřípustné vůči rozhodnutím celních orgánů, která již byla pravomocně
přezkoumána soudem. Citované ustanovení je kogentním ustanovením a nelze jej při použití
mimořádného opravného prostředku pominout. Dále přes svůj závěr výše ovšem odvolací
orgán uvedl, že vlastně ani nebyly shledány nové skutečnosti případu, které by zakládaly
důvod pro povolení obnovy řízení, protože Celní ředitelství Brno (správní orgán I. stupně)
při své rozhodovací činnosti o žádosti o obnovu řízení vycházelo ze skutečnosti, že nebylo
žádným způsobem prokázáno, že by ze strany pracovníků celní správy došlo při projednávání
daných případů ke spáchání trestného činu. Dále odvolací orgán reagoval i na další námitky
žalobce, že při celním řízení v uvedeném a dalších případech jednal žalobce ve prospěch
zastoupené osoby a že nesplňuje podmínky osoby, která podléhá dani z přidané hodnoty
a spotřební dani v souladu s právními předpisy platnými v době převozu zboží a konečně,
že celní dluh v souladu s §240 odst. 1 celního zákona vůbec nevznikl, protože dovezené
zboží nepodléhalo dovoznímu clu.
Žalobu žalobce proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně Ministerstva financí-
Generálního ředitelství cel (jako odvolacího orgánu), ze dne 3. 10. 2002, č. j. 34279/11-02
projednává Nejvyšší správní soud pod sp. zn. 7 A 169/2002.
Písemností ze dne 1. 11. 2002 podal žalobce nový návrh na obnovu řízení platebních
výměrů vydaných Celním úřadem Břeclav dne 26. 10. 1995, č. j. 29-2120/CD/95 až 29-
2142/CD/95, který odůvodnil tím, že vyšly najevo nové skutečnosti, které mu nebyly známy
při podání návrhu na obnovu řízení ze dne 14. 6. 2002. O tomto návrhu žalobce rozhodl
správní orgán – Celní ředitelství Brno dne 26. 3. 2003, č. j. 8223/02/2477/03-0101-21/01 tak,
že návrh zamítl, protože citovaná rozhodnutí vykazují zákonnou překážku pro použití
požadovaného mimořádného opravného prostředku (ustanovení §56a odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb.). O odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
rozhodl odvolací orgán Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne
1. 12. 2003, č. j. 31813/24-03 tak, že jej zamítl a ztotožnil se s právním názorem správního
orgánu prvního stupně.
Proti rozhodnutí Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel ze dne 1. 12. 2003
č. j. 31813/24-03 podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze u něho je projednávána
pod sp. zn. 11 Ca 35/2004. Rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č. j. 11 Ca 35/2004 - 37 Městský
soud v Praze žalobu žalobce zamítl. Dospěl k závěru, že použití institutu obnovy řízení v dané
věci brání ustanovení §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále městský soud) podal
žalobce – nyní stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona
č. 150/2002 Sb. Nesprávné právní posouzení spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení §56a
odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a na jeho základě vyloučení přezkoumání evidentně
nesprávného a nespravedlivého rozhodnutí správních orgánů poté, co se dodatečně objeví
nové skutečnosti. Ustanovení §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků umožňuje dvojí
výklad, a to výklad použitý v napadeném rozsudku (a předtím celními orgány obou stupňů)
a dále výklad, který by toto ustanovení na nově vzniklý skutkový stav neaplikoval. Pouze
druhý výklad je ústavně konformní a zaručuje za nově vzniklé situace, respektive za situace,
kdy vyjdou najevo nové závažné skutečnosti vedle nichž původní rozhodnutí nemohou obstát,
nové řádné řízení, zákonné a spravedlivé rozhodnutí. V daném konkrétním případě se navíc
jedná o velmi závažné skutečnosti rozsáhlé trestné činnosti s obrovským daňovým,
resp. celním únikem a s důvodným podezřením na korupční jednání dosud nezjištěných
pracovníků celních orgánů. Žalobce poukázal na již vydaná usnesení Ústavního soudu, která
odkazují na obnovu řízení, např. IV. ÚS 727/02, IV. ÚS 729/02 a na to, že je v současné době
podán u Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení §56a odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků a tento návrh je u uvedeného soudu veden pod sp. zn. II. ÚS 29/04. Kasační
stížností se žalobce domáhá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s tím že ustanovení §56a odst. 2
zákona o správě daní a poplatků umožňuje dvojí výklad. Žalobce prosazuje nový výklad
citovaného ustanovení, přičemž jeho použití by, podle názoru žalovaného, prolomilo jednu
ze zásad správního řízení, zásadu zákonnosti a právní jistoty.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z důvodů v kasační stížnosti
uvedených a dospěl k těmto závěrům:
Podle ustanovení §320 odst. 1 písm. c) celního zákona č. 13/1993 Sb. platí pro řízení
před celními orgány při vyměřování a vybírání cla předpisy o správě daní a poplatků. Podle
ustanovení §56a odst. 2 ZSDP je použití mimořádného opravného prostředku podle části páté
tohoto zákona nepřípustné vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně
přezkoumána soudem.
Pro posouzení návrhu žalobce na povolení obnovy řízení v daném případě a tedy
posouzení zákonnosti rozhodnutí správních orgánů o tomto jeho návrhu je rozhodující, zda je
možné použití mimořádného opravného prostředku podle části páté zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků v daném případě.
Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2003, č. j. 5 A 160/2002 - 41,
dospěl k závěru, že je „právně irelevantní námitka žalobce, že důvody pro povolení obnovy
vyšly najevo až po pravomocném přezkoumání soudem, protože zákaz použití mimořádných
prostředků platí, jak vyplývá z citovaného §56a odst. 2 ZSDP, bezvýjimečně“. Proti
citovanému rozsudku podal žalobce ústavní stížnost, jíž se domáhá zrušení citovaného
rozsudku a současně podal návrh na zrušení ustanovení §56a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů. Stížnost je u Ústavního soudu vedena
pod sp. zn. ÚS II. 29/04 a podle vědomostí Nejvyššího správního soudu nebylo o ní dosud
rozhodnuto.V jiné věci, např. v rozsudku ze dne 20. 9. 2006, č. j. 2 Afs 221/2005 - 64,
Nejvyšší správní soud vyslovil, že použití mimořádného opravného prostředku podle §56a
odst. 2 zákona o správě daní a poplatků brání předchozí pravomocné přezkoumání soudem jen
v případě, že je přezkum navrhován z důvodů shodných s důvody, které soud k žalobě
zkoumal nebo měl zkoumat.
Pro spornou otázku výkladu ustanovení §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků
byla tato otázka předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (§17 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb.), který rozhodl dne 17. 7. 2007 ve věci sp. zn. 2 Afs 51/2006
usnesením
takto:„Použití obnovy řízení podle §56a odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, nebrání předchozí přezkoumání správního rozhodnutí soudem,
pokud je obnova řízení odůvodněna novými skutečnostmi nebo důkazy, které nemohly být
bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny v původním řízení a nebyly ani
předmětem tohoto zkoumání soudem.“ Svůj závěr rozšířený senát odůvodnil mimo jiné
takto:
„Nepřípustnost obnovy řízení podle §56a daňového řádu předpokládá shodu skutkového
stavu, který byl v řízeních zkoumán a vážen ve vztahu k rozhodujícím právním předpisům.
Pokud vyšly najevo nové závažné okolnosti až po pravomocném přezkoumání správního
rozhodnutí soudem, a tyto okolnosti zpochybňují správnost a spravedlivost správního
rozhodnutí, je třeba na střet správního orgánu a soudu nahlížet jinak. Při nově zjištěném
skutkovém stavu, nebo při zjištění závažných zákonem označených vad správního řízení
či jiných předpokladů obnovy řízení, má totiž (při respektování podstaty a smyslu práva
na soudní a jinou ochranu) před požadavkem projednání věci v přiměřené lhůtě a bez
zbytečných průtahů a požadavkem právní jistoty přednost zájem na správném a spravedlivém
rozhodnutí. V tomto případě je třeba respektovat princip proporcionality vyložený v nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 a v nálezu ze dne 9. 10. 1996,
sp. zn. Pl. ÚS 15/96, aby nedocházelo k svévolnému omezení základních práv a svobod. Nové
skutečnosti, které nemohly být uplatněny v původním správním řízení (jistě za splnění
podmínky, že se tak stalo bez zavinění toho, kdo je uplatňuje), a proto je nemohl vážit ani
soud při rozhodování o zákonnosti správního rozhodnutí, nemohou bránit obnově řízení proto,
že v takovém případě správní orgán nepřehodnocuje závěry soudu, ale řeší zcela novou
skutkovou situaci. K ohrožení zájmu na respektování pravomocného rozhodnutí soudu tak zde
nedochází.“
Právním názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je tříčlenný senát
tohoto soudu v této věci rozhodující vázán. Vzhledem k rozhodnutí rozšířeného senátu
nevyčkal senát v této věci rozhodující rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti proti
rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 A 160/2002, jak měl původně
v úmyslu.
Vzhledem ke skutečnostem a právním závěrům výše uvedeným shledal Nejvyšší
správní soud kasační stížnost žalobce důvodnou a proto zrušil napadený rozsudek městského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem v tomto rozhodnutí
vysloveným.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu