ECLI:CZ:NSS:2007:5.ANS.1.2007:53
sp. zn. 5 Ans 1/2007 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní
věci stěžovatele: Plynostav Pardubice holding, akciová společnost, se sídlem
v Pardubicích, Sukova třída 1556, zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou
se sídlem v Brně, Příkop 4, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové,
se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2006, č. j. 31 Ca 16/2006 – 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2006,
č. j. 31 Ca 16/2006 – 23, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2006,
č. j. 31 Ca 16/2006 – 23, byla zamítnuta žaloba na ochranu proti nečinnosti Finančního
ředitelství v Hradci Králové, kterou se stěžovatel domáhal, aby bylo tomuto správnímu
orgánu uložena povinnost vydat ve lhůtě 30-ti dnů rozhodnutí ve věci stěžovatelova odvolání
proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 19. 11. 2003, č. j.
189959/03/248912/7666. V odůvodnění rozsudku krajský soud označil za nesporné,
že na základě žaloby stěžovatele bylo zrušeno rozhodnutí o odvolání správního orgánu
týkající se dodatečného vyměření daně z příjmů právnických osob. Za situace, byť
je rozsudek o zrušení správního orgánu pravomocný, kdy byly podány kasační stížnosti
jak stěžovatelem, tak i správním orgánem, by neměl správní orgán pokračovat v odvolacím
řízení a měl by vyčkat výsledku řízení před Nejvyšším právním soudem. Toto vyčkávání
podle názoru krajského soudu nenaplňuje znaky nečinnosti, jak má na mysli ustanovení §79
s. ř. s. O nečinnost správního orgánu se může jednat pouze v případě, že neexistuje žádná
skutečnost, která by bránila v řízení činit úkony a rozhodnout. Takovou skutečností je však
i běžící řízení o kasační stížnosti, jejímž podáním vyjádřil správní orgán pochybnost
o zákonnosti rozsudku krajského soudu, jímž mu byla uložena povinnost znovu o odvolání
stěžovatele rozhodnout. Za takové situace by nastalý stav souběhu správního a soudního
řízení vedl k právní nejistotě. Nelze přehlédnout ani to, že správní orgán nemá v této fázi
řízení k dispozici správní spis, neboť jej byl povinen postoupit k rozhodnutí o kasační
stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu. I z tohoto důvodu tak s. ř. s. v tomto okamžiku
ani rozhodovací činnost správního orgánu nepředpokládá. Tento právní stav nemůže změnit
ani skutečnost, že stěžovatel nepodal návrh na přiznání odkladného účinku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, protože podle
jeho názoru krajský soud pochybil, když pokračování řízení správnímu orgánu neuložil
a nenařídil mu rozhodnout o odvolání. Krajský soud by bezesporu měl pravdu v tom,
že nerozhodl-li Nejvyšší správní soud o podané kasační stížnosti, potom nemůže činit další
kroky a rozhodnout o stěžovatelově odvolání, pokud by mu Nejvyšší správní soud přiznal
odkladný účinek k podané kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že správní orgán nepožádal
o přiznání odkladného účinku, musí ve věci rozhodnout, jinak je nečinný. Jinak by to totiž
znamenalo že bez ohledu na ustanovení §107 s. ř. s. má podaná kasační stížnost
vždy automaticky odkladný účinek. Tento názor však zřejmě vede k porušení zásady rovnosti
účastníků řízení vyjádřeném v čl. 37 odst. 3 Listiny základných práv a svobod. Dále
stěžovatel poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to usnesení ze dne
5. 1. 2005, sp. zn. 1 Afs 106/2004 a ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 1 Afs 29/2005. S ohledem
na uvedené důvody stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství v Hradci Králové se vyjádření ke kasační stížnosti plně odvolalo
na napadený rozsudek s tím, že trvá na tom, že jeho postup ve věci odvolacího řízení není
nečinností, a proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Žalobou proti nečinnosti podle ustanovení §79 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně
vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví
k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu
povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Žalovaným je správní orgán, který
podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
Předpokladem úspěšnosti žaloby je skutečnost, že správní orgán, který je povinen
vydat ve věci rozhodnutí či osvědčení, je nečinný. Řádnou činností správního orgánu pak
je třeba rozumět provádění procesních úkonů předpokládaných daným procesním předpisem
v přiměřené časové návaznosti.
V daném případě není pochyb o tom, že odvolací správní orgán poté, kdy jeho
rozhodnutí ve věci bylo pravomocně zrušeno krajským soudem, v řízení nepokračoval s tím,
že vydání nového rozhodnutí je vyloučeno dříve, než bude rozhodnuto o kasačních
stížnostech, které podal proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu jak správní orgán, tak
i stěžovatel.
Je proto třeba posoudit, zda podání kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu
je překážkou dalšího správního řízení, resp., zda podání kasační stížnosti je součástí řádného
postupu správního orgánu vylučujícího nové rozhodnutí ve věci.
Tato otázka již byla posouzena rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/20006 - 55. V tomto usnesení je vysloven názor,
že „Rozhodování soudů o žalobách proti správním rozhodnutím (§65 a násl. s. ř. s.)
je podrobením rozhodovacích procesů ve veřejné správě soudní kontrole. Jde o zákonné
naplnění ústavního práva na soudní ochranu vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a umožňujícího každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby ten přezkoumal zákonnost
takového rozhodnutí. Soud v takovém řízení váží zákonnost postupu a rozhodnutí správního
orgánu, aniž by na správní řízení instančně navazoval. Nejde o pokračování ve správním
řízení; soud rozhodující ve správním soudnictví není a ani nemůže být vázán skutkovým
stavem zjištěným správním orgánem. Součástí žalobního a výjimečně i kasačního řízení
může být i vlastní soudní dokazování (§54, §77, §109 s. ř. s.). Toto dokazování totiž sleduje
pouze ověření skutkového stavu, z něhož vycházel, nebo měl vycházet, správní orgán.
Soudní přezkum rozhodovacích procesů ve veřejné správě je tak nutno i vnímat jako ústavní
projev dělby moci, jehož neoddělitelnou součástí je systém vzájemných brzd a protivah
či vztahů, zde mezi mocí výkonnou a soudní, v níž jsou soudy nadány pravomocí
mj. rušit autoritativně akty moci výkonné a zavazovat jednotlivé správní orgány
závazně vyslovovanými názory, jimž odpovídá povinnost těchto orgánů se jimi řídit
a v jejich intencích postupovat dále v řízení a při rozhodování.
Pro soudní řízení ve správním soudnictví je charakteristické, že správní orgány
mají postavení žalovaného, tedy účastníka řízení. Jejich vlastní úkon (zde podání kasační
stížnosti) nelze chápat jako vlastní výkon pravomoci ve správním řízení, tedy aktivní činnost
orgánu směřující k rozhodnutí o právech či povinnostech jeho účastníků, nýbrž jako uplatnění
procesních práv účastníka v soudním řízení vůči soudu s předpokládanými účinky, stejně
jako by takový úkon učinil kterýkoliv jiný účastník řízení. To vše v ústavním rámci daném
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy v prostředí rovného postavení
všech účastníků řízení bez rozdílu.
Ve správním soudnictví (§54 odst. 5 s. ř. s.) rozsudek krajského soudu nabývá
právní moci doručením a podle odst. 6 téhož ustanovení je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro všechny účastníky, osoby na řízení zúčastněné, a pro orgány veřejné moci.
Podle odst. 7 téhož ustanovení se stane rozsudek vykonatelným, jakmile uplyne lhůta
k plnění, kterou soud ve výroku stanovil, a není-li vyslovena povinnost k plnění, nebo není-li
stanovena lhůta k plnění, jeho právní mocí. Institut právní moci není vlastní jen soudnímu
řízení správnímu, ale všem dalším oblastem, kde dochází k vydávání aktů státní moci,
kterými je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech fyzických nebo právnických
osob. Jde o důležitou vlastnost rozhodnutí znamenající jeho nezměnitelnost (formální právní
moc) a závaznost (materiální právní moc). Na jedné straně vyjadřuje vůli státu vyřešit
konečně určitou věc, vedle toho pak i zákaz dále jednat o téže věci v rámci téhož procesu.
Jde o významnou záruku právní jistoty nejen pro účastníky řízení a jejich práva a svobody,
ale i pro celou společnost. Musí být respektováno všemi státními orgány i osobami,
věc je rozřešena konečně a závazně.
Rozhodnutí je zásadně nezměnitelné, pokud proti němu není připuštěn řádný opravný
prostředek, jehož podání v teorii i praxi tradičně bývá spojeno s odkladem vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí, zpravidla do doby, než je o opravném prostředku rozhodnuto.
Nezměnitelnost neznamená nedotknutelnost jakéhokoliv rozhodnutí vůbec, nicméně průlom
do pravomocného rozhodnutí je možný jen výjimečně cestou mimořádného opravného
prostředku.
Je tomu tak stejně ve všech soudních procesních řádech, které upravují mimořádné
opravné prostředky (srovnej např. úpravu dovolání v civilním i trestním soudním řízení,
v tom nadto ještě stížnost pro porušení zákona), kde lze vysledovat velmi omezené zákonné
důvody, přísné procesní náležitosti, krátké lhůty pro podání, soustředění k nejvyšším soudním
instancím, apod. V praxi tak bývá změněn jen nepatrný zlomek pravomocných rozhodnutí.
Nejinak je tomu i u kasační stížnosti. Ta, ač její důvody nejsou vymezeny natolik
úzce, nepřestává být opravným prostředkem mimořádným, majícím všechny atributy
jak „příbuzné“ prostředky v ostatních procesních řádech. Mimořádnost tohoto prostředku
je zde odůvodněna zvláštní povahou správního soudnictví, kde (na rozdíl od obecného
soudnictví) věc před případným předložením soudu nejprve prochází zpravidla dvěma stupni
správního řízení, v němž je dostatečný prostor pro vyřešení jak skutkových, tak i právních
otázek případu. Posouzení, zda správní orgány učinily v tomto směru vše zákonným
způsobem, je věcí soudního přezkumu, a to v jediné soudní instanci.
V řízení podle hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního rozhoduje-li soud
o žalobě rozsudkem, přichází v úvahu rozhodnutí podle §76 nebo 78, a to zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému, vyslovení nicotnosti správního
rozhodnutí (přičemž v těchto případech je v dalším řízení správní orgán vázán v rozsudku
vysloveným právním názorem), nebo zamítnutí žaloby. Doručením rozsudku účastníkům
tento nabývá právní moci a vzhledem k tomu, že ani v případě zrušení správního rozhodnutí
nestanovuje soud výrokem rozsudku nějakou povinnost a lhůtu k plnění, stává se tím obvykle
i vykonatelným.
Výrazem shora popsané procesní rovnosti žalobce (fyzické nebo právnické osoby)
a žalovaného (správního orgánu) je právo obou obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky
soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační
stížností, to však v žádném případě samo o sobě nemůže znamenat, že procesy navazující
zpravidla na pravomocné rozhodnutí krajského soudu, tedy podle okolností buď výkon
rozhodnutí správního orgánu (v případě zamítnutí žaloby) nebo pokračování ve správním
řízení dle pokynů vyslovených v soudním rozhodnutí (v případě kasačního rozhodnutí),
ustanou až do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti.
Takový účinek podání kasační stížnosti nemá a mít ani nemůže a i zde se nabízí
srovnání s účinky jiných mimořádných prostředků, které nebrání (v případě dobrovolného
nepodrobení se výroku pravomocného rozhodnutí a povinnostem z něj vyplývajícím) zahájení
a provedení výkonu rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu totiž nelze ve správním soudnictví
napadnout opravným prostředkem, který by byl ex lege spojen s odkladným účinkem.
Výjimkou, zásadně potvrzující toto pravidlo, je, s ohledem na zvláštní povahu věci, úprava
kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (dříve azylu), kde zákon spojuje její podání
přímo s odkladným účinkem (srovnej k tomu ustanovení §32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb.,
v platném znění).
Podání kasační stížnosti proto nemůže bránit správnímu orgánu v pokračování
ve správním řízení; není úkonem tohoto řízení, které se rozhodnutím soudu znovu dostalo
do stadia před vydáním konečného (případně dokonce prvostupňového) rozhodnutí,
jež by odůvodnilo neprovádění řádných procesních úkonů či bránilo vydání nového
rozhodnutí správním orgánem v mezích právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí
krajského soudu. Tak jako účastník správního řízení nemůže podáním kasační stížnosti
vyloučit účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, nemůže tak učinit ani správní orgán
svou kasační stížností směřující proti rozsudku zrušujícímu.
Zruší-li tedy krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního
orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným
v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost,
v níž správní orgán polemizuje s vysloveným právním názorem. Nerespektuje-li správní
orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností
jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle ustanovení §79 a násl. s. ř. s.
Rozšířený senát v dané věci vážil i argumentaci poukazující na stav, který může nastat
vydáním nového správního rozhodnutí před rozhodnutím o kasační stížnosti.
V případě, že předmětem kasační stížnosti je zamítavé rozhodnutí krajského soudu,
pak přichází v úvahu výkon správního rozhodnutí, za předpokladu, že správní rozhodnutí
takovou vlastnost má. Tomu však lze čelit různými odkladnými instituty příslušných
procesních předpisů (§73 odst. 9 daňového řádu, §75 správního řádu č. 71/1967 Sb.,
§113 správního řádu č. 500/2004 Sb.). Došlo-li by snad k výkonu správního rozhodnutí,
jež by následně bylo zrušeno, zpravidla nebude vyloučena jeho restituce.
Obvyklým postupem je i podání žádosti o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti stěžovatelem (žalobcem) podle §107 s. ř. s. Vlivem přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti na správní rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku
ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, v němž vyslovil, že odkladný účinek kasační
stížnosti může být v kasačním řízení přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému
rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí
(či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo (zveřejněno
in. Sb. NSS č. 786/2006). Z toho lze dovodit, že i tam, kde krajský soud žalobu zamítl,
lze při splnění zákonných podmínek přiznáním odkladného účinku v kasačním řízení vyloučit
výkon správního rozhodnutí.
Jiná je ovšem situace, kdy by Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu,
jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno. V tu chvíli se věc dostane do stadia nového posuzování
žaloby krajským soudem, který vázán právním názorem kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.)
může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní
rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné
zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe
tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci.
Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační
stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského
soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty
příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. V daném konkrétním případě
by dokonce nové rozhodnutí žalovaného znamenalo, že bude rozhodnuto o výplatě přeplatku,
a že v případě následného zrušení rozhodnutí krajského soudu by rozhodování o původní
žalobě zcela ztratilo smysl, neboť původní negativní rozhodnutí by pozbylo svůj obsah.
Řešením však není označení kasační stížnosti za součást řádného procesního postupu
správního orgánu ve správním řízení, byť jejím podáním správní orgán zpochybňuje závazný
právní názor soudu; ostatně je obtížně představitelné, že by stejný význam mohl být přiznán
i kasační stížnosti podané žalobcem či osobou na řízení zúčastněnou. Vyloučeným řešením
je nerespektování zákonných důsledků kasační stížnosti, s níž odkladný účinek spojen není.
I zde je však možno vážit přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k žádosti
podávané zřejmě žalovaným - §107 věta za středníkem. Nejvyšší správní soud,
který je oprávněn tak učinit, přitom postupuje přiměřeně podle §73 odst. 2, 4 s. ř. s.
Nerozhodné je, že ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s., přiznává oprávnění podat návrh pouze
žalobci, neboť ustanovení §107 je vztahuje ke každému stěžovateli, tedy i k žalovanému.
Jiný závěr by také odporoval logice, že podat návrh na přiznání odkladného účinku
může ten, kdo vyvolal soudní řízení svým návrhem směřujícím proti nějakému rozhodnutí,
jehož výkon by mohl mít zákonem předpokládané negativní účinky.
Také správní orgán tedy může navrhnout při podání kasační stížnosti,
aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4,
§107 s. ř. s.). Přiměřeným užitím §73 odst. 2, 4 s. ř. s. v kasačním řízení je v prvé řadě
třeba rozumět, že stěžovatel se může domáhat odkladného účinku poukazem na stejné
zákonné podmínky jako žalobce. Možnost přiznání odkladného účinku je ovšem podmíněna
jejich naplněním. K nim patří mezi jiným i nenahraditelná újmu, která by byla spojena
s realizací napadeného rozhodnutí. Přesto, že soudní řád správní při rozhodování
Nejvyššího správního soudu o odkladném účinku vyloučil z přiměřeného užití ustanovení
§73 odst. 2 s. ř. s., bude výklad přiznání odkladného účinku kasační stížností mířit stejným
směrem, ovšem ve vztahu k soudnímu rozhodnutí. Pokud bylo správní rozhodnutí krajským
soudem zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení, pak přiznání odkladného účinku
v sobě nese pouze to, že není realizován rozsudek krajského soudu, tedy, že správní orgán
není oprávněn, ani povinen v řízení pokračovat a ve věci znovu rozhodnout.
Zamezit důsledkům zrušujícího rozhodnutí krajského soudu po dobu kasačního řízení
lze podle soudního řádu správního pouze cestou přiznání odkladného účinku. Předpokladem
však je podání návrhu na jeho přiznání stěžovatelem, a to návrhu odůvodněného negativními
důsledky výkonu rozhodnutí krajského soudu, které Nejvyšší správní soud v každém
konkrétním případě uváží ve vztahu k zákonným podmínkám.
Ty, ač stanoveny shodně pro všechny stěžovatele (žalobce, osobu zúčastněnou
na řízení, žalovaného), budou zjevně opřeny o jiné skutkové okolnosti podle toho,
která z procesních stran je uplatní. S ohledem na postavení správního orgánu v systému
veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno
zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.
I při relativnosti tohoto pojmu (vše lze nahradit?) budou jistě jiné účinky do právní sféry
žalobce např. v případě zamítnutí žaloby a následně uskutečněného výkonu pravomocného
rozhodnutí správního orgánu o odstranění stavby oproti povinnosti správního orgánu řídit
se právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí krajského soudu a vyplácet žalobci
invalidní důchod, vrátit přeplatek na dani, apod.
Lze si však i zde představit případy jiné, kde respektování soudního rozhodnutí
by mohlo způsobit závažné důsledky (vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě,
vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu
s vojenským materiálem zločinnému podniku, apod.). Právě pro individuálnost každého
případu zákon nespojil (až na výše uvedenou výjimku ve věci neúspěšného žadatele
o poskytnutí mezinárodní ochrany, u něhož by vyhoštění z území republiky do země původu
po zamítnutí žaloby fakticky znemožnilo účinně se domoci poskytnutí ochrany) samo podání
kasační stížnosti s odkladným účinkem, aby ve výjimečných případech mohlo být vydáno
individuální soudní rozhodnutí respektující zvláštní okolnosti případu, které odůvodní
jinak obvyklé vlastnosti právní moci soudního rozhodnutí, které je výsledkem provedeného
přezkumu správního rozhodnutí, totiž závaznost a nezměnitelnost soudního rozhodnutí.
Buďto nastanou účinky pravomocného a vykonatelného správního rozhodnutí nebo správní
orgán bude řádně pokračovat v řízení zavázán důvody vyjádřenými v rozsudku soudu.“
Z důvodů citovaných z výše uvedeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek podle ustanovení §110 odst. 1, 2 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto
rozsudku vázán.
Podle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
i o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu