ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.6.2006
sp. zn. 5 As 6/2006 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce RNDr. I. M. CSc., zast. Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Dušní 906/8, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj, odbor územně a stavebně
správní, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce –
stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2005, č. j. 7 Ca 27/2005 -
25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl shora uvedené
usnesení, kterým byla odmítnuta jeho žaloba o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva
pro místní rozvoj, odboru územně a stavebně správního ze dne 5. 1. 2005, č. j. 33940/2004-
63/O-3202/04. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Magistrátu hl. města Prahy, odboru stavebního, ze dne 6. 10. 2004, č. j. MHMP-
87860/2004/OST/Čí/Ja, jímž bylo v mimo odvolacím řízení zrušeno rozhodnutí Úřadu
městské části Praha 6, odboru výstavby ze dne 20. 4. 2004, č. j. Výst. 6550/98/D 1822 Dej/03-
SL, kterým bylo zastaveno řízení o odstranění stavby – nepovolených stavebních úprav
spočívajících v osazení plastových oken místo stávajících dřevěných oken v I. nadzemním
podlaží domu č. p. 1822 v k. ú. D., ul. N. B. 28, P. 6, vedené podle §88 odst. 1 písm. b)
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů.
Stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
kasační stížností v celém rozsahu z důvodů tvrzené nezákonnosti tohoto rozhodnutí ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. e) a dále nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů („dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá nesprávnost názoru městského soudu, který napadené usnesení odůvodňuje
tím, že napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k dotčení sféry subjektivních práv
a že takovým rozhodnutím bude teprve rozhodnutí jímž bude řízení skončeno a že nepovažuje
napadené rozhodnutí za rozhodnutí v materielním smyslu, jak je definuje ustanovení §65
odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že rozhodnutí žalovaného se týká jeho
subjektivních práv, neboť ruší pravomocné rozhodnutí odboru výstavby Městské části Praha 6
ze dne 20. 4. 2004, č. j. Výst.: 6550/98D 1822 Dej/03-SL, kterým bylo zastaveno řízení
o odstranění stavby a jímž nabyl subjektivní právo, podle kterého užívá svoji nemovitost
v souladu s kolaudačním rozhodnutím již déle jak 6 let. Stěžovatel dále namítá, že zrušení
tohoto rozhodnutí mu zakládá povinnost stavebnímu úřadu prokázat, že stavba je v souladu
s veřejnými zájmy, obecnými technickými požadavky na výstavbu a podat žádost o dodatečné
povolení stavby, včetně všech příloh a dokladů nezbytných k posouzení.
Napadené usnesení navrhuje stěžovatel zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu
řízení a novému rozhodnutí včetně nákladů řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 12. 12. 2005 uvádí, že kasační
stížnost je nedůvodná, neboť řízení ve věci je řízením o odstranění nepovolené stavby
(stavebních úprav) podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které není dosud ve věci
skončeno vzhledem k tomu, že došlo k zastavení řízení. Dále žalovaný ve svém vyjádření
uvádí, že „rozhodnutí o zastavení je rozhodnutím procesní povahy, ze kterého nevznikají,
nemění se ani nezanikají práva a povinnosti“ a z těchto důvodů se napadené rozhodnutí
účastníka nedotklo subjektivních práv stěžovatele.
Městský soud napadeným usnesením odmítl žalobu podle §46 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §68 písm. e) a §70 odst. a) s. ř. s. V odůvodnění uvedl, že v daném případě bylo
napadeným rozhodnutím zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí, jímž bylo
v mimo odvolacím řízení zrušeno rozhodnutí o zastavení řízení o odstranění stavby. Nastala
tak situace, kdy pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno a neexistuje rozhodnutí, kterým
by řízení bylo pravomocně skončeno. Napadeným rozhodnutím tedy ještě nemohlo dojít
k dotčení sféry žalobcových subjektivních práv (§2 s. ř. s.), takovým rozhodnutím bude
teprve rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno. Napadené rozhodnutí dle městského soudu není
tedy rozhodnutím v materielním smyslu, jak jej definuje ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
V souzené věci z předmětného správního a soudního spisu vyplývá, že dne 13. 1. 1997
Obvodní úřad Městské části Praha 6, odbor výstavby (dále jen stavební úřad) vydal stavební
povolení na stavební úpravy spojené se sloučením dvou bytů. V bodu 14. stavebního povolení
byla stanovena podmínka provést výměnu stávajících oken za nová, dřevěná, ve stejné
velikosti a členění. Dne 7. 10. 1999 vydal stavební úřad kolaudační rozhodnutí, kterým
povoluje užívání stavby bytu 5+1 a v odůvodnění uvádí, že v řízení bylo zjištěno, že stavba
je provedena podle dokumentace, ověřené ve stavebním řízení a že byly dodrženy podmínky
stanovené ve stavebním povolení.
Stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby na základě oznámení odboru
památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 16. 12. 2003, když zjistil, že na stavbě jsou
provedeny stavební úpravy v rozporu se stavebním povolením, neboť z kolaudačního
rozhodnutí nevyplynulo, že byly drobné nedostatky skutečného provedení stavby zjištěné
při kolaudačním řízení povoleny. Na základě těchto zjištění vedl stavební úřad řízení
o odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, ze kterého vyplývá,
že stavební úřad nařídí vlastníku stavby odstranit stavbu postavenou bez stavebního povolení
či ohlášení nebo v rozporu s nimi.
Stavební úřad rozhodnutím ze dne 20. 4. 2004 zastavil řízení o odstranění stavby
z důvodu, že stavební úpravy spočívající ve výměně oken byly již v minulosti povoleny
v rámci stavebních úprav spojených se sloučením dvou bytů, které byly povoleny jeho
rozhodnutím ze dne 13. 1. 1997, a že tato stavební úprava byla v rámci kolaudace úpravy
sloučení dvou bytů zkolaudována kolaudačním rozhodnutím ze dne 7. 10. 1999.
Stavební úřad sdělením ze dne 5. 5. 2004 oznámil Magistrátu hl. m. Prahy, odboru
stavebnímu (dále jen magistrát), že po důkladnější lustraci spisu zjistil, že výměna dřevěných
oken za plastová nebyla kolaudačním rozhodnutím zkolaudována jako nepodstatná odchylka
od dokumentace ověřené ve stavebním řízení, jak předtím shledal. Magistrát na základě
tohoto sdělení oznámil opatřením ze dne 16. 8. 2004 zahájení řízení o přezkoumání výše
uvedeného rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení o odstranění stavby mimo odvolací
řízení.
Magistrát rozhodnutím ze dne 6. 10. 2004 zrušil rozhodnutí stavebního úřadu
o zastavení řízení s odůvodněním, že nevycházelo z objektivně zjištěného skutkového stavu,
neboť výměna dřevěných oken za plastová nebyla povolena ve stavebním řízení
ani zkolaudována kolaudačním rozhodnutím jako nepodstatná odchylka od ověřené
dokumentace. Dále magistrát v odůvodnění uvedl, že vychází z presumpce správnosti
kolaudačního rozhodnutí, a protože nebylo v řízení prokázáno pochybení stavebního úřadu
při vydání rozhodnutí, shledal, že v době vydání kolaudačního rozhodnutí byla osazena
dřevěná okna. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kde kromě jiného uvádí,
že již před kolaudací byla osazena okna plastová. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 1. 2005
odvolání zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ust. §109
odst. 2 a 3 s. ř. s.), přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná.
Stěžovatelem výslovně uplatněné důvody v kasační stížnosti namítají nezákonnost
rozhodnutí soudu ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. e) a dále nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů („dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že kasační stížností je napadeno usnesení
o odmítnutí žaloby, přichází pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační stížnost
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., kterou dle obsahu kasační stížnosti stěžovatel
spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud v této věci především posuzoval povahu napadeného rozhodnutí
žalovaného. Pravomoc soudů ve správním soudnictví je obecně koncipována tak, že soudy
chrání veřejná subjektivní práva, jsou-li narušena určitou činností správních orgánů,
a rozhodují v dalších věcech, o kterých tak stanoví zákon. Nelze očekávat, že by soudy
přezkoumávaly všechna správní rozhodnutí. Efektivnost soudního rozhodování je v přímé
úměře s nápadem věcí.
Napadání některých rozhodnutí (např. rozhodnutí předběžných, rozhodnutí při vedení
správního řízení) by oddalovalo vydání rozhodnutí ve věci. Tyto vady je možné namítat
v případné žalobě proti meritornímu rozhodnutí.
Podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, může se žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo
zvláštní zákon jinak.
Podle ustanovení §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li
se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona
vyloučeno.
Podle ustanovení §70 písm. a) jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony
správního orgánu které nejsou rozhodnutími.
Tímto ustanovením jsou ze soudního přezkumu vyloučeny především úkony správního
orgánu, které vůbec nejsou rozhodnutím, protože se jimi nezakládají, nemění, neruší
ani závazně neurčují subjektivní veřejná práva nebo povinnosti. Novější judikatura v této
souvislosti mluví o aktech, které se sice třeba i prezentují ve formě rozhodnutí, ve smyslu
soudního řádu správního však „rozhodnutím“ nejsou, protože nemají tento právní obsah.
Nejvyšší správní soud se v této věci ztotožnil s názorem městského soudu, obsaženým
v odůvodnění napadeného usnesení a založeném na úvaze, že v daném případě, kdy bylo
napadeným rozhodnutím zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí, jímž bylo
v mimo odvolacím řízení zrušeno rozhodnutí o zastavení řízení o odstranění stavby a kdy tedy
neexistuje ještě rozhodnutí, kterým by řízení bylo pravomocně skončeno, nemohlo ani dojít
k dotčení sféry žalobcových subjektivních práv (§2 s. ř. s.).
K námitce stěžovatele, že bylo zasaženo jeho právo podle kterého užívá svoji
nemovitost v souladu s kolaudačním rozhodnutím již déle jak 6 let, Nejvyšší správní soud
uvádí, že do vydání konečného rozhodnutí v řízení o odstranění stavby toto právo i nadále
stěžovateli náleží a nebylo rozhodnutím žalovaného zasaženo.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že zrušení rozhodnutí o zastavení řízení
o odstranění stavby mu zakládá povinnost stavebnímu úřadu prokázat, že stavba je v souladu
s veřejnými zájmy, obecnými technickými požadavky na výstavbu a podat žádost o dodatečné
povolení stavby, včetně všech příloh a dokladů nezbytných k posouzení.
K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o právo stěžovatele, nikoliv
jeho povinnost a to procesní povahy, které je schopno teprve zprostředkovat právní jistotu
hmotnému oprávnění a i toto právo nebylo rozhodnutím žalovaného zasaženo ve smyslu
ustanovení §65 s. ř. s.
K námitce stěžovatele, že se městský soud měl zabývat věcí samou a ne ji odmítnout,
Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud soud usnesením odmítá žalobu jako nepřípustnou,
meritem věci se již nezabývá. V řízení o kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud
přezkoumává pravomocné rozhodnutí krajského (zde městského) soudu ve správním
soudnictví (§102 s. ř. s.); zkoumá tedy, zda rozhodnutí městským soudem vydané a zejména
důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem;
Na závěr Nejvyšší správní soud uvádí, že jde-li o rozhodnutí (v tomto případě
o potvrzení rozhodnutí o zrušení rozhodnutí o zastavení řízení o odstranění stavby),
ze kterého účastník nemá pravomocně přiznané právo ani povinnost, jde o rozhodnutí,
kde nejsou zasažena práva účastníka vyplývající z práva hmotného a nejedná se tedy
o rozhodnutí o veřejném subjektivním právu a nepodléhá proto ani soudnímu přezkumu.
Po přezkoumání kasační stížností napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby není nezákonné a proto
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly, proto
Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 30. března 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu