ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.64.2006
sp. zn. 5 As 64/2006 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: A. G., zastoupený advokátem Pavlem Uhlem, se sídlem Praha 5, Kořenského 15,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení státního
občanství České republiky, o přezkoumání rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 1. 2006, č. j.
VS-384/RK/3-2005, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 16. 5. 2006, č. j. 7 Ca 93/2006 - 9,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 7 Ca 93/2006 - 9
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále městský soud) odmítl žalobu
žalobce proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 1. 2006, č. j. VS-384/RK/3-2005,
kterým zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 8. 2005 č.
j. VS-1104/53/2-2000, jímž nebylo podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb.
vyhověno již druhé žádosti žalobce o udělení státního občanství České republiky. Městský
soud dospěl k závěru, že není právní nárok na udělení státního občanství a proto není
ani subjektivní právo žalobce na vyhovění své žádosti, třebas i podmínky zákonem stanovené
splňuje, nebo jejich nesplnění mu bylo prominuto. Jestliže zde není subjektivní právo, nemůže
být na takovém právu žalobce zkrácen. Z uvedených důvodů městský soud žalobu podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §68 písm. e/ s. ř. s. odmítl.
V kasační stížnosti žalobce, dále stěžovatel - §105 odst. 1 s. ř. s., namítal, že nelze
vyjít jen ze slovního výkladu zákona o nabývání a pozbývání státního občanství
České republiky. Problematiku státního občanství je třeba hodnotit v souvislostech nejen
příslušného zákona, ale i ústavního pořádku a příslušných mezinárodních smluv. Ústava v čl.
12 odst. 1 stanoví, že nabývání a pozbývání občanství České republiky stanoví zákon.
Zákonodárce má tedy stanovit pravidla. To však znamená, že nemůže vytvořit takovou právní
úpravu, která by neumožňovala nikomu nabýt státní občanství. Svou kasační stížnost pak dále
velmi rozsáhle odůvodnil. Dospěl k závěru, že napadené usnesení městského soudu je
i v rozporu s konstantní a sjednocenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu. V této souvislosti poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 6 A 25/2002 a na další rozhodnutí tohoto soudu. Kasační
stížností se domáhal zrušení napadeného usnesení městského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž by měl tento soud přezkoumat věcně žalobu
dle žalobních bodů.
Žalovaný se ke kasační stížnosti rozsáhle vyjádřil a navrhl její zamítnutí
jako nedůvodné.
Za procesní situace, kdy kasační stížnost napadá rozhodnutí městského soudu
o odmítnutí návrhu (žaloby), omezuje se přezkum prováděný Nejvyšším správním soudem
na opodstatněnost naplnění důvodu obsaženého v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Pokud by Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že k odmítnutí žaloby došlo nezákonně (tzn. že tento kasační důvod byl
naplněn), přicházelo by v úvahu napadené rozhodnutí městského soudu zrušit a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení. Tento závěr vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu (např. rozsudku ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 3 Azs 33/2004, publikovaného
pod č. 625/2005 Sb. NSS), podle níž „je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít
za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající
v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“ Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. v sobě tedy zahrnuje jak nezákonnost samotného rozhodnutí o odmítnutí
návrhu, tak i procesní pochybení soudu, která tomuto rozhodnutí předcházela. Nezákonnost
napadeného usnesení o odmítnutí žaloby stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu z důvodů
uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti, když ovšem přihlížel i k tomu, že může
přezkoumat jen to, zda napadené rozhodnutí o odmítnutí návrhu je zákonné, a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je opodstatněná z důvodů níže uvedených.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu posoudil v obdobné věci v usnesení
ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 6 A 25/2002 právní otázku způsobem v něm uvedeným,
přičemž senát v této věci rozhodující je jeho právními závěry vázaný a proto na ně odkazuje.
Právo na přístup k soudu je jednou ze základních komponent práva na spraved livý
proces, garantovaného jak mezinárodními smlouvami, tak i vnitrostátním ústavním právem.
Na ústavní úrovni má pro správní soudnictví klíčový význam čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož ten, „kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal
zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být
vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“
Citovaný článek je sice oproti současným standardům soudní ochrany formulován úžeji
(z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod dále vyplývá požadavek plné jurisdikce; krom toho se správní
soudnictví dnes již neomezuje toliko na přezkum rozhodnutí, ale poskytuje rovněž ochranu
před nečinností i před nezákonnými zásahy); právo na přístup soudu ve věcech správního
soudnictví z něj však beze vší pochybnosti vyplývá. Pravomoc správních soudů je podle
tohoto článku založena na generální klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního
orgánu, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon (u rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod však žádná zákonná kompetenční výluka možná není).
Právo na soudní přezkum každého rozhodnutí správního orgánu (ledaže by bylo
zákonem výslovně vyloučeno), je tedy jedním z veřejných subjektivních práv explicitně
zaručených Listinou. Dopadá na něj i příkaz ústavodárce obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, aby
při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty
a smyslu, a aby taková omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla
stanovena. Mezemi práva na přístup k soudu jsou mj. kompetenční výluky: proto při jejich
používání je nutno vždy klást si otázku, proč zákon určitou kompetenční výluku obsahuje,
a respektovat její smysl; nepřípustný je zejména formalistický výklad, dovolávající se textu
zákona proti jeho skutečnému smyslu. Z ústavních interpretačních pravidel zároveň plyne,
že v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je nezbytné
přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva.
Na základě těchto interpretačních východisek se nelze ztotožnit se závěrem,
že neúspěšný žadatel o udělení státního občanství není legitimován k žalobě, a to pro údajnou
absenci rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., tj. pro kompetenční výluku vyplývající
z §70 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí o neudělení státního občanství totiž rozhodnutím správního
orgánu je.
Pojem rozhodnutí vymezuje pro řízení o žalobě §65 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož se jedná o úkon správního orgánu [viz §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.],
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce. Rozhodnutí
je tedy vymezeno materiálními znaky; je proto nevýznamné, zda je úkon správního orgánu
jako rozhodnutí výslovně označen a zda má zákonem předepsanou formu či nikoliv (posléze
uvedená otázka je relevantní až při posuzování merita).
Koncepce citovaného ustanovení vyžaduje, aby interpret u každého jednotlivého
úkonu správního orgánu zkoumal, jaké právo vlastně napadený úkon založil, změnil, zrušil
či závazně určil. Je nasnadě, že u řady správních aktů, které soudy již dnes běžně
přezkoumávají, by při striktním doslovném výkladu tohoto ustanovení nebylo možno žádné
takové subjektivní právo nalézt. Tato situace může nastat typicky tam, kde správní orgán
rozhoduje o žádosti účastníka řízení o vydání konstitutivního rozhodnutí: pokud žádosti
vyhoví, jeho konstitutivní rozhodnutí je z hlediska hmotného práva zároveň právní
skutečností, tj. teprve jím je založeno subjektivní hmotné právo, ovšem naproti tomu
jestliže žádosti nevyhoví (zamítne ji), nemá takové zamítavé rozhodnutí z hlediska hmotného
práva pravotvornou povahu, tedy žádné subjektivní právo nebylo založeno, změněno, zrušeno
nebo závazně určeno.
Problematický je rovněž požadavek, aby žalobce tvrdil, že jej rozhodnutí správního
orgánu zkrátilo na jeho hmotném, a nikoliv pouze procesním právu. Vyskytují
se totiž rozhodnutí, u nichž lze jenom zprostředkovaně dovodit zkrácení na hmotných právech
(přičemž takové situace nelze podřadit ani pod zkrácení „v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení“, neboť nejde o vady řízení, ale o nesprávné rozhodnutí, které
je výsledkem tohoto řízení). Např. zamítne-li správní orgán nesprávně odvolání
jako nepřípustné nebo opožděné podle §60 správního řádu, nerozhoduje tím ve věci samé
a o subjektivním hmotném právu či povinnosti se nijak nevyslovuje. Toto rozhodnutí netvoří
jeden celek s rozhodnutím správního orgánu I. stupně a posuzuje se samostatně. Zamítnutím
odvolání jako opožděného nebo nepřípustného se toliko odvolateli odpírá právo na projednání
jeho odvolání pro nesplnění procesních předpokladů. Přestože takové rozhodnutí, jak již bylo
řečeno, odvolatelovo subjektivní hmotné právo nijak nezkracuje (na něm byl eventuálně
zkrácen již samostatně stojícím rozhodnutím prvoinstančním), dovozuje novodobá judikatura
Nejvyššího správního soudu jeho žalobní legitimaci z §65 odst. 1 s. ř. s. Výslovně
se to podává z publikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2003,
č. j. 5 A 14/2002 - 35, č. 287/2005 Sb. NSS: „Rozhodnutí podle §60 správního řádu
je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.; k podání žaloby je legitimován účastník,
jehož odvolání (rozklad) správní orgán zamítl.“
Obdobné otázky vyvolává i rozhodnutí o zastavení správního řízení. Zastaví-li správní
orgán správní řízení např. z důvodu, že žadatel na výzvu neodstraní vady žádosti (nepředloží
požadované podklady), nerozhoduje tím meritorně o podané žádosti (neposuzuje žádost
z hlediska hmotného práva), nýbrž se jeho rozhodnutí zakládá výlučně na aplikaci procesních
norem; osoba, ohledně jejíž žádosti bylo řízení zastaveno, není zkrácena na svých hmotných
právech, nýbrž opět na právu na meritorní projednání věci. I přesto jsou správní soudy
povinny se žalobou proti takovému rozhodnutí o zastavení řízení meritorně zabývat.
Tento závěr bez jakýchkoliv pochybností vyplývá mj. z rozsudku Evropského soudu
pro lidská práva v rozsudku ve věci Kilián proti České republice (stížnost č. 48309/99,
Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 1/2005, s. 1). V dané věci rozhodl
správní orgán o zastavení řízení pro neodstranění vad podání; odvolací správní orgán jeho
rozhodnutí potvrdil. Krajský soud v Brně řízení usnesením ze dne 20. 8. 1997 zastavil podle
§248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.,
neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí vydaná správními orgány obou stupňů jsou svou
povahou procesní. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, neboť rozhodnutí krajského soudu
bylo vydáno v souladu se zákonem. Evropský soud pro lidská práva naproti tomu dospěl
k závěru, že popsaným postupem byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť stěžovateli nebyla
poskytnuta dostatečná soudní ochrana, čímž byl zbaven práva na přístup soudu.
Ani rozhodnutí o zastavení správního řízení tedy ze soudního přezkumu vyloučit nelze,
byť jde o rozhodnutí procesní povahy a jenom s obtížemi lze nalézt hmotné právo,
na němž by mohl být žalobce zkrácen.
Ostatně procesních rozhodnutí si výslovně povšiml i Ústavní soud v nálezu ze dne
3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 419/01. Konstatoval v něm, že „pokud zákonodárce
zcela jasně celou skupinu tzv. procesních rozhodnutí podrobil zákonem č. 30/2000 Sb.
opětovně soudnímu přezkumu, nelze jeho vůli ignorovat cestou extenzivního výkladu,
v jehož důsledku by rozhodnutí, dříve výslovně považovaná za rozhodnutí procesní povahy,
byla opětovně vyloučena ze soudního přezkumu s odvoláním na skutečnost, že nezasahují
do práv účastníka, která vyplývají z práva hmotného. Takový právní závěr soudu v podstatě
diskvalifikuje účel novely zák. č. 30/2000 Sb., jenž nepochybně směřoval k tomu, podřadit
soudnímu přezkumu i procesní rozhodnutí, tudíž rozhodnutí, jež nezasahují do hmotných práv
účastníků, ale do jejich práv ve sféře procesní.“
I Ústavní soud tedy výslovně připouští soudní přezkum procesních rozhodnutí
správních orgánů (tedy rozhodnutí nezasahujících do hmotněprávní sféry žalobce);
přestože se jeho právní názor vyslovuje o předešlé právní úpravě správního soudnictví (část
pátá o. s. ř., po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), plně platí i pro úpravu současnou.
Jestliže soudní řád správní nevylučuje ze soudního přezkumu rozhodnutí procesní povahy,
ale pouze rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení [§70 písm. c) s. ř. s.], znamená
to, že všechna ostatní rozhodnutí procesní povahy přezkoumatelná jsou, přičemž pro jejich
pouhý procesní (a chybějící hmotněprávní) charakter je nelze vylučovat ze soudního
přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s. s tím, že nejde o rozhodnutí správního orgánu. Znamená
to tedy, že procesní rozhodnutí (tj. rozhodnutí, která nezasahují do hmotných práv účastníků,
ale do jejich práv procesních) jako kategorie soudnímu přezkumu podléhají,
ledaže by je zákon z tohoto přezkumu výslovně vylučoval; jejich povaha ale sama o sobě
důvodem kompetenční výluky není a být nemůže.
Rozhodnutí o žádosti o udělení státního občanství – ať již kladné či záporné –
se bezesporu právní sféry žadatele dotýká: pokud Ministerstvo vnitra jeho žádosti vyhoví,
založí tímto konstitutivním rozhodnutím státoobčanský právní vztah mezi žadatelem a státem,
a tím i právní status žadatele jako státního občana České republiky; jestliže žádosti nevyhoví,
odepře tím žadateli možnost být nositelem práv, která vyplývají pouze ze státoobčanského
vztahu, tj. ústavou či zákony garantovanými subjektivními veřejnými právy, jež svědčí právě
toliko občanům. Není přitom rozhodné, zda se rozhodování o udělení státního občanství děje
ve sféře volného správního uvážení či nikoliv; rozhodnutí založené na diskreci správního
orgánu se může dotknout právní sféry zcela stejně negativně, jak rozhodnutí,
u nějž se diskrece neuplatňuje. Stejně tak může být zatíženo vadami nejen řízení předcházející
vydání takového rozhodnutí, ale může se rovněž přihodit, že i samo rozhodnutí založené
na volné úvaze nemůže pro zásadní porušení práva obstát (např. pro porušení principu
rovnosti, překročení mezí, zneužití atd.).
To, zda je rozhodnutí založeno na volné úvaze či nikoliv, má význam z hlediska
rozsahu přezkumu, a nikoliv z pohledu žalobní legitimace. Žalobní legitimace musí být dána
i pro případy přezkumu rozhodnutí založených na volném správním uvážení,
neboť jinak by soud vůbec nemohl přezkoumat jeho použití ani z těch hledisek,
které mu předepisuje §78 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Proti tomuto závěru nelze argumentovat
ani tím, že v některých případech je správní uvážení absolutní, a nemá tedy meze,
které by vůbec mohly být překročeny. Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno
principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam,
kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen
zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech
stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem
ústavně reprobované libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem
zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci
své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil,
a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. V této souvislosti je namístě poukázat
i na Doporučení Rady ministrů Rady Evropy č. (80) 2, týkající se výkonu správního uvážení
správními orgány, které upravuje řadu požadavků na výkon správního uvážení (zákaz
sledovat jiný účel než ten, pro který byla diskreční pravomoc stanovena; objektivnost
a nestrannost; rovnost a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními dopady
rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby, a sledovaným účelem), jakož i požadavek
na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným nezávislým orgánem.
Každé správní uvážení – i to, jež se (pouze) na úrovni obyčejného zákona jeví jako
neomezené či absolutní – tedy má své meze. I u něj proto správní soud zkoumá nejen to,
zda jej správní orgán nezneužil, ale i to, zda jeho meze nepřekročil (opětovně se přitom
zdůrazňuje, že neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje; věc nelze
konstruovat ani tak, že je neomezené pouze na úrovni obyčejného zákona,
neboť nelze od sebe uměle odrhovat jednoduché právo od práva ústavního; ústava již dávno
není pouhým monologem ústavodárce). Správní soud samozřejmě nepřezkoumává pouze
zneužití správního uvážení či překročení jeho mezí ve smyslu §78 odst. 1 s. ř. s.,
nýbrž i to, zda řízení předcházející vydání napadenému rozhodnutí proběhlo v souladu
se zákonem, tj. zda v něm byla respektována všechna procesní práva žalobce.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. je k žalobě oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl rozhodnutím
správního orgánu zkrácen na svých právech. Toto zkrácení, tj. porušení nebo ohrožení
subjektivních žalobcových práv, se mohlo udát buď přímo samotným rozhodnutím nebo tím,
že správní orgán v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, porušil žalobcova
procesní práva. V každém případě žalobce musí tvrdit zkrácení na svých vlastních
subjektivních právech, tj. musí jít o subjektivní práva náležející žalobci, a nikoliv osobě třetí.
Ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. rozšiřuje žalobní legitimaci i na účastníky řízení
před správním orgánem, kteří nejsou k žalobě legitimováni podle §65 odst. 1 s. ř. s. –
neboť předmět správního řízení se nedotýkal jejich právní sféry, ale právní sféry někoho
jiného, pokud tvrdí, že postupem správního orgánu byli zkráceni na svých právech takovým
způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Ze systematického výkladu
se bez jakýchkoliv pochybností podává závěr, že pojem rozhodnutí, užitý v tomto odstavci,
má stejný význam, jako rozhodnutí podle odstavce prvého; závěr, že by odstavec druhý měl
na mysli zcela jiné „rozhodnutí“ než odstavec prvý není odůvodnitelný jakýmikoliv korektně
použitými interpretačními metodami. Na rozdíl od žalobní legitimace podle předchozího
odstavce je jejím předpokladem podle odst. 2 účastenství v předcházejícím správním řízení
(tato otázka se přitom posuzuje materiálně; viz č. 162/2004 Sb. NSS). Podmínka, podle
níž žalobce není k žalobě oprávněn podle §65 odst. 1 s. ř. s., vystihuje to, proč se tomuto typu
žalobců říká zájemníci: ve správním řízení nemohli být dotčeni na své vlastní právní sféře,
a nemohou tedy žalovat podle odstavce prvého. Tyto osoby se účastnily správního řízení
z toho důvodu, že v něm uplatňovaly určitý zájem, např. zájem na ochraně přírody;
nejčastějšími zájemníky jsou právě ekologické spolky. Žalobce, jakožto účastník správního
řízení, mohl být zkrácen na svých procesních právech. Jeho žalobní legitimaci zakládá právě
tvrzení o zkrácení na procesních právech (č. 291/2004 Sb. NSS). Žalobce tedy musí tvrdit,
že jako účastník předchozího správního řízení – v němž pouze uplat ňoval určitý zájem – byl
zkrácen na svých procesních právech; toto zkrácení zároveň musí být takové intenzity,
aby mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí, proti němuž žalobce brojí.
Rozdíl mezi žalobní legitimací podle obou analyzovaných odstavců spočívá
tedy především v tom, že podle prvého odstavce může žalovat ten, jehož právní sféry
se napadené rozhodnutí dotýká, zatímco podle odstavce druhého je oprávněn podat žalobu
ten, kdo ve své právní sféře není rozhodnutím dotčen a kdo v tomto řízení uplatňoval určitý
zákonem chráněný zájem (např. na ochraně přírody a krajiny). Z toho je zřejmé, že v souzené
věci nemůže být žalobce k žalobě legitimován podle §65 odst. 2 s. ř. s., neboť nešlo o situaci,
kdy by se předcházejícího správního řízení účastnil z toho důvodu, že v něm uplatňoval
nějaký zájem a rozhodnutí by se nedotýkalo jeho právní sféry. Ve správním řízení
se rozhodovalo o žádosti o udělení státního občanství, kterou podal právě žalobce, tedy o jeho
právním postavení, a nikoliv o právní sféře nějaké jiné osoby. Z tohoto důvodu je žalobní
legitimace podle odstavce druhého vyloučena.
Lze tedy shrnout tak, že soudnímu přezkumu podléhají i ta rozhodnutí, jejichž vydání
závisí – na úrovni jednoduchého práva – toliko na volném uvážení správního orgánu
(přičemž o jeho neomezenosti již nemůže být v podmínkách materiálního právního státu
ani řeči). Tvrdí-li žalobce – jako je tomu v souzené věci –, že v řízení předcházejícím vydání
takového rozhodnutí byla porušena jeho práva účastníka řízení, je k žalobě legitimován
podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených zrušil napadené usnesení městského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.) v němž je tento soud vázán
právním názorem v tomto rozhodnutí uvedeným (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o náhradě nákladů tohoto řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu