ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.56.2007
sp. zn. 5 Azs 56/2007 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr.
Brigity Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: V. O., zast. Mgr.
Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 7. 2. 2007, č. j. OAM-1122/LE-BE07-BE01-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. dubna 2007, č. j. 29 Az 20/2007 -
9,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. dubna 2007,
č. j. 29 Az 20/2007 - 9 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Výše citovaným usnesením odmítl Krajský soud v Hradci Králové (dále také krajský
soud) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ministerstva vnitra ze dne 7. 2. 2007, č. j.
OAM-1122/LE-BE07-BE01-2006. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyla stěžovateli udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
Proti výše uvedenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační
stížnost.
Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedeného usnesení soudu, neboť postupem soudu
došlo k porušení rovného postavení v řízení se žalovaným. Stěžovatel namítl, že soud
v daném případě nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel není občanem České republiky
a že jeho mateřský jazyk je odlišný od češtiny. Správní řízení i řízení o žalobě bylo vedeno
v českém jazyce, soud nezjišťoval, jaký je mateřský jazyk stěžovatele. Jestliže měl stěžovatel
uplatnit svá práva v řízení před soudem, měl být s nimi seznámen ve svém mateřském jazyce,
aby jim porozuměl. V tomto smyslu získal žalovaný neodůvodněnou výhodu vůči stěžovateli.
Krajský soud tak porušil svou povinnost poskytnout stěžovateli poučení o jeho procesních
právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěl újmu, jak se ukládá
v §36 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel navrhl napadené usnesení zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení,
dále přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil souhlasně dne 25. 5. 2007. Dle jeho názoru
k neznalosti českého jazyka odkazuje žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 Azs 52/2004 a k návrhu na odkladný účinek odkazuje na §32 odst. 5 zákona o azylu.
Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovateli bylo dne 6. 3. 2007
doručeno rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1122/LE-BE07-BE01-2006. Téhož dne podal
stěžovatel žalobu ke krajskému soudu, v níž obecně namítal porušení soudního řádu správního
a odkázal na svou žádost o azyl s tím, že jeho žalobu doplní do dvou týdnů po konzultaci
se svým právním zástupcem. Dne 2. 4. 2007 krajský soud žalobu odmítl
dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť v zákonem stanovené lhůtě žalobce nedoplnil žalobní
body, a bylo zároveň rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Napadené usnesení krajský soud
zdůvodnil ust. §37 odst. 2 a 3 a ust. §71 odst. 1 s. ř. s. a odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu – rozhodnutí č. j. 8 Azs 172/2005 - 53 ze dne 20. 2. 2006 a 8 Azs 118/2005 -
71, kde Nejvyšší správní soud řešil typově shodnou žalobu a dospěl k závěru, že žalobce není
třeba vyzývat k odstranění vad podání ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
Obě tato rozhodnutí se opírají o rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j.
2 Azs 92/2005 - 57, který mimo jiné zaujímá stanovisko k otázce případné povinnosti soudu
vyzývat žalobce k odstranění vad podání ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., pokud žaloba žádný
žalobní bod neobsahuje. NSS dospívá k názoru, že takovýto postup není zákonnou povinností
soudu, neboť takto široce pojímaná povinnost by zjevně odporovala jak zásadě dispoziční,
tak zásadě koncentrace řízení. Krajský soud tedy konstatoval, že v projednávané věci byla
předmětem přezkumu právě „obecná žaloba“, přičemž stěžovatel v zákonné lhůtě pro podání
žaloby a případné specifikace žalobních bodů žádný úkon vůči krajskému soudu neučinil,
ač o tom byl poučen.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Správní soudnictví je institutem, který slouží k zajištění právní ochrany fyzických
a právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny na svých
subjektivních právech. Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční
a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv.
Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost
jeho zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon
stanoví, že žalobu je možno podat v poměrně krátké lhůtě podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s.,
ale i to, že jen v této lhůtě je možno žalobu rozšířit (§71 odst. 2 s. ř. s.).
Podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. obsahuje-li podání vady, vyzve předseda senátu podatele k jejich
odstranění a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání ve lhůtě doplněno nebo opraveno
a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání
odmítne; o tom musí být podatel ve výzvě poučen. Je nutno přitom, posuzuje-li soud,
zda se jedná o vady podání, které brání projednání věci, a je proto důvod vyžadovat
jejich odstranění, anebo, zda je rozsah přezkumné činnosti soudu dostatečně v žalobě
vymezen, postupovat zvlášť uvážlivě.
Jak již tento soud judikoval (rozhodnutí sp. zn. 5 As 18/2006 zveřejněno
na www.nssoud.cz), primárním účelem soudní ochrany obecně je poskytování ochrany
subjektivním právům, a pokud jde o správní soudnictví zvláště, potom subjektivním právům
veřejným; tato ochrana musí být skutečná a spravedlivá. Soudy jsou nezávislé a nestranné
státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech
a které nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formálních či spíše
formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin, které poskytování soudní ochrany
skutečně vylučují; jiný přístup by byl ztěží ústavně - konformní a znamenal by odepření
spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces je jedním ze základních práv, které má každý vůči
státu, a které mu garantuje nejen Listina základních práv a svobod, ale též Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod. Meze práva na spravedlivý proces stanoví jednotlivé
procesní řády (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky),
při jejichž výkladu je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nezbytné šetřit
jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům, než pro které byla stanovena
(srovn. rozhodnutí rozšířeného senátu 5 Afs 16/2003 ze dne 12. 10. 2004, uveřejněno
na www.nssoud.cz).
Stejný přístup je třeba volit i při odstraňování vad žaloby, tedy skutečných nedostatků
obecných či zvláštních náležitostí žaloby, které brání tomu, aby žaloba mohla být podkladem
projednání a rozhodnutí věci. Zde soud musí v prvé řadě zvážit, zda je nezbytné vadu
odstranit, ale i to, zda ji odstranit ještě lze. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud
na rozhodnutí II. ÚS 392/01 ze dne 1. 4. 2003. Přitom ve věci tam projednávané bylo zrušeno
právě usnesení Městského soudu v Praze z důvodu, že nevydal výzvu k odstranění vad podání
s odůvodněním, že: „vada žaloby již nemohla být zhojena s odkazem na lhůtu v §250h odst. 1
o. s. ř., resp. §250b o. s. ř.“.
Krajský soud opírá své rozhodnutí o rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 2 Azs 92/2005 - 57. V tam posuzované věci však jde o situaci
odlišnou od zde posuzované, rozdíl spočívá v tom, že tam krajský soud své usnesení
o odmítnutí podání odůvodnil tím, že stěžovatel přes výzvu soudu, která mu byla doručena,
ve lhůtě stanovené soudem nedoplnil své podání postrádající základní náležitosti předepsané
v §37 odst. 3 s. ř. s. a základní náležitosti žaloby vymezené v §71 odst. 1 písm. d), e) s. ř. s.;
podání se ve svém obsahu omezilo pouze na nesouhlas s napadeným rozhodnutím správního
orgánu. Z tohoto důvodu nelze pro právě posuzovaný případ aplikovat právní názor
rozšířeného senátu zakotvený v rozsudku tohoto senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j.
2 Azs 92/2005 - 58.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel podal žalobu ke krajskému soudu dne 6. 3. 2007.
V této žádal o soudní přezkum napadeného rozhodnutí dle dílu I., hlavy II., části třetí s. ř. s.,
protože má stěžovatel za to, že byl v předchozím řízení o udělení azylu v ČR zkrácen
na svých právech, a odkázal na správní spis a žádost o azyl. Dále žaloba obsahovala návrh
na zrušení napadeného rozhodnutí. Dne 2. 4. 2007 byla žaloba odmítnuta s odůvodněním
že žaloba podaná dne 6. 3. 2007 neobsahuje žádný žalobní bod a ve lhůtě stanovené zákonem
pro podání žaloby nebyla případná specifikace žalobních bodů učiněna. Za této situace soud
žalobu odmítl pro nedostatek podmínek řízení, který se uplynutím lhůty pro podání žaloby
stal nedostatkem neodstranitelným.
Jak již bylo uvedeno, žaloba ve správním soudnictví představuje procesní úkon,
jímž se žalobce obrací na soud a žádá jej, aby jeho veřejnému subjektivnímu právu, které bylo
ohroženo či porušeno, poskytl spravedlivou ochranu. Jestliže tedy soudní řád správní
požaduje, aby žaloba splňovala určité náležitosti, nečiní tak proto, aby krajské soudy
formalisticky trvaly na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem
právě pro poskytování několikráte zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektivním
právům v rámci soudního řízení. Stejný přístup je třeba volit i při odstraňování vad žaloby,
tedy skutečných nedostatků obecných či zvláštních náležitostí žaloby, které brání tomu,
aby žaloba mohla být podkladem projednání a rozhodnutí věci. Zde soud musí v prvé řadě
zvážit, zda je nezbytné vadu odstranit. Pokud je namístě vady odstraňovat, pak soud musí
žalobce vždy k odstranění těchto vad vyzvat, stanovit mu k jejich odstranění přiměřenou
lhůtu, a poučit jej jednak o následcích nesplnění této výzvy, a jednak o tom, jak má vadu
odstranit. Toto poučení přitom musí být konkrétní a musí být diferencované v závislosti
na individuální charakteristice žalobce, vůči němuž směřuje. V souvislostech výše uvedených
je nutno podotknout, že je nezbytné rozlišovat mezi procesními podmínkami, náležitostmi
žaloby a věcnou legitimací.
Nejvyšší správní soud vychází z ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., které je třeba
chápat jako vyjádření možnosti dané soudům meritorně se nezabývat podáními, jež nesplňují
náležitosti kladené na žaloby ve správním soudnictví, a tedy například neposkytují soudu
dostatek informací k tomu, aby vůbec mohl meritorně rozhodnout. Je přitom třeba rozlišovat
na straně jedné takové nedostatky v podání, jež zakládají poučovací povinnost soudu,
aby nebyla odepřena spravedlnost ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod
či čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž důsledkem nesplnění
této poučovací povinnosti by byla nezákonnosti takového rozhodnutí soudu (srov. nálezy
II. ÚS 79/94, I. ÚS 63/96, II. ÚS 127/96), a na straně druhé takové nedostatky, které nelze
odstranit ani po poučení soudem, neboť jejich závažnost zabraňuje soudu posoudit žalobu
jako žalobu vůbec, a v takovém případě nezbývá soudu než podání odmítnout.
Podle §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí
být podatel ve výzvě poučen.
Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením
odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá
nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný
nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.
V daném případě stěžovatel podal žalobu 6. 3. 2007, tj. v den, kdy mu bylo doručeno
rozhodnutí žalovaného. Lhůta pro rozšíření žalobních bodů ve smyslu ustanovení §71 odst. 2,
§72 odst. 1 s. ř. s. a §32 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. by tak v případě stěžovatele uběhla
dne 21. 3. 2007. Ze spisu není patrno, že by krajský soud činil první úkony ve věci v době
běhu lhůty, ve které lze vady podání odstranit, nicméně bylo jeho povinností vyzvat
k odstranění vad podání v rozsahu nezbytném k tomu, aby ve věci mohl rozhodnout.
Jestliže tak neučinil, ačkoliv měl čas pro odstranění vad podání, nepostupoval v souladu
s ustanovením §37 odst. 5 a §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který s výzvou k odstranění vad
počítá. Učinit tak měl tím spíše, neboť podání stěžovatele obsahovalo veškeré ostatní
náležitosti dle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s., náležitosti dle §71 odst. 1 písm. a), b), c), a f),
dle §71 odst. 2 cit. zákona byl připojen opis napadeného rozhodnutí. Za dané situace
postrádalo podání stěžovatele náležitost dle §71 odst. d) s. ř. s; k odstranění tohoto
nedostatku měl být stěžovatel v souladu s ust. §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvána.
(srovn. 5 Azs 311/2005, 2 Azs 117/2004 www.nssoud.cz; dále též II. ÚS 392/01,
www.judikatura.cz,).
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému dospěl k závěru,
že nesprávným postupem krajského soudu bylo stěžovateli odňato právo na přístup k soudu,
shledal kasační námitky ve smyslu ust. §103 odst. odst. 1 písm. e) s. ř. s. důvodnými,
a proto napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k projednání
(§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem výše
vysloveným (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. srpna 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu