ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.53.2006
sp. zn. 6 Ads 53/2006 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: J. W., zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická
1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová
25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze
č. j. 42 Cad 74/2005 - 21 ze dne 3. 2. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
1125 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta, se sídlem Symfonická 1496/2, Praha 5.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadá včas podanou kasační stížností rozsudek
Krajského soudu v Praze blíže označený v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bylo dle §78
odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zrušeno její rozhodnutí
ze dne 22. 8. 2005, č. X, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto stěžovatelčiným
rozhodnutím byla žalobci zamítnuta žádost o přiznání jednorázového přídavku k důchodu
jako osobě účastné soudní rehabilitace podle §2 nařízení vlády č. 51/1994 Sb., pro neslnění
podmínek §97 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“) ve
znění platném k datu vydání správního rozhodnutí. V odůvodnění stěžovatelka uvedla, že
jednorázový přídavek k důchodu osob účastných soudní rehabilitace těmto náleží podle
nařízení vlády č. 51/1994 Sb. (dále jen „nařízení vlády“), které nabylo účinnosti dnem
21. 3. 1994. Podle §97 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení nárok na výplatu dávky
zaniká uplynutím 3 let ode dne, za který dávka náleží. Stěžovatelka v odůvodnění uzavírá, že
tedy uplynutím 3 let ode dne účinnosti zmíněného nařízení vlády nárok na výplatu této dávky
zaniká a vzhledem k tomu, že byla žádost o výplatu jednorázového přídavku uplatněna až
11. 7. 2005, nelze jí vyhovět.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce ke Krajskému soudu v Praze žalobu,
jelikož se domnívá, že byl zkrácen na svých právech. Nezákonnost rozhodnutí spatřuje
zejména v tom, že stěžovatelka při posuzování jeho žádosti o přiznání jednorázového
přídavku k důchodu nezohlednila a neaplikovala §25 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), v němž je dle žalobce uvedeno,
že tříletá prekluzivní lhůta se nevztahuje na dávky vyměřené osobám, které byly
podle tohoto zákona rehabilitovány.
Krajský soud v Praze o věci rozhodl rozsudkem ze dne 3. 2. 2006,
v němž stěžovatelčino rozhodnutí zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Soud v odůvodnění
uvedl, že je třeba žalobci přisvědčit, pokud poukazuje na návaznost §2 nařízení vlády
na ustanovení šestého oddílu zákona o soudní rehabilitaci, konkrétně na §25 odst. 4,
ve kterém je dle názoru krajského soudu výslovně uvedeno, že tříletá propadná lhůta
se nevztahuje na dávky vyměřené osobám, jež byly podle tohoto zákona rehabilitovány.
Krajský soud uzavírá své odůvodnění tím, že „přídavek podle nařízení vlády, kdy jde
o nezhodnocenou část příplatku k důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci, která nebyla
vyplacena v důsledku horních hranic výše důchodů, se upíná k uvedenému zákonu a právní
režim této dávky se tedy má řídit zákonem o soudní rehabilitaci, včetně jeho výjimek
z obecných právních předpisů, tedy má platit i v tomto případě §25 odst. 4 zákona o soudní
rehabilitaci.“ V novém rozhodnutí je stěžovatelka vázána právním názorem v rozsudku
krajského soudu vysloveným, má tedy žalobci přiznat jednorázový přídavek v souladu
s příslušnými ustanoveními citovaného vládního nařízení a rozhodnout o jeho výplatě.
V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu stěžovatelka namítá, že rozhodnutí
je v rozporu s platnou právní úpravou, a to konkrétně s ustanovením §3 odst. 2 nařízení
vlády, kde je uvedeno, že „není-li v tomto nařízení stanoveno jinak, platí o rozhodování
o částkách důchodu podle §1 a o jednorázovém přídavku podle §2 a jejich poskytování
předpisy o sociálním zabezpečení.“ Stěžovatelka se tedy domnívá, že je v daném případě
nutné aplikovat §97 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení o tříleté prekluzivní lhůtě,
která v tomto případě skončila uplynutím tří let od účinnosti citovaného nařízení vlády,
tj. dnem 21. 3. 1997. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žádost o jednorázový přídavek
k důchodu až dne 11. 7. 2005, tedy po lhůtě k podání žádosti, stěžovatelka navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Rovněž žádá, aby byl této kasační stížnosti přiznán odkladný
účinek dle §73 odst. 2 s. ř. s.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se na tento případ nevztahuje tříletá
prekluzívní lhůta dle zákona o sociálním zabezpečení, jelikož v §2 odst. 1 citovaného
nařízení vlády je v poznámce pod čarou přímý odkaz na §25 zákona o soudní rehabilitaci,
jež stanovuje výjimku z uplatnění obecné tříleté prekluzívní lhůty pro výplatu dávky
nesprávně vyměřené následkem vazby nebo výkonu trestu. Na podporu svého vyjádření
žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05,
v němž Ústavní soud poukázal na svoji judikaturu, týkající se problematiky rehabilitací
a restitucí, podle níž ne vždy lze napravit všechny křivdy způsobené za minulého režimu,
ale o to více však musí trvat na tom, aby v případech, kdy náprava nespravedlivých
nebo nezákonných rozhodnutí v současné době ještě možná, byla orgány k tomu povolanými
učiněna. Žalobce stěžovatelce vytýká, že v minulosti již v obdobné věci rozhodla
a jednorázový přídavek žadatelům přiznala, aniž by namítala prekluzi. V této souvislosti
pokládá za nepřijatelné, aby stěžovatelka nároky osob ve stejném právním postavení
posuzovala rozdílně a takový přístup označuje za rozporný s ustanovením článku 1
Listiny základních práv a svobod.
Kasační stížnost byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku a je
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, stěžovatelka byla
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), stěžovatelku zastupuje
zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační
stížnost je přípustná, neboť je z jejího obsahu zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že tato kasační stížnost není důvodná.
Na základě obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že ohledně vzniku
žalobcova nároku na poskytnutí jednorázového přídavku k důchodu není mezi účastníky
sporu. Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá nezákonnost předcházejícího soudního
rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, jelikož krajský soud měl
dle jejího názoru aplikovat §97 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení, v tehdy platném
znění, o tříleté prekluzivní lhůtě. Pro posouzení věci je tak rozhodující, zda nárok na výplatu
jednorázového přídavku k důchodu žalobci zanikl dle §97 odst. 2 zákona o sociálním
zabezpečení v tehdy platném znění, uplynutím tří let od data účinnosti nařízení vlády
č. 51/1994 Sb., či nikoliv.
K výše uvedeným stěžovatelčiným námitkám Nejvyšší správní soud konstatuje
následující:
Podle §2 odst. 1 nařízení vlády (účinnost od 21. 3. 1994) náleží osobám, které byly
v době od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 pravomocně odsouzeny nebo byly ve vazbě
a jsou z tohoto důvodu účastny soudní rehabilitace a jimž není podle zákona o soudní
rehabilitaci vyplácen příplatek k důchodu nebo je vyplácen ve snížené míře
jen proto, že ke dni přiznání spolu s důchodem převýšil nejvyšší výměru starobního důchodu
stanovenou zvláštním předpisem, jednorázový přídavek k důchodu. Usnesením Okresního
soudu v Kladně ze dne 12. 7. 1990, sp. zn. 2 RT 227/1990, podle §2 odst. 1 písm. d) zákona
o soudní rehabilitaci byl žalobce rehabilitován, a ke dni účinnosti citovaného nařízení vlády
mu tak vznikl nárok na jednorázový přídavek k důchodu. Mezi účastníky není ohledně vzniku
žalobcova nároku na jednorázový přídavek k důchodu sporu. Sporným je pouze otázka zániku
nároku na výplatu tohoto přídavku vzhledem k datu 11. 7. 2005, kdy žalobce žádost
o přídavek podal.
Krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatelky s odůvodněním, že měla žalobci přídavek
přiznat, jelikož se na projednávaný případ vztahuje §25 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci,
který stanovuje výjimku z obecné tříleté prekluzívní lhůty pro dávky vyměřené osobám
rehabilitovaným podle tohoto zákona. Nejvyšší správní soud s výrokem soudu souhlasí,
nesouhlasí však s aplikací citovaného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci.
Nařízení vlády v §3 odst. 2 stanoví, že není-li v tomto nařízení stanoveno jinak, platí
o rozhodování o částkách důchodu podle §1 a jednorázovém přídavku k důchodu podle §2
a o jejich poskytování předpisy o sociálním zabezpečení. Nelze proto dle názoru Nejvyššího
správního soudu pro rozhodování o poskytnutí jednorázového přídavku k důchodu
podle tohoto nařízení vlády použít jiné předpisy, v daném případě zákon o soudní rehabilitaci,
jak učinil krajský soud.
Se zřetelem ke stěžovatelčiným námitkám a s ohledem na absenci právní úpravy
určující lhůtu k podání žádosti o výplatu jednorázového přídavku k důchodu, si je Nejvyšší
správní soud vědom, že k dané právní úpravě je možný dvojí přístup. Jednak lze vyložit
neúplnou právní úpravu z pohledu ryze pozitivně právního, který stěžovatelka prezentovala
v kasační stížnosti, tedy že i v případě, že citované nařízení vlády neobsahuje lhůtu k podání
žádosti o vyplacení jednorázového přídavku k důchodu, nárok na jeho výplatu zaniká
uplynutím tří let od data účinnosti zmiňovaného nařízení, a to dle §97 odst. 2 zákona
o sociálním zabezpečení v tehdy platném znění, anebo ji vyložit z hlediska účelu a významu
opatření, které bylo nařízením vlády sledováno. Nejvyšší správní soud zaujal dále uvedené
stanovisko i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, sledující účel a smysl právních
předpisů, ve kterých jsou vždy vedle textů normy také přítomny i principy uznávané
demokratickými právními státy. Lze říci, že tyto zásady platí tím spíše v řízeních,
ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat
na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu označen za zločinný,
nelegitimní a zavrženíhodný.
K předmětné právní otázce proto Nejvyšší správní soud zaujal následující stanovisko:
Je nesporné, že z §3 odst. 2 nařízení vlády vyplývá, že pro rozhodování o částkách
důchodu podle §1 a o jednorázovém přídavku k důchodu podle §2 a o jejich poskytování
platí předpisy o sociálním zabezpečení, pokud samotné nařízení nestanoví jinak. Stěžovatelce
proto lze přisvědčit v tom, že krajský soud nemohl podpůrně použít ustanovení zákona
o soudní rehabilitaci, konkrétně §25 odst. 4, podle něhož se pro výplatu dávky nesprávně
vyměřené následkem vazby nebo výkonu trestu nepoužije ustanovení §95 odst. 2 zákona
č. 100/1988 Sb., o tříleté době, v níž lze zvýšit nebo přiznat dávku. Nelze však s ní souhlasit
v tom, že žalobce nemá nárok na výplatu jednorázového přídavku z důvodu aplikace §97
odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení o tříleté prekluzívní lhůtě, která podle jejího názoru
uplynula dnem 21. 3. 1997, tj. uplynutím třech let od účinnosti nařízení vlády. Stěžovatelka
se přitom nevypořádala s faktem, že toto ustanovení se vztahuje především na opakující
se dávky sociálního zabezpečení. Přídavek k důchodu je jednorázová dávka, u níž není
stanovena žádná lhůta k podání žádosti, a není proto ani možné stanovit počátek běhu lhůty,
tedy den, od kterého lze počítat lhůtu pro účely zániku nároku na její výplatu. Nárok
na výplatu přídavku vzniká splněním všech podmínek stanovených nařízením vlády
a podáním žádosti o přiznání nebo vyplacení dávky. Jak již Nejvyšší správní soud v obdobné
věci uvedl (rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 4 Ads 102/2006 - 38), „nárok na výplatu
jednorázové dávky vzniká dnem podání žádosti, a jestliže tedy lhůta pro podání žádosti
nebyla nijak vymezena, pak zřejmě není možné dovodit, že by nárok na výplatu dávky
zanikl.“ To znamená, že pokud žalobce podal žádost o přiznání přídavku dne 11. 7. 2005
a splnil všechny ostatní podmínky nařízení vlády, nelze odepřít jeho výplatu z důvodu
uplynutí času s odkazem na §97 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení tak, jak rozhodla
stěžovatelka.
Nejvyšší správní soud i přes nesprávnou aplikaci právní normy krajským soudem
jeho rozhodnutí nezrušil, neboť nedospěl k závěru, že by řízení před krajským soudem bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Výrok
v napadeném rozsudku vyslovený, jež je pro stěžovatelku závazný, je i přes výše uvedené
pochybení v odůvodnění rozsudku správný. Stěžovatelka je povinna vydat nové rozhodnutí,
kterým žalobci přizná jednorázový přídavek k důchodu v souladu s nařízením vlády
a rozhodne o jeho výplatě.
Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle §60
odst. 1 s. ř. s. tak, že stěžovatelka je povinna uhradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti
ve výši 1125 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný a náleží mu tedy v návaznosti na §1 odst. 2
vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“), náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
za dva úkony právní služby - §11 odst. 1 písm. d) v návaznosti na §9 odst. 2 vyhlášky
a náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Vzhledem k tomu, že první úkon
právní služby byl učiněn dne 6. 4. 2006, tedy ve znění uvedené vyhlášky platném
do 31. 8. 2006, náleží právnímu zástupci žalobce za toto podání 250 Kč a náhrada hotových
výdajů ve výši 75 Kč. Za druhý úkon právní služby ze dne 15. 8. 2007 náleží právnímu
zástupci žalobce dle uvedené vyhlášky v platném znění 500 Kč a náhrada hotových výdajů
ve výši 300 Kč. Celkem tedy 1125 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu