ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.60.2007:183
sp. zn. 6 Ads 60/2007 - 183
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: JUDr. Z. V ., zastoupen JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem, se sídlem
Na Hřebenech II/1062, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze č. j. 12 Ca 78/2006 - 113 ze dne 13. 12. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá výše označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OSZ - 19 - 1/SE - Dv - 2005 ze dne 23. 2. 2005 a dalším, v žalobě
specifikovaným rozhodnutím a úkonům žalovaného, která stěžovatel označil za podkladová.
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti napadeného
rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen
„s. ř. s.“), z důvodu tvrzené vady řízení podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů napadeného
rozhodnutí podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel předně tvrdil, že byl
ve služebním poměru „podroben“ nerovnému zacházení z hlediska odměny za práci
a ponižujícímu a pokořujícímu jednání pro uplatňování svých práv. Dále podal přehled
soudních řízení a rozhodnutí ve věcech některých rozhodnutí, která napadl žalobou ze dne
3. 3. 2005, a konstatoval, že neměl k ochraně svých ústavně zaručených základních práv
a svobod v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod zajištěno právo na spravedlivé
řízení, v ochraně tohoto práva byl v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
diskriminován z důvodů svého profesního postavení a pro uplatňování svého ústavně
zaručeného práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv
a svobod mu byla v rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny způsobena újma na právech.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 Ans 1/2006 - 141 ze dne 31. 10. 2006, podle něhož je vyloučeno použití správního řádu
v řízení ve věcech služebního poměru, neboť to vyplývá z ustanovení §2 správního řádu.
Dle názoru stěžovatele se v takovém případě použije speciální zákon č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (pozn.: s účinností od 1. 1. 2007
nahrazen zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů),
který upravuje náležitosti rozhodnutí v ustanovení §124. Toto ustanovení zakotvuje
dle názoru stěžovatele jako „obligatorní povinnost písemného vyhotovení“ uvedení hodnosti
služebního funkcionáře, který rozhodnutí vydal. Z důvodu ustanovení §1, §2, hlavy druhé
a hlavy deváté zákona č. 186/1992 Sb. může být dle stěžovatele služebním funkcionářem
pouze policista, který je ve služebním poměru k Policii České republiky, a nikoliv civilní
zaměstnanec.
Závěrem své kasační stížnosti stěžovatel namítl, že Městský soud v Praze se odmítl
zabývat rozhodnutími a úkony správního orgánu, která stěžovatel označil za podkladová
a která dle jeho názoru tvoří „uzavřený řetězec subsumovaných aktů“, a to z důvodu,
aby nemohlo dojít k nápravě újmy na majetkovém právu stěžovatele.
Z obsahu správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soudu následující
skutečnosti rozhodné pro řízení o kasační stížnosti:
Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra
č. j. OSZ - 60856/2004 ze dne 17. 12. 2004 byl stěžovateli s odkazem na ustanovení §119
odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. zvýšen příspěvek za službu z částky 7196 Kč měsíčně o 5,4 %,
tj. o částku 389 Kč měsíčně na částku 7585 Kč měsíčně.
Proti výše uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání a zároveň požádal
o obnovu řízení ve věci rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení,
č. j. OSZ - 60856 - 12/2003 ze dne 16. 12. 2003 ve věci zvýšení příspěvku za službu
od 1. 1. 2004, jelikož toto rozhodnutí společně s rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru
sociálního zabezpečení, č. j. OSZ - 60856/VD - Sp - 2000 ze dne 11. 7. 2000 ve věci přiznání
příspěvku za službu od 1. 1. 2000 mělo být dle stěžovatele podkladem pro vydání rozhodnutí
napadeného odvoláním. Dále podal stěžovatel návrh na určení neplatnosti v odvolání
specifikovaných aktů správních orgánů, která měla být dle názoru stěžovatele
tzv. subsumovanými akty ve vztahu k rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního
zabezpečení, č. j. OSZ - 60856/VD - Sp - 2000 ze dne 11. 7. 2000.
Odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím náměstka ministra vnitra
č. j. OSZ - 19 - 1/SE - Dv - 2005 ze dne 23. 2. 2005. V odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno,
že o zvýšení příspěvku za službu bylo rozhodnuto na základě nařízení vlády č. 565/2004 Sb.,
o zvýšení důchodů v roce 2005, kterým se zvýšila procentní výměra důchodových dávek
přiznaných před 1. 1. 2005 o 5,4 %. Dále žalovaný ve svém rozhodnutí poukázal
na skutečnost, že podle ustanovení §119 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. se přiznaný
příspěvek za službu zvyšuje ve stejných termínech a stejným způsobem jako procentní
výměra částečného invalidního důchodu. Dále bylo v odůvodnění uvedeno, že ředitel odboru
sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra je služebním funkcionářem, jemuž ministr vnitra
v souladu s ustanovením §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. stanovil rozsah jednání
a rozhodování ve věcech služebního poměru. Závěrem bylo v rozhodnutí konstatováno,
že předmětem odvolacího řízení nemůže být návrh na obnovu řízení o přiznání příspěvku
za službu, které skončilo v roce 2000, ani řízení o zvýšení příspěvku za službu od 1. 1. 2004,
neboť v odvolacím řízení nemůže být posuzována případná neplatnost právních aktů
správních orgánů v pravomocně skončených řízeních nesouvisejících s rozhodováním
o zvýšení příspěvku za službu od 1. 1. 2005, jestliže navíc podkladem pro vydání rozhodnutí
napadeného odvoláním byl pouze údaj o výši příspěvku za službu vypláceného
k 31. 12. 2004.
Dne 3. 3. 2005 podal stěžovatel žalobu proti následujícím rozhodnutím a žádal
Městský soud v Praze, aby vyslovil jejich nicotnost:
1. rozhodnutí náměstka ministra vnitra č. j. OSZ - 19 - 1/SE - Dv - 2005 ze dne
23. 2. 2005 (zamítnutí odvolání proti rozhodnutí č. j. OSZ - 60856/2004 ze dne
17. 12. 2004)
2. rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne
17. 12. 2004, č. j. OSZ - 60856/2004 (zvýšení příspěvku za službu od 1. 1. 2005)
3. rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OSZ - 6 - 5/SE - Dv - 2004 ze dne 18. 2. 2004
(zamítnutí odvolání proti rozhodnutí č. OSZ - 60856/2003 ze dne 16. 12. 2004)
4. rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení, ze dne
16. 12. 2003, č. j. OSZ - 60856/2003 (zvýšení příspěvku za službu od 1. 1. 2004)
5. rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení ze dne 16. 12. 2003,
č. j. OSZ - 60856 - 12/2003 (zvýšení příspěvku za službu od 1. 1. 2004)
(pozn.: jedná se o rozhodnutí totožné s rozhodnutím pod bodem 4)
6. rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení ze dne 8. 9. 2000,
č. j. OSZ - 51 - 34/SD - Mu - 2000 (zamítnutí odvolání proti rozhodnutí ze dne
11. 7. 2000, č. j. OSZ - 60856/VD - Sp - 2000)
7. rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení, ze dne 11. 7. 2000,
č. j. OSZ - 60856/VD - Sp - 2000 (přiznání příspěvku za službu od 1. 1. 2000)
8. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje, ve věci
služebního poměru č. 738/99 ze dne 15. 12. 1999 (zamítnutí odvolání
proti rozhodnutí č. 192/99 ze dne 26. 10. 1999)
9. oznámení ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha – západ,
ve věci služebního poměru č. 217/1999 ze dne 10. 12. 1999 (oznámení o ukončení
služebního poměru)
10. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha – západ,
ve věci služebního poměru č. 192/99 ze dne 26. 10. 1999 (propuštění
ze služebnímu poměru)
11. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje, ve věci
služebního poměru č. 601/99 ze dne 20. 10. 1999 (zamítnutí odvolání
proti služebnímu hodnocení schválenému dne 23. 8. 1999)
12. služební hodnocení schválené dne 23. 8. 1999
13. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje, ve věci
služebního poměru č. 778/96 ze dne 12. 4. 1996 (zamítnutí odvolání
proti rozhodnutí č. 9/96 ze dne 13. 2. 1996)
14. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha – západ
ve věci služebního poměru č. 9/96 ze dne 13. 2. 1996 (odvolání ze stávající funkce
a ustanovení do nové funkce)
15. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje, ve věci
služebního poměru č. 2/95 ze dne 5. 1. 1995 (zamítnutí odvolání proti služebnímu
hodnocení schválenému dne 14. 11. 1994)
16. služební hodnocení schválené dne 14. 11. 1994
17. průběžné hodnocení za I. pololetí 1994
18. zápis o pohovoru č. j. OŘP - 1042/01 - 93 ze dne 15. 11. 1993
Stěžovatel v žalobě mimo jiné namítl, že náměstek ministra vnitra, který vydal
rozhodnutí žalovaného č. OSZ - 19 - 1/SE - Dv - 2005 ze dne 23. 2. 2005, nebyl služebním
funkcionářem, neboť nebyl příslušníkem Policie České republiky. Stěžovatel v žalobě tvrdil,
že uvedené rozhodnutí je z tohoto důvodu neplatné, neboť jej učinila osoba, která k takovému
úkonu nebyla zmocněna. Dále stěžovatel namítl, že právní úkon (rozhodnutí) byl učiněn
vůči stěžovateli, ačkoliv tento nemohl být s ohledem na ustanovení §122 zákona
č. 186/1992 Sb. účastníkem řízení. Dále stěžovatel namítl, že správní orgán se v rozporu
s ustanovením §130 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. nezabýval hodnocením důkazů.
Z těchto skutečností stěžovatel v žalobě dovodil, že se jedná o nicotný právní úkon. Podobné
výtky směřoval stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného č. j. OSZ - 60856/VD - Sp - 2000
ze dne 11. 7. 2000, kterým byl stěžovateli přiznán příspěvek za službu od 1. 1. 2000,
a proti rozhodnutí žalovaného č. j. OSZ - 60856/2003 ze dne 16. 12. 2003, kterým bylo
rozhodnuto o zvýšení příspěvku za službu od 1. 1. 2004.
Stěžovatel v žalobě požádal soud, aby vyslovil nicotnost jak rozhodnutí žalovaného
č. j. OSZ - 19 - 1/SE - Dv - 2005 ze dne 23. 2. 2005, tak i dalších rozhodnutí a úkonů
uvedených v žalobě pod body 2 - 18, které byly dle stěžovatele podkladovými rozhodnutími
ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. k napadenému rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel
navrhl, aby soud popřípadě přerušil řízení a předložil návrh Ústavnímu soudu podle čl. 95
odst. 2 Ústavy České republiky, dospěje-li k závěru, že zákon, který má být použit,
je v rozporu s ústavním zákonem.
Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že vydáním rozhodnutí ze dne
17. 12. 2004, č. OSZ - 60856/2004, orgán prvního stupně pouze řádným způsobem splnil
zákonnou povinnost rozhodnout o zvýšení příspěvku za službu podle ustanovení §119 odst. 1
zákona č. 186/1992 Sb. Žalovaný dále namítl, že vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí
platná právní úprava neumožňuje. Žalovaný proto z výše uvedených důvodů navrhl zamítnutí
žaloby.
Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze žalobu zamítl. Soud
nejprve konstatoval stav soudních řízení ve věcech jednotlivých napadených aktů
správních orgánů pod čísly 3 - 18 žaloby. V odůvodnění svého rozhodnutí
Městský soud v Praze dále uvedl, že ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra
byl oprávněn z titulu své funkce jako služební funkcionář rozhodnout o zvýšení příspěvku
za službu dle ustanovení §119 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. Dle Městského soudu
v Praze sice ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra nebyl policistou,
byl však funkcionářem ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.
a jeho rozhodnutí zavazovala Ministerstvo vnitra. Stejně tak náměstek ministra vnitra
byl dle odůvodnění napadeného rozhodnutí služebním funkcionářem podle ustanovení §2
odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. v rozsahu oprávnění stanoveného ministrem vnitra,
a to i přesto, že nebyl policistou. Městský soud tedy neshledal nicotnost rozhodnutí orgánu
právního stupně (rozhodnutí č. j. OSZ - 60856/2004) ani orgánu druhého stupně (rozhodnutí
č. j. OSZ - 19 - 1/SE - Dv - 2005).
Městský soud v Praze dále v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí
uvedená v žalobě pod čísly 3 - 18 nemohou být považována za tzv. podkladová rozhodnutí
ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. Za podkladové rozhodnutí může být dle Městského
soudu v Praze považováno pouze takové rozhodnutí, které je vyloučené z přezkumu a má
charakter předběžné povahy. Rozhodnutí označená v žalobě čísly 3 .- 18 však dle Městského
soudu v Praze byla nebo jsou předmětem soudních řízení. Dále Městský soud v Praze
v napadeném rozhodnutí zkoumal, zda mají uvedená rozhodnutí vztah
k rozhodnutí správního orgánu, který rozhodl v posledním stupni, t. j. k rozhodnutí
žalovaného č. j. OSZ - 19 - 1/SE - Dv - 2005. Dospěl k závěru, že posledně jmenované
rozhodnutí, kterému předcházelo rozhodnutí orgánu prvního stupně (č. j. OSZ - 60856/2004),
nebylo rozhodnutím o přiznání dávky, nýbrž rozhodnutím o valorizaci již přiznané dávky,
a nelze tedy hovořit o nicotnosti či nezákonnosti těchto rozhodnutí. S ohledem na charakter
těchto dvou rozhodnutí dospěl Městský soud v Praze k závěru, že rozhodnutí označená
v žalobě čísly 3 - 18 nejsou podkladovými rozhodnutími ve smyslu ustanovení §75 odst. 2
s. ř. s., neboť správní orgán prvního ani druhého stupně nerozhodoval o samostatných
nárocích stěžovatele, nýbrž pouze na základě vydaného obecného právního předpisu –
nařízení vlády č. 565/2004 Sb., o zvýšení důchodů v roce 2005.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), kasační stížnost
podal včas a uplatňuje v ní důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze v mezích
kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda rozhodnutí uvedená v žalobě
pod body 3 - 18 lze považovat za podkladová rozhodnutí ve smyslu ustanovení §75 odst. 2
s. ř. s. a zda měl soud v řízení o žalobě přezkoumat jejich zákonnost společně s napadeným
prvostupňovým a druhostupňovým rozhodnutím.
První podmínkou pro závěr, že úkon správního orgánu lze považovat za podkladové
rozhodnutí, je jeho závaznost pro přezkoumávané (tzv. finální) rozhodnutí správního orgánu.
Správní orgán prvého stupně (ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra)
rozhodl podle ustanovení §119 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. o zvýšení přiznaného
příspěvku za službu. Dle citovaného ustanovení se přiznaný příspěvek za službu zvyšuje
ve stejných termínech a stejným způsobem jako procentní výměra částečného invalidního
důchodu. Částečný invalidní důchod je jedním z důchodů, který je poskytován z důchodového
pojištění (§4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) a platí
pro něj pravidla pro zvyšování důchodů dle hlavy sedmé zákona č. 155/1995 Sb.
Dle ustanovení §67 odst. 10 citovaného zákona stanoví vláda zvýšení důchodů nařízením.
V posuzovaném případě bylo tímto předpisem nařízení vlády č. 565/2004 Sb., o zvýšení
důchodů, v roce 2005, dle něhož se s účinností od 1. 1. 2005 zvyšovala procentní výměra
důchodu o 5,4 % procentní výměry důchodu, která náležela ke dni, od něhož se procentní
výměra zvyšovala (§1 citovaného nařízení vlády). Jestliže se tedy s ohledem na ustanovení
§119 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. zvyšoval příspěvek za službu ve stejném termínu
a stejným způsobem jako procentní výměra částečného invalidního důchodu, vyplývá z výše
uvedeného, že správní orgán při rozhodování o zvýšení příspěvku za službu mohl vycházet
jedině z částky, která stěžovateli náležela ke dni, od něhož se procentní výměra zvyšovala,
tj. k 31. 12. 2004. Touto částkou byla výše příspěvku za službu, která stěžovateli náležela
od 1. 1. 2004 na základě rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva
vnitra č. j. OSZ - 60856/2003 ze dne 16. 12. 2003, které bylo potvrzeno v odvolacím řízení
rozhodnutím náměstka ministra vnitra č. j. OSZ - 6 - 5/SE - Dv - 2004 ze dne 18. 2. 2004.
Z toho vyplývá, že žalovaný při rozhodování o zvýšení příspěvku za službu mohl vycházet
jedině z pravomocného rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra
č. j. OSZ - 60856/2003 ze dne 16. 12. 2003, kterým byla stanovena výše příspěvku za službu
pro rok 2004, respektive z rozhodnutí náměstka ministra vnitra o zamítnutí odvolání
proti tomuto rozhodnutí č. j. OSZ - 6 - 5/SE - Dv - 2004 ze dne 18. 2. 2004.
Druhou podmínkou pro závěr, že úkon správního orgánu lze považovat za podkladové
rozhodnutí, je nemožnost napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním
soudnictví. Tuto podmínku však výše uvedená rozhodnutí nesplňují. Rozhodnutí o zvýšení
příspěvku za službu není vyloučeno ze soudního přezkumu a stěžovatel je mohl po vyčerpání
opravných prostředků napadnout žalobou ve správním soudnictví. To stěžovatel ostatně
i učinil, neboť dne 12. 3. 2004 podal u Městského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí
náměstka ministra vnitra č. j. OSZ - 6 - 5/SE - Dv - 2004 ze dne 18. 2. 2004, o níž Městský
soud v Praze rozhodoval pod sp. zn. 11 Ca 62/2004. Z toho vyplývá, že ani rozhodnutí
ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra č. j. OSZ - 60856/2003 ze dne
16. 12. 2003, resp. rozhodnutí náměstka ministra vnitra č. j. OSZ - 6 - 5/SE - Dv - 2004
ze dne 18. 2. 2004, nelze považovat za podkladová rozhodnutí ve vztahu k rozhodnutí ředitele
odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra č. j. OSZ - 60856/2004 ze dne
17. 12. 2004, resp. rozhodnutí náměstka ministra vnitra č. j. OSZ - 19 - 1/SE - Dv - 2005
ze dne 23. 2. 2005.
Nejvyšší správní soud se s poukazem na výše uvedené ztotožňuje s právním závěrem
Městského soudu v Praze, že žádné z rozhodnutí uvedených v žalobě pod body 3 – 18 nelze
považovat za podkladové rozhodnutí ve vztahu k rozhodnutím uvedeným pod body 1 a 2
žaloby.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelovou námitkou, že rozhodnutí ředitele
odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra č. j. OSZ - 60856/2004 ze dne 17. 12. 2004
a rozhodnutí náměstka ministra vnitra č. j. OSZ - 19 - 1/SE - Dv - 2005 ze dne 23. 2. 2005
byla vydána osobami neoprávněnými, neboť ředitel orgánu sociálního zabezpečení
Ministerstva vnitra ani náměstek ministra vnitra nebyli policisty ve služebním poměru
k Policii ČR.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. jedná a rozhoduje jménem policie
ve věcech služebního poměru podle citovaného zákona ministr vnitra České republiky
a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři. Pro tyto osoby, pověřené ministrem vnitra
jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, zavedl zákon č. 186/1992 Sb. legislativní
zkratku „služební funkcionář“. Jak se již ve věci stěžovatelovy žaloby proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra č. j. OSZ - 51 - 34/SD - Mu - 2000 (zamítnutí odvolání proti rozhodnutí
č. j. OSZ - 60856/VD - Sp - 2000 ze dne 11. 7. 2000 ve věci přiznání příspěvku za službu
od 1. 1. 2000) vyjádřil Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku č. j. 5 A 166/2000 - 75 ze dne
2. 7. 2002, služebním funkcionářem ve smyslu legislativní zkratky je i funkcionář,
kterému podle organizačních předpisů ministr vnitra stanovil pravomoc rozhodovat ve věcech
určitého druhu, upravených zákonem o služebním poměru. Institut příspěvku za službu
je zvláštním druhem nároku po skončení služebního poměru, svou povahu nejbližším
nárokům sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Rozhodování o dávkách
důchodového pojištění spadá do náplně činnosti odboru sociálního zabezpečení Ministerstva
vnitra i podle zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (§3
odst. 3 písm. d/ a §110 a násl. citovaného zákona).
Nejvyšší správní soud dále podotýká, že podmínkou výkonu oprávnění rozhodovat
jménem Policie České republiky ve věcech služebního poměru ve smyslu ustanovení §2
odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. není existence služebního poměru na straně služebního
funkcionáře, jak se naopak domnívá stěžovatel. Zákon č. 186/1992 Sb. ve svém ustanovení
§1 stanoví, že předmětem jeho úpravy je služební poměr příslušníků Policie České republiky,
a v ustanovení §2 odst. 1 pak, že příslušníci Policie České republiky (dále jen „policista“)
jsou ve služebním poměru k Policii České republiky (dále jen „policie“). Z uvedeného pouze
vyplývá, že ve služebním poměru musí být (či v minulosti musela být) osoba, vůči které je
uplatňován výkon pravomoci ministra vnitra či jím pověřeného služebního funkcionáře
ve věcech služebního poměru. S tímto závěrem souvisí i další námitka stěžovatele, že nemohl
být účastníkem řízení, neboť v době rozhodování správního orgánu již nebyl policistou,
tedy příslušníkem Policie České republiky. Tato stěžovatelova námitka však nemůže obstát
ve světle ustanovení §116 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., dle něhož náleží příspěvek
na službu za podmínek dále uvedených v předmětném ustanovení policistovi, jehož služební
poměr skončil uvolněním nebo propuštěním z některého z vyjmenovaných důvodů.
Podmínkou přiznání příspěvku za službu je tedy skončení služebního poměru a tento peněžitý
příspěvek se přiznává pouze osobám, které již ve služebním poměru nejsou. Nejvyšší správní
soud na tomto místě poukazuje i na výše zmíněný rozsudek zdejšího soudu ze dne
4. 11. 2004, č. j. 3 Ans 2/2004 - 60, www.nssoud.cz, dle kterého je služebním funkcionářům
svěřeno rozhodování ve věcech služebního poměru bez ohledu na to, zda služební poměr trvá.
Oprávnění k rozhodování podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. se vztahuje
na všechny případy, v nichž se z věcného hlediska jedná o otázky služebního poměru,
bez ohledu na to, zda osoba, jíž se rozhodování týká, i nadále ve služebním poměru k policii
zůstává či nikoliv.
Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje s právním názorem Městského soudu v Praze,
že rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 17. 12. 2004,
č. j. OSZ - 60856/2004), ani rozhodnutí náměstka ministra vnitra ze dne 23. 2. 2005,
č. j. OSZ - 19 - 1/SE - Dv - 2005) nejsou nicotnými rozhodnutími. Obě rozhodnutí byla
vydána na základě zákona a v jeho mezích služebními funkcionáři, kteří měli příslušné
pravomoci taková rozhodnutí vydat. Na tom nic nemění obecně přijímaný závěr, že jde
o delegované pravomoci, přičemž žalovaným orgánem je Ministerstvo vnitra.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v souzené věci
neshledal stěžovatelem namítané důvody kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.)
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní
soud ani žádné jemu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu