ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.75.2006:86
sp. zn. 6 Ads 75/2006 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: Ing. V. M ., zastoupen Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem
Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy,
se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, č. j. 4 Cad 97/2005 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se ne př iznáv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy č. j. SOC 142327/2005 ze dne
29. 8. 2005 bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6
ze dne 8. 6. 2005 a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobci nebyla přiznána opakující
se dávka sociální péče, když správní orgány obou stupňů vyšly z toho, že majetkové poměry
žalobce mohou mu zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních potřeb
a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním přičiněním lze spravedlivě žádat.
Bylo vycházeno z toho, že žalobce v čestném prohlášení o svých majetkových poměrech
uvedl, že vlastní byt v rodinném domě, garáž, nemovitost sloužící k rekreaci s pozemkem
o výměře 980 m2, zahradu, 1 automobil značky Trabant rok výroby 1967 a finanční
prostředky - hotovost několik tisíc a účet u peněžního ústavu se zůstatkem 16 676,83 Kč
k 31. 3. 2005.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl
rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 4 Cad 97/2005 - 35. V odůvodnění svého rozsudku městský
soud po citaci §90 zákona č. 100/1988 Sb., §1 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti, a §3 odst. 2 uvedeného zákona vyšel z toho, že žalovaná hodnotila postavení
žalobce ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb. s ohledem na to, že žalobce,
přestože nedosahuje příjmu ani ve výši životního minima (žalobce byl poživatelem starobního
důchodu ve výši 2881 Ks měsíčně), je osobou, která vlastní majetek, který mu může zaručit
dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů
na domácnost. Žalobce vlastní mimo byt, ve kterém bydlí, garáž, pozemek s chatou a osobní
automobil. Pokud žalobce poukázal na to, že nemovitosti i automobil jsou staré, zanedbané
a že by byl problém je prodat, městský soud vyšel z toho, že nelze nepřihlédnout k tomu,
že tento majetek má jistou hodnotu a lze s ním určitým způsobem nakládat tak, aby žalobce
získal jeho využitím prostředky pro obživu. Bylo poukázáno na to, že je možné věci
pronajímat nebo prodat nebo využívat jiným způsobem tak, aby přinesly jejich vlastníkovi
užitek. V neposlední řadě žalobce prokázal i vlastnictví peněz v hotovosti, které mu v době,
kdy podal žádost o poskytnutí opakující se dávky sociální péče, mohly zajistit jeho potřeby.
Pokud žalobce později v průběhu soudního řízení namítal, že tyto prostředky spotřeboval
dříve, než bylo rozhodnuto žalovaným, městský soud ze správního spisu nezjistil,
že by žalobce na tuto skutečnost v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí poukázal.
V případě namítaných pasiv, což jsou žalobcovy dluhy, které jsou exekučně vymáhány,
nebylo možno k nim přihlédnout již s ohledem na to, že nelze po žalobci žádat, aby celou
dlužnou částku splatil najednou. Prováděnou exekucí je postupně tato dlužná částka splácena
a přitom je respektováno i právo na životní minimum.
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), tedy pro nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
(pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž příslušný správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu v příslušných spisech a je s nimi v rozporu,
stejně jako z důvodu porušení ustanovení o řízení, které ovlivnilo zákonnost napadeného
rozhodnutí), §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (pro nedostatek důvodů napadeného rozhodnutí).
Stěžovatel nesouhlasí s nesprávným právním závěrem městského soudu ohledně toho,
že přestože nedosahuje příjmu ani ve výši životního minima, je osobou, která vlastní majetek,
který mu může zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb
a nákladů na domácnost, který byl učiněn na základě nesprávných skutkových zjištění.
Stěžovatel namítá, že rozhodující orgány se vůbec nezabývaly skutečnou hodnotou
jednotlivých věcí uvedených v jeho prohlášení o majetkových poměrech. Nebyla vůbec vzata
v úvahu ta skutečnost, že jde o věci staré, které jsou ve velmi špatném stavu, což má
nepochybně vliv na prodejní hodnotu těchto věcí, resp. na jejich prodejnost samu. V úvahu
nebyla vzata ani ta skutečnost, že případné zpeněžení věcí uvedených v prohlášení o majetku,
pokud lze ovšem vzhledem ke stavu věci o tom vůbec uvažovat, by mohlo trvat dlouhou
dobu. Nebylo vzato v úvahu, že stěžovatel doložil jako jeden z podkladů pro posouzení dané
otázky rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 51/2005 - 170 ze dne 29. 3. 2005,
ve kterém uvedený soud rozhodoval o stejné otázce, to znamená, posuzoval majetkové
poměry stěžovatele, přičemž dospěl k opačnému stanovisku než žalovaný a osvobodil
stěžovatele právě s ohledem na jeho majetkové poměry od povinnosti k úhradě soudního
poplatku. Správní orgány při rozhodování o žádosti stěžovatele nevycházely ze spolehlivě
zjištěného stavu věci, jak jim ukládá §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Hlavním
argumentem rozhodujícího orgánu pro nepřiznání dávky sociální péče přitom bylo,
že stěžovatel má na bankovním účtu několik tisíc korun. Uvedený stav ovšem v době
rozhodnutí neexistoval, když uvedené finanční prostředky byly vyčerpány. Je tedy zcela
evidentní, že prvoinstanční správní orgán nezkoumal reálné majetkové poměry stěžovatele
ke dni, kdy vydal své rozhodnutí. Toto pochybení nevzal v úvahu ani správní orgán
rozhodující o odvolání, když uvedené nesprávné rozhodnutí o nepřiznání dávky sociální péče
potvrdil. Odvolací správní orgán měl povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci,
přičemž tuto svoji povinnost nesplnil. Podle stěžovatele je rovněž tak nesprávné posouzení
vztahující se k exekuci nařízené na jeho majetek. Přestože stěžovatel předložil doklady
o dluzích a exekuci, takže bylo nutno ve smyslu §44 odst. 7 exekučního řádu vycházet z toho,
že po nařízení exekuce nesmí nakládat se svým majetkem, správní orgány a soud se s touto
skutečností nezabývaly a nevypořádaly. Konečně stěžovatel vytýká městskému soudu,
že nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazů výslechem svědka pana Š., náměstka ministra
práce a sociálních věcí, který je schopen osvětlit metodiku, kterou koordinuje činnost
žalovaného a rovněž tak je schopna metodika Ministerstva práce a sociálních věcí
kompetentním způsobem posoudit význam pasiv žadatelů o přiznání dávky sociální péče.
Stěžovatel uzavírá, že pokud by uvedené skutečnosti byly žalovaným vzaty do úvahy,
znamenalo by to nepochybně, že by mu musela být opakující se dávka sociální péče
poskytnuta, neboť stěžovateli byla v současné době vyměřena dávka starobního důchodu
ve výši 3011 Kč měsíčně, která je jeho jediným příjmem.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 22. 5. 2006. Je toho názoru,
že správní soudní řízení proběhlo v souladu s platnou právní úpravou a rozhodně netrpí
vadami, které by mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Obecná tvrzení
stěžovatele o nedostatečně zjištěném stavu věci jsou podle žalovaného nikdy nekončící,
stále se opakující výtky, se kterými se řádně vypořádal jak soud, tak správní orgán. Pokud
se stěžovatel opětovně odvolává na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2005,
poukazuje žalovaný na to, že k této námitce se již vyjádřil jak městský soud, tak správní
orgán. Žalovaný zdůraznil, že již pouhá skutečnost, že v době posuzování sociální potřebnosti
měl stěžovatel na svém účtu u peněžního ústavu částku přes 16 000 Kč a několik tisíc
hotovosti, svědčí o tom, že byl v té době z těchto prostředků několik měsíců schopen hradit
základní životní potřeby.
K námitkám stěžovatele o splácení půjčky a dluhu rovněž nelze podle žalovaného
při posuzování sociální potřebnosti přihlížet. Bylo by zcela v rozporu se smyslem a účelem
celého zákona, kdyby správní orgány při posuzování sociální potřebnosti občanů přihlížely
k nejrůznějším dluhům a půjčkám. Do situace sociálně potřebného by se pak automaticky
dostal každý, kdo by špatně vyhodnotil svoji ekonomickou situaci a vypůjčil si více
finančních prostředků, než je schopen splácet. S tím zákon o sociální potřebnosti zcela jistě
nepočítá. K navrhovanému výslechu svědka pana Š. žalovaný uvedl, že je nutno konstatovat,
že metodika Ministerstva práce a sociálních věcí není obecně závazným předpisem, a i kdyby
se o ní rozhodnutí správního orgánu více či méně odchylovalo a bylo by vydáno v souladu
s platnou právní úpravou, nemohlo být soudem pro toto odchýlení zrušeno. Z uvedeného tedy
jednoznačně vyplývá, že výslech uvedeného svědka by byl nadbytečný, na rozhodnutí ve věci
nemohl mít vliv. Bylo tedy zcela v souladu se zásadou procesní ekonomie a s požadavkem na
rychlost soudního řízení, že návrh na provedení tohoto důkazu byl zamítnut. V dalším
žalovaný plně odkázal na podrobné písemné vyjádření k žalobě ze dne 9. 1. 2006 a navrhl,
aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel při podání žádosti o přiznání dávky sociální péče pobíral starobní důchod
ve výši 2881 Kč, takže je zřejmé, že jeho příjem nedosahoval výše životního minima,
pročež by bylo možno jej považovat za sociálně potřebného ve smyslu §1 odst. 1 zákona
č. 482/1991 Sb. Správní orgány obou stupňů při posuzování žádosti stěžovatele vyšly z §3
odst. 2 uvedeného zákona, podle něhož se občan nepovažuje za sociálně potřebného,
i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže jeho celkové sociální
a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy
a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním
přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat. Byly přitom vzaty v úvahu skutečnosti
vyplývající z čestného prohlášení stěžovatele, že je vlastníkem několika nemovitostí
a osobního automobilu, dále že měl na účtu u peněžního ústavu částku 16 676,83 Kč
a hotovost ve výši několika tisíc Kč. Podle názoru Nejvyššího správního soudu především
skutečnost, že stěžovatel měl v době podání své žádosti na účtu u peněžního ústavu částku
přesahující 16 000 Kč a dále disponoval na hotovosti částkou několika tisíc korun, mohla vést
správní orgán k nevyhovění žádosti stěžovatele. Stěžovatel přitom podal žádost o opakující
se dávku sociální péče dne 13. 4. 2005 a o této jeho žádosti bylo rozhodnuto 8. 6. 2005,
takže správní orgán mohl důvodně předpokládat, že v době rozhodování o žádosti stěžovatele
stěžovatel disponoval s převážnou výší peněz u peněžního ústavu a v hotovosti. Uvedené
peněžní prostředky mu přitom mohly plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních
základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost po dobu nejméně několika
měsíců. Již z uvedeného důvodu proto nebylo možno shledat žádost stěžovatele za důvodnou.
Vedle bytu, v němž stěžovatel bydlí, vlastní stěžovatel i další nemovitosti, jejichž případným
pronájmem nebo prodejem by mohl hradit v podstatné míře po určitou dobu rovněž
své osobní potřeby. Pokud stěžovatel namítal, že byla nařízena exekuce na jeho majetek
k úhradě jeho dluhů, z obsahu správního spisu se prodává, že předložil potvrzení ze dne
25. 1. 2004, z něhož vyplývá, že mu J. Š. zapůjčil 500 000 Kč jako bezúročnou půjčku
na zaplacení soudního palmáre ve věci sp. zn. 47 Cm 162/99, nákladů exekuce a nákladů
na právní zastoupení. Z toho lze dovodit, že stěžovatel uhradil částku pro níž byla exekuce
vedená, takže jeho námitka, že nemůže se svým nemovitým majetkem disponovat,
je nedůvodná. V případě dluhu stěžovatele se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s vyjádřením
žalovaného, že by bylo zcela v rozporu se smyslem a účelem zákona, kdyby správní orgány
při posuzování sociální potřebnosti občanů přihlížely k nejrůznějším dluhům a půjčkám.
Dovolává-li se stěžovatel rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2005, kterým byl
stěžovatel osvobozen od povinnosti zaplatit soudní poplatek, lze souhlasit s žalovaným,
že uvedené rozhodnutí není při posuzování otázky, zda stěžovatel je občanem sociálně
potřebným v žádném ohledu zavazující. Za pochybení městského soudu pak nelze považovat
to, že neprovedl navrhovaný důkaz výslechem svědka Š., náměstka ministra práce
a sociálních věcí, který měl osvětlit metodiku Ministerstva práce a sociálních věcí. Zde lze
opět souhlasit se žalovaným, že tato metodika není obecně závazným právním předpisem,
takže výslech navrženého svědka by byl nadbytečný a jeho výpověď by nemohla mít
žádný vliv na rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., neboť stěžovatel neměl v řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému takové právo odňal §60 odst. 2 s. ř. s. (jednalo se o řízení ve věcech
sociální péče).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu