ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.14.2006
sp. zn. 6 As 14/2006 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
A. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická
25/922, za účasti Národního bezpečnostního úřadu, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. 5
Ca 225/2004 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „žalovaný“) ze dne 29. 11. 2004,
č. j. 4505/2004-NBÚ/07-SO. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta stížnost stěžovatele
proti oznámení žalovaného č. j. 34837/2004-NBÚ/PFO-P ze dne 11. 10. 2004,
dle něhož stěžovateli nebylo vydáno osvědčení pro styk s utajovanými skutečnosti pro stupeň
„Přísně tajné“ podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných
skutečností“).
82
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že městský soud si nesprávně vysvětlil obsah žalobou napadeného
rozhodnutí správního orgánu tak, že se stěžovatel v roce 1996 dopustil trestné činnosti.
Konstatoval, že městský soud nevzal na vědomí, že trestní řízení bylo v důsledku rozhodnutí
o udělení amnestie zastaveno, a proto nikdy nebylo rozhodnuto o jeho vině či nevině.
Za pouhou spekulaci stěžovatel označil závěry o tom, zda oprávněně vydal či nevydal
finanční prostředky, které obdržel na svůj bankovní účet, a zda jejich část použil ve vlastní
prospěch, a proto nebylo nutné, aby tuto skutečnost uváděl v bezpečnostním dotazníku.
S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou. Ve shodě
se závěry městského soudu se domnívá, že stěžovatele nelze považovat za bezpečnostně
spolehlivou osobu ve smyslu §18 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně utajovaných skutečností,
neboť opakovaně (v bezpečnostním dotazníku i při bezpečnostním pohovoru) uváděl
zavádějící a nepravdivé informace o trestním stíhání z roku 1996. Má zato, že jeho rozhodnutí
i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy, a proto navrhuje
kasační stížnost zamítnout.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Na základě svého souhlasu a žádosti statutárního orgánu Ministerstva zahraničních
věcí byl stěžovatel podroben bezpečnostní prověrce IV. stupně podle §29 zákona o ochraně
utajovaných skutečností, na jejímž základě žalovaný nevydal stěžovateli osvědčení
pro příslušný stupeň utajení. Z obsahu oznámení o nevydání osvědčení ze dne 11. 10. 2004,
č. j. 34837/2004-NBÚ/PFO-P, vyplynulo, že žalovaný u osoby stěžovatele shledal
bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností
spočívající v chování, které může mít vliv na jeho důvěryhodnost, neboť v bezpečnostním
dotazníku pro účely bezpečnostní prověrky záměrně uváděl nepravdivé údaje týkající
se jeho trestního stíhání v letech 1996 až 1998 pro trestný čin zatajení věci
dle §254 odst. 1 trestního zákona, čímž porušil povinnost navrhované osoby
dle §32 odst. 4 citovaného zákona uvádět v podkladových materiálech úplné a pravdivé
údaje. Skutečnost, že stěžovatel byl v souvislosti s poukázáním částky 120 000 Kč na svůj
bankovní účet trestně stíhán, stěžovatel následně popřel i při bezpečnostním pohovoru
konaném dne 18. 8. 2004 a jako bezpečnostní riziko pak bylo žalovaným vyhodnoceno
i samotné jednání stěžovatele, který si po dobu téměř deseti měsíců ponechal na svém
bankovním účtu peněžní částku, přestože mu nepatřila, a s jejíž částí navíc neoprávněně
disponoval.
Ve stížnosti podané proti oznámení o nevydání osvědčení stěžovatel nesouhlasil s tím,
že by při bezpečnostní prověrce zatajil trestní stíhání z let 1996 - 1997. Namítl, že okolnosti
tohoto trestního stíhání vysvětlil již v rámci první bezpečnostní prověrky prováděné v roce
1999, na jejíž výsledky nemělo toto trestní stíhání negativní vliv, a osvědčení mu bylo
pod č. xx vydáno. Stěžovatel se domníval, že do dotazníku je třeba uvádět pouze ta trestní
stíhání, která nastala v mezidobí mezi první a druhou bezpečnostní prověrkou, a uvedení
trestního stíhání z roku 1996 proto považoval za bezpředmětné, neboť bylo žalovanému
v době provádění druhé bezpečnostní prověrky známo.
83
Oznámením ředitele ze dne 29. 11. 2004, č. j. 4505/2004-NBÚ/07-SO, byla
dle §75 odst. 5 zákona o ochraně utajovaných skutečností stížnost proti oznámení o nevydání
osvědčení zamítnuta. Ředitel v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na skutečnost,
že stěžovatel v bezpečnostním dotazníku pod bodem 14 - „Vznesená a sdělená obvinění
z trestných činů a pravomocná odsouzení (včetně zahlazených a amnestovaných)“ uvedl
pouze trestní stíhání z roku 1967 týkající se dopravní nehody, přestože žalovanému byla
Policií České republiky zaslána zpráva o trestním stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu
ukončeného obžalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1, který jednání stěžovatele
kvalifikoval jako trestný čin zatajení věci a trestní řízení následně zastavil z důvodu amnestie
prezidenta republiky. Stejně tak v bezpečnostním pohovoru ze dne 18. 8. 2004 stěžovatel
k dotazu žalovaného zmínil pouze trestní stíhání pro dopravní nehodu a k opětovnému dotazu
popřel, že by byl trestně stíhán i v jiném případě. Ředitel proto ve shodě se závěry žalovaného
uzavřel, že stěžovatel není osobou bezpečnostně spolehlivou, neboť v průběhu bezpečnostní
prověrky opakovaně uváděl zavádějící a nepravdivé informace. V úvahu pak bylo vzato
i samotné jednání stěžovatele, pro které byl v roce 1996 trestně stíhán. K domněnce
stěžovatele, že do bezpečnostního dotazníku je nutno uvádět pouze ta trestní stíhání,
která nastala v mezidobí mezi první a druhou bezpečnostní prověrkou, ředitel v odůvodnění
rozhodnutí uvedl, že s touto námitkou nikterak nekoresponduje skutečnost, že stěžovatel
v dotazníku druhé bezpečnostní prověrky uvedl trestní stíhání z roku 1967 pro dopravní
nehodu, s nímž již byl žalovaný obeznámen. Rovněž námitka stěžovatele, že i trestní stíhání
z roku 1996 muselo být žalovanému známo z první bezpečnostní prověrky, a tedy nemělo
být hodnoceno jako bezpečnostní riziko při druhé prověrce, nebyla shledána důvodnou,
neboť informace, které stěžovatel o tomto trestním stíhání uváděl při první bezpečnostní
prověrce, se ukázaly jako nepravdivé, což žalovaný nemohl v době, kdy neměl k dispozici
trestní spis, ověřit.
Stěžovatel napadl výše označené rozhodnutí ředitele žalobou u městského soudu,
v níž se domáhal zrušení obou ve věci vydaných rozhodnutí. Stejně jako v podané stížnosti
stěžovatel poukázal na skutečnost, že o trestním stíhání z roku 1996 informoval žalovaného
při první bezpečnostní prověrce, kdy mu osvědčení bylo vydáno. Dále namítl,
že není pravdou, že by v průběhu bezpečnostní prověrky zatajoval své trestní stíhání,
že by uváděl zavádějící a nepravdivé informace a jeho jediným pochybením bylo nezapsání
trestního stíhání do dotazníku z důvodu chybějícího řádného poučení ze strany
zaměstnavatele i žalovaného. Bez bližšího upřesnění dále stěžovatel namítl, že ve smyslu
zákona o ochraně utajovaných skutečností nemůže obstát ani odůvodnění obou vydaných
rozhodnutí ve věci.
Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a dospěl
k závěru, že žaloba není důvodná. K žalobní námitce, v níž stěžovatel poukázal na skutečnost,
že žalovaného informoval o trestním stíhání v souvislosti s převodem peněžní částky ve výši
120 000 Kč již při první bezpečnostní prověrce, městský soud odkázal na obsah správního
spisu, z něhož naopak vyplynulo, že stěžovatel toto trestní stíhání do bezpečnostního
dotazníku vůbec neuvedl a že tato skutečnost vyplynula až z bezpečnostního pohovoru
provedeného dne 4. 10. 1999, v jehož rámci stěžovatel popsal danou záležitost,
avšak v rozporu se skutečností neuvedl, že proti němu bylo v této souvislosti zahájeno trestní
stíhání. K tomuto zjištění městský soud konstatoval, že předmětem přezkumného řízení
je rozhodnutí vydané na podkladě závěrů učiněných v rámci druhé bezpečnostní prověrky,
a nikoli dřívější postup žalovaného, který nemohl být v rozhodování nikterak vázán závěry
učiněnými v dříve vedeném řízení. Městský soud dále uvedl, že nebylo možné přijmout
84
ani námitku týkající se chybějícího řádného poučení, neboť stěžovatel v rámci druhé
bezpečnostní prověrky stvrdil svým podpisem v základní části bezpečnostního dotazníku,
že byl seznámen s podmínkami a způsobem provedení prověrky, v průběhu bezpečnostního
pohovoru mu byly kladeny zcela konkrétní a srozumitelné otázky a z obsahu protokolu
o pohovoru vyplynulo, že stěžovateli byl dán dostatečný prostor se ke zjištěným skutečnostem
vyjádřit. Z předtištěných požadavků bezpečnostního dotazníku navíc nikterak nevyplynulo,
že by nemusely být uváděny údaje z dřívějších bezpečnostních prověrek, což ostatně
nekorespondovalo ani s jednáním stěžovatele, který trestní stíhání z roku 1967 pro dopravní
nehodu uvedl jak v rámci první, tak i druhé bezpečnostní prověrky. Rovněž zcela nekonkrétní
žalobní námitka, že odůvodnění obou rozhodnutí nemohou ve smyslu zákona o ochraně
utajovaných skutečností obstát, nebyla městským soudem shledána opodstatněnou.
Dle městského soudu jsou obě vydaná rozhodnutí podrobně odůvodněna a obsahují
jak skutkové, tak právní závěry, které správní orgány učinily v průběhu řízení. Ze všech výše
uvedených důvodů proto městský soud neshledal rozpor napadeného rozhodnutí se zákonem,
a proto podanou žalobu dle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) téhož zákona.
Stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem, když má zato, že městský soud
si zcela v rozporu s principem amnestie vysvětlil obsah žalobou napadeného rozhodnutí
správního orgánu tak, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti, a proto u něj existuje
bezpečnostní riziko dle §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností
spočívající v chování, které může mít vliv na důvěryhodnost stěžovatele [§103 odst. 1 písm.
a) s. ř. s.]; dále namítá vady řízení před správními orgány spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž ve svém rozhodování vycházely, nemá oporu ve správním spisu, a městský
soud, který ve věci rozhodoval, měl pro tuto důvodně vytýkanou vadu napadené rozhodnutí
zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
K námitce stěžovatele ohledně pochybení městského soudu, který ve svém
rozhodování nevzal na vědomí, že nebylo pravomocně rozhodnuto o vině či nevině
stěžovatele ve věci trestního stíhání z roku 1996, a naopak nesprávně posoudil,
že se stěžovatel dopustil trestné činnosti, Nejvyšší správní soud uvádí:
Přístup k utajovaným skutečnostem stát umožňuje pouze omezenému okruhu osob,
u nichž s ohledem na důležitost utajovaných skutečností vyžaduje splnění zákonem
stanovených podmínek.
Podle ustanovení §18 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně utajovaných skutečností
splňuje podmínky pro vydání osvědčení pro stupně utajení „Důvěrné“, „Tajné“ nebo „Přísně
tajné“ osoba, která je bezpečnostně spolehlivá.
Za bezpečnostně spolehlivou osobu není dle ustanovení §23 odst. 1 citovaného
zákona považována navrhovaná osoba, u které bylo zjištěno bezpečnostní riziko,
za které se podle §23 odst. 2 písm. d) téhož zákona považuje chování a způsob života,
které mohou mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat.
85
Vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi určité konkrétní osobě
je proto přiznáním mimořádného oprávnění a záleží výlučně na správním orgánu,
aby na základě a v mezích zákonného zmocnění a v rámci správního uvážení posoudil,
zda toto zvláštní oprávnění navrhované osobě přizná, či nikoli. Předmětem správního uvážení
je pak posouzení neurčitého právního pojmu „chování a způsob života, které mohou mít vliv
na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat“. Je zřejmé, že v rámci
tohoto posouzení jsou zjištěné skutečnosti posuzovány individuálně, vždy v úzkém vztahu
k osobě posuzovaného, není možné vymezit určité druhy jednání, které by vždy a v každém
případě znemožňovaly vydání předmětného osvědčení. Z tohoto důvodu ustanovení
§23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností neuvádí ani přibližný výčet
skutečností, které by vždy měly mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost
skutečnosti utajovat. Správní orgán je povinen v každém jednotlivém případě podrobně
a srozumitelně popsat, jakým způsobem hodnotil skutečnosti, které vyšly v řízení najevo,
jaké z nich vyvodil závěry, k čemu v řízení přihlédl a co naopak považoval za nerelevantní.
Jeho správní uvážení musí být přezkoumatelné, tj. posuzovaná osoba musí mít možnost znát
důvody rozhodnutí.
V přezkoumávaném případě žalovaný nevydal stěžovateli osvědčení pro styk
s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „Přísně tajné“, neboť jej neshledal osobou
bezpečnostně spolehlivou. Bezpečnostní riziko žalovaný u stěžovatele shledal nejen
v jeho jednání spočívajícím v uvádění zavádějících a nepravdivých informací
o svém předchozím trestním stíhání z roku 1996 v bezpečnostním dotazníku i pohovoru,
ale i v samotném jednání stěžovatele, pro které byl ve zmiňovaném roce 1996 trestně stíhán.
Předně je třeba poukázat na to, že stěžovatel v žalobě nikterak nezpochybnil konkrétní
skutkové okolnosti popsané v odůvodnění vydaných rozhodnutí, ani skutečnost, že se dopustil
shora popsaného jednání (ponechání peněžní částky na svém bankovním účtu po dobu téměř
deseti měsíců, přestože mu nepatřila, dispozice s částí těchto prostředků).
Ve správním spisu je obsažena kopie obžaloby Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 1 ze dne 30. 12. 1997, sp. zn. 1 Zt 806/95, kopie usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 6 T 2/98, jakož i kopie usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 5 To 274/98, všechny tyto písemnosti byly stěžovateli
doručeny, tudíž znal jejich obsah. Z těchto podkladů nepochybně vyplynulo, že stěžovatel byl
pro uvedené jednání trestně stíhán, této skutečnosti si musel být vědom. V průběhu druhé
bezpečnostní prověrky měl stěžovatel k bodu 14 dle zcela jednoznačných instrukcí uvést
„vznesená a sdělená obvinění z trestných činů a pravomocná odsouzení (včetně zahlazených
a amnestovaných)“, což však neučinil a uvedl zde pouze trestní stíhání z roku 1967 týkající
se dopravní nehody. Dle Nejvyššího správního soudu byla tato skutečnost správními orgány
a následně městským soudem zcela správně hodnocena jako mající vliv na ovlivnitelnost,
důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat ve smyslu §23 odst. 2 písm. d) zákona
o ochraně utajovaných skutečností. Stěžovatel si měl a musel být vědom významu, který má
pro vydání osvědčení řádné, správné a úplné vyplnění dotazníku, na tuto skutečnost byl
správním orgánem opakovaně upozorňován. V instrukci k bodu 14 dotazníku je výslovně
uvedeno, že zde mají být vypsána nejen pravomocná odsouzení (a to včetně zahlazených
a amnestovaných), ale i veškerá vznesená a sdělená obvinění z trestných činů. Tento text není
rozporuplný a nepřipouští různé možnosti výkladu, v žádném případě z něho nelze dovodit,
že zde mají být uvedeny pouze skutečnosti, které nastaly pouze v určitém časovém úseku.
Pokud stěžovatel nesdělil údaje o trestním stíhání pro trestný čin zatajení věci
ani při následném pohovoru, kdy mu byla zdůrazněna závažnost těchto informací pro udělení
86
osvědčení, jsou pochybnosti o jeho důvěryhodnosti ve smyslu §23 odst. 2 písm. d) zákona
o ochraně utajovaných skutečností zcela namístě.
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i jednání stěžovatele
(který věděl, že mu částka zaslaná na jeho bankovní účet nepatří, a přesto ji odmítl vrátit
a finanční prostředky z účtu částečně odčerpal) bylo předmětem posouzení žalovaného. Nikoli
však z hlediska trestního, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale z hlediska hodnocení,
zda toto jednání rovněž nepředstavuje bezpečnostní riziko dle §23 odst. 2 písm. d) citovaného
ustanovení.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že není pravdou, že by důvodem pro nevydání
osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi byla skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti
trestně stíhán; stejně jako není pravdou, že by obsahem rozhodnutí žalovaného i městského
soudu bylo řešení otázky, zda stěžovatel spáchal trestný čin či nikoliv. Správní orgány
v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona pohlížely na stěžovatele jako na osobu
bezúhonnou, neboť jeho trestní stíhání bylo zastaveno s poukazem na amnestijní rozhodnutí
prezidenta republiky. To však neznamená, že jeho jednání, které bylo příčinou trestního
stíhání, nemohou správní orgány v řízení dle zákona o ochraně utajovaných skutečností
hodnotit jako rizikové ve smyslu §23 odst. 2 písm. d) uvedeného zákona. V souvislosti
s tím je nutno zdůraznit, že správní orgány v daném řízení hodnotily negativně zejména
skutečnost, že stěžovatel zmíněné trestní stíhání v dotazníku ani při následném pohovoru
nesdělil, přičemž si byl či měl být vědom závažnosti této informace.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal posouzení uvedené právní
otázky městským soudem zcela v souladu se zákonem a námitce dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. nepřisvědčil.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že správním orgánem zjištěná skutková
podstata nemá oporu ve správním spisu, když skutečnost související s trestním stíháním
stěžovatele z roku 1996, tj. zda oprávněně vydal či nevydal finanční prostředky,
které mu byly připsány na bankovní účet a s nimiž disponoval, je pouhou spekulací
a z toho důvodu nemusela být v bezpečnostním dotazníku uvedena.
K této námitce Nejvyšší správní soud z materiálů shromážděných v průběhu
bezpečnostní prověrky stěžovatele, které k trestnímu stíhání jeho osoby pro shora popsaný
skutek spáchaný v roce 1996 předaly orgány činné v trestním řízení, ověřil, že se stěžovatel
dopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu zatajení věci dle §254 odst. 1 trestního
zákona a k tomuto jednání se také doznal. Proto ani námitka stěžovatele, v níž poukazuje
na pouhou spekulaci ohledně výše popsaného jednání, není opodstatněná. Jak již Nejvyšší
správní soud konstatoval výše, správní orgány v průběhu předchozího řízení vzaly v úvahu
a posuzovaly uvedené jednání stěžovatele, avšak nikoli z hlediska trestního práva, tj. viny
či neviny, ale z toho hlediska, zda představuje bezpečnostní riziko
podle §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Ani tato námitka
proto nebyla shledána důvodnou.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelem, sám neshledal vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
87
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., když stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné
náklady s tímto řízením nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu
88