ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.15.2006
sp. zn. 6 As 15/2006 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
občanského sdružení S. z., zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem
v Táboře, Převrátilská 330, za účasti Ministerstva průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1,
Na Františku 32, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 19. 9. 2005, č. j. 10 Ca 199/2004 - 67,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, č. j. 10 Ca 199/2004 – 67, s e
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
ministra průmyslu a obchodu ze dne 30. 10. 2001, č. j. 49276/01/1000. Tímto správním
aktem bylo rozhodnuto o rozkladu tak, že v části, která se týká poskytnutí projektů pokusů
na zvířatech v letech 1998 – srpen 2001, se rozklad zamítá; v části ohledně poskytnutí
jmenného seznamu členů Resortní komise pro ochranu zvířat Ministerstva průmyslu
a obchodu se rozkladu vyhovuje.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“), nesouhlasil s právním názorem městského soudu ve věci poskytnutí
informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“). Vzhledem k tomu považuje
rozhodnutí městského soudu za nezákonné pro nesprávné posouzení právní otázky.
Názorové rozdíly mezi stěžovatelem na jedné straně a Ministerstvem průmyslu
a obchodu (dále jen „žalovaný“) a městským soudem na straně druhé se týkají především
výkladu ustanovení §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Dle tohoto ustanovení
„povinný subjekt informaci neposkytne, pokud byla předána osobou, jíž takovouto povinnost
zákon neukládá, pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí“. Zatímco žalovaný
a městský soud zde použitý pojem „zákon“ vyložili jako odkaz na zákon č. 106/1999 Sb.,
dle stěžovatelova názoru je tomu právě naopak, a zákonodárce chtěl takto odkázat na zákon
odlišný od zákona č. 106/1999 Sb. I pokud by stěžovatel dle svých vlastních slov připustil,
že výklad tohoto ustanovení provedený městským soudem je správný, měl se žalovaný
a městský soud argumentačně vypořádat s tím, že žalovaný měl přístup k požadovaným
informacím pouze na základě zvláštního zákona (v tomto případě je jím zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů), a mělo tak být aplikováno
ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Další stížní námitka se týká chybného
logického postupu soudu, který zcela nesprávně zaměnil ustanovení §2 odst. 1 a §2 odst. 2
zákona č. 106/1999 Sb.
Žalovaný ve svém stručném vyjádření k podané kasační stížnosti pouze uvedl,
že se s odůvodněním rozsudku městského soudu ztotožňuje, městský soud podle jeho názoru
správně vyložil a aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., a proto navrhl,
aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stěžovatel je dle článku 2 svých stanov nepolitickou, neziskovou, nenáboženskou,
ekologickou organizací pro ochranu zvířat a veškerého života na Zemi, sdružující osoby
sympatizující s jejími myšlenkami. Ve své žádosti ze dne 4. 9. 2001 žádal o poskytnutí
jmenného seznamu členů Resortní komise pro ochranu zvířat při Ministerstvu průmyslu
a obchodu a dále o poskytnutí projektů pokusů na zvířatech za roky 1998, 1999, 2000 a část
projektů do měsíce srpna roku 2001. Poskytnutí informací bylo přípisem žalovaného ze dne
20. 9. 2001, č. j. 42224/01/1300, odmítnuto, a proto podal stěžovatel dne 11. 10. 2001
rozklad, který odůvodnil za použití stejných argumentů, které uvedl posléze i v žalobě
a v kasační stížnosti. O rozkladu rozhodl dle §61 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů, dne 30. 10. 2001 vedoucí příslušného ústředního orgánu
státní správy, tedy ministr průmyslu a obchodu. Ten částečně vyhověl žádosti stěžovatele,
a to v části sdělení seznamu členů Resortní komise pro ochranu zvířat Ministerstva
průmyslu a obchodu, když jejich jména uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí; v části,
která se týká poskytnutí projektů pokusů na zvířatech, rozklad zamítl s odkazem
na tzv. podmíněně předané informace a ochranu obchodního tajemství [§11 odst. 2 písm. a)
a §9 zákona č. 106/1999 Sb.].
Stěžovatel napadl výše označené rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu,
v níž především namítal, že výrok tohoto rozhodnutí je zmatečný, a dále že vedoucí
ústředního orgánu státní správy se ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal s argumentací
použitou v rozkladu, na druhou stranu jako odvolací orgán zcela nesprávně rozhodoval
o skutečnostech, které nebyly předmětem rozhodování ve správním řízení v prvním stupni.
Závěrem poukázal na to, že žalovaný rozhodl chybně, pokud odmítl poskytnutí informací
podle §11 odst. 2 písm. a) a §9 zákona č. 106/1999 Sb.
Městský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. K námitkám uvedeným v žalobě
městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí v prvé řadě konstatoval, že formální nedostatek
výroku rozhodnutí žalovaného není s to způsobit neplatnost celého napadeného rozhodnutí.
Žalovaným použitá formulace přesně neodpovídá dikci zákona, ovšem výrok nečiní
rozhodnutí neurčitým, nejasným ani nesrozumitelným. Stěžejní žalobní námitku směřující
do nesprávného výkladu ustanovení §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. shledal
městský soud neopodstatněnou. Citované ustanovení je třeba podle jeho názoru vyložit tak,
že povinnost podávat informace dle zákona č. 106/1999 Sb. stíhá i třetí osobu, která by je byla
rovněž povinna podle tohoto zákona podat, a nejde tedy o povinnost předložit k návrhu třetí
osoby ve správním řízení podklady poskytující oporu žádosti dle jakéhokoliv jiného zákona.
Závěrečnou námitku ohledně neposkytnutí informací s odkazem na obchodní tajemství
městský soud sice shledal důvodnou, ovšem s tím, že úspěch stěžovatele v této námitce
nevede ke zrušení napadeného rozhodnutí [neboť správní orgány správně odmítly poskytnutí
informace s poukazem na ustanovení §11 odst. 2 písm. a) zákona 106/1999 Sb.], proto žalobu
zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel ji opírá o důvody
vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. poukazuje na nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.
Dle ustanovení §1, bodu 9, zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev
a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
je Ministerstvo průmyslu a obchodu jedním z ústředních orgánů státní správy.
V této souvislosti je třeba na něj nahlížet jako na státní orgán ve smyslu §2 odst. 1 zákona
č. 106/1999 Sb.
V souladu s tímto ustanovením je žalovaný povinným subjektem,
který má podle zákona č. 106/1999 Sb. povinnost poskytovat informace vztahující
se k jeho působnosti. Tato obecná povinnost poskytovat informace, odpovídající a vztahující
se přímo k právu svobodného přístupu k informacím třetích osob, je ovšem při splnění
určitých, zákonem stanovených, podmínek limitována. Takovéto omezení práva na informace
je mimo jiné zakotveno i v §11 citovaného právního předpisu, který je však možno správně
aplikovat na konkrétní skutkový stav jen za použití zvláštního zákona, na který zákon
č. 106/1999 Sb. výslovně odkazuje.
V daném případě žádal stěžovatel žalovaného o poskytnutí projektů pokusů
na zvířatech. S ohledem na tuto skutečnost bude výše uvedeným zvláštním zákonem zcela
nepochybně zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších
předpisů (vzhledem k následným novelizacím tohoto zákona je nutno upozornit,
že v tomto přezkumném řízení bylo rozhodující znění zákona ke dni vydání napadeného
rozhodnutí žalovaným, tj. ke dni 30. 10. 2001, pokud je tedy v tomto rozhodnutí odkazováno
na ustanovení zákona č. 246/1992 Sb., jsou uváděna ve znění platném k tomuto datu).
Nejvyšší správní soud považuje za nutné v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí shrnout,
co tento zákon rozumí pod pojmem „pokusy na zvířatech“, „projekt pokusů na zvířatech“
a jakým způsobem upravuje záznamní a informační povinnost subjektů, jejichž činnost
s pokusy na zvířatech souvisí.
Dle §15 zákona č. 246/1992 Sb. se za pokusy na zvířatech (dále jen "pokusy")
považují zákroky na živých zvířatech nebo manipulace s nimi za účelem: a) ověření vědecké
domněnky a získání nových poznatků, b) stanovení diagnózy, c) vývoje a ověřování
biologického produktu včetně zjištění jeho účinku a získání výrobku tohoto charakteru,
d) textace, e) použití zvířete v rámci pokusného zkoumání jeho reakcí, f) výuky.
Ustanovení §3 zákona č. 246/1992 Sb. rozlišuje mezi zařízeními, která se podílejí
na pokusech. Chovným zařízením je zařízení, v němž jsou chována zvířata pro pokusné účely
[§3 písm. n) ]; dodavatelským zařízením je zařízení, které dodává za úplatu zvířata určená
k pokusným účelům [§3 písm. o) ]; uživatelským zařízením je pak zařízení, v němž jsou
zvířata používána k pokusným účelům [§3 písm. p) ]. Uvedeným zařízením ukládá zákon
č. 246/1992 Sb. v souvislosti s prováděním pokusů různé povinnosti. Dle §18 odst. 1
citovaného zákona jsou chovná a dodavatelská zařízení povinna vést a uchovávat po dobu tří
let záznamy: a) o počtu a druhu prodaných zvířat a datu jejich prodeje s uvedením jména,
příjmení a adresy příjemce; b) o počtu a druhu uhynulých zvířat.
Uživatelská zařízení jsou dle §18 odst. 2 citovaného zákona mimo jiné povinna vést
záznamy o všech používaných pokusných zvířatech, zejména o počtu a druhu pokusných
zvířat, jejich původu a datu přijetí. Tyto záznamy musí být uchovány nejméně po dobu tří let.
Uživatelská zařízení zřizují dále v souladu s §18 odst. 3 zákona odborné komise,
které: a) kontrolují plnění povinností stanovených v odstavci 2, b) vyjadřují
se k navrhovaným projektům základního výzkumu, vyhledávacího výzkumu, testacím
a bezpečnostním zárukám a předkládají je příslušnému státnímu orgánu (§23),...., e) podávají
souhrnné zprávy o činnosti podle písmen a) až d) příslušnému státnímu orgánu (§23).
Ustanovení §18 odst. 3 písm. b) uvedeného zákona tedy stanoví postup při schvalování
projektu pokusů, a to tak, že nejprve odborná komise podá vyjádření k navrhovaným
projektům základního výzkumu, vyhledávacího výzkumu, testacím a bezpečnostním zárukám
a poté je předloží příslušnému státnímu orgánu. Tím je dle ustanovení §19 odst. 1 písm. d)
zákona č. 246/1992 Sb. též ústřední orgán státní správy, pokud do okruhu jeho působnosti
spadá předmět činnosti právnických a fyzických osob, které provádějí pokusy na zvířatech.
Kromě dalších je tímto ústředním orgánem státní správy i žalovaný, který z tohoto titulu
dle §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 246/1992 Sb. vydává na základě vyjádření odborné komise
povolení k použití pokusných zvířat pro výše zmíněné projekty; dle písm. b) vede evidenci
o počtu a druhu zvířat použitých pro pokusné účely a dle písm. c) v pravidelných časových
intervalech uveřejňuje ve stanoveném rozsahu statistické údaje o použití pokusných zvířat.
Jak je ze shora uvedeného patrno, ústřední orgány státní správy získávají informace
o projektech pokusů na zvířatech v rámci správního řízení a mají též povinnost
některé z těchto informací zveřejňovat. Fyzické a právnické osoby, které chtějí získat
povolení k provádění takových pokusů, jsou povinny v tomto řízení odborným komisím
uživatelských zařízení předložit své projekty. Na jejich základě pak příslušné státní orgány
vydávají povolení k použití pokusných zvířat pro účely vymezené v projektech.
Je tedy nepochybné, že informace o projektech pokusů na zvířatech žalovaný získal od třetí
osoby při plnění svých zákonem stanovených povinností, část z těchto informací, konkrétně
informace o použití pokusných zvířat, byl povinen v pravidelných časových intervalech
zveřejňovat.
V ustanovení §29 zákon č. 246/1992 Sb. pak obsahuje zmocnění, aby vyhláškou byly
upraveny mimo jiné bližší podmínky chovu a využití pokusných zvířat, jejich označování
a způsob vedení jejich evidence. Touto vyhláškou je vyhláška č. 311/1997 Sb., účinná
od 1. 1. 1998 do 1. 5. 2004 (poté nahrazena vyhl. č. 207/2004 Sb.). V §12 této vyhlášky
jsou podrobně definovány náležitosti projektu pokusu na zvířatech. Dle tohoto ustanovení
projekt obsahuje: identifikaci uživatelského zařízení, číslo rozhodnutí o udělení akreditace,
jméno osoby odpovědné za pokus (dále jen "vedoucí pokusu"), jméno osoby odpovědné
za péči o zvířata v uživatelském zařízení, název úkolu studie (dále jen "studie"), případně
označení grantu, charakteristiku cílů studie s uvedením konkrétního očekávaného přínosu,
stručný popis pokusu ve vztahu k využití zvířat, metodické postupy práce se zvířaty, prohlášení
navrhovatele o průkazu nezbytnosti pokusu nebo uvedení právního předpisu, který provedení
pokusu ukládá, včetně zdůvodnění, proč nelze pokus na zvířeti nahradit alternativními
metodami, zdůvodnění volby druhu, plemene, kmene a kategorie plánovaných zvířat,
s uvedením parametrů jejich kvality, původ pokusných zvířat, zdůvodnění počtů plánovaných
zvířat, způsob značení zvířat v pokusu, způsob znecitlivění, případně podání bolest utišujících
prostředků a opatření ke snížení bolesti, je-li s ním v pokusu uvažováno, umístění zvířat
během pokusu nebo u volně žijících zvířat místo pokusu, časový plán jednotlivých fází pokusu
na zvířatech, včetně doby jeho ukončení, úroveň operačního vybavení a způsob pooperační
péče v případě operačních zákroků na zvířatech, pokud jsou součástí pokusu, způsob naložení
se zvířaty po ukončení pokusu, způsob kontroly dodržování předpisů k ochraně zvířat, uvedení
zdravotního rizika pro další zvířata a pro zaměstnance, veterinární podmínky pokusu, jsou-li
požadovány zvláštními předpisy, zdůvodnění opakování zákroku na zvířatech, údaj o úrovni
podmínek správné laboratorní praxe, je-li to požadováno zvláštním předpisem. Ustanovení
§12 vyhlášky v odstavci 6 připouští, že projekty mohou obsahovat též údaje související
s ochranou státního, hospodářského nebo obchodního tajemství, objevů nebo autorských práv,
které řeší zvláštní zákony, a stanoví, že toto nemůže být překážkou výkonu dozoru
nad ochranou zvířat. Ustanovení §18 vyhlášky č. 311/1997 Sb. odborné komisi ukládá,
aby v souhrnných zprávách o své činnosti uváděla: počet projednaných a z toho doporučených
projektů pokusů s označením účelů uvedených v §15 odst. 1 zákona, počet projektů pokusů
podle §12 odst. 4, vyplněné statistické tabulky z přílohy č. 3, a dále aby odevzdala
příslušnému státnímu orgánu souhrnnou zprávu za kalendářní rok nejpozději do 15. ledna
roku následujícího.
Toto shrnutí úpravy zákona č. 246/1992 Sb. a vyhlášky č. 311/1997 Sb. Nejvyšší
správní soud považoval za nutné za účelem objasnění charakteru a obsahu stěžovatelem
požadovaných informací a zákonem upravené povinnosti zveřejňování některých informací
souvisejících s projekty pokusů na zvířatech.
Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasil s tím, jakým způsobem interpretoval
městský soud §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. ve vztahu k jeho žádosti ze dne
4. 9. 2001 o poskytnutí projektů pokusů na zvířatech za roky 1998, 1999, 2000 a za část roku
2001. K této námitce uvádí Nejvyšší správní soud následující:
Zákon č. 106/1999 Sb. v §11 odst. 2 písm. a) výslovně stanoví, že povinný subjekt
informaci neposkytne, pokud byla předána osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá,
pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí. V prvé řadě je nutno přisvědčit názoru
stěžovatele, že s ohledem na zakotvení práva na informace jako jednoho z politických práv
v článku 17 Listiny základních práv a svobod je nutno při nejasném výkladu zákona
tohoto práva šetřit a zákon interpretovat v souladu s Listinou základních práv a svobod.
Mezi stěžovatelem a městským soudem je rozpor ve výkladu té části ustanovení §11 odst. 2
písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., kde zákon hovoří o „povinnosti uložené zákonem“.
Zatímco stěžovatel interpretuje tento odkaz jako povinnost předat informace povinnému
subjektu dle zvláštního zákona (v kontextu celého ustanovení tak, že povinný subjekt
informaci neposkytne, pokud byla předána osobou, která nemá povinnost předat informace
povinnému subjektu dle zvláštního zákona, nedá-li tato osoba s poskytnutím informace
souhlas), městský soud je toho názoru, že zákonodárce měl na mysli povinnost poskytovat
informace dle zákona č. 106/1999 Sb. (a tedy že povinný subjekt informaci neposkytne,
pokud byla předána osobou, která nemá povinnost poskytovat informace dle zákona
č. 106/1999 Sb., nedá-li s poskytnutím informace souhlas). Nejvyšší správní soud
se v tomto případě přiklonil k právnímu názoru stěžovatele. Výklad zvolený městským
soudem totiž předpokládá, že k poskytnutí informace je třeba vždy vyžádat souhlas třetí
osoby, která není povinným subjektem dle zákona č. 106/1999 Sb. Pokud by tento souhlas
nebyl získán, povinný subjekt by mohl poskytnout jen ty informace, které by měl k dispozici
od jiného povinného subjektu nebo takové, které vznikly jeho vlastní činností. Za použití
takového výkladu by však byl částečně setřen rozdíl mezi ustanovením §11 odst. 2 písm. a)
a §11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., tedy rozdíl mezi poskytováním informací předaných
třetí osobou dobrovolně a informací, jež povinný subjekt získal při plnění svých úkolů v rámci
správního řízení, kdy jsou třetí osoby povinny informace předat. V závěru odst. 3
předmětného zákonného ustanovení je navíc výslovně samostatně stanoveno, v jakém rozsahu
lze dané informace poskytnout, a není tedy třeba, aby byla tato skutečnost dovozována
výkladem jiného zákonného ustanovení.
Logickým se tak jeví být takový výklad, který chápe „povinnost uloženou zákonem“
dle §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. jako povinnost předat informace povinnému
subjektu dle zvláštního zákona. Pokud je v tomto světle aplikováno zmíněné ustanovení
na poskytování informací, které byly povinnému subjektu předány třetí osobou dobrovolně,
je zcela odpovídající a racionální i požadavek na získání souhlasu k dalšímu poskytování
takových informací. Ustanovení §11 odst. 2 písm. a) a §11 odst. 3 si pak již navzájem
nebudou konkurovat, ale naopak se doplňovat. Mimo to takový výklad mnohem lépe
odpovídá i článku 17 Listiny základních práv a svobod tak, aby bylo co nejširším způsobem
zajištěno právo svobodného přístupu k informacím. V této části lze uzavřít, že městský soud
nesprávně interpretoval ustanovení §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., námitka
vznesená stěžovatelem dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy byla důvodná.
Sama skutečnost, že žalovaný neměl právo odepřít poskytnutí informací o projektech
pokusů na zvířatech dle §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., však neznamená,
že všechny informace předané třetími osobami subjektům povinným poskytovat informace
dle zákona č. 106/1999 Sb. jsou veřejné. V prvé řadě je nutno konstatovat, že posouzení věci
je negativně ovlivněno od počátku řízení nedostatečným vymezením obsahu žádosti
stěžovatele. Jak je uvedeno výše, zákon č. 246/1992 Sb. ve spojení s vyhláškou č. 311/1997 Sb. definoval, jaké informace obsahuje projekt pokusů na zvířatech. Z výše citované úpravy
§12 vyhlášky č. 311/1997 Sb. je zřejmé, že obsahuje několik skupin informací.
Z těchto informací byl žalovaný povinen dle §23 odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb. vést evidenci o počtu a druhu zvířat použitých pro pokusné účely, dle písm. c)
téhož ustanovení v pravidelných časových intervalech uveřejňovat statistické údaje o použití
pokusných zvířat. Nejvyšší správní soud ověřil, že tyto informace žalovaný zveřejňuje
a v minulosti zveřejňoval na svých internetových stránkách (www.mze.cz), kde lze nalézt
informace o přehledu druhů zvířat a jejich spotřeby k pokusným účelům, vývoj spotřeby
pokusných zvířat od roku 1994 (rozčleněno dle druhů zvířat), počty zvířat použitých v České
republice v pokusech pro vybrané účely (roztříděno dle druhů pokusů), včetně grafického
zpracování těchto informací. Z uvedeného vyplývá, že část stěžovatelem požadovaných
informací měla charakter zveřejněné informace ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.
a žalovaný měl možnost na ni odkázat dle §6 odst. 1 téhož zákona. Pouze pokud
by stěžovatel trval na přímém poskytnutí této skupiny informací týkající se projektů pokusů
na zvířatech, byl by stěžovatel povinen dle §6 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb.
mu je poskytnout. V případě okruhu informací o druzích a počtech zvířat použitých
k pokusným účelům však není pochybnost o tom, že na jejich poskytnutí měl stěžovatel
právo. Zamítavým rozhodnutím v této části jeho žádosti mohl být skutečně zkrácen
na svých právech.
Dle §12 vyhlášky č. 311/1997 Sb. však projekt pokusu na zvířatech obsahuje i další
informace, jejichž možnost zveřejnění není jednoznačná. Jak připouští odstavec 6
tohoto ustanovení, projekty mohou obsahovat též údaje související s ochranou státního,
hospodářského nebo obchodního tajemství, objevů nebo autorských práv, které řeší zvláštní
zákony. Ohledně odůvodnění neposkytnutí informací na základě odkazu žalovaného
na obchodní tajemství však sám městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval,
že v tomto směru byla žalobní námitka stěžovatele důvodná, neboť žalovaný se s naplněním
podmínek zákonem spojovaných s pojmem obchodního tajemství vyrovnal zcela
nedostatečně.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že městský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se výkladu §11 odst. 2 písm. a)
zákona č. 106/1999 Sb., kasační stížnost stěžovatele byla proto shledána jako důvodná.
Rozsudek městského soudu byl proto dle §110 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušen a vrácen
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud je v dalším řízení povinen v souladu s vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, jímž je dle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. vázán, posoudit
znovu žádost stěžovatele na poskytnutí informací o projektech pokusů na zvířatech
v jejím plném rozsahu, přičemž je nutno rozlišit různé skupiny informací obsažených
v projektech, zvážit u každé ze skupin možnost jejího poskytnutí dle vzájemného vztahu
zákonů č. 106/1999 Sb. a č. 246/1992 Sb., případné odepření poskytnutí informací řádně
odůvodnit. V novém rozhodnutí městský soud dle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne též o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu