ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.19.2006
sp. zn. 6 As 19/2006 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Marie Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce:
C. L., a. s., proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 11. 2005, č. j. 9 Ca 7/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení ne př i zná vá.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá včas podanou kasační stížností rozsudek
Městského soudu v Praze blíže označený v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3358/1000/2002/2003/Kh/Št.
Tímto rozhodnutím bylo k odvolání stěžovatele změněno rozhodnutí ředitele inspektorátu
České obchodní inspekce Praha č. j. 004 - 10 - 03 ze dne 17. 3. 20003 tak, že pokuta ve výši
30 000 Kč, uložená stěžovateli pro naplnění jednání podle §9 odst. 1 písm. d) zákona
č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, kterého se stěžovatel dopustil tím, že porušil
podmínky stanovené zvláštním právním předpisem (§4 odst. 2 písm. a/, c/, d/ a e/] zákona
č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (účinného
k 30. 10. 2003, dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), byla snížena na 3000 Kč.
Proti rozhodnutí žalované stěžovatel podal žalobu k Městskému soudu v Praze,
v níž navrhuje jeho zrušení pro nezákonnost, eventuálně nicotnost, jelikož se domnívá,
že správní orgán na leasingovou smlouvu č. X, uzavřenou dne 15. 3. 2002 s panem M. R.,
nesprávně aplikoval ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, který dle názoru stěžovatele
na vztahy finančního leasingu nedopadá. Stěžovatel zastává stanovisko, že neaplikovatelnost
uvedeného zákona na finanční leasing vyplývá již ze samotné definice spotřebitelského úvěru
v §2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru. Pojmovým znakem spotřebitelského úvěru je
dle stěžovatelova názoru pouze poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba.
Ani jedna z těchto dvou alternativ u finančního leasingu však nenastává, jelikož spotřebiteli
nejsou poskytovány peněžní prostředky, a to ani přímo ani jinou formou. Stěžovatel v žalobě
zdůrazňuje, že zákon o spotřebitelském úvěru se na specifický produkt nazvaný a obecně
uznávaný jako produkt sui generis „finanční leasing“, který nemá nic společného ani s úvěrem
ani se smlouvou o koupi věci najaté, nevztahuje.
Městský soud v Praze kasační stížností napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu
zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl následující. Na základě podnětu pana R. byla
u stěžovatele provedena pracovníky žalované kontrola, při níž bylo zjištěno, že výše uvedená
smlouva o finančním leasingu neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, čímž stěžovatel
porušil §4 odst, 2 písm. a), c), d) a e) zákona o spotřebitelském úvěru. Hlavní žalobní
námitka spočívající v tom, že se na finanční leasing nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru
byla soudem shledána jako neopodstatněná. Pokud jde o právní výklad pojmu „finanční
leasing“, soud poukázal zejména na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, z něhož vyvodil následující. Právní podstata
leasingu nemá v České republice speciálního zakotvení v konkrétním ustanovení právního
řádu. U finančního leasingu, o nějž v souzené věci jde, se jedná o specifický soukromoprávní
institut a leasingová smlouva je uzavírána v mezích smluvní svobody a v podobě smlouvy
nepojmenované dle §51 a §491 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Leasingová
smlouva má tedy povahu smlouvy inominátní, jejímž cílem je konečný převod vlastnictví
k předmětu leasingu na leasingového nájemce. Z definice spotřebitelského úvěru obsažené
v §2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru městský soud vyvodil, že spotřebitelským
úvěrem je vedle odložené platby též jakékoliv poskytnutí peněžních prostředků, ze které je
spotřebitel povinen platit. Je tedy zřejmé, že se musí jednat o poskytnutí peněžních prostředků
ve prospěch spotřebitele, neboť právě on je povinen za poskytnutí těchto prostředků platit ;
zákon však již nestanoví, že peněžní prostředky musí být poskytnuty přímo spotřebiteli
(do jeho rukou). Proto lze pod zákonnou definici spotřebitelského úvěru podřadit i poskytnutí
peněžních prostředků ve prospěch spotřebitele formou jejich zaplacení třetím osobám a právě
tak tomu je u finančního leasingu, kdy leasingová společnost při koupi předmětu leasingu
předem určeného leasingovým nájemcem – spotřebitelem – za něj poskytne dodavateli
předmětu leasingu peněžní prostředky, které poté leasingový nájemce splácí leasingové
společnosti. Městský soud v Praze uzavírá, že vzhledem k tomu, že prostřednictvím
předmětné leasingové smlouvy byl stěžovatelem poskytnut spotřebitelský úvěr, bylo
jeho povinností zajistit, aby leasingová smlouva obsahovala náležitosti uvedené v §4 zákona
o spotřebitelském úvěru. Soud žalobu neshledal důvodnou, a proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s.
zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatel podal v zákonné lhůtě
kasační stížnost, jejíž důvod spatřuje v nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soud
dle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázky související s aplikací zákona
o spotřebitelském úvěru, přičemž ustanovení, jež jsou relevantní pro smlouvy, jimiž
se sjednává spotřebitelský úvěr, nesprávně vztáhl i na finanční leasing. Stěžovatel v kasační
stížnosti setrvává na námitkách uplatněných již v žalobě a tvrdí, že finanční leasing nelze
podřadit pod ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, jelikož dle §2 odst. 1 písm. a)
tohoto zákona, je pojmovým znakem spotřebitelského úvěru buď poskytnutí peněžních
prostředků nebo odložená platba a u finančního leasingu není ani jeden z těchto pojmových
znaků naplněn. „Pokus“ Městského soudu v Praze o argumentaci inominátním charakterem
leasingové smlouvy stěžovatel označuje za nepřesný a ve vztahu k meritu posuzované věci
za nesprávný. V případě finančního leasingu nedochází k nájmu předmětu, jelikož služba
nájmu zahrnuje povinnosti pronajímatele, které stěžovatel v případě finančního leasingu
klientovi neposkytuje, naopak klienta smlouvou zavazuje k tomu, aby tyto povinnosti
ve vztahu k předmětu leasingu zabezpečoval sám. Za zcela absurdní označil stěžovatel
argument Městského soudu spočívající v ozřejmění úmyslu zákonodárce podřadit finanční
leasing právní úpravě obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. K tomuto názoru soudu
stěžovatel namítá, že pokud by zákonodárce měl toto v úmyslu, nic mu nebránilo finanční
leasing do §2 odst. 1 písm. a) citovaného zákona jednoznačně uvést. Stěžovatel odkázal
na stenoprotokol z pléna Poslanecké sněmovny v červenci roku 2001, kdy nebyl odsouhlasen
pozměňovací návrh ve věci podřazení finančního leasingu zákonu o spotřebitelském úvěru.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatel konstatuje, že extenzivní výklad zákona je ze strany
správního orgánu nepřijatelný a navrhuje zrušení napadeného rozsudku Městského soudu
v Praze.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že výhrady stěžovatele
proti rozsudku Městského soudu považuje za neopodstatněné a jeho námitky za nepřípadné.
Zejména nesouhlasí s argumentací, jíž se stěžovatel snažil zpochybnit závěry soudu vyvozené
z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2002. Dále dodává, že právě
uvedení termínu „koupě najaté věci“ v demonstrativním výčtu uvedeném v §2 písm. a)
zákona o spotřebitelském úvěru potvrzuje závěr, že finanční leasing má být pod režim
tohoto zákona podřazen. Žalovaná dále poukazuje na užívání pojmu finančního leasingu
v oblasti daňových předpisů, kde se k charakteristice tohoto pojmu uplatňuje již několik let
právě termín „koupě najaté věci“, a konkrétně odkazuje na zákon č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, který nazývá finanční leasing smlouvou o finančním pronájmu s následnou koupí
najaté věci. Závěr Městského soudu v Praze spočívající v úmyslu zákonodárce podřadit
finanční leasing zákonu o spotřebitelském úvěru, žalovaná plně sdílí. Stěžovatelovu
argumentaci stenoprotokolem z pléna Poslanecké sněmovny žalovaná označila pro posouzení
věci za nevýznamnou. Závěrem navrhuje zamítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti.
Kasační stížnost byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
a je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná, neboť je zřejmé, že stěžovatel
uplatňuje kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že tato kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud zejména následující
pro posouzení věci podstatné skutečnosti:
Dne 15. 3. 2002 byla mezi stěžovatelem jako kupujícím a společností A. C., s. r. o., se
sídlem P. 7, O. 10, jako prodávajícím, uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl
automobil zn. Citroen Xsara Picasso 2.0 HDI Exklusive. Téhož dne byla mezi žalobcem
jako pronajímatelem a panem M. R. jako nájemcem, uzavřena smlouva o finančním leasingu
č. X, jejímž předmětem byl totožný automobil jako v případě výše uvedené kupní smlouvy.
Nedílnou součástí leasingové smlouvy byly Všeobecné podmínky pronajímatele pro finanční
leasing (dále jen „Všeobecné podmínky“), dle nichž leasingová smlouva uzavíraná
mezi nájemcem a pronajímatelem a kupní smlouva uzavíraná mezi prodávajícím
a pronajímatelem jako kupujícím, jsou zahrnuty do jedné listiny, přičemž účel kupní smlouvy
a účel leasingové smlouvy jsou takové povahy, že činí tyto smlouvy na sobě závislými.
Leasingová smlouva byla dle Všeobecných podmínek uzavřena jako smlouva nepojmenovaná
(inominátní) v souladu s §262 a §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.
Doba trvání leasingu byla ve smlouvě sjednána na dobu 36 měsíců, celkem bylo dohodnuto
36 leasingových splátek a celková suma úhrady dle smlouvy měla činit 840 567,41 Kč.
Zůstatková hodnota předmětu leasingu dle smlouvy činí 1000 Kč. Uzavřením leasingové
smlouvy postoupil pronajímatel na nájemce svá práva k užívání vozidla po sjednanou dobu
a zavázal se prodat nájemci předmět leasingu po uplynutí doby leasingu a po úplném splnění
závazků ze strany nájemce s tím, že nájemce je povinen předmět leasingu odkoupit.
Dle Všeobecných podmínek uplynutím smluvní doby leasingové smlouvy, úplným splněním
všech závazků a zaplacením zůstatkové ceny vozidla na účet pronajímatele přechází
vlastnictví předmětu leasingu na nájemce (bod 2 písm. b/ Všeobecných podmínek). Dle bodu
3 písm. g) Všeobecných podmínek je podkladem pro včasné placení splátek k úhradě
a ostatních plateb leasingová smlouva a splátkový kalendář, v němž je uvedena i roční
úroková sazba nákladů a částka celkové sumy úhrady, kterou je nájemce povinen
pronajímateli celkem zaplatit. Splátkový kalendář je daňovým dokladem a stává se součástí
leasingové smlouvy po jeho doručení nájemci. Splátkový kalendář k předmětné leasingové
smlouvě č. X byl vyhotoven dne 26. 3. 2002.
V průběhu kontroly provedené pracovníky žalované u stěžovatele bylo zjištěno,
že předmětná leasingová smlouva č. X neobsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti
– stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr, stanovení maximální výše
úvěru a jednotlivých leasingových splátek, stanovení výše jednotlivých plateb havarijního
pojištění, stanovení platby pojištění odpovědnosti z provozu vozidla z hlediska časového
rozvržení a závazek věřitele (stěžovatel) informovat spotřebitele v průběhu plnění smlouvy
o všech změnách roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr. Na základě výsledku
kontroly byla stěžovateli za porušení podmínek stanovených zákonem o spotřebitelském
úvěru uložena pokuta. Stěžovatel proti tomuto správnímu rozhodnutí podal odvolání,
o němž rozhodl Ústřední ředitel České obchodní inspekce dne 30. 10. 2003 a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně změnil tak, že stěžovateli za výše uvedené porušení zákonem
stanovených povinností uložil pokutu ve výši 3000 Kč. Městský soud v Praze stěžovatelovu
žalobu proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně zamítl.
Ke stěžovatelově námitce uplatněné v kasační stížnosti je pro posouzení věci
rozhodující, zda lze podřadit finanční leasing pod definici spotřebitelského úvěru obsaženou
v §2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského
úvěru. Dle tohoto ustanovení se „pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelským úvěrem
poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky
nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit.“
Nejvyšší správní soud při svých úvahách vyšel mimo jiné i z ekonomického významu
leasingu, jehož podstata spočívá v tom, že jedna strana s podnikatelským záměrem a za úplatu
poskytne straně druhé (tzv. leasingovému nájemci), jím vybraný předmět do užívání. Leasing
je tedy charakterizován především vazbou na financovaný předmět. Podstatou finančního
leasingu, o který se v nyní projednávané věci jedná, je, že financovaný předmět je po celou
dobu trvání leasingu majetkem financující (leasingové) společnosti a teprve na konci leasingu
přechází vlastnictví na dosavadního leasingového nájemce. Charakteristickým rysem a cílem,
kvůli kterému spotřebitel (leasingový nájemce) do tohoto právního vztahu vstupuje,
je následné nabytí vlastnického práva k předmětu leasingu. Z tohoto důvodu proto leasingová
smlouva zakládá povinnost leasingového pronajímatele uzavřít po skončení doby leasingu
kupní smlouvu, čímž dochází k převodu vlastnického práva k předmětu leasingu
na dosavadního leasingového nájemce. Smlouva o finančním leasingu tak v sobě zřetelně
zahrnuje jak prvky smlouvy nájemní tak prvky smlouvy o koupi věci najaté. Lze tedy
konstatovat, že na rozdíl od tradičního způsobu úvěrování, při leasingu dochází k finančnímu
pronájmu s následnou koupí najaté věci.
Výše uvedené vymezení finančního leasingu jako finančního pronájmu s následnou
koupí najaté věci je nutno spatřovat v kontextu celého zákona o spotřebitelském úvěru.
Citované ustanovení §2 písm. a) pod spotřebitelský úvěr zahrnuje nejen poskytnutí peněžních
prostředků, nýbrž také odloženou platbu, například ve formě „koupě najaté věci“, za které je
spotřebitel povinen platit. Ze zákonné definice spotřebitelského úvěru je tedy zřejmé,
že se musí jednat o poskytnutí peněžních prostředků ve prospěch spotřebitele, neboť právě
on je povinen za poskytnutí těchto prostředků platit. Proto lze pod tuto definici
spotřebitelského úvěru podřadit i poskytnutí peněžních prostředků ve prospěch spotřebitele
formou jejich zaplacení třetí osobě. Konkrétně u finančního leasingu tento trojstranný vztah
probíhá tak, že leasingová společnost při koupi předmětu leasingu (předem určeného
leasingovým nájemcem), poskytne za leasingového nájemce dodavateli předmětu leasingu
požadované peněžní prostředky, které poté leasingový nájemce splácí leasingové společnosti.
Při popsané transakci dochází nepochybně k poskytnutí peněžních prostředků ve prospěch
spotřebitele (zde leasingového nájemce), jelikož tento má právo věc užívat ještě předtím,
než splatí leasingové společnosti celou sjednanou cenu, přičemž pořizovací cena předmětu
leasingu byla již leasingovou společností dodavateli předmětu leasingu uhrazena.
V tomto smyslu se i u finančního leasingu jedná bezpochyby o jistou formu odkladu platby
ve prospěch leasingového nájemce (spotřebitele), jelikož tento je především zbaven
nárazového finančního zatížení, čímž je rovněž naplněn jeden z charakteristických rysů
spotřebitelského úvěru, jak jej definuje §2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru.
Demonstrativní výčet toho, co se ve smyslu §2 písm. a) citovaného zákona rozumí
poskytnutím peněžních prostředků či odloženou platbou, umožňuje realizovat spotřebitelský
úvěr i ve formě jiných smluvních typů. Jelikož platný právní řád České republiky přímo
pojem „leasing“ neobsahuje, je smlouva o finančním leasingu v praxi nejčastěji uzavírána
dle příslušných ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku jako smlouva inominátní,
jejímž účelem je konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu na dosavadního
leasingového nájemce. Smluvní typ, v tomto případě tedy smlouva inominátní, nemá
a ani nemůže mít vliv na právně teoretickou otázku podřaditelnosti dané smlouvy
dle jejího obsahu pod legislativní zkratku spotřebitelského úvěru použitou §2 písm. a) zákona
o spotřebitelském úvěru. Jinými slovy, smluvní typ (název), jakožto označení určité skupiny
charakteristických závazků majících v tomto případě společné to, že je zákon jmenovitě
neupravuje, není pro otázku podřaditelnosti nikterak rozhodující. Stěžejním je právě naopak,
a zejména v případě smluv uzavíraných dle příslušných ustanovení o smlouvách
inominátních, jejich obsah. Na základě výše provedeného právně teoretického rozboru pojmu
finančního leasingu je zřejmé, že obsah smlouvy o finančním leasingu, jež strany mezi sebou
v nyní projednávaném případě uzavřely dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku
o smlouvě inominátní (§269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), naplňuje
základní charakteristické rysy spotřebitelského úvěru dle §2 písm. a) citovaného zákona.
K argumentaci prostřednictvím směrnice Rady Evropských společenství
č. 87/102/EHS zdejší soud konstatuje, že zákon o spotřebitelském úvěru byl přijat
jako důsledek transpozice této směrnice do vnitrostátního právního řádu České republiky,
o čemž svědčí i výslovný odkaz na jmenovanou směrnici, provedený v poznámce pod čarou,
a také obsah §1 odst. 1, podle něhož „tento zákon stanoví některé podmínky smlouvy,
ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v souladu s právem Evropských společenství.“
V čl. 2 odst. 1 písm. b) citované směrnice se tato nevztahuje na „nájemní smlouvy s výjimkou
těch, které stanoví, že vlastnické právo v konečném důsledku připadne nájemci.“ Je tedy
zřejmé, že směrnice dopadá i na případ finančního leasingu, který je koncipován tak,
jak z výše provedeného rozboru tohoto pojmu plyne, že uplynutím sjednané doby leasingu
a splacením sjednané částky, vzniká leasingovému nájemci právo na převod leasingového
předmětu do jeho vlastnictví anebo toto právo na dosavadního leasingového nájemce
splněním výše uvedených podmínek přechází automaticky. Navíc dle čl. 15 citované směrnice
výslovně platí, že tato směrnice nebrání členským státům, aby zachovaly nebo přijaly
přísnější ustanovení na ochranu spotřebitele.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného a v souladu s vlastní konstantní
judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2007,
sp. zn. 2 As 85/2006, dostupný na www.nssoud.cz), s přihlédnutím k úpravě finančního
leasingu obsažené zejména v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, dospěl k závěru,
že je nutno pod legislativní zkratku „spotřebitelský úvěr“, blíže charakterizovanou
demonstrativním výčtem v §2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, zahrnout i finanční
leasing. V důsledku této skutečnosti se tak na každého poskytovatele finančního leasingu
vztahují povinnosti uvedené v §4 citovaného zákona. Jelikož však předmětná smlouva
o finančním leasingu, uzavřená mezi stěžovatelem a panem M. R. náležitosti stanovené v §4
zmiňovaného zákona neobsahovala, což bylo zjištěno při kontrole zaměstnanci žalované
u stěžovatele, byla stěžovateli uložena pokuta žalovaným zcela po právu.
S ohledem na výše uvedené, Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán
neporušil povinnosti mu stanovené správním řádem a dále, že neshledal napadený rozsudek
Městského soudu v Praze nezákonným (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ), a proto kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.) a žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu spisu nevyplývá,
že by mu náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly. Proto Nejvyšší správní soud
rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu