ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.25.2006
sp. zn. 6 As 25/2006 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: G., s. r. o., zastoupen Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem, se sídlem Na Pankráci
11/449, Praha 4, proti žalovanému: Státní ústav pro kontrolu léčiv, se sídlem Šrobárova 48,
Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 2. 2006, č. j. 6 Ca 57/2004 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři znává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností shora blíže označený rozsudek
Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se dožadoval snížení
pokuty udělené žalovaným správním orgánem (Státní ústav pro kontrolu léčiv); pokuta byla
žalovaným žalobci udělena za porušení §2 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a §2a zákona
č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o regulaci reklamy“) rozhodnutím ze dne 17. 2. 2004, č. j. 10258/2003,
ve výši 250 000 Kč.
Z hlediska skutkového šlo o to, že žalobce jako zadavatel reklamy v reklamě na léčivý
přípravek E. (vakcína proti klíšťové encefalitidě) v reklamním materiálu - letáku určeném
odborné veřejnosti, který šířil v období září a října 2003 (a předal jej dvěma stům praktickým
lékařům pro děti a dorost) uvedl mj. údaj: „E. je jediná vakcína proti klíšťové encefalitidě,
která svým složením splňuje požadavky kladené E.na humánní léčiva“. (E. je Evropská
agentura pro hodnocení léčivých přípravků - pozn. Nejvyššího správního soudu), dále leták
obsahoval vedle tohoto údaje i údaje o riziku přenosu prionových infekcí a s tím spojeným
rizikem onemocněním Creutzfeld - Jakobovou nemocí a další informace o nebezpečnosti
užívání léčivých přípravků, vakcín, obsahujících lidský albumin.
Žalobce po provedeném správním řízení shledal žalovaného vinným správními delikty
podle shora uvedených ustanovení zákona o regulaci reklamy, přičemž mělo jít o porušení
zákazu reklamy klamavé, rozporu reklamy s dobrými mravy a porušení ustanovení
o přípustnosti srovnávací reklamy. (Vedle žalobce byl jediným držitelem rozhodnutí
o registraci léčivého přípravku, vakcíny proti klíšťové encefalitidě společnost B . C. spol. s r.
o. - vakcíny F. - I. I., která podle názoru žalovaného splňovala stejně jako vakcína E.
požadavky EMEA kladené na humánní léčiva, obě vakcíny měly platnou registraci pro
uvádění na trh jak v České republice, tak v zemích Evropských společenství).
Výši pokuty odůvodnil tak, že reklama byla zaměřena na odborníky, a právě těm je
známo, že očkovat proti klíšťové encefalitidě je možné pouze dvěma vakcinami,
a to žalobcovou a vakcínou společnosti B. C. spol. s r. o.; tvrzení v reklamě se přímo týkala
bezpečnosti a ochrany zdraví, přičemž některá tvrzení byla klamavá. Žalovaný přihlédl i ke
způsobu šíření reklamy, které nebylo v rozporu se zákonem, ukončení distribuce letáku ještě
před zahájením správního řízení, na druhé straně však nebyly již rozšířené letáky staženy
z oběhu a protiprávní jednání tak v době rozhodování stále mohlo mít následky. Ve prospěch
žalobce žalovaný přihlédl k jeho zájmu věc vyřídit smírně, v dalším šíření letáku již
nepokračuje. Výslovně pak žalovaný uvedl, že nehodnotí hospodářský dopad reklamní
aktivity žalobce pro účely výše trestu. S ohledem na to, že se jednalo o prvé porušení zákona
o regulaci reklamy, byl s ohledem na použité sankční ustanovení, jež umožňovalo uložit
pokutu až do výše 2 miliónů Kč, uložena pokuta v první čtvrtině zákonného rozpětí.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u městského soudu,
kterou se s využitím ustanovení §65 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) domáhal snížení trestu za správní delikty, přičemž výrok o vině žalobou
nenapadl. Předmětem soudního přezkumu proto byla pouze a jedině výše trestu (pokuty),
přičemž s. ř. s. pro tento případ umožňuje soudu upustit od trestu nebo jej snížit v mezích
zákonem dovolených, pokud byl trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, lze-li takové
rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud
případně vlastním odkazováním v nikoli zásadních směrech doplní.
V žalobě poukázal na to, že §8 odst. 4 zákona o regulaci reklamy požaduje,
aby správní orgán ukládající pokutu při určení její výše přihlédl zejména k závažnosti,
způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání.
Uvedl, že posouzení závažnosti jeho jednání není možno zužovat pouze na počet
konkurentů a konkurenčních léčivých přípravků na trhu s vakcínami proti klíšťové
encefalitidě na území České republiky, k posouzení závažnosti jednání mělo být podle názoru
žalobce třeba zkoumat podíl žalobce na trhu, rozsah reklamy, rozsah adresátů, intenzitu
reklamy, míru objektivity informací šířených v reklamě jako celku, poměr informací
nesplňujících požadavky zákona k informacím tyto požadavky splňujícím, stupeň zavinění
žalobce, dopad na hospodářskou soutěž, dopad na výsledky soutěžitelů na relevantním trhu
s vakcínami a jiné faktory ovlivňující stupeň závažnosti vytýkaného jednání (k tomu uvedl,
že jeho podíl na trhu s vakcínami proti klíšťové encefalitidě je 10 % až 12 %, rozšířeno bylo
ne více než 200 kusů prospektů ne více než 200 odborným lékařům, což mělo svědčit
o omezeném rozsahu a intenzitě provádění reklamy). Většina informací v letáku splňuje
požadavky zákona; nevhodnou formulaci zvolil žalobce zcela neúmyslně, jeho jednání
tedy bylo méně závažné či dokonce nepatrně závažné.
Za nedostatečné dále žalobce označil posouzení doby trvání vytýkaného jednání,
přičemž reklamní kampaň trvala pouze přibližně dva týdny, tedy velmi omezenou dobu,
a žalobce ji ukončil po prvém upozornění konkurenční společnosti na nevhodnou formulaci
údaje o vakcíně E.
V rámci uvážení o výši pokuty měl podle názoru žalobce žalovaný posoudit
hospodářský dopad vytýkaného jednání a jiné jeho následky, a to alespoň rámcově - zastával
přitom názor, že následky protiprávního jednání na postavení soutěžitelů na trhu vakcín
proti klíšťové encefalitidě a na hospodářské výsledky soutěžitelů jsou nepatrné.
Žalobce rovněž nesouhlasil s názorem žalovaného, že reklama byla způsobilá vyvolat
pocit strachu; adresáty byli výhradně odborní lékaři, kteří jsou informováni o tom, že vakcína
E. neobsahuje lidský albumin, a rizika spojená s užitím vakcíny obsahující lidský albumin
jsou jim rovněž známa, proto způsobilost vytýkané údaje užitého v reklamě vyvolat pocit
strachu byla velice omezená až nepatrná.
Skutečnost, že 200 reklamních letáků zůstává v oběhu, považoval žalobce z hlediska
účinků vytýkaného jednání za zanedbatelnou. Připomněl v žalobě rovněž, že již splnil
rozhodnutím uloženou povinnost informovat adresáty reklamy o tom, že tvrzení „E. je jediná
vakcína proti klíšťové encefalitidě, která svým složením splňuje požadavky kladené E. na
humánní léčiva“ je nepravdivé.
Žalobce proto v přesvědčení, že výše pokuty neodpovídá plně závažnosti, způsobu,
době trvání a následkům vytýkaného jednání, navrhl, aby soud pokutu snížil.
Městský soud po vyjádření žalovaného žalobu zamítl, neboť ve výši uložené pokuty
zjevnou nepřiměřenost neshledal. Přitom nejdříve poukázal na principy soudního přezkumu
správního uvážení, o které při ukládání pokuty jde; rozsah přezkumu je omezen
na to, zda úvaha nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem, přičemž rozhodnutí
správního orgánu musí být přezkoumatelné i pokud a jak byla vzata v úvahu hlediska
v zákoně stanovená. Zákon o regulaci reklamy uvádí v §8 odst. 4 v demonstrativním výčtu
kritéria závažnosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání. Městský soud
především poukázal na skutečnost, že žalovaný se vyrovnal se všemi zákonem požadovanými
kritérii, důvod, proč byla pokuta uložena ve výši jedné osminy zákonného rozpětí
z odůvodnění jasně vyplývá. Městský soud nesouhlasil s názorem žalobce, že jeho jednání
bylo méně závažné až nepatrně závažné; pro závažnost správního deliktu založeného
na objektivní odpovědnosti delikventa není rozhodující, zda jednání, kterým byla naplněna
skutková podstata deliktu, bylo úmyslné či nedbalostní, ale skutečný obsah tohoto jednání.
V daném případě žalobce jím distribuovaný výrobek označil jako jediný (přičemž na trhu byly
pouze dva výrobky), který svým složením vyhovuje nezávazným doporučením E. na humánní
léčiva. Závažnost jednání podle městského soudu nesnižoval fakt, že letáky byly určeny
odborným lékařům, neboť ze správního spisu plyne, že na bezpečnost vakcíny konkurenční
společnosti se dotazovala lékařka, vedoucí oddělení epidemiologie územního pracoviště
Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje (a to přímo v klíčové otázce rizika přenosu
prionů látkou F. I. I.).
Městský soud vyložil, že jednání, které bylo žalobci vytčeno, je objektivní stránkou
skutkové podstaty, zatímco objektem skutkové podstaty deliktu je v případě zákona o regulaci
reklamy ochrana veřejnosti před různými tam vyjmenovanými způsoby reklamy; nejde
však ani o odpovědnost za zavinění, ani za výsledek. Dopad reklamy v jiných oblastech,
např. v oblasti hospodářské, je předmětem ochrany podle jiných zákonů v jiných řízeních.
Protože pro naplnění skutkové podstaty deliktů, jimiž byl žalobce uznán vinným,
není vyžadována skutečná změna postavení žalobce a konkurenčního subjektu na trhu,
event. i dopad na jejich hospodářský výsledek, není tato skutečnost zákonným hlediskem
podle výše citovaného ust. §8 zákona o regulaci reklamy pro stanovení výše pokuty.
Městský soud neshledal ve výši uložené pokuty zjevnou nepřiměřenost, neboť stát je
povinen garantovat ochranu práv adresátů reklamy a vést subjekty trhu k chování
v souladu se zákonem, připomněl přitom úlohu preventivního prvku postihu (generální
prevence) - pokuta nemůže být tak nízká, aby pozbyla preventivního účinku. Pokud jde o
žalobce, žalovaný zvážil všechna zákonná kritéria, včetně těch, jež svědčila ve prospěch
žalobce. Městský soud proto ze všech jím vyložených důvodů neshledal postih žalobce zjevně
nepřiměřeným.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem. Přestože odpovědnost za spáchaný správní
delikt je objektivní, zastává stěžovatel názor, že při výši pokuty bylo třeba přihlédnout
k subjektivní stránce jeho jednání (úmysl či nedbalost) a jeho následkům v oblasti postavení
stěžovatele na daném trhu a v dopadu na jeho hospodářský výsledek; soud se podle jeho
názoru nezabýval dobou trvání jednání, ani k ní nepřihlédnul.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítal, že je mu známo, že žalovaný
se při ukládání pokut řídí i mimo jiné tím, zda reklama měla nějaký hospodářský efekt.
Jako nesprávný právní závěr tedy stěžovatel označuje názor městského soudu,
že pro výši pokuty není rozhodná forma zavinění a dopad jednání na postavení stěžovatele
na trhu a jeho hospodářský výsledek. Dobou trvání jednání se soud podle jeho názoru
nezabýval. Pokutu stěžovatel považuje za nepřiměřenou, proto navrhl zrušení rozsudku
městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření; uvedl, že přihlédl ke všem kritériím
stanoveným v §8 odst. 4 zákona o regulaci reklamy, výslovně zohlednil dobu trvání jednání
stěžovatele, přičemž poukázal na tu část odůvodnění rozhodnutí, kde tak učinil. Rovněž
poukázal na tu část odůvodnění rozsudku městského soudu, v níž tento soud výslovně uvedl,
že přezkoumal úvahu žalovaného ve všech intencích. Žalobcovo přesvědčení, že stejná
reklama šířená úmyslně či z nedbalosti bude mít rozdílné následky (míněno v dopadu
na prodejnost produktu), považuje za mylné. Měřítkem závažnosti protiprávního jednání
podle zákona o regulaci reklamy není forma zavinění, nýbrž rozsah porušení zákona,
tedy v jaké míře je porušeno to které ustanovení zákona. Následkem jednání je
podle žalovaného též nejen konkrétní zjištěný následek, nýbrž i pouhá hrozba následku,
přičemž je na správním orgánu dozoru, aby posoudil, do jaké míry protiprávním jednáním
hrozí vznik nežádoucího následku reklamy, např. ovlivnění adresátů v důsledku
neobjektivních informací o prezentovaném léčivém přípravku. Žalovaný posuzuje reklamu
s ohledem na její vztah k léčivým přípravkům a k ochraně zdraví, nikoliv s ohledem
a hospodářské aktivity účastníků řízení a případnou vzniklou škodu. Tyto skutečnosti mohou
být předmětem soukromoprávního řízení.
K námitce stěžovatele, že žalovaný v jiných případech užívá hledisko hospodářského
efektu při stanovení výše pokuty, uvedl žalovaný, že stěžovatel patrně míří na případ
č. j. 10193/2004, kde rozhodoval ve věci reklamy na humánní léčivý přípravek H.; údaje o
spotřebách léčivého přípravku H. nebyly podkladem pro určení výše sankce (ani v ohledu
hospodářského dopadu), nýbrž sloužily k vyvrácení tvrzení účastníka řízení o tom, že
prospěch poskytnutý lékařům v rámci odborného semináře „H. a onkologický program ve
společnosti G.“ konaného ve dnech 16. 6. 2004 - 20. 6. 2004 v Edinburgu ve Spojeném
království Velké Británie a Severního Irska nemohl mít vliv na objektivnost rozhodování
odborníků o předepisování konkrétního léčivého přípravku. Údaje o hospodářském dopadu
žalovaný proto pokládá pouze za indikátor úspěšnosti reklamy, nikoli za indikátor posouzení
závažnosti porušení zákona o regulaci reklamy, neboť jak uvedl sám žalobce, i reklama
porušující zákon může být úspěšnou reklamou a splnit žádaný efekt propagace výrobku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a shledal, že není důvodná.
Stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení; tohoto pochybení se soud může dopustit, pokud aplikuje na věc
nedopadající právní normu, anebo normu sice přiléhavou, leč její výklad není možno
akceptovat.
V projednávané věci měl městský soud přezkoumat správní úvahu žalovaného
při ukládání pokuty za správní delikt podle zákona o regulaci reklamy a dále rozhodnout,
zda uložený trest nebyl zjevně nepřiměřený. Pokud městský soud vyložil, jakou metodou je
ve správním soudnictví přezkoumávána správní úvaha, nelze mu nic vytknout. Již od počátku
devadesátých let minulého století správní soudy judikovaly, že stanovení výše pokuty
za správní delikt je výsledkem správní úvahy, která je soudem přezkoumatelná - §78 odst. 1
s. ř. s. stanoví, že soud zruší pro nezákonnost rozhodnutí i tehdy, pokud zjistí, že správní
orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je zneužil. Rozhodnutí
proto musí být přezkoumatelné v tom směru, zda a jak byla vzata v úvahu hlediska v zákoně
stanovená.
Zákon o regulaci reklamy jako výslovná hlediska pro určení výše sankce stanovil v §8
odst. 4 závažnost, způsob, dobu trvání a následky protiprávního jednání. Stěžovatel
se v kasační stížnosti domáhá, aby pod kritérium závažnosti byla podřazena i forma zavinění,
a aby jako součást následků jednání byl vzat hospodářský výsledek a postavení stěžovatele
na daném trhu.
Pokud stěžovatel tvrdí, že se soud nezabýval jeho námitkou vztahující
se k nedostatečnému posouzení doby trvání vytýkaného jednání, pak se jedná o námitku
podřaditelnou pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud je nucen na tomto místě konstatovat, že úprava správního
trestání je poznamenána značnými deficity, zejména v ohledu stanovení základních
nepodkročitelných principů, které jinak ovládají trestní právo. Judikatura správních soudů
proto již v řadě ohledů užila jako teoreticko-doktrinální východiska principy,
jež nezpochybnitelně ovládají oblast trestněprávní. Při bližším pohledu na kritéria stanovená
zákonem o regulaci reklamy pro ukládání trestu (závažnost jednání, způsob, doba trvání
a následky) lze zjistit, že věcně naplňují zhruba to, co v trestním právu znamená pojem
„společenské nebezpečnosti“ (srov. §3 odst. 2 trestního zákona). Jde tedy o vyjádření kritérií
charakteru a stupně materiální stránky konkrétního správn ího deliktu, které umožňuje
správnímu orgánu konkretizovat nebezpečnost spáchaného deliktu, a tím naplnit zásadu
adekvátnosti trestu (tj. požadavek jeho individualizace). Přitom v teoretických pracích
z oblasti trestněprávní (např. Novotný O. a kol.: Trestní právo hmotné, I. Obecná část, 3. vyd.,
Praha, Kodex, 1997, str. 131) se kupříkladu uvádí, že pojem „nebezpečnost trestného činu
pro společnost“ by mohl být nahrazen například výrazem „závažnost trestného činu“;
kritérium „závažnosti“ protiprávního jednání v oblasti správního trestání proto vyjadřuje
sepětí deliktu s konkrétní mravní, sociální a politickou realitou v podobě chráněných zájmů.
Charakter závažnosti je pak dán především povahou ohrožených nebo zasažených objektů
deliktu, jakož i povahou samotného jednání V úvaze o trestu pak musí být vyjádřeno,
kde se z hlediska rozpětí typové nebezpečnosti nachází konkrétní nebezpečnost (závažnost)
správního deliktu. Pro správní úvahu o výši pokuty za spáchaný správní delikt pak kritéria
vyjádřená explicitně v zákoně o regulaci reklamy znamenají požadavek vyrovnat se konkrétně
s intenzitou, s jakou byly naplněny znaky skutkové podstaty správního deliktu.
V projednávané věci, jak správně uvedl městský soud, je objektem deliktu vztah či zájem
na určitých hodnotách, jejichž ohrožení nebo poruchu je nezbytné postihovat správním
trestem, konkrétně zájem na nešíření zakázané reklamy, ochranu zdraví, ochranu adresátů
reklamy před informacemi, jež jsou způsobilé je uvést v omyl. Objektivní stránka deliktu
spočívá v jednání jako projevu vůle delikventa navenek, následku a příčinném vztahu.
Následkem je pak změna objektu, pokud se projevuje jako jeho porucha nebo ohrožení;
následkem deliktů kladených stěžovateli za vinu tedy musela být porucha nebo ohrožení
ochrany zdraví, ochrany adresátů reklamy před nežádoucími praktikami jejích zadavatele.
Způsob jednání leží v projednávané věci mimo znaky skutkové podstaty, leč jako kritérium
pro individualizaci trestu je zákonem předepsán. Subjektem správního deliktu je zadavatel,
zpracovatel nebo šiřitel reklamy (fyzická či právnická osoba); k odpovědnosti za správní
delikt podle zákona o regulaci reklamy se zavinění nevyžaduje.
Jestliže zavinění není znakem skutkové podstaty správních deliktů, které byly
stěžovateli kladeny za vinu, pak ani při úvaze o výši trestu nemohla být zvažována konkrétní
intenzita, s jakou by býval byl mohl být tento znak naplněn. Jak shora uvedeno, konkrétní
stupeň nebezpečnosti deliktu pro společnosti (tedy jinak řečeno závažnosti) je dán především
konkrétní intenzitou naplnění znaků skutkové podstaty deliktu - není-li součástí těchto znaků
zavinění, pak pro výši trestu nemá míra zavinění relevanci. Nejvyšší správní soud
také souhlasí s názorem žalovaného, že úmyslně šířená nezákonná reklama nemusí mít žádný
pozitivní hospodářský dopad, zatímco nedbalostně šířená nezákonná reklama může mít velký
hospodářský efekt. Co je však dále podstatné a pro námitku stěžovatele určující, následek jako
znak objektivní stránky deliktu zde nespočívá ve sféře hospodářské soutěže či hospodářských
výsledků soutěžitelů, protože objektem (chráněným zájmem) deliktů nejsou vztahy
hospodářské soutěže, nýbrž shora uvedená ochrana zdraví a ochrana adresátů nezákonné
reklamy, a proto následek, který jako znak skutkové podstaty deliktu musí být zvažován, je
intenzita ohrožení adresátů reklamy, intenzita ohrožení ochrany zdraví. Stěžovatel
se proto nedůvodně domáhá takového výkladu ustanovení §8 odst. 4 zákona o regulaci
reklamy, jenž by zahrnul pod pojem závažnosti (tedy společenské ne bezpečnosti) i intenzitu
zavinění, jež není znakem skutkové podstaty správních deliktů a ze zřejmých důvodů není
ani uvedeno mezi kritérii §8 odst. 4 cit. zákona, které je povinen správní orgán aplikovat.
Obdobně to platí, pokud jde o požadavek vyhodnocovat postavení stěžovatele na trhu
léčivých přípravků - jak shora vysvětleno, důsledky v oblasti hospodářské soutěže nejsou
zájmem chráněným veřejnoprávní normou, kterou je zákon regulaci reklamy,
a proto nespadají pod pojem následek uvedený v cit. §8 odst. 4. Tyto námitky tedy nebyly
shledány důvodnými.
Pokud jde o kritérium doby trvání vytýkaného jednání, žalovaný se s ním v rozhodnutí
podrobně vyrovnal, vyložil, které aspekty doby jednání jsou pro stěžovatele polehčující
i které vzal v úvahu jako zcela relevantní pro výši trestu. Stěžovatel v žalobě vytýkal,
že žalovaný posoudil toto kritérium „nedostatečně“; ovšem žalovaný hodnotil skutkově
zcela přesně dobu trvání kampaně jako dvoutýdenní, hodnotil chování stěžovatele
po upozornění, že reklama je v rozporu se zákonem (dobrovolně ukončil další šíření reklamy)
i skutečnost, že letáky šířené mezi lékaři byly stále v oběhu. Městský soud v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí vedle hodnocení povahy,
způsobu závažnosti jednání stěžovatele obsahuje i hodnocení dalších zákonných hledisek
a v závěru odůvodnění při konstataci přiměřenosti uložené sankce opětovně zdůraznil,
že žalovaný zvážil všechna rozhodná hlediska včetně těch, která svědčila ve prospěch
stěžovatele. Pokud stěžovatel založil svou žalobní námitku na jakési „nedostatečnosti“
posouzení doby trvání jednání, aniž by žalovanému konkrétně vytkl, které skutečnosti ohledně
doby trvání vůbec nehodnotil a které mohly mít vliv na výši trestu, pak se míra přezkumu
úvahy o tomto kritériu pohybovala zcela v rámci přezkumu správní úvahy, jak je s. ř. s.
koncipována. Tato námitka je tedy rovněž nedůvodná.
K námitce poukazující na postup žalovaného v jiné věci (byť delikventem byl
rovněž stěžovatel) může Nejvyšší správní soud pouze uvést, že tato námitka nebyla vznesena
v řízení před městským soudem, ten ji tedy nemohl posuzovat a Nejvyšší správní soud
tedy nemá co v tomto ohledu přezkoumávat (§109 odst. 4 s. ř. s. stanoví, že ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
nepřihlíží). Nicméně lze konstatovat, že předmětem tohoto řízení byly delikty,
jejichž skutková podstata spočívala v poskytnutí prospěchu, který nebyl nepatrné hodnoty
a neměl vztah k vykonávané odborné činnosti a poskytnutí nepřiměřeného pohoštění ze strany
stěžovatele v souvislosti s propagací léčivého přípravku H. na setkání 21 odborníků ve Velké
Británii, přičemž faktor spotřeb léčivého přípravku podle výslovné dikce rozhodnutí ze dne
1. 11. 2005, které zdejšímu soudu poskytl žalovaný v rámci vyjádření ke kasační stížnosti,
posoudil pouze jako informativní, nikoliv jako stěžejní pro určení výše pokuty.
Pokud Městský soud v Praze shledal pokutu přiměřenou, pak tento závěr sdílí
i Nejvyšší správní soud. Žalovaný zvolil pro trest rozpětí podle §8 odst. 1 písm. a),
tedy do 2 mil. Kč, přičemž uložil pokutu ve výši 250 000 Kč. Jestliže ji shledal městský soud
v souladu s principem generální i individuální prevence, pak i s tímto závěrem Nejvyšší
správní soud souhlasí. Tolerovat porušení zákona v tak citlivé oblasti jakou je reklama
na úseku léčivých přípravků, by znamenalo rezignovat na základní funkce státu při ochraně
chráněných zájmů a hodnot, na jejichž žebříčku ochrana zdraví a života jistě zaujímají přední
místa. Stěžovatel je významnou společností na trhu s léčivy, podle informativního výpisu
z obchodního rejstříku činí jeho základní kapitál více než 1 mld. Kč, pokuta v této výši
v žádném případě nemůže pro něj býti likvidační. Trest byl uložen při spodní hranici
zákonného rozpětí a byl přiměřený.
Poněvadž kasační stížnost je nedůvodná, Nejvyšší správní soud ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel v řízení úspěšný nebyl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; procesně
úspěšný žalovaný by takové právo měl, ovšem ze soudního spisu nevyplynulo,
že by v tomto řízení vynaložil významně vyšší náklady, než které vynakládá v rámci
své běžné úřední činnosti, proto soud rozhodl náhradu nákladů řízení mu nepřiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu