ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.40.2006
sp. zn. 6 As 40/2006 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: JUDr. L. E., zastoupen JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem, se sídlem
Voráčovská 14, Praha 4, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní
třída 16, Praha 1, zastoupena JUDr. Janem Sykou, advokátem, se sídlem Školská 12, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006,
č. j. 11 Ca 181/2005 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepř i znává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek Městského soudu v Praze blíže
označený v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
odvolacího kárného senátu žalované, jímž byl stěžovatel uznán vinným kárným proviněním,
za něž mu byla uložena pokuta ve výši 35 000 Kč. Vytýkané kárné provinění mělo spočívat
v tom, že stěžovatel v rozporu s ustanovením čl. 9 odst. 2 usnesení představenstva České
advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky
a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen „etický kodex ČAK“), započetl částku
palmáre proti částce kupní ceny, která byla složena na jeho účet a kterou byl povinen vyplatit
klientovi.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „ s. ř. s.“), konkrétně své námitky
směřuje do skutkových zjištění správních orgánů obou stupňů a posouzení těchto namítaných
vad v řízení žalobním krajským soudem. Stěžovatel konkrétně v kasační stížnosti namítá,
že se neztotožňuje s tím, že Městský soud v Praze shledal za prokázané, že se stěžovatel
dopustil jednání v rozporu s cit. ustanovením čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK. Stěžovatel
nesouhlasí se závěrem soudu, že bylo prokázáno, že přes požadavek klienta ze dne 10. 1. 2002
na vyplacení částky složené na klientském účtu stěžovatele odpovídající plné výši kupní ceny
za prodej nemovitosti tak neučinil a neoprávněně z této částky strhl před poukázáním na účet
klienta částku nárokovaného palmáre. Stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze, a předtím
i žalovaná, ignoroval jeho důkazní návrhy (výslech svědka), které podle stěžovatele měly
prokázat, že na postupu, který byl předmětem vytýkaného jednání, se stěžovatel
se svým klientem dohodl. Dále stěžovatel namítl, že žalovaná a posléze i Městský soud
v Praze nezohlednily jeho námitky týkající se časové posloupnosti událostí. Stěžovatel
zdůraznil, že žalovanou i soudem zmiňovanou výzvu klienta k zaplacení celé částky kupní
ceny z 10. 1. 2002 prokazatelně obdržel až 14. 1. 2002, tedy až poté, kdy částku kupní ceny
sníženou o palmáre převedl na účet klienta. Podle svého názoru tedy jednal
v době, kdy podával příkaz k převodu, v souladu s předchozím ujednáním. Stěžovatel
se proto domnívá, že se vytýkaného porušení pravidel etiky advokáta nedopustil, a brojí
proti tomu, že se soud s jeho námitkami řádně nevypořádal. Dále pak stěžovatel namítá,
že se Městský soud v Praze nevypořádal ani s dalšími námitkami, které stěžovatel uplatnil
v žalobě, najmě s námitkou, že žalovaná v rozhodnutí kárné komise sp. zn. 9/98 ze dne
18. 6. 1999 konstatovala, že započtení pohledávky z titulu nedoplatku za poskytnuté právní
služby proti nároku klienta na vyplacení vymoženého přísudku není v rozporu s čl. 9 odst. 2
etického kodexu ČAK, a s námitkou, že v případě stěžovatele bylo řízení o kárném provinění
zjevně nepřiměřeně dlouhé, neboť přesáhlo od spáchání vytýkaného kárného provinění dobu
3 let. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Kalašnikov proti Rusku a Pélissier a Sassi proti Francii či Portington proti Řecku
a na ustanovení §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. S ohledem na výše uvedené
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k novému řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že pokud jde o stěžovatelem
namítaný časový sled událostí, není běh událostí pro věc nikterak relevantní,
protože stěžovatel měl povinnost depozitum vydat bez ohledu na to, kdy výzvu k jeho vydání
dostal. Povinnost vydat depozitum stěžovateli vznikla již počátkem ledna 2002, ve chvíli,
kdy se částka kupní ceny ocitla na jeho účtu. Žalovaná rovněž namítla, že stěžovatel měl
nadto kdykoliv po vypravení původního příkazu možnost dalším poukazem vyplatit i zbytek
depozita, a měl tak učinit tím spíše, že klient na vyplacení celé částky jednoznačně trval.
Stejně irelevantní je pak podle žalované i požadavek stěžovatele na důkaz výslechem svědka,
neboť by tento důkaz nemohl vyvrátit obsah písemných důkazů. Písemné důkazy
shromážděné žalovanou svědčí totiž nesporně o tom, že splatnost odměny byla stanovena
do tří dnů od zaplacení kupní ceny kupujícím, ale nebylo nijak dohodnuto, že by k platbě
mělo dojít srážkou z depozita, nadto to ani s ohledem na čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK
dohodnuto být nemohlo. Již zmíněná výpověď plných mocí z 10. 1. 2002 obsahující
požadavek na vyplacení celé kupní ceny pak podle žalované zpochybňuje i samu dohodu
o výši honorářů, není proto pokynem pro úhradu palmáre zadržením části depozita,
neboť samu částku zpochybňuje. Pokud stěžovatel cituje rozhodnutí žalované v jiné kárné
věci, je třeba podle žalované vycházet z toho, že přednost před výsledky aplikace má
vždy norma, konkrétně norma obsažená v čl. 9 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 etického kodexu ČAK.
Zmiňované rozhodnutí se nicméně týkalo jiné skutkové situace. Co se týče namítané délky
řízení, žalovaná je označila za fakt, který je ovšem bez vlivu na způsob rozhodnutí
a jeho správnost. Žalovaná se vyjádřila i k námitce stěžovatele, že se Městský soud v Praze
s jeho námitkami řádně nevypořádal – uvedla, že soud v odůvodnění napadeného rozsudku
dostatečně konkrétně uvádí, proč má za prokázané, že v posuzovaném případě došlo
k porušení ustanovení čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK. Pokud posoudil jednání ve vztahu
k příslušné normě, stanovisko k námitkám stěžovatele učinil implicite podstatnou úvahou
řešící daný právní problém.
Ze správního a soudního spisu vyplývají pro posouzení věci následující podstatné
skutečnosti:
Kárný senát kárné komise žalované rozhodnutím ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. K 85/02,
uznal stěžovatele vinným, že dne 23. 7. 2001 uzavřel s ing. Arch. Z. M. smlouvu
o poskytování právních služeb, jejichž předmětem byl prodej pozemku, ve které se se svým
klientem dohodl, že kupní cena za pozemek bude kupujícím zaslána na jeho účet vedený
u KB a. s. Praha a že odměna za poskytnuté právní služby bude splatná do 3 dnů od zaplacení
kupní ceny kupujícím, a poté, kdy kupující v souladu s kupní smlouvou uzavřenou dne
30. 10. 2002 poukázal v přesně nezjištěné době od 14. 12. 2001 do 11. 1. 2002 na jeho účet
kupní cenu ve výši 1 791 000 Kč, kterou tak převzal do depozita, započítal si proti nároku
klienta na vydání tohoto peněžního depozita svoji palmární pohledávku ve výši 357 000 Kč
a svému klientovi vydal dne 14. 1. 2002 pouze částku 1 434 000 Kč a ač byl o to klientem
opakovaně žádán, zbytek kupní ceny ve výši 357 000 Kč mu nevydal. Tímto jednáním
se podle žalované dopustil stěžovatel porušení ustanovení §16 odst. 1 a §17 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s čl. 9 odst. 2 a čl. 4
odst. 1 etického kodexu ČAK.
V rámci řízení o kárném provinění stěžovatel uváděl, že z jeho strany k porušení
zákona ani stavovských předpisů nešlo, neboť součástí smlouvy o poskytnutí právních služeb
bylo i ujednání o odměně, přičemž si klient přál, aby kupní cena byla složena na účet
stěžovatele. Dále mělo být podle stěžovatele s klientem dohodnuto, že odměna bude splatná
do tří dnů od zaplacení kupní ceny, a ústně smluveno, že stěžovatel započte svoji odměnu
na kupní cenu. Kárný senát v kontextu této obhajoby konstatoval, že z písemné informace
sepsané dne 23. 7. 2001 mezi stěžovatelem a jeho klientem vyplývá, že byla dohodnuta výše
odměny za poskytnuté právní služby a doba její splatnosti. O zaplacení odměny zápočtem
není v ujednání zmínky. Dále pak kárný senát konstatoval, že z písemnosti z 10. 1. 2002
vyplývá, že klient vypověděl stěžovateli veškeré plné moci a výslovně požádal stěžovatele
o zaslání celé částky ve výši 1 791 000 Kč s tím, že odměna za právní služby bude stanovena
po oboustranné dohodě na základě platných tarifů žalované. Dále pak podle kárného senátu
z odpovědi stěžovatele na vypovězení plných mocí ze dne 14. 1. 2002 je zřejmé, že stěžovatel
dal klientovi pouze na vědomí, že vzhledem k tomu, že mu vyfakturoval částku smluvní
odměny, a s ohledem na splatnost vzájemných pohledávek provedl započtení a převedl
na účet klienta toliko částku ve výši 1 434 000 Kč. S ohledem na tyto skutečnosti kárný senát
konstatoval, že součástí smlouvy o poskytnutí právních služeb ujednání o možnosti úhrady
palmáre započtením nebylo, že klient výslovně stěžovatele požádal o vyplacení celé částky
a že teprve v reakci na výpověď plných mocí provedl stěžovatel započtení jednostranně.
Zejména však kárný senát poukázal na to, že i kdyby stěžovateli mohl přisvědčit v tom,
že úhrada palmáre započtením byla dohodnuta, i tak by se s ohledem na konstrukci ustanovení
čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK jednalo o kárné provinění.
Proti rozhodnutí kárného senátu podal stěžovatel odvolání, v němž namítl,
že rozhodnutí vychází z neprávně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel namítl, že výpověď
plných mocí byla stěžovateli doručena až 11. 1. 2002, přičemž tento den byl pátek
a stěžovatel již v tento den dopoledne dal do banky příkaz k úhradě částky kupní ceny snížené
o palmáre. Stěžovatel namítl, že písemné odvolání plných mocí obdržel až 14. 1. 2002
(tedy v pondělí), přičemž již neměl čas podaný příkaz k úhradě zrušit. Odvolací kárný senát
se k této námitce vyjádřil v napadeném rozhodnutí o odvolání tak, že skutkový stav byl zjištěn
náležitě a skutečnosti namítané stěžovatelem nemění nic na skutkovém základu věci,
a to v tom směru, že nevyplatil klientovi celou částku kupní ceny, ale započítal si na ni
svou palmární pohledávku.
Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného o odvolání
žalobou, jejíž námitky v podstatě korespondovaly co do obsahu s námitkami kasačními.
Městský soud v Praze soud žalobu zamítl s tím, že za závažné porušení povinností advokáta
je třeba považovat, pokud peníze svěřené smluvní protistranou a určené k výplatě klientovi
použije k jinému účelu, případně je použije k započtení své palmární pohledávky proti nároku
klienta na vydání depozita. Ustanovení čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK se totiž
podle Městského soudu v Praze vztahuje k režimu tzv. depozit, ať už vykazují znaky smlouvy
o úschově nebo smlouvy o uložení věci, či nikoliv. Stavovská odpovědnost advokáta
podle soudu nastupuje bez ohledu na jeho případnou současnou odpovědnost občanskoprávní
či jinou. Depozitem ve smyslu citovaného pravidla se stávají hodnoty tím, že byly advokátovi
předány s pokyny, jak s nimi má disponovat. Deponentem hodnot může být nejen klient,
ale i jakákoliv třetí osoba, která hodnoty deponuje v souvislosti s klientskou věcí advokáta.
Takto svěřené hodnoty musí advokát opatrovat s péčí řádného hospodáře, tedy tak,
jak by opatroval hodnoty vlastní. Soud vzal přitom za prokázané, že v posuzovaném případě
došlo k porušení tohoto pravidla, neboť z dokazování provedeného žalovanou je zřejmé,
že stěžovatel, ač byl klientem výslovně požádán o vyplacení částky odpovídající plné kupní
ceně, tak neučinil. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 22. 3. 2006, kasační stížnost byla
podána dne 4. 4. 2006.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které sám
označuje za důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., přičemž Nejvyšší
správní soud se s jeho subsumpcí ztotožňuje. Nejvyšší správní soud za této situace napadený
rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační
stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatelovy kasační námitky podstatnou měrou směřují vůči údajně nedostatečným
skutkovým zjištěním správního orgánu a Městského soudu v Praze, v jejichž důsledku se soud
dopustil i chybné právní kvalifikace. V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká,
že rozsah skutkových zjištění je těsně a nerozlučitelně spjat s obsahem aplikované normy,
která ve své hypotéze vymezuje skutkový stav, při jehož splnění se uplatní její dispozice.
Je to tedy sama norma, kdo vymezuje potřebný rozsah skutkových zjištění. Vycházeje
z ustanovení čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK („Peníze a jiné hodnoty, které advokát
převzal ke stanovenému účelu, je povinen opatrovat s péčí řádného hospodáře; nesmí
je použít jinak než ke stanovenému účelu. Případné přírůstky hodnot je povinen vydat složiteli,
nebylo-li dohodnuto jinak. Povinnosti advokáta při provádění úschov peněz, cenných papírů
nebo jiného majetku klienta advokátem stanovené příslušným stavovským předpisem tím
nejsou dotčeny.“), jehož porušení bylo stěžovateli kladeno za vinu, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že relevantními skutečnostmi, jež bylo zapotřebí v řízení zjišťovat, bylo,
zda stěžovatel převzal peníze či jiné hodnoty k jistému stanovenému účelu, zda tyto hodnoty
opatroval s péčí řádného hospodáře a zda je použil pouze k jejich stanovenému účelu.
Z pohledu takto vymezeného okruhu relevantních skutečností, jež bylo třeba v řízení
prokazovat, Nejvyšší správní soud žádnou nedostatečnost v řízení před žalovanou
ani před Městským soudem v Praze neshledává. Provedeným dokazováním bylo nade vší
pochybnost prokázáno, že stěžovatel převzal peněžní částku od smluvního partnera
svého klienta, přičemž částka byla účelově určena jako kupní cena určená klientovi.
Stěžovatel však tuto částku klientovi nevyplatil celou, nýbrž její část použil na zapravení
své palmární pohledávky vůči klientovi. Podle názoru Nejvyššího správního soudu těmito
zjištěními žalovaná jakož i Městský soud v Praze vyčerpaly rozsah potřebného skutkového
zjišťování, dalších zjištění nebylo třeba. Z hlediska konstrukce ustanovení čl. 9 odst. 2
vskutku, jak musí Nejvyšší správní soud v souhlasu s názorem Městského soudu v Praze
připustit, zakládá skutkovou podstatu kárného provinění již pouze skutečnost, že stěžovatel
nevyplatil jednoznačně určenou peněžní částku, kterou přijal do depozita, celou,
nýbrž její část použil na jiný účel.
Nejvyšší správní soud se s ohledem na výše uvedené neztotožňuje s názorem
stěžovatele, že bylo třeba přihlédnout k jím tvrzeným okolnostem (resp. je prokazovat),
a to, že postup, který stěžovatel zvolil, měl být s klientem smluven, či že klientův
bezpodmínečný požadavek na vyplacení celé částky byl stěžovateli znám až v okamžiku,
kdy na klientův účet složil částku sníženou o palmáre. Tato skutková zjištění by byla
z hlediska potřebného rozsahu dokazování nadbytečná, jak ostatně žalovaná správně
poukázala ve vyjádření ke kasační stížnosti.
Stejně tak musí Nejvyšší správní soud odmítnout i argumentaci stěžovatele dřívějším
rozhodnutím žalované. Nejvyšší správní soud se necítí být a ani nemůže být vázán výsledky
rozhodovací činnosti orgánů veřejné správy, a to spíše ne v situaci, kdy se aplikace předmětné
normy jeví být nespornou.
Pokud jde o stěžovatelovu argumentaci délkou řízení žalované, Nejvyšší správní soud
musí podotknout, že není zcela zřejmé, co z konstatování nepřiměřenosti délky řízení hodlal
stěžovatel vyvodit ve vztahu ke vzniku kárné odpovědnosti a k jejímu trvání.
I kdyby Nejvyšší správní soud stěžovatelův názor na nepřijatelnou délku řízení sdílel, nemohl
by vyvodit ve vztahu k posuzované věci žádných důsledků. Stěžovatelem zmiňovaná
judikatura Evropského soudu pro lidská práva je ve věci irelevantní, protože i kdyby Nejvyšší
správní soud v souladu s touto judikaturou postulovanými měřítky seznal, že řízení bylo
nepřiměřeně dlouhé, neznamenalo by to zánik kárné odpovědnosti stěžovatele. Takové
konsekvence z citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývají. Stejně
irelevantní je i stěžovatelův odkaz na ustanovení §20 zákona o přestupcích, který stanoví
roční prekluzivní lhůtu pro projednání přestupku, a to proto, že v tomto případě zcela chybí
předpoklady pro jeho analogické použití, tj. mezera v právu.
Poukazuje-li stěžovatel na to, že se Městský soud v Praze s některými jeho námitkami
výslovně v napadeném rozsudku nevypořádal, Nejvyšší správní soud musí přisvědčit závěru
žalované a konstatovat, že Městský soud v Praze zaujal jasný právní názor ohledně
normativního obsahu ustanovení čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK, tento názor jednoznačně
odůvodnil a správně takto seznaný obsah právní normy aplikoval na řádně zjištěný skutkový
stav. Vzhledem k tomu, že již pouze tento závěr Městského soudu v Praze ze samé podstaty
vylučoval logicky oprávněnost stěžovatelových námitek, Nejvyšší správní soud, hodnotě
odůvodnění Městského soudu v Praze jako celek, dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky
byly sice implicite, leč přesto přezkoumatelně vypořádány.
Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že krajský
soud se namítaných pochybení nedopustil, proto neshledal kasační stížnost důvodnou
a zamítl ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nemá. Žalovaná by takové právo měla, sama ostatně Nejvyššímu správnímu soudu navrhla,
aby jí přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech vynaložených na právní
zastoupení. Žalovaná svůj návrh, již předem se patrně obávajíc, že by Nejvyšší správní soud
mohl považovat v jejím případě právní zastoupení za nedůvodně vynaložený náklad, poměrně
obsáhle zdůvodnila (odůvodnění požadavku na přiznání náhrady nákladů řízení činí více
než polovinu vyjádření ke kasační stížnosti). I přes tuto snahu však Nejvyšší správní soud
nemůže argumentům žalované přisvědčit. Žalovaná argumentuje především tím, že každá
právnická či fyzická osoba má právo nechat se před soudem zastoupit advokátem, že případné
nepřiznání nákladů řízení je v rozporu s obecnou tendencí směřující ke specializaci právních
služeb, že žalovaná má sice tisíce členů zapsaných v seznamu, nejde ovšem
o její zaměstnance, že případné nepřiznání nákladů řízení popírá rovnost účastníků řízení
atd. Nejvyšší správní soud k těmto argumentům nemůže než konstatovat, že nevidí důvodu
ničeho změnit na konstantní judikatuře správních soudů, která byla již podpořena i názorem
soudu Ústavního, že v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán
veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud
se v takovém řízení nechá zastoupit. Jak konstatoval již Vrchní soud v Praze v usnesení
ze dne 14. 6. 1999, č. j. 6 A 7/99 - 39, jež bylo potvrzeno i usnesením Ústavního soudu ze dne
29. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 437/99, důvodem hodným zvláštního zřetele pro výjimečné
nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému lze ve věcech správního soudnictví spatřovat
i ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním orgánem státní správy. Schopnost
a povinnost hájit vlastní rozhodnutí na soudě je v takovém případě integrální součástí řádného
výkonu státní správy, k němuž je takový správní úřad dostatečně vybaven. Stejně tak Vrchní
soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě
proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní
agendy. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní
úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23). Česká advokátní komora je nepochybně, jak plyne
ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, orgánem veřejné správy,
který na svěřeném úseku vykonává samosprávnou mocí svěřené veřejné funkce. Jde
o právnickou osobou, která má zákonem předvídaným způsobem ustavené orgány,
které ji reprezentují navenek (srov. §40 a násl. zákona o advokacii), ve vztahu k předmětu
řízení před Nejvyšším správním soudem pak disponuje dokonce specializovaným orgánem,
který se otázkám kárné odpovědnosti věnuje (§47 ve spojení s §33 odst. 1 zákona
o advokacii). Předmět řízení se tedy týká vlastního výkonu pravomocí žalované
jako samosprávné korporace, k němuž sama žalovaná ustavuje své specializované orgány.
Považovat v takové situaci za účelně vynaložený náklad náklady právního zastoupení
žalované, které se v meritu věci omezí na konstatování toho, co v podstatě konstatoval
příslušný orgán žalované v řízení, které vedl, s ohledem na výše citovanou judikaturu, nelze.
Mimo nákladů právního zastoupení pak Nejvyšší správní soud neshledal žádné náklady,
které by významně přesáhly náklady běžné úřední činnosti, a proto rozhodl, že právo
na náhradu nákladů řízení žalované nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu