ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.57.2006
sp. zn. 6 As 57/2006 - 140
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: T. O., a. s., zastoupen JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem, se sídlem Křižovnické
nám. 1/193, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem
Sokolovská 219, Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 28. 4. 2006, č. j. 8 Ca 162/2005 - 85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i zná vá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl žalobu, jíž se žalobce
domáhá zrušení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále též „žalovaný“,
popř. též „Úřad“) č. 04/PROP/2002 vydaného dne 14. 6. 2002 pod č. j. 17358/2002 - 611.
Městský soud po citaci ustanovení §1, §3 a §78 odst. 1, 2 zákona č. 151/2000 Sb.,
o telekomunikacích, v platném znění, a §2b odst. 2 písm. a) zákona č. 265/1991 Sb.,
o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, uvedl,
že podle ustálené judikatury Ústavního soudu není cenové rozhodnutí vydané Úřadem
individuálním správním aktem, ale splňuje formální i materiální znaky právního předpisu
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. IV. ÚS 50/02, zveřejněné
ve svazku č. 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu na str. 371 ). Toto cenové
rozhodnutí je regulativní, právně závazné, obecné (což nemůže změnit ani to, že se týká
jen určitého počtu subjektů práva) a vynutitelné státní mocí. Městský soud dále uvedl, že soud
ve správním soudnictví má pravomoc přezkoumávat ty úkony správního orgánu,
jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce (zákon užívá
pro tyto úkony legislativní zkratku „rozhodnutí“ - ustanovení §65 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Cenové
rozhodnutí žalovaného, ač je nazváno „rozhodnutí“, definici pojmu „rozhodnutí“
podle soudního řádu správního nesplňuje, neboť se nejedná o individuální správní
akt, nýbrž o právní předpis svého druhu. Z toho důvodu tedy není žaloba
proti takovému cenovému rozhodnutí ve správním soudnictví přípustná, neboť napadené
cenové rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Za tohoto stavu
tedy městský soud žalobu ve smyslu §46 odst. 1 písm. d), §68 písm.e) a §70 písm. a) s. ř. s.
odmítl.
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž namítá, že uvedené rozhodnutí je nezákonné, a to z toho důvodu, že městský soud
chybně posoudil právní otázku, zda se v případě návrhem napadeného rozhodnutí Českého
telekomunikačního úřadu jednalo o rozhodnutí (individuální správní akt) či právní předpis,
a proto dospěl k nesprávnému závěru o přípustnosti návrhu stěžovatele. Současně je
i nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože soud se nezabýval relevantními tvrzeními
stěžovatele. Stěžovatel proto s odkazem na §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. rozhodnutí
městského soudu v celém rozsahu napadá. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem městského
soudu, že cenové rozhodnutí č. 06/PROP/2002 je obecně závazným předpisem. Městský soud
podle názoru stěžovatele nesprávně posoudil právní povahu předmětného cenového
rozhodnutí z následujících důvodů:
1) Soud chyboval, když závěr usnesení Ústavního soudu bez dalšího aplikoval na předmětné
cenové rozhodnutí, aniž by jakkoli zohlednil jeho specifika:
a) Soud se dostal do přímého rozporu s obsahem usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 50/02 (jehož se navíc sám dovolával), jakož i s obsahem nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/99, v obou případech konstatujících, že „je třeba
dát přednost posouzení obsahu před mechanickým akceptováním formy“. Městský
soud se nezabýval skutečným obsahem předmětného cenového rozhodnutí a omezil
se na přezkoumání tohoto rozhodnutí čistě po formální stránce. Bez dalšího
na projednávanou věc vztáhnul závěr, který Ústavní soud učinil ve věci zcela jiného
právního aktu, a to právě jen na základě totožné vnější formy obou těchto aktů
jakožto cenových rozhodnutí.
b) Obě citovaná usnesení Ústavního soudu uvádějí, že „právní norma určuje
svůj předmět a subjekty jako třídy definiční znaky, a nikoliv určením (výčtem)
jejich prvků“, tedy požaduje, aby i coby třída byly určeny nejen subjekty,
ale i předmět úpravy. Městský soud se nezabýval tomu odpovídající námitkou
žalobce, že žalovaný naproti tomu v předmětném rozhodnutí namísto obecného
způsobu výpočtu ceny za propojení, předpokládaného §78 odst. 2 zákona
o telekomunikacích, určuje cenu za propojení zcela konkrétním způsobem. Městský
soud hodnotil povahu předmětného rozhodnutí pouze z hlediska jeho subjektů
a nezabýval se způsobem vymezení jeho předmětu.
c) Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 50/02 se vztahovalo na případ,
kdy stěžovatelka sama tvrdila, že jí napadené rozhodnutí „vykazuje znaky
normativního právního aktu“. Nic takového však žalobce nikdy netvrdil, a soud
se s relevantními námitkami žalobce zdůvodňujícími, proč se jedná o individuální
právní akt, nedokázal jakkoli vypořádat.
d) Proti tomuto cenovému rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, která sice byla
usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2003 odmítnuta jako nepřípustná,
avšak nikoliv z toho důvodu, že by se snad podle názoru Ústavního soudu v případě
cenového rozhodnutí jednalo o normativní právní akt, nýbrž pouze a jedině
proto, že v tomto případě nebyly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon
stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Pokud by se podle názoru Ústavního
soudu v případě cenového rozhodnutí č. 04/PROP/2002 nejednalo o rozhodnutí
o subjektivních právech a povinnostech, nebylo by přitom samozřejmě možné
odmítnout ústavní stížnost z jím uváděných důvodů, protože v případě normativních
aktů stěžovateli žádné procesní prostředky k ochraně jeho práva u obecných soudů
nepřísluší.
2) Nesprávnost kvalifikace předmětného cenového rozhodnutí vyplývá dále z následujících
skutečností:
a) Nemůže se jednat o právní předpis, jelikož žalovaný jeho vydáním překročil
svoji zákonem stanovenou normativní pravomoc, když v předmětném rozhodnutí
směšoval svou normativní pravomoc podle §78 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb.
se svou pravomocí rozhodovat konkrétní spory o ceny za propojení podle §78 odst. 5
(nyní §78 odst. 6) uvedeného zákona. Stěžovatel poukazuje na rozhodování
některých kompetenčních sporů č. j. Konf. 92/2003 - 18 a č. j. Konf 103/2004 - 20
s tím, že zvláštní senát požaduje aby Úřad důsledně odlišoval vydávání cenových
rozhodnutí a rozhodování v konkrétních sporech o cenu za propojení.
b) Sám žalovaný ve svém vyjádření k věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9
uvedl, že „napadené rozhodnutí bylo vydáno k vyřešení sporu mezi žalobcem
a alternativními operátory.“ O skutečné povaze předmětného cenového rozhodnutí
tak nemůže být pochyb.
c) Úřad nerespektoval meze ustanovení §78 zákona o telekomunikacích,
které jej zmocňovalo ke stanovení obecného způsobu výpočtu ceny za propojení,
když stanovil maximální cenu za danou službu. K určování maximální ceny však Úřad
nebyl zákonem zmocněn. Nemůže se přitom jednat o normativní právní akt,
když Úřad při jeho vydávání takovým způsobem překročil svou pravomoc,
jak potvrzují i autority v oblasti správního práva, např. D. Hendrych.
d) Žalovaný stanovil účinnost předmětného cenového rozhodnutí bez ohledu
na zveřejnění v „Telekomunikačním věstníku či Cenovém věstníku“. Není možné,
aby se jednalo o právní normu, pokud je její účinnost stanovena a žalovaným
proti povinným subjektům vymáhána bez ohledu na zákonem závazně stanovenou
publikaci. Přiznání normativní povahy takovému právnímu aktu by vedlo k pošlapání
základních principů právního státu, znamenalo by, že povinné subjekty jsou povinny
se řídit normami bez ohledu na jejich zveřejnění zákonem stanoveným způsobem
a potažmo tak vedlo k naprosté nejistotě o obsahu objektivního práva, což konstatoval
i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99.
e) Článek 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. 3. 2002
o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací
(dále též „směrnice“), ve svém odstavci 1 požaduje, aby členské státy, tedy i Česká
republika, zajistily, že na národní úrovni budou existovat „účinné mechanismy,
v jejichž rámci má každý uživatel nebo podnik zajišťující sítě anebo poskytující
služby elektronických komunikací, který je dotčen rozhodnutím vnitrostátního
regulačního orgánu, právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí k subjektu
rozhodujícím o opravném prostředku, který je nezávislý na zúčastněných stranách“
a dále v odst. 2 uvádí, že „pokud subjekt rozhodující o opravném prostředku … nemá
charakter soudu, odůvodní vždy své rozhodnutí písemně. Navíc v takovém případě
podléhá jeho rozhodnutí soudnímu přezkumu …“. Stěžovatel je přesvědčen
o tom, že citovaná ustanovení evropského práva kategoricky vyžadují, aby Česká
republika coby členský stát Evropského společenství umožnila soudním přezkum
cenových rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, tedy i předmětného
cenového rozhodnutí a že stávající procesní předpisy platné v České republice je
v souladu s principem nadřazenosti Evropského práva nezbytné vykládat v souladu
s tímto kategorickým požadavkem i pro případ, že by se soud neztotožnil s ostatní
shora uvedenou argumentací stěžovatele. Stěžovatel dále poukázal na čl. 234 Smlouvy
o založení Evropského společenství, jež v případě soudu, jehož rozhodnutí nelze
napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, tedy v této věci
Nejvyššího správního soudu, zakládá povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropského
společenství, pokud před ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány
Společenství, tedy i citované směrnice.
f) Skutečnost, že v roce 2002, tedy v době vydání předmětného cenového rozhodnutí,
bylo přibližně 99,62% všech koncových účastníků veřejné telefonní služby
poskytované prostřednictvím pevných sítí v České republice účastníky stěžovatele,
svědčí o tom, že předmětným cenovým rozhodnutím je bezprostředně,
zcela konkrétním individuálně specifickým a ode všech ostatních subjektů odlišným
způsobem zasahováno do majetkové sféry stěžovatele. K prokázání těchto tvrzení
stěžovatel navrhuje pořízení písemného znaleckého posudku, kterýžto důkaz Městský
soud v Praze přes návrh stěžovatele neprovedl.
3) Rozhodnutí Městského soudu v Praze je navíc i nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
protože soud se nezabýval relevantními tvrzeními stěžovatele v žalobě, ale postavil
svůj rozsudek na jediném rozhodnutí Ústavního soudu, nadto nesprávně aplikovaném.
Městský soud dále neprovedl důkaz znaleckým posudkem, který stěžovatel k prokázání
svých tvrzení navrhnul, aniž tento svůj postup jakkoli zdůvodnil.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel zamlčel známou
mu skutečnost, že v cenových rozhodnutích účastníka byla vydána mnohá, v praxi
již déledobě zavedená, judikatura, podle níž jsou tato cenová rozhodnutí normativními
správními akty, jež nejsou přezkoumatelné soudy, a to ani soudy ve správním soudnictví.
Všechny žaloby podané proti cenovým rozhodnutím včetně dodatků byly Městským soudem
v Praze odmítnuty pro nepřípustnost. Pro ozřejmení stanoviska Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 5. 2005, č. j. 2 As 4/2004 - 138, a ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 As 38/2004 - 77.
Dále žalovaný uvedl, že v dané věci se jedná o cenové rozhodnutí účastníka, které již bylo
v mezidobí zrušeno cenovým rozhodnutím č. 03/PROP/2003. Městský soud
také nepostupoval pouze formálně a své úvahy řádně zdůvodnil, když se na straně 3
napadeného usnesení zabýval výkladem, z něhož je jasné, jak dané rozhodnutí obsahově
vyhodnocoval. Z napadeného rozhodnutí je dále zřejmé, že jsou v něm stanova pouze obecná
pravidla pro stanovení ceny za propojení bez jakéhokoli vztahu k jednotlivým, popřípadě
konkretizovaným, držitelům telekomunikačních licencí. Ve vztahu ke skutečnosti,
že proti cenovému rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením
Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2003 odmítnuta jako nepřípustná, žalovaný uvádí, že Ústavní
soud mohl stěží rozhodnout z jiných důvodů, než procesních. Spekulace žalobce o věcných
důvodech Ústavního soudu nemohou obstát. Žalovaný, stejně jako stěžovatel, odkazuje
na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 50/02 ze dne 21. 2. 2002. Ústavní soud
v tomto svém usnesení na více místech uvádí, že cenová rozhodnutí účastníka jsou vyloučena
z přezkumu soudem s tím, že splňují formální i materiální (tedy i „co do obsahu“) znaky
právního předpisu. Žalovaný považuje za potřebné připomenout tu část shora citovaného
usnesení Ústavního soudu, kde je uveden obšírný přehled judikatury, z níž by mělo být
podle názoru tohoto soudu jako ochránce ústavnosti evidentně jasné, že napadené cenové
rozhodnutí je formálně i obsahově právním předpisem. Pokud stěžovatel
poukazuje na rozhodování některých kompetenčních sporů č. j. Konf. 92/2003 - 18
a č. j. Konf 103/2004 - 20, pak žalovaný uvádí, že zvláštní senát naopak doslova
stanoví, že v pochybnostech, zda cenové rozhodnutí bylo vydáno k provedení §78
odst. 2 anebo odst. 6 zákona o telekomunikacích, je třeba vycházet ze samotného obsahu
cenového rozhodnutí. Je pak nerozhodné, zda k vydání obecného cenového rozhodnutí
přistoupil účastník z vlastního, či jiného podnětu. Žalovaný v této souvislosti dále odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 4/2004 - 138. Dále se žalovaný vyjadřuje
k tomu, že v souladu s §2b odst. 2 písm. a) zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů
České republiky v oblasti cen, zákonem o cenách a zákonem o telekomunikacích,
svou pravomoc ke stanovení maximálních cen nepřekročil. Žalovaný dále uvádí, že zákon
o telekomunikacích ani zákon o cenách nepodmiňují účinnost cenového rozhodnutí včetně
jeho dodatku jeho uveřejněným ve stěžovatelem uvedených věstnících. Podle §77 odst. 1
věty třetí zákona o telekomunikacích, která zní: „Vydaná cenová rozhodnutí zveřejňuje Úřad
v Telekomunikačním věstníku a v Cenovém věstníku“, bylo proto napadené cenové
rozhodnutí zveřejněno v těchto věstnících už jako vydané, když předtím bylo uveřejněno
na úřední desce a na webových stránkách žalovaného. K tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší
správní soud je povinen se obrátit na Soudní dvůr Evropských společenství, zaujme
podle žalovaného jistě Nejvyšší správní soud stanovisko, aniž by k tomu potřeboval znát
názor účastníka. Ten proto jen opakuje, že stěžovatel nenapadá správní rozhodnutí,
ale normativní právní předpis, kterým předmětné cenové rozhodnutí nadevší pochybnost je.
Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
i označení jsou v ní namítány důvody odpovídající ust. §103 odst. 1 písm. a) a e) uvedeného
zákona. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán.
Kasační stížnost není důvodná.
V předmětné věci jde o posouzení, zda cenové rozhodnutí Českého telekomunikačního
úřadu o způsobu výpočtu cen za propojení podle §78 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb.
(v daném případě jde o rozhodnutí č. 04/PROP/2002 vydané dne 14. 6. 2002) je individuálním
správním aktem nebo aktem normativní povahy. K této otázce se již vyjádřil druhý senát
Nejvyššího správního soudu, jenž ve svém rozsudku č. j. 2 As 4/2004 - 138 ze dne 18. 5. 2005
dospěl k závěru, že cenové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu o způsobu výpočtu
cen za propojení podle §78 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a změně
dalších zákonů, je abstraktním aktem normativní povahy, který nemá charakter rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 a 2 s. ř. s. Pokud je tedy proti takovému aktu podána žaloba, soud
ji odmítne ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. S tímto právním názorem na charakter
cenového rozhodnutí se šestý senát Nejvyššího správního soudu plně ztotožňuje. Lze
pouze podotknout, že pokud by se chtěl šestý senát Nejvyššího správního soudu
od uvedeného právního názoru odchýlit, musel by věc postoupit k rozhodnutí rozšířenému
senátu ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud neshledal ani tvrzenou
nepřezkoumatelnost napadeného usnesení pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť z rozhodnutí Městského soudu v Praze je úvaha soudu o věci zřejmá
a důvody pro jeho postup jsou jednoznačně seznatelné, a tedy přezkoumatelné.
K námitce stěžovatele o umožnění soudního přezkumu cenových rozhodnutí
na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. 3. 2002, případně
povinností Nejvyššího správního soudu obrátit se na Soudní dvůr Evropského společenství
s předběžnou otázkou ohledně výkladu ustanovení článku 4 Směrnice lze uvést následující:
Směrnice, jejíž článek 4 stěžovatel již z větší části citoval, byla přijata dne 7. 3. 2002,
transpoziční lhůta uplynula dne 24. 7. 2003. Napadené cenové rozhodnutí bylo vydáno dne
14. 6. 2002 podle zákona č. 151/2000 Sb. Žaloba byla podána dne 17. 7. 2002. Česká
republika se stala členem Evropské unie dne 1. 5. 2004 a podle článku 2 aktu o přistoupení,
který je podle článku 1 odst. 2 Smlouvy o přistoupení součástí této smlouvy, se acquis commu
- nautaire (soubor práva Společenství) stává dnem vstupu závazným pro nové členské státy
a uplatňuje se v nich. Pro dobu před vstupem do Evropské unie lze právo Společenství použít
zcela výjimečně, a to jako výkladové vodítko při výkladu právních předpisů přijatých
ke splnění závazků České republiky harmonizovat své právo s právem Společenství
podle článku 69 a násl. Evropské dohody o přidružení (č. 7/1995 Sb.). Tato zásada našla
svůj výraz opakovaně v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. č. 741/2006
a č. 1097/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). V předmětné věci je však již
z časových důvodů vyloučeno, aby byl zákon č. 151/2000 Sb. přijat k implementaci směrnice
2002/21/ES, která v době jeho přijímání nebyla ani ve stadiu návrhu (návrh směrnice byl
přijat Komisí dne 12. 7. 2002 COM/2000/0393 final). Proto nelze při zkoumání právní
povahy cenového rozhodnutí vydaného žalovaným dne 14. 6. 2002 podle §78 odst. 2 zákona
č. 151/2000 Sb. použít směrnici 2002/21/ES ani jako výkladové vodítko. Směrnice se navíc
použije na rozhodnutí vnitrostátních regulačních orgánů vydaná po uplynutí transpoziční
lhůty. To vyplývá z článku 28 odst. 1 věta druhá směrnice. Rovněž článek 27 odst. 1 směrnice
předvídá, že dosavadní akty zůstanou účinné do vydání nových rozhodnutí vnitrostátních
regulačních orgánů. Návrh stěžovatele směřující k předložení předběžné otázky Soudnímu
dvoru Evropského společenství nelze tedy akceptovat. S ohledem na rozsudek ze dne
10. 1. 2006 ve věci C - 302/04,Ynos,Sb.rozh.s.I - 371 otázka pravomoci tohoto soudu
Společenství představuje acte eclaireé. V bodech 35 - 38 uvedeného rozsudku totiž soudní
dvůr odmítl svou pravomoc k výkladu sekundárního práva Společenství, pokud skutkové
okolnosti původního sporu předcházely k přistoupení dotčeného státu k Evropské unii.
Za takových okolností by předložení předběžné otázky bylo porušením zásady rychlosti,
a pokud by předmětné cenové rozhodnutí bylo možno považovat za individuální správní akt, i
hospodárnosti řízení. Lze tedy uzavřít, že položení předběžné otázky v této věci,
pokud by článek 4 Směrnice vedle individuálních správních aktů umožňoval podání
opravného prostředku i v případě normativních právních aktů, nepřipadá v úvahu
a že pro žalobu (podanou před vstupem do Evropské unie) proti cenovému rozhodnutí
(vydanému před vstupem do Evropské unie) není směrnice 2002/21/ES nijak relevantní (nemá
ani přímý ani nepřímý účinek).
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se městský soud napadeným
usnesením nedopustil nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby ve smyslu §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., ani nejde o případ rozhodnutí nepřezkoumatelného pro nedostatek důvodů
dle §103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. Kasační stížnost tedy nebyla shledána důvodnou, a Nejvyšší
správní soud ji proto zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Toto právo by měl žalovaný, ten však žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil,
a proto bylo rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu