ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.109.2007:51
sp. zn. 6 Azs 109/2007 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. J., zastoupen
Mgr. Lilianou Balašovou Vochalovou, advokátkou, se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 2. 2007, č. j. 65 Az 224/2005 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 6. 2005, č. j. OAM - 6401/VL - 11 - HA08 - 2003, kterým mu nebyl udělen azyl
podle ustanovení §§12, 13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), a ani na něj nebyla vztažena překážka vycestování ve smyslu ustanovení
§91 téhož zákona. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
na jejich náhradu právo.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel, že správní orgán nevzal v úvahu,
že stěžovatel byl pronásledován z důvodu náboženství (je příznivcem Falun Gong),
přičemž tento důvod je obsažen i v zákoně o azylu v §12 písm. b) zákona o azylu. V případě
návratu do Číny hrozí stěžovateli pronásledování státními orgány a hrozí mu podobný osud,
jaký stihl jednoho ze cvičenců, který byl komunistickou stranou zatčen a mučen
za provozování Falun Gong. Krajský soud se nezabýval tím, zda správní orgán postupoval
v řízení tak, aby byl řádně zjištěn skutečný stav věci. Zejména měl správní orgán zohlednit
i zprávy nezávislých organizací ohledně pronásledování stoupenců Falun Gong, které jsou
dostupné např. na internetové adrese http://www.flghrwg.net. Z těchto zpráv lze usoudit,
že stěžovatel jako vyznavač Falun Gong by byl v Číně vězněn, možná i mučen. Krajský soud
ovšem pouze konstatoval závěry, ke kterým došel žalovaný. Proto stěžovatel namítá současně
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatel současně požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
v mezích důvodů uplatněných v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že jsou dány výše
specifikované podmínky pro odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost.
Nejvyšší správní soud ve vztahu ke kasačním důvodům a k důvodům,
pro které se stěžovatel domáhá udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu (tedy strachu
z pronásledování z důvodu přívrženectví k hnutí Falun Gong) odkazuje na řadu
svých rozhodnutí, v nichž se zabýval aplikací uvedených ustanovení zákona o azylu
v případech s obdobnými okolnostmi, a to např. na rozsudek ze dne 25. 7. 2005,
č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, rozsudek ze dne 14. 6. 2006, č. j. 3 Azs 236/2005 - 54,
nebo rozsudek ze dne 21. 2. 2007, č. j. 8 Azs 45/2006 - 57, rozsudek ze dne 16. 11. 2005,
č. j. 4 Azs 2/2005 - 40, rozsudek ze dne 27. 5. 2005, č. j. 5 Azs 362/2004 - 56, či rozsudek
ze dne 30. 3. 2006, č. j. 7 Azs 96/2005 - 86, všechny publ. na www.nssoud.cz.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je
občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně
úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak
v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný
v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů,
kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv
jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že a) cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci,
který má mimo jiné odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k náboženství,
popř. sociální skupině ve státě, jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Pro udělení azylu z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly
naplněny dvě základní podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování.
Stěžovatel se domnívá, že tato podmínka je v jeho případě naplněna. Podle ust. §2 odst. 5
zákona o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou,
kterou zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti
k určité sociální skupině, resp. náboženství.
V daném případě stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil svou příslušností k hnutí
Falun Gong. Samotní stoupenci nepovažují Falun Gong za náboženství, kult či sektu,
neboť prý nemá žádné chrámy, rituály, duchovenstvo, nevybírá poplatky ani nezná členství.
Falun Gong je pro praktikující individuální cestou zaměřenou na sebezdokonalování,
kterému se může věnovat každý člověk, v žádném případě však není považováno za pouhé
tělesné cvičení, má také svou stránku filosofickou, žáci zkvalitňují svůj každodenní život
dodržováním zásad, které mají umožnit jejich všestranný růst. Nedílnou součástí tohoto učení
je pravidelné cvičení. V případě tohoto hnutí se tedy nejedná o náboženství v úzkém slova
smyslu, spíše se jedná o sociální skupinu, přesněji kulturní a politický fenomén ČLR
s aspekty náboženské skupiny. Toto hnutí je v ČLR zakázáno s příslušnými dopady
a stanovenými tresty pro stoupence či přívržence. Je třeba poznamenat, že i pouhá příslušnost
k této skupině může být za určitých okolností postačujícím důvodem pro udělení azylu.
Lze tedy považovat tuto sociální skupinu s prvky náboženství za objekt způsobilý
pronásledování, ovšem pouze za splnění vztahu příslušnosti k hnutí. Tomuto požadavku
však stěžovatel jen stěží může vyhovět z hlediska stěžovatelem uvedených tvrzení,
zachycených v protokolu k žádosti o udělení azylu na území ČR, neboť tyto nejsou
s to prokázat onu požadovanou příslušnost. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle §32
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu konečně odpovídá i povaha
soudního přezkumu. Takto je třeba chápat i ust. §75 s. ř. s., podle něhož soud vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno
zásadou aktivity žadatele o azyl. Na druhé straně však soud po správním orgánu požaduje,
aby správní spis pravidelně obsahoval zprávy o situaci v zemi původu (srov. Rozhodnutí NSS
sp. zn. 5 Azs 20/2003), o něž se mohou opírat skutková zjištění učiněná v řízení o azylu.
Český zákon o azylu nezakotvuje v režimu azylového řízení zásadu in dubio pre reo,
pokud jde o tvrzení žadatele o azyl. V praxi pak zmírnění důsledků neexistence této zásady
představuje rozdělení důkazního břemene mezi žadatele a stát tím způsobem, že stát
je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel musí unést důkazní
břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby. Žalovaný v tomto případě
postupoval způsobem, který odpovídá zákonným požadavkům. Žalovaný si zajistil dostačující
přehled o situaci v zemi a nelze v tomto případě namítat, že by neměl zjištěny dostatečné
zprávy, protože informace v použitých materiálech zachycené popisují teror čínských úřadů
namířený vůči příslušníkům řečeného hnutí v celé šíři, a tudíž pro kritiku stran zjištění reálií
v Číně, jakožto zemi původu, není místa. Na druhé straně příklon k posouzení údajů
stěžovatele jako nevěrohodných je správný, protože z výpovědi žadatele o azyl nelze
ani při nejlepší vůli vysledovat stopu, která by nasvědčovala, že by stěžovatel mohl být
považován za příslušníka hnutí Falun Gong. Stěžovatel se údajně věnoval cvičení Falun Gong
dva roky, nebyl však při pohovorech se správním orgánem schopen zodpovědět většinu
položených otázek ohledně FLG, např. nedokázal pojmenovat a popsat ani jedno ze dvou
předložených vyobrazených cvičení, neznal jméno zakladatele hnutí a na závěrečnou otázku
„Co víte o cvičení Falun Gong nebo Falun Dafa?“ uvedl pouze: „(Jde o) cvičení,
které se provádí, slouží k očištění duše. Cvičení učí, aby nebyl člověk sobecký a hovořil
pravdu. Toto je vše, co vím o Falun Gong a Falun Dafa.“ Pokud by se stěžovatel věnoval
cvičení Falun Gong po dobu dvou let, jak tvrdí, nelze předpokládat natolik povšechné
informace o Falun Gong. Ačkoli žalovaný správní orgán stěžovateli poskytl (zejména v rámci
pohovoru) dostatek prostoru, aby ozřejmil podstatu hnutí a svůj vztah k němu, jeho odpovědi
byly velmi kusé a nekonkrétní. Ani ve svém souhrnu nevedly k závěru, že duchovní cvičení
skutečně praktikuje a ztotožňuje se s myšlenkami a idejemi, na nichž je založeno, které nebyl
schopen věrohodně a s jinou, než povšechnou mírou vědomosti, popsat. Nelze jistě trvat
na odborném a detailním výkladu filozofie hnutí, avšak i od člověka bez vzdělání lze očekávat
jistou, alespoň minimální povědomost o jeho základních zásadách a laický popis cvičení.
Spíše lze v daném případě shledat prvky účelovosti.
Správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal tvrzené skutečnosti,
ze kterých by bylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod. V případě návratu do vlasti sice uvedl konkrétní obavu,
kterou by bylo možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodů
náboženství, resp. příslušnosti k určité sociální skupině, ovšem pro nedostatek prokázané
příslušnosti k této sociální skupině nelze stěžovatelově obavě uvěřit. Ze správního spisu
jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel nikdy nevyvíjel žádnou činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod ani se sám aktivně politicky neangažoval.
Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud pochybení krajského soudu
nezjistil a odkazuje rovněž na množství judikatury k tématu tvrzené nepřezkoumatelnosti
(za všechny např. rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2007, č. j. 8 Azs 45/2006 - 57, nebo rozsudek
NSS ze dne 27. 5. 2005, č. j. 5 Azs 362/2004 - 56). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. zákon č. 133/2004 Sb.
NSS), založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění
soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem,
anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. V daném
případě se správní orgán důsledně zabýval situací stěžovatele, když vycházel z jeho vlastních
tvrzení a výpovědí, stejně tak se podrobně zabýval situací v zemi původu. Z rozsudku soudu,
napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud řádně zabýval námitkami stěžovatele
uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým
způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností
správní orgán a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru řádně seznámen s podklady pro rozhodnutí,
přičemž mohl navrhnout doplnění důkazů, z nichž správní orgán vycházel, o doplnění
nežádal, ani neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly být důvodné pro odlišné posouzení
situace, než učinil žalovaný, a to zejména ve vztahu k jeho osobě a možnému pronásledování.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování,
je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém rozhodování vycházel.
Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný
skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom, zda jsou zde důvody
pro udělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a odst. 2 a §14 zákona o azylu, vycházel.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji. O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat
tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
Ještě je nutno uvést, že v daném případě bylo krajským soudem zpochybněno
zastupování advokátkou pro řízení o kasační stížnosti. Z plné moci doložené pro řízení
o žalobě vyplývá, že advokátka byla zmocněna k zastupování v daném případě velmi široce
(dle textu plné moci byla advokátka zmocněna „aby zmocnitele obhajovala, resp. ve všech
právních věcech zastupovala, aby vykonávala veškeré úkony, aby podávala opravné
prostředky, a to i v těch případech, kdy je podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné
moci“). Nejvyšší správní soud tedy plnou moc v tomto rozsahu akceptoval, zvláště za situace,
kdy advokátka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost a pokračovala tak
v zastupování klienta.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu