ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.110.2007:61
sp. zn. 6 Azs 110/2007 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: A. S.,
zastoupena Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, Pod Terebkou 12, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007,
č. j. 48 Az 13/2007 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni, advokátce Mgr. Bohdaně Novákové, se odměna
za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ne při znává.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 5. 2007, č. j. OAM - 10 - 147/LE - BE03 - BE01 - 2007. Tím jí žalovaný
neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném ke dni
rozhodování žalovaného (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění kasační stížnosti doplněné prostřednictvím ustanovené zástupkyně
stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě byly naplněny podmínky §14a zákona o azylu a nikoliv
§16 odst. 1 písm. g) téhož zákona. Poukázala na povinnost, která dle jejího názoru plyne
České republice z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, spočívající
v tom, že cizinec nesmí být vrácen na území státu, v němž by mu hrozilo mučení či nelidské
zacházení. Tato povinnost zahrnuje též ochranu fyzické a morální integrity každého.
Stěžovatelka se domnívá, že byla-li by nucena k vycestování na Ukrajinu, představovalo by to
ohrožení jejího bezpečí ze strany věřitele pro nevrácený dluh. Tyto skutečnost měl žalovaný
při svém rozhodování zohlednit. Rovněž poukázala na čl. 3 cit. Úmluvy, který nebyl
zohledněn ani orgány cizinecké policie v řízení o správním vyhoštění, a na čl. 53 Příručky
k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, podle něhož je možné
udělit mezinárodní ochranu na tzv. kumulativním základě, přestože jednotlivá dílčí opatření
nemají charakter pronásledování. Stěžovatelka dále znovu uvedla, že v jejím případě bylo
chybně užito §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť má právo na nárok na projednání své
žádosti ve standardní proceduře. Jinou vadu řízení před soudem pak spatřuje v tom, že soud
nevedl celé řízení o žalobě v jazyce, jemuž stěžovatelka dobře rozumí, a komunikoval s ní
výhradně v českém jazyce, pročež ona neměla možnost řádně obhajovat svá práva.
Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Praze
zrušil z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí tak i rozsudek krajského soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal na obsah správního spisu a vydané rozhodnutí.
Mj. konstatoval, že stěžovatelkou zmiňovaná Příručka není pro něho závazná, přičemž navíc
nejsou ani splněny důvody v ní zmiňované. Rovněž poukázal na skutečnost, že stěžovatelčina
žádost nebyla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, ale naopak byla posouzena ve standardním
řízení. Z výše uvedených důvodů navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud především zjistil, že stěžovatelka do České
republiky přicestovala 15. 2. 2004 proto, aby si zde vydělala peníze na splacení dluhu
za léčení její sestry. Již v roce 2004 požádala o azyl a po pravomocném skončení řízení
setrvala na území republiky nelegálně. V roce 2006 dluh věřiteli v Praze splatila, on však
požaduje zaplacení úroku, který nebyl smluven. Pro případ nezaplacení stěžovatelce
vyhrožoval smrtí. Opakovaně o udělení mezinárodní ochrany požádala, protože nemá peníze
a neví, co by jí věřitel mohl udělat, pokud by byla nucena se vrátit na Ukrajinu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka uplatnila kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Nejvyšší správní soud je především nucen konstatovat, že stěžovatelčiny námitky
směřující do aplikace §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a do neustanovení tlumočníka
pro řízení před soudem jsou zcela liché, neboť nemají oporu v obsahu spisu. Stěžovatelčina
žádost o udělení mezinárodní ochrany totiž nebyla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle uvedeného ustanovení, a proto nelze účinně namítat jeho nesprávnou aplikaci. Stejně
tak stěžovatelka tvrdí, že soud nejednal se stěžovatelkou v jí srozumitelném jazyce,
přičemž ale z obsahu soudního spisu je zcela zřejmé, že ona sama podala žalobu česky, česky
reagovala i na výzvu soudu, aby se vyjádřila k možnému rozhodnutí věci bez nařízení jednání,
a u samotného jednání (nařízeného na její žádost) byl přítomna ustanovená tlumočnice
ruského jazyka.
K relevantním důvodům kasační stížnosti ve vztahu k důvodu zamítnutí stěžovatelčiny
žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalovaným může Nejvyšší správní soud pouze
podotknout, že opakovaně konstatoval: Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není
bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení
azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona). K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65.
V rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, pak soud též konstatoval,
že vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí
správního orgánu, vyplývá, že politický systém v dané zemi dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut. Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Praze
č. j. 48 Az 13/2007 - 45 ze dne 21. 8. 2007 ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Bohdana
Nováková. Ustanovená zástupkyně nereagovala na výzvu soudu, aby sdělila, jaké úkony
po svém ustanovení učinila a zda je plátcem DPH. Ustanovená zástupkyně sice podle obsahu
spisu podáním ze dne 21. 9. 2007 doplnila kasační stížnost, námitky v tomto doplňku
obsažené však směřovaly proti právnímu posouzení věci, které v daném případě vůbec užito
nebylo, nelze proto takovýto úkon považovat za úkon týkající se věci samé ve smyslu §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z uvedených důvodů nebyla proto ustanovené
advokátce odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti přiznána.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu