ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.82.2007
sp. zn. 6 Azs 82/2007 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: S. P.,
zastoupena Mgr. Karlem Neubertem, advokátem, se sídlem Oldřichova 1, Třebíč, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2005, č. j. OAM - 1503/VL - 10 - 08 - 2005, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2007,
č. j. 61 Az 109/2005 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností
proti shora označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného, jímž jí nebyl udělen azyl podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“) jako zjevně nedůvodná. O nákladech
řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatelka, že v průběhu správního i soudního
řízení poskytla důkazy o tom, že je ve své zemi pronásledována. Na podporu svého tvrzení
cituje ustanovení §12 písm. b) a §2 odst. 5 zákona o azylu a dovozuje naplnění definice
pronásledování, neboť v zemi původu je přímo ohrožen její život i svoboda a současně je
vystavena velkému psychickému nátlaku. Odůvodněné obavy o její život jsou přitom trpěny
místními úřady. Žalovaný ani nezjistil, zda v zemi původu skutečně taková situace je,
ani nevyzval orgány policie k vyjádření ve věci. Stěžovatelka sama přitom takové důkazy
nemohla provést. Když se o to v zemi původu jedenkrát pokusila, matka stěžovatelky
ji prodávala přítomným úředníkům výměnou za jejich mlčení. Soud i správní orgán
dále v řízení nepostupovali ve prospěch stěžovatelky. Stěžovatelka se nevyzná v českém
právu a nedostalo se jí potřebného poučení, jakým způsobem má svá práva použít.
Podstatou žádosti o azyl přitom byla snaha vyhnout se problémům plynoucím ze soužití
s matkou - alkoholičkou, která ji v opilosti napadala, urážela a dokonce za úplatu nabízela
svým známým. Současně stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku.
V daném případě nutno uvést, že byla žádost stěžovatelky zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatelka vůbec neuváděla skutečnosti
svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu.
Krajský soud v Ostravě po podání kasační stížnosti proti předmětnému rozsudku
postupoval ve smyslu §108 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu
soudu.
Kasační stížnost podala účastnice řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského
soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka
v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační
stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že část kasační argumentace nebyla stěžovatelkou
uplatněna v řízení o žalobě. Týká se to zejména tvrzení o pokusu řešit situaci s úřady v zemi
původu. Takové námitky jsou pak nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s. a nemohou být
věcně projednány.
Zpochybnění posouzení právní otázky soudem v otázce správnosti posouzení azylové
situace stěžovatelky je přípustnou kasační námitkou. K této námitce lze uvést následující:
otázkou daného azylového důvodu se Nejvyšší správní soud vnitřně jednotně a nerozporně
zabýval v řadě svých předchozích rozsudků. Je možné odkázat např. na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 Azs 147/2004 - 41 Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou
bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná,
jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12. Z výše citovaných ustanovení zákona vyplývá, že správní orgán
má povinnost zjišťovat podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu pouze
v případě, že žadatel o azyl důvody zde uvedené alespoň tvrdí. V daném případě
však stěžovatelka ve správním řízení netvrdila, že je v zemi svého původu pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti či příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů. Bezprostředním důvodem žádosti o azyl byly
v daném případě problémy se soukromými osobami mimo státní struktury. Z výpovědí
stěžovatelky navíc ani nevyplynulo, že by se s žádostí o pomoc proti takovému jednání
fyzické osoby obrátila na policii. Obdobně se k věci vyjadřují např. rozsudky NSS
sp. zn. 4 Azs 115/2005, nebo sp. zn. 4 Azs 23/2003. Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího ani důvodem
pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu
z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona). V souvislosti se skutečnostmi tvrzenými
stěžovatelkou lze také zmínit rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 4 Azs 7/2003,
ve kterém se konstatuje, že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže
se soukromými osobami v domovském státě nenaplňuje azylové důvody. Důvodem
pro udělení azylu mohou být takové skutečnosti pouze tehdy, pokud by orgány domovského
státu, u nichž by se žadatel skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nechtěly či nebyly schopny
ochranu před takovým jednáním poskytnout. Za pronásledování by mohlo být v souvislosti
s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout
ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany
veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu ovšem
v posuzovaném případě zjevně nebylo. Nejvyšší správní soud tedy v souladu se svou dřívější
rozhodovací praxí v posouzení věcné stránky případu pochybení neshledal.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami nedostatečného zjištění situace
v zemi původu, jakož i tvrzením, že soud i správní orgán v řízení nepostupovali ve prospěch
stěžovatelky, která pro nedostatek právních znalostí a poučení utrpěla v řízení újmu.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je povinností správního orgánu
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu
jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení
uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla
povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl (č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, či obdobně
č. j. 5 Azs 24/2003 - 42). Dále, jestliže cizinec v řízení o udělení azylu vůbec netvrdil, že je
pronásledován či diskriminován ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, není posouzení
politické situace a stavu dodržování lidských práv ve státě, jehož občanství cizinec má,
nezbytné (č. j. 2 Azs 6/2003 - 38; publ. 42/2003). Ani v tomto směru tedy Nejvyšší správní
soud pochybení, či dotčení práv stěžovatelky, pro které by utrpěla v řízení újmu, neshledal.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji. O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat
tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu