ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.91.2007:1
sp. zn. 6 Azs 91/2007 - 140
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) O. K.,
b) nezl. N. K., c) nezl. S. K ., žalobci ad b) a ad c) zastoupeni zákonným zástupcem ad a),
všichni zastoupeni Mgr. Dagmar Lupínkovou, advokátkou, se sídlem Smetanova 726, Mladá
Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2006, č. j. OAM - 425/VL - 16 - P07 - R3 - 2002,
v řízení o kasační stížnosti žalobců ad a), ad b) a ad c) proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 1. 3. 2007, č. j. 49 Az 59/2006 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobců ad a), ad b) a ad c), advokátce Mgr. Dagmar
Lupínkové, se při znává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti
v částce 16 020 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci ad a), ad b) a ad c) /dále jen „stěžovatelé“/ brojí včasnou kasační stížností
proti shora označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba
proti rozhodnutí žalovaného, jímž stěžovatelům nebyla podle ustanovení §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena
mezinárodní ochrana.
Jako důvody kasační stížnosti v reakci na výzvu Krajského soudu v Praze 12. 6. 2007,
č. j. 49 Az 59/2006 - 109, stěžovatelé uvádějí výslovně důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Nutno uvést, že jako důvod žádosti o azyl uvedl stěžovatel - žalobce ad a),
který požádal o azyl jménem svým i svých nezletilých dcer - žalobkyň ad b) a ad c), ohrožení
života a občanských svobod. Žalobce ad a) před odchodem z vlasti - Ukrajiny pracoval jako
novinář; v srpnu 1991 si zaregistroval jako „malý soukromý podnik“ televizní studio N. a
svou novinářskou činnost spojoval rovněž s místními novinami D. Zemi původu opustili
stěžovatelé kvůli obavám z pronásledování státních orgánů pro novinářskou činnost žalobce
ad a), z obavy z fyzického napadení sousedy a národnostního pronásledování. Tyto okolnosti
byly v řízeních dále rozvedeny a specifikovány s tím, že stěžovatelé jsou přesvědčeni, že
splňují zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu vzhledem k jejich
osobní situaci. Žalobce ad a) uváděl, že byl ve svém domovském státě pronásledován za
protirežimní publikační činnost, a z toho pak dovozoval naplnění ustanovení §12 písm. a)
zákona o azylu a rovněž naplnění ustanovení §12 písm. b) citovaného zákona z důvodu
příslušnosti k sociální skupině novinářů žijících na Ukrajině. V žalobě bylo namítnuto
porušení některých citovaných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, (dále jen
„správní řád“) - konkrétně pak ustanovení §3 odst. 4 a §32 odst. 1, neboť žalovaný správní
orgán se žádostmi stěžovatelů nezabýval odpovědně a svědomitě, nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. V kasační
stížnosti pak stěžovatelé opakovaně odkázali na důvody, kvůli kterým požádali o azyl v České
republice s tím, že si na těchto důvodech i nadále trvají. Současně požádali o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační
stížnosti. V doplnění kasační stížnosti k výzvě soudu, aby specifikovali důvody kasační
stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., uplatňují důvody podle písm. a) citovaného
ustanovení. Stěžovatelé nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení spatřují v porušení ustanovení §36 s. ř. s., podle kterého mají
účastnící řízení rovné postavení a soud je povinen jim poskytnout stejné možnosti k uplatnění
jejich práv. Krajský soud porušil podle jejich mínění toto ustanovení tím, že neprovedl
všechny navrhované důkazy - důkaz videokazetou byl sice částečně proveden, ale projekce
byla ukončena z důvodu nevhodného slovního projevu, k jednání soudu nebyli pozváni
stěžovateli navržení svědci, zejména manželka žalobce ad a), která by jistě podala
přesvědčivé důkazy o situaci na Ukrajině v době, kdy spolu se svým manželem a dětmi zemi
opustila. Rozhodnutí soudu se podle stěžovatelů opírá toliko o důkazy žalovaného, a to o
zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2001 ze
dne 4. 3. 2002 a za rok 2005 ze dne 8. 3. 2006, Příručku Ministerstva vnitra Velké Británie
Hodnocení země - Ukrajina z října 2002 a z dubna roku 2003, Informaci Reporters without
Boardes z května 2005, Informaci Intenational Helsinky Federation for Human Rights (IHF)
z května 2006, Informaci OAMP ze dne 3. 1. 2005, Informaci Člověka v tísni společnosti při
ČT, o. p. s., č. j. OAM - 330/2005 ze dne 5. 12. 2005 a aktuální informace o Ukrajině
z databáze České tiskové kanceláře. Tyto důkazy podle názorů stěžovatelů nemohl brát
žalovaný vůbec v úvahu, neboť vycestovali ze země již 21. 8. 2001 a žádost o udělení azylu
byla podána dne 14. 1. 2002. Dále podle stěžovatelů došlo k porušení ustanovení §75 s. ř. s.,
podle kterého soud vychází ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Stěžovatelé rovněž namítají porušení §101 písm. d) a e) správního řádu, podle
kterého v případech, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí jiným orgánem veřejné moci, je potřeba
provést nové řízení. V jejich případě došlo již dvakráte ke zrušení rozhodnutí žalovaného o
neudělení azylu, a to rozsudky Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 918/2003 - 54 a
č. j. 47 Az 27/2005 - 89. Podle jejich názoru měl správní orgán povinnost zahájit nové řízení,
tzn. opětovně nařídit ústní jednání, provést dokazování a rozhodnout na základě nově
zjištěného stavu věci. K tomu však nedošlo a správní orgán pouze doplnil své zjišťování tak,
jak k tomu byl zavázán rozhodnutím soudu a vydal ve věci stejné rozhodnutí. Ze všech shora
uvedených důvodů, v nichž spatřují stěžovatelé zásadní pochybení správního orgánu a
krajského soudu při jejich rozhodování, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a
k vadnému rozhodnutí, navrhují zrušení kasační stížností napadeného rozsudku Krajského
soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení. V podání ze dne 2. 10. 2007, které bylo
Nejvyššímu správnímu soudu doručeno 4. 10. 2007, stěžovatelé podali návrh na vydání
předběžného opatření, a následně v podání doručeném 5. 11. 2007 žádají, aby soudem
ustanovená advokátka byla zproštěna povinnosti zastupovat stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti.
Kasační stížnost podali účastníci řízení, z nichž napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelé v ní uplatňují
přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v té části, kde stěžovatelé argumentují kasačními důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - nesprávné posouzení právní otázky při vyhodnocování
jejich azylových důvodů, lze uvést následující: touto otázkou se Nejvyšší správní soud vnitřně
jednotně a nerozporně zabýval v řadě svých předchozích rozsudků. Pro příklad lze uvést
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 293/2005, sp. zn. 4 Azs 15/2005,
nebo sp. zn. 2 Azs 147/2004. Tvrzení žadatele žalobce ad a), že byl ve svém domovské státě
pronásledován za protirežimní publikační činnost, není sama důvodem pro udělení azylu
podle §12 písm. a) zákona o azylu, jestliže není doložena důkazy o tom, že žalobce byl
za takové uplatňování politických práv pronásledován. V tomto směru soud odkazuje
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2004, č. j. 3 Azs 1/2004 - 68.
Námitka, že žalobce ad a) se cítí být pronásledován v zemi původu z důvodu příslušnosti
k sociální skupině novinářů žijících na Ukrajině, a proto splňuje podmínky udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu, není důvodná, neboť s ohledem na široké názorové
spektrum, které zastávají novináři na Ukrajině, nelze u těchto osob o „sociální skupině“
hovořit. V tomto směru soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2005 - 60. Obava stěžovatelů z jednání ze strany soukromých osob
a z toho pramenící obavy o vlastní život po návratu do země původu, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv
u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. V tomto
směru soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 22/2004.
Námitka, že krajský soud porušil ustanovení §36 s. ř. s. je nedůvodná,
neboť jak vyplývá z obsahu soudního spisu - protokolu o jednání ze dne 1. 3. 2007 účastníci
byli řádně poučeni ve smyslu §36 odst. 1 s. ř. s., o procesních právech a povinnostech,
v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Po poučení účastníci (za stěžovatele
byl osobně přítomen žalobce ad a/ a soudem ustanovený zástupce pro řízení o žalobě
před krajským soudem) shodně uvedli, že poučení porozuměli a námitku podjatosti soudce
(po poučení podle §31 odst. 2 s. ř. s.) nevznášejí. Na návrh zástupce žalobců na doplnění
dokazování byly čteny listiny ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2004 Ministerstva
zahraničních věcí USA, dále žalobce ad a) trval na provedení důkazu videokazetou, jež nebyla
jako důkaz provedena v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 47 Az 27/2005. Dále byla
čtena část Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2002, vydané Ministerstvem
zahraničních věcí USA ze dne 31. 3. 2003. K námitce týkající se informací o situaci
na Ukrajině Nejvyšší správní soud uvádí s odkazem na právní názor vyslovený v rozsudku
ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 20/2003 - 34, že skutková zjištění učiněná v řízení o azylu
mají oporu ve správním spisu, pokud i zprávy o situaci v zemi původu žadatele o azyl,
které sloužily jako podklad pro rozhodnutí, byly v úplnosti učiněny součástí správního spisu.
Obecnou námitkou, že krajský soud porušil ustanovení §75 s. ř. s.,
podle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat,
neboť stěžovatelé neuvádějí, jak konkrétně byli ve svých právech zkráceni.
Také námitka, že správní orgán měl povinnost zahájit nové řízení poté, kdy krajský
soud svými dvěma rozsudky č. j. 47 Az 918/2003 - 54 ze dne 26. 1. 2004
a č. j. 47 Az 27/2005 - 89 ze dne 31. 1. 2006 zrušil rozhodnutí žalovaného, není důvodná,
neboť Krajský soud v Praze shora citovanými rozsudky rozhodnutí žalovaného zrušil
pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Řízení před správním orgánem bylo
zahájeno dne 14. 1. 2002, kdy žalobce ad a) jménem svým a svých nezletilých dětí - žalobkyň
ad b) a ad c) podal žádost o udělení azylu (nyní mezinárodní ochrany ). Jedná se tedy stále
o jedno a totéž řízení, jež bylo ukončeno vydáním rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2006,
č. j. OAM - 425/VL - 16 - P07 - R3 - 2002, proti němuž stěžovatelé podali v zákonné lhůtě
žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007,
č. j. 49 Az 59/2006 - 82, proti němuž byla včas podaná kasační stížnost.
K návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření Nejvyšší správní soud
konstatuje, že podle ustanovení §38 odst. 3 je návrh nepřípustný, lze-li návrhu na zahájení
řízení přiznat odkladný účinek nebo nastává-li tento účinek ze zákona. V souladu
s ustanovením §32 odst. 5 zákona o azylu podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany
podle odstavců 1 a 2 citovaného zákona má odkladný účinek.
K žádosti stěžovatelů o zproštění povinnosti ustanovené advokátky zastupovat
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti pak nutno uvést, že stěžovatelé neuvádějí konkrétní
důvod, jenž by byl řádně odůvodněn. Pouze uvádějí, že návrh na vydání předběžného opatření
ze dne 2. 10. 2007 si museli napsat sami a odeslat soudu, neboť tak nebylo učiněno
ustanovenou zástupkyní na jejich žádost. Jak výše uvedeno, odkladný účinek kasační stížnosti
v azylových věcech je přiznán ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu) a návrh na předběžné
opatření je podle §38 odst. 3 s. ř. s. nepřípustný.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení dané právní otázky krajským soudem
se naprosto nevymklo z obvyklé a ustálené rozhodovací praxe, když tatáž otázka již byla
totožně posouzena a rozhodnuta opakovaně dříve. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji. O odkladném účinku Nejvyšší správní soud nerozhodoval - je stanoven přímo
ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o nákladech řízení má odůvodnění v ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití
§120 s. ř. s.), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
žaloba (v tomto případě kasační stížnost) odmítnuta.
Stěžovatelům byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2007,
č. j. 49 Az 59/2006 - 109, pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přiznal advokátce Mgr. Janě Lupínkové požadovanou odměnu ve výši
16 020 Kč (za zastupování každého stěžovatele tři úkony právní služby po 2100 Kč
spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1
písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění účinném od 1. 9. 2006, v další
poradě s klientem podle §11 odst. 1 písm. c/ téže vyhlášky, a v písemném podání soudu
ve věci doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d/ téže vyhlášky, sníženo o 20 %
podle §12 odst. 4 téže vyhlášky, a tři režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 téže
vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu