ECLI:CZ:NSS:2007:7.A.38.2002:144
sp. zn. 7 A 38/2002 - 144
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: F.
K., zast. JUDr. Alenou Vrlíkovou, advokátkou se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm,
Záhunní 349, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad,
Těšnov 17, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) I. P., zast. JUDr. Janou
Holubcovou, advokátkou v Dolní Bečvě 494, Dolní Bečva, 2) J. M., 3) Obec P. B., 4) M. S.,
5) J. K., zast. JUDr. Janou Holubcovou, advokátkou v Dolní Bečvě 494, Dolní Bečva, 6) Z.
M., zast. JUDr. Janou Holubcovou, advokátkou v Dolní Bečvě 494, Dolní Bečva, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2001, č. j. 45289/2001/H-5010,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, Těšnov 17, Praha 1
ze dne 11. 12. 2001, č. j. 45289/2001/H-5010, se pro vady řízení z r u š u j e
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4225 Kč,
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to do rukou JUDr. Aleny Vrlíkové,
advokátky se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Záhunní 349.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 2. 4. 2002 se žalobce domáhal
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2001, č. j. 45289/2001/H-5010 s tím,
že požadoval zrušení tohoto rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí správního orgánu vydaného
v prvním stupni. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Okresního úřadu Vsetín – pozemkového úřadu, ze dne 10. 10. 2001, č. j. ÚP/10/97/F1/202,
jímž bylo rozhodnuto o schválení návrhu jednoduché pozemkové úpravy v k. ú. P. B., lokalita
„A.“, zpracovaný Ing. M. M. – P., se sídlem B., V. 12a.
V žalobě namítl nezákonnost rozhodnutí žalovaného a uvedl, že je vlastníkem
pozemků v k. ú. P. B. zapsaných na LV č. 286, je tedy dotčen předmětnou jednoduchou
pozemkovou úpravou tak, že část jeho pozemku je převedena směnou, čehož následkem
v těsné blízkosti rekreačního objektu a přes pozemek v jeho vlastnictví je navržena
komunikace. Posouzení návrhu této pozemkové úpravy proběhlo za porušení tehdy platného
zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (zrušeno zákonem
č. 139/2002 Sb., téhož názvu, jež nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2003, pozn. NSS), jež spatřuje
žalobce v porušení §2 tohoto zákona, dle nějž je smyslem pozemkových úprav uspořádání
vlastnických práv tak, že je zabezpečena přístupnost a vyrovnání hranic, současně se mají
vytvářet podmínky pro racionální hospodaření, ochranu půdního fondu a zúrodnění půdního
fondu, zvelebení krajiny a zvýšení ekologické stability. Přesto dle názoru žalobce došlo
ke schválení mj. nového zřízení komunikace přes mj. p. č. 94/4, 94/7 a 94/9 v k. ú. P. B. Od
počátku řízení jeho účastníci poukazovali na tyto skutečnosti: všichni mají zajištěn přístup na
pozemky, nově navrhovaná komunikace nepřináší ochranu zemědělského půdního fondu
(CHKO nedala k projednávanému návrhu souhlas), nové budování komunikace
je neekonomické a původní cesta byla udržovaná a opravovaná, stávající cesta je jedinou
přístupovou komunikací k novým stavbám, nová komunikace hrubě zasáhne do žalobcova
hospodaření (poškození hodnoty majetku a narušení soukromí), nová komunikace zasáhne
do žalobcova vlastnictví, neboť je schválena směna nových pozemků, všichni účastníci byli
odkázáni na řešení větších půdních celků.
Pokud se týče postupu podle §9 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách má žalobce
zato, že byl porušen postup v tom smyslu, že nutná dvoutřetinová většina hlasů nebyla
dosažena. Proti návrhu kromě žalobce hlasovali ještě manželé M., paní O., paní H. a S. Paní
O. a H. byly nepravdivým tvrzením uvedeny v omyl, že svůj nesouhlas stáhly, žalobce
v tomto spatřuje neplatnost úkonu z důvodu omylu.
Žalobce k §9 odst. 1 a §6 odst. 5 zákona o pozemkových úpravách uvádí, že nebyly
naplněny lhůty k veřejnému nahlédnutí, především pak poté, kdy původní návrh nebyl
schválen vlastníky ani CHKO, údajně došlo ke změnám, o nichž však nikdo nebyl
informován.
Ve smyslu §9 odst. 5 téhož zákona je náležitostí návrhu pozemkové úpravy
doručovaném účastníkům obligatorně i část jednoduché pozemkové úpravy, která se účastníka
konkrétně týká, což však splněno nebylo.
Nadto žalobce namítá vlastní zadání návrhu jednoduché pozemkové úpravy,
když zadavatel je vázán podmínkami zákona o zadávání veřejných zakázek tehdy platného
zákona č. 199/1994 Sb. a zákona o pozemkových úpravách jak k zadání díla, tak
ke způsobilosti zhotovitele. Přestože vítězem soutěže byl G. B., předmětná rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů shodně uvádí, že návrh je dílem autorky Ing. M. M. – P., V.
12a, B.
Z těchto důvodů navrhl zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ze dne 21. 6. 2002 uvedl, že zadání zakázky
nebylo provedeno výběrovým řízením, neboť se jednalo o zakázku menšího rozsahu
(cca 300 000 Kč), zakázka byla zadána tzv. z volné ruky, a to v době, kdy docházelo
k určitým reorganizačním změnám v projekční kanceláři Ing. M. a bylo v té době uvažováno
o změně názvu firmy. K tomuto kroku nakonec nedošlo a zpracovatelem projektu je od
počátku Ing. M.
Ze zápisu z úvodního jednání vyplývá žádost paní Ž. F. a žalobce o vytyčení pozemků
v dané lokalitě. Zákon nestanoví pozemkovému úřadu podmínky, kdy je třeba provést
vytyčení pozemků bez provádění pozemkových úprav a kdy nikoliv. Avšak jednoznačně říká
pro případ, že je pozemek pro vlastníka nepřístupný, nemůže výpovědní lhůta skončit dříve,
než budou provedeny pozemkové úpravy dle §22 odst. 3 z. č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Právě pro
naplnění §2 zákona č. 284/1991 Sb., zákona o pozemkových úpravách a pozemkových
úřadech (dále jen „zákon“), na který se žalobce odvolává, pozemkový úřad přikročil
k celkovému řešení lokality v rámci jednoduché pozemkové úpravy, včetně zajištění přístupu
k pozemkům do jednoduché pozemkové úpravě zahrnutým. Stejně tak zákon nestanoví, zda
navrhovaná přístupová cesta musí sloužit jednomu nebo několika subjektům.
V řízení o pozemkových úpravách je pozemkový úřad povinen vycházet ze stavu
katastru nemovitostí. Pokud je ve skutečnosti část pozemku užívána k jinému účelu, než jaký
je veden v katastru nemovitostí, jedná se z tohoto hlediska i o nelegální využití pozemku.
Správa CHKO vydala dne 18. 12. 2000 skutečně nesouhlas s předloženým projektem
jednoduché pozemkové úpravy, dopisem ze dne 15. 1. 2001 však souhlas udělen byl, s čímž
byli seznámeni všichni účastníci, což vyplývá ze zápisu závěrečného jednání (březen 2001)
a projekt byl v souladu se zákonem vystaven na 15 dní k veřejnému nahlédnutí.
Zřizování přístupových cest k plánované výstavbě není ze zákona předmětem
pozemkových úprav.
Podle §9 odst. 4 zákona pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkové
úpravy, pokud s ní souhlasí vlastníci alespoň 2/3 výměry půdy dotčené pozemkovou úpravou.
Závěrečné protokoly z původně předloženého návrhu byly podepsány všemi vlastníky, kromě
J. M., D. M. a Ing. M. K. Opravené závěrečné protokoly byly podepsány také všemi
dotčenými vlastníky, pouze J. M. a D. M. na zadní straně protokolu konkretizují, s čím
souhlasí a s čím ne. Ohledně zpětvzetí odvolání paní O. a H. nemůže podle názoru žalovaného
žalobce za jmenované jednat, neboť nebyla předložena plná moc, na jejímž základě by
žalobce zastupoval tyto účastnice řízení.
Tvrzení žalobce o změnách, o nichž nebyl nikdo informován, považuje žalovaný
za hypotetické, neboť nekoresponduje s doklady založenými ve spise.
Podle sdělení na předposlední straně rozhodnutí byla přílohou bilance současného
a navrženého stavu a také identifikace původního a navrženého stavu dle LV. Pokud žalobce
tyto inzerované přílohy neobdržel, měl vstoupit ihned v jednání s pozemkovým úřadem
a požádat o doplnění příloh rozhodnutí. Podle názoru žalovaného by se za daných okolností
jednalo o opomenutí, nikoli o postup, který by byl v rozporu se zákonem.
Žalobce podáním ze dne 14. 10. 2002 replikoval, že k postupu pozemkového úřadu
při interpretaci zákona č. 248/1991 Sb., je správně komentována povinnost zajistit v rámci
jednoduché pozemkové úpravy přístup k pozemkům, žalobce však rozporuje názor
žalovaného o tom, že pozemkový úřad je povinen vycházet ze stavu zaneseném v katastru
nemovitostí, tedy pokud je pozemek ve skutečnosti využíván k jinému účelu, jedná
se o nelegální využití a nelze s tímto stavem kalkulovat. Tento přístup je totiž skutečným
důvodem výsledku celé věci. Striktním prosazováním stavu zapsaného v katastru nemovitostí
by docházelo k absurdním situacím, kdy by pozemkový úřad ignoroval stavbu legálně
postavenou, ovšem nezapsanou, popř. nerespektoval práva dosud nezapsaná. V tomto
konkrétním případě pozemkový úřad jednak ignoroval skutečný stav, kdy přístup k části
pozemků v rámci jednoduché pozemkové úpravy byl zajištěn zaknihovaným věcným
břemenem (doloženo přípisem ze dne 6. 8. 2002 a přílohách) a jednak nerespektoval existenci
komunikace jako takové, která byla nákladem obce a zemědělského družstva po desetiletí
udržována. Vybudováním přístupové cesty dojde k narušení krajinného rázu CHKO, ohrožení
zájmu vlastníka dotčeného pozemku, plýtvání finančnímu prostředky státu, přičemž
již desetiletí existuje přístupová cesta jiná, která ovšem není zapsaná v katastru nemovitostí.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
§132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu
k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu
správního (dále jen s. ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 2. 2003 žalobu odmítl podle §46
odst. 2 s. ř. s. ve znění opravného usnesení ze dne 29. 4. 2003, přitom žalobci předestřel
možnost podat žalobu ke krajskému soudu.
Žalobce tedy podal příslušnou žalobu u Krajského soudu v Praze, který usnesením
ze dne 28. 4. 2003, č. j. 45 Ca 44/2003 - 33, věc postoupil Městskému soudu v Praze podle
§7 odst. 2 a odst. 6 s. ř. s. Městský soud v Praze podal podle §104a o. s. ř. návrh
na rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu k Vrchnímu soudu v Praze, který rozhodl usnesením
ze dne 23. 10. 2003, č. j. Ncp 2857/2003 - 43, tak, že k projednání a rozhodnutí věci
je v prvním stupni věcně příslušný okresní soud, a věc postoupil Okresnímu soudu ve Vsetíně.
Okresní soud ve Vsetíně, kde je věc vedena pod sp. zn. 17 C 244/2003, poté podal zvláštnímu
senátu v úvodu označený návrh. Popřel svoji příslušnost a navrhl, aby zvláštní senát rozhodl,
že příslušný k rozhodnutí je Městský soud v Praze jako soud ve správním soudnictví.
V dalším řízení zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí žaloby
zrušil, zrušil i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, č. j. Ncp 2857/2003 - 43
a rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti rozhodnutí Ministerstva
zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 12. 2001, č. j. 45289/2001/H-5010,
o schválení návrhu jednoduché pozemkové úpravy, je soud ve správním soudnictví
(č. j. Konf 15/2006 - 8 ze dne 5. 10. 2006). Proto Nejvyšší správní soud pokračoval v řízení
o žalobě.
S ohledem na pokračování v řízení podle jiného procesního předpisu, než v době
podání žaloby, vyzval soud účastníky k předložení důkazních návrhů a označení zúčastněných
osob. Současně vyzval zúčastněné osoby, takto se vyjádřila Obec P. B. tak, že navrhovaná
komunikace by vyřešila přístup pro všechny vlastníky dotčených nemovitostí formou
v katastru nemovitostí řádně zapsané komunikace. Problémy vlastníka pozemku, po němž je
veden současný přístup formou věcného břemene, existují, tyto by po úpravě odpadly. Žádná
nově budovaná komunikace nepřináší ochranu ZPF, navrhovaná komunikace je vedena
stejnou „močálovou“ oblastí, jakou je veden stávající přístup, nedochází k narušení půdního
podloží a ekologické stability. Stávající komunikace je nezpevněná a neupravená
komunikace, rovněž podmáčena, finančně nenákladná, a to pro nesouhlas vlastníka pozemku
s jakoukoli úpravou, kterou by realizovala obec. O zahušťování komunikacemi se nejedná
a nejde ani o neúnosnou četnost přejezdů. Návrh komunikace nebyl shledán nevhodným, paní
O. ani H. nebyly uváděny v omyl a ani jim nebyla tvrzena neplatnost stávajících věcných
břemen. Zřízení nového přístupu shledává tento zúčastněný jako správné.
Zúčastněná osoba I. P. k věci uvedla, že pro mnohé zúčastněné – vlastníky okolních
pozemků je právě návrh na zřízení nové komunikace dlouho očekávaným řešením
dlouhodobého problému, tato zúčastněná s návrhem souhlasí. Totožné stanovisko sdělila
zúčastněná osoba Z. M. přípisem ze dne 3. 4. 2007 a J. K. dne 6. 4. 2007.
Zúčastněná osoba M. S. dokladuje soudu obdržení návrhu projektu jednoduché
pozemkové úpravy, podtrhuje v rozhodnutí pozemkového úřadu skutečnost, že nelze vyhovět
všem, nicméně většina (2/3) účastníků řízení s jednoduchou pozemkovou úpravou souhlasila.
Upozorňuje, že může dojít k nevyjasněnostem věcných břemen k přístupu k jejím i dalším
pozemkům, pokud by se předmětná pozemková úprava neuskutečnila. Dále zdůrazňuje, že
žalobce sice upozorňuje na neúčelné vynakládání finančních prostředků státu na odvodnění
terénu a záboru zemědělské půdy v CHKO, což se jeví jako zavádějící, protože výsledkem
této úpravy bylo stažení povrchových vod z těchto pozemků vč. odvodnění pozemku žalobce.
Tvrzení žalobce, že je vlastníkem pozemků dotčených správním rozhodnutím o jednoduché
pozemkové úpravě, není pravdivé, neboť žalobce neoprávněně zaplotil obecní pozemek č.
3113, na kterém vlastně měla vést místní komunikace a žalobce nebyl ochoten na výzvu OÚ
P. B. se dohodnout na výměně nebo odkoupení svého pozemku za obecní, a to pro účel místní
komunikace,a to vše již od roku 1994. Zřízení komunikace je nutné pro napojení pozemků
nejen této osoby zúčastněné, ale i k pozemkům majitelů H., L. F. a Ž. F. (pole, louky), ale i
pro obhospodařování lesních porostů v dané lokalitě. Uzavírá, že vinou stávajícího stavu
a průtahy způsobenými žalobcem je narušena meliorace, neboť vlastníci dotčených pozemků
nemají možnost přístupu na ně, nadto nejsou přesně známy dřívější hranice pozemků před
ucelením JZD; rovněž je namítnuto omezení podnikání osoby zúčastněné na předmětných
pozemcích. Svá tvrzení prokazuje tato osoba zúčastněná pozvánkou na projednání návrhu
JPÚ ze dne 21. 9. 2000, pozvánkou na úvodní jednání ze dne 17. 2. 1998, prezenční listinou
z úvodního jednání, pozvánkou k místnímu šetření ze dne 10. 12. 1998, protokolem
o projednání a schválení vstupního nároku pro LV č. 834, zápisem Okresního pozemkového
úřadu ve Vsetíně ze dne 3. 3. 1998, uvědoměním o zaslání zápisu ze závěrečného jednání
ze dne 30. 3. 2001, prezenční listinou ze dne 21. 3. 2001, zápisem Okresního pozemkového
úřadu ze dne 21. 3. 2001, rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 12. 2001, závěrečným
protokolem k LV č. 834, protokolem o projednání a schválení upraveného nároku
pro LV č. 834 ze dne 10. 3. 2000 zápisem z projednání opraveného návrhu jednoduché
pozemkové úpravy ze dne 18. 4. a 20. 4. 2001, mapkami, žádostí o prošetření ze dne
29. 1. 1998, zápisem služebností a výpisem z geodézie 1062/72.
Žalovaný netrval na projednání věci s nařízeným jednáním, sděleno přípisem ze dne
5. 3. 2007, založeno na č. l. 115 soudního spisu. Žalobce rovněž souhlasil s projednáním věci
bez ústního jednání, sděleno Nejvyššímu správnímu soudu dne 19. 3. 2007.
Žalobce ani žalovaný další vyjádření ani důkazní návrhy nepředložili.
Osoba zúčastněná J. M. vyjádřil podáním ze dne 3. 3. 2007, že hodlá uplatňovat práva
osoby zúčastněné ve věci žaloby zde projednávané bez dalšího.
Ve správním spise je založeno oznámení o zahájení jednoduché pozemkové úpravy
v k. ú. P. B., lokalita „A.“ Okresním úřadem ve Vsetíně ze dne 30. 7. 1999, veřejnou
vyhláškou vyvěšeno 19. 2. 1998 Obecním úřadem P. B. a dne 17. 2. 1998 Okresním úřadem
ve Vsetíně. Úvodní jednání se konalo dne 26. 2. 1998, ze zápisu i z prezenční listiny vyplývá,
že se zúčastnilo 13 ze 16 vlastníků, vlastníci byli seznámeni s předmětem pozemkové úpravy,
souhlas vyslovili všichni přítomní vlastníci kromě jednoho. Správa CHKO B. v R. p. R.
vydala stanovisko k jednoduché pozemkové úpravě dne 6. 6. 2000 v tom smyslu, že
předmětné pozemky nelze považovat za takové, které by byly vyloučeny z pozemkových
úprav ve smyslu §3 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách. Konkrétněji se pro obecnost
úpravy CHKO B. nevyjádřila, odkázala na požadavky zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny. Dále se CHKO B. vyjádřila dne 3. 10. 2000 k již specifikovanému návrhu
souhlasně za podmínek tam uvedených. Byl zpracován návrh jednoduché pozemkové úpravy,
ke které se vyjadřovaly dotčené orgány, k tomu CHKO B. dne 18. 12. 2000 vyslovila
nesouhlas pro nerespektování dohodnutých podmínek předložených CHKO B. Avšak dne
15. 1. 2001 CHKO B. souhlasilo s navrženou jednoduchou pozemkovou úpravou
přepracovanou podle původních připomínek CHKO B. Závěrečné jednání ve věci schválení
zpracovaného návrhu jednoduché pozemkové úpravy se konalo dne 21. 3. 2001, z prezenční
listiny se podává, že se jednání účastnilo 12 vlastníků z 13, připomínky uplatnil žalobce,
manželé M. a paní M. S., s tím že o těchto připomínkách má být pojednáno dle §9 odst. 8
nařízení vlády č. 4/1999, jímž se provádí zákon o pozemkových úpravách a pozemkových
úřadech, jen s těmi vlastníky pozemků, kterých se změna týká.
Připomínky žalobce k závěrečnému jednání rozporují §9 odst. 1 zákona
o pozemkových úpravách tak, že nebyl vystaven zpracovaný návrh jednoduché pozemkové
úpravy po dobu 15 dnů v obci k veřejnému nahlédnutí, neboť vystavený projekt Ing. M. byl
ještě dále upravován. Nesouhlasil ani se začleněním přístupové komunikace od komunikace č.
3112, když nebyly vyčerpány všechny možnosti dané zákonem. Nesouhlasil s nově navrženou
přístupovou komunikací přes p. č. 94/7, když i dva další sousedé mají zajištěn jiný přístup než
z této nové komunikace. Stanovisko správy CHKO B. bylo napadeno odvoláním, protože
nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
K těmto připomínkám žalobce se vyjádřil pozemkový úřad tak, že zpracovaný návrh
byl v souladu se zákonem vyvěšen na patřičnou dobu; z pozemkových úprav jsou vyloučeny
pozemky zastavěné a určené k zastavění (obvod směrem do zastavěné částí obce nebylo
možné rozšiřovat); projektant vycházel ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí,
proto věcná břemena posuzoval právě z tohoto stavu a nepřístupným pozemkům zajišťuje
přístup.
Připomínky J. M. a D. M. obsahovaly nesouhlas s nově navrženou přístupovou
komunikací přes p. č. 94/7, neboť tito vlastníci mají ke svým pozemkům zajištěný přistup po
zpevněné komunikaci navazující na obecní komunikaci č. 3112 prostřednictvím věcného
břemene.
K této připomínce pozemkový úřad uvedl, že takto zajištěný přístup ovšem nemají
ostatní vlastníci v dané lokalitě (paní S., P.).
Rozhodnutím ze dne 10. 10. 2001, č. j. ÚP/10/97/F1/202 Okresního úřadu ve Vsetíně,
Okresního pozemkového úřadu, byl schválen návrh jednoduché pozemkové úpravy v k. ú. P.
B., lokalita „A.“zpracovaný Ing. M. M. – P., V. 12a, B.
Odvolání proti takto schválené jednoduché pozemkové úpravě podal žalobce dne
31. 10. 2001, kterému nebylo vyhověno a odvolací orgán – žalovaný je dne 11. 12. 2001
zamítl rozhodnutím pod č. j. 45289/2001/H-5010. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího
orgánu plyne, že s odkazem na §5 odst. 1 písm. b) zákona jsou účastníky řízení
o pozemkových úpravách i další fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva
k pozemkům mohou být pozemkovými úpravami přímo dotčena, proto je třeba umožnit
přístup na jednání každému, kdo se domnívá nebo tvrdí, že jeho práva mohou být
pozemkovou úpravou dotčena. Až v samotném závěru (při vydání rozhodnutí o schválení
pozemkové úpravy) je okruh účastníků řízení zcela jednoznačně vymezen. Ze zápisu
o závěrečném ústním jednání plyne, že připomínky účastníků řízení byly zaprotokolovány
a na některé z nich bylo navíc odpovězeno písemně. Rekognoskace terénu byla provedena
v souvislosti s místním šetřením, konkrétní verbální dotazy byly dostatečně vyjasněny
a změny pozemků provedené po závěrečném jednání byly projednány s dotčenými vlastníky.
Nelze přepočítávat souhlasy a nesouhlasy vzhledem k jedné navržené komunikaci,
když předmětem návrhu byla celá poz. úprava. Z doloženého spisu je patrné, že k dosud
neoprávněně využívané cestě neexistuje řádná stavební dokumentace a proto se nejedná
o pozemek, který není možné zakreslit do grafické části operátu katastru nemovitostí;
pozemek byl zřejmě zaměřen pouze v rámci zjištění skutečného stavu terénu. Problematika
věcných břemen je podrobně zpracována v textové části dokumentace, v této části neshledal
žalovaný rozpory, které by vedly ke změně nebo zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal zákonnost napadeného správního rozhodnutí
v rozsahu a mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba
je důvodná. O věci přitom rozhodoval bez jednání při splnění podmínky souhlasu účastníků
řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
K zahájení řízení o jednoduché pozemkové úpravě došlo za účinnosti zákona
č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (dále jen „zákon“),
a za účinnosti tohoto zákona byla vydána i obě správní rozhodnutí. Podle §2 předmětného
zákona se pozemkovými úpravami uspořádávají vlastnická práva k pozemkům a s nimi
související věcná břemena, pozemky se jimi prostorově a funkčně upravují, scelují nebo dělí
a zabezpečuje se jimi přístupnost pozemků a vyrovnání jejich hranic. Současně se jimi
vytvářejí podmínky k racionálnímu hospodaření, k ochraně a zúrodnění půdního fondu,
zvelebení krajiny a zvýšení její ekologické stability.
Podle ustanovení §6 odst. 4 zákona zahájení řízení o pozemkových úpravách oznámí
okresní pozemkový úřad všem účastníkům řízení veřejnou vyhláškou. Dle odst. 5 téhož
ustanovení zákona oznámení o zahájení pozemkových úprav podle odstavce 4 se vyvěsí
po dobu 15 dnů na úřední desce okresního pozemkového úřadu a obcí, v jejichž územních
obvodech jsou pozemky zahrnuté do pozemkových úprav. Poslední den této lhůty je dnem
doručení.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona okresní pozemkový úřad vystaví zpracovaný
návrh po dobu 15 dnů k veřejnému nahlédnutí; návrh musí být vystaven též v obci. V této
době mohou účastníci uplatnit své námitky a připomínky u okresního pozemkového úřadu.
Okresní pozemkový úřad (odst. 2) předloží zpracovaný návrh dotčeným orgánům státní
správy (§6 odst. 6 zákona) k udělení opatření (souhlasu, povolení výjimky) podle zvláštních
předpisů. Bez tohoto opatření nelze návrh pozemkových úprav schválit. Odst. 3 stanoví,
že po uplynutí doby podle odstavce 1 okresní pozemkový úřad nařídí závěrečné ústní jednání
s účastníky a orgány uvedenými v §6 odst. 6 zákona. Současně je upozorní, že své námitky
a připomínky k návrhu mohou uplatnit nejpozději při tomto závěrečném ústním jednání; jinak
k nim nebude přihlédnuto. Poté dle odst. 4 okresní pozemkový úřad rozhodne o schválení
návrhu pozemkové úpravy, pokud s ní souhlasí vlastníci alespoň dvou třetin výměry půdy
dotčené pozemkovou úpravou. Ve smyslu odst. 5 rozhodnutí o schválení návrhu okresní
pozemkový úřad oznamuje veřejnou vyhláškou a doručí všem známým účastníkům.
Z náležitostí návrhu se k rozhodnutí doručovanému účastníkům řízení připojí jen ta část
návrhu, která se dotýká konkrétního účastníka řízení. Schvalovaný návrh se všemi
náležitostmi se ukládá u okresního pozemkového úřadu a u příslušného obecního úřadu, kde
lze do návrhu nahlédnout. Rozhodnutí o schválení návrhu, které nabylo právní moci (dále jen
„schválený návrh“), okresní pozemkový úřad předá také katastrálnímu úřadu k vyznačení
do katastru nemovitostí. Schválený návrh (odst. 6) je závazným podkladem pro rozhodnutí
okresního pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv, popřípadě
o zřízení nebo zrušení věcného břemene k dotčeným pozemkům. Rovněž je závazným
podkladem pro rozhodnutí o přechodu vlastnických práv k pozemkům, na nichž se nacházejí
společná zařízení. Proti rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, popřípadě
o zřízení nebo zrušení věcného břemene vydanému na základě schváleného návrhu se nelze
odvolat. Dle odst. 7 rozhodnutí podle odstavce 6 okresní pozemkový úřad oznamuje veřejnou
vyhláškou a současně ho doručí katastrálnímu úřadu a všem vlastníkům pozemků a osobám
dotčeným zřízením nebo zrušením věcného břemene, známým okresnímu pozemkovému
úřadu. Toto rozhodnutí nabývá právní moci posledním dnem 15denní lhůty, která počne běžet
dnem vyvěšení rozhodnutí veřejnou vyhláškou. Dotýká-li se rozhodnutí velkého počtu osob,
mohou být osoby, jichž se rozhodnutí týká, uvedeny ve zvláštní příloze, která tvoří nedílnou
součást tohoto rozhodnutí; jeho doručení veřejnou vyhláškou se provede tak, že se rozhodnutí
vyvěsí způsobem v místě obvyklým bez zvláštní přílohy. Okresní pozemkový úřad zabezpečí,
aby příloha rozhodnutí byla přístupná k veřejnému nahlédnutí na určeném místě u obecního
úřadu a okresního úřadu a aby byl uvedeným osobám vydán ověřený opis, pokud
o to požádají. Informace o tom bude vyvěšena spolu s rozhodnutím. Osobám, kterým
se rozhodnutí doručuje, se k rozhodnutí připojí jen ta část přílohy, která se dotýká konkrétní
osoby. V případech, kdy výsledek pozemkových úprav slouží i jako obnovený katastrální
operát, stává se tento obnovený katastrální operát platným dnem právní moci rozhodnutí
podle odstavce 6.
Nejvyšší správní soud shledal v napadeném správním rozhodnutí žalovaného vady
řízení, jež způsobují nepřezkoumatelnost tohoto napadeného rozhodnutí ve smyslu §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ustanovení §9 odst. 4 předmětného zákona totiž výslovně uvádí: okresní pozemkový
úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkové úpravy, pokud s ní souhlasí vlastníci alespoň
dvou třetin výměry půdy dotčené pozemkovou úpravou. Žalovaný však nevycházel z výše
uvedeného zákonného ustanovení při zjištění, zda byla naplněna uvedená zákonná podmínka.
V odůvodnění uvedl, že dosáhnout 100% souhlasu vlastníků je téměř nemožné, a proto
i zákonodárce ustanovením §9 odst. 4 zákona připustil možnost souhlasu menšího objemu
vlastníků půdy než je 100%, neboť při takovémuto požadavku by pravděpodobně nikdy
nemohla být žádná pozemková úprava schválena. Nejvyšší správní soud spatřuje pochybení
žalovaného v tom, že ztotožnil souhlas kvalifikovaného počtu vlastníků se souhlasem
vlastníků alespoň dvou třetin výměry půdy, což nelze zaměňovat. Navíc z rozhodnutí
žalovaného není ani zjistitelné, v jakém rozsahu se jednotliví vlastníci podílejí na výměře
půdy dotčené prováděnou pozemkovou úpravou. Již v zápise ze závěrečného jednání ze dne
21. 3. 2001 je přitom patrné, že i prvostupňový správní orgán zaměňuje pojmy shora uvedené;
ani zde není seznatelné, z jakého údaje vycházel při stanovení procentních podílů na výměře
půdy. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že údaj o vlastnících není zaměnitelný
či podřaditelný pod zákonný pojem „výměra půdy“ ve smyslu §9 odst. 4 zákona. S ohledem
na právě uvedené se jeví jako nepřezkoumatelný již samotný údaj o 87,15 % souhlasu
s návrhem jednoduché pozemkové úpravy, neboť ani v zápise ani v rozhodnutí žalovaného
není uveden údaj o výměře. Nelze tedy seznat, zda podmínka souhlasu vlastníků 2/3 výměry
půdy byla či nebyla naplněna.
Pokud jde o ústavně právní rovinu projednávané věci, nelze především nevidět,
že v řízení o pozemkových úpravách se rozhoduje samozřejmě i o soukromých zájmech
vlastníků, jejichž pozemky mají být sceleny či rozděleny. Na druhou stranu se však rozhoduje
i o zájmech veřejných, např. ochrana půdního fondu, zvelebení krajiny či zvýšení její
ekologické stability (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2001, č. j. 5 A 5/99
– 33 ). Jenom z toho důvodu, že se jedná o veřejné zájmy, jsou pozemkové úpravy slučitelné
s ústavní maximou vyjádřenou v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
K pozemkové úpravě může dojít, pokud s ní souhlasí vlastníci alespoň dvou třetin výměry
půdy dotčené pozemkovou úpravou. Ve vztahu ke zbývající jedné třetině tak jde zcela jistě
o vyvlastnění ve smyslu výše uvedeného článku Listiny. Při rozhodování o pozemkové úpravě
jsou tak dotčeny jak zájmy soukromé, tak i zájmy veřejné. Zde zastoupený veřejný zájem
má přitom povahu výše popsaného kvalifikovaného veřejného zájmu, neboť spočívá
ve veřejném zájmu na určitém výsledku daného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 As 48/2003 - 51).
Z důvodů v tomto rozhodnutí uvedených Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce, který byl v tomto soudním řízení procesně úspěšný má, v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s., právo na náhradu nákladů řízení. Ty jsou tvořeny částkou
1000 Kč za zaplacený soudní poplatek, odměny za právní zastoupení za 3 úkony á 1000 Kč
za převzetí a přípravu věci, za sepis žaloby, za vyjádření k obsahu vyjádření žalovaného, to je
3000 Kč, a 3x režijní paušál 75 Kč /§9 odst. 3, písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. a) a d), §13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 8. 2006). Celkem tedy byla přiznána žalobci
náhrada nákladů 4225 Kč. Další účelně vynaložené náklady žalobci nevznikly. Písemnosti
ze dnů 6. 8. 2002 a 15. 3. 2007 nepovažuje Nejvyšší správní soud za úkony dle citované
vyhlášky, protože se jimi žalobce vyjadřoval k tomu, že souhlasí s projednáním věci
bez nařízení jednání.
Osoby zúčastněné na řízení právo na náhradu nákladů řízení neuplatnily. Soud navíc
může rozhodovat o tomto právu jen v případě, kdy jim tyto náklady vznikly v souvislosti
s uložením nějaké povinnosti, anebo z důvodů zvláštního zřetele hodných (§60 odst. 5
s. ř. s.). Tyto zákonné důvody nevznikly, proto Nejvyšší správní soud o náhradě nákladů osob
zúčastněných na řízení nerozhodoval
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu