ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.178.2005
sp. zn. 7 Afs 178/2005 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 28, za účasti L. Č. s., a. s., v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. 6. 2005, č. j. 11 Ca 243/2004 – 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2005, č. j. 11 Ca 243/2004 – 79,
byla zamítnuta žaloba L. Č. s., a. s., (dále jen „účastník“) proti rozhodnutí stěžovatele ze dne
1. 9. 2004, č. j. FŘ-4422/13/04, jímž bylo zamítnuto odvolání účastníka proti dodatečnému
platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2000
č. j. 155315/00/008911/4750, kterým byla účastníkovi doměřena daň z přidané hodnoty (dále
jen „DPH“) za zdaňovací období květen 1996 ve výši 616 000 Kč. V odůvodnění napadeného
rozsudku městský soud konstatoval, že stěžovatel rozhodoval o odvolání stěžovatele proti
dodatečnému platebnímu výměru za situace, kdy bylo k žalobě rozsudkem městského soudu
„původní“ rozhodnutí o odvolání zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Městský soud proto
především posuzoval, zda stěžovatel v řízení následujícím po právní moci rozsudku
respektoval jeho právní názor či nikoli. Rozhodnutí o odvolání opíralo závěr o jeho zamítnutí
především o argument, že účastník nemohl nabýt předmět leasingu od subjektu, který nebyl
jeho vlastníkem a dále argumentovalo tím, že daňové řízení neprokázalo realizaci
zdanitelného plnění, obchodní transakce existovaly pouze na papíře a k faktické realizaci
vůbec nedošlo, nebyla splněna podmínka dodání zboží a účastník zboží nikdy nepřevzal.
Městský soud následně uzavřel, že z obsahu správního spisu vyplývá, že šicí stroje fakticky
existovaly, a nedostatečně byl skutkový stav zhodnocen v tom směru, zda došlo
k předání zboží kupujícímu. Stěžovatel v následném rozhodnutí o odvolání – napadeném
rozhodnutí – podrobně zdůvodňoval, proč má za to, že nebyl předložen jediný důkaz o tom,
že ke dni 24. 5. 1996 byly stroje v držení H. Ch. a že nebyla prokázána faktická existence
předmětu plnění. Městský soud proto dospěl k závěru, že se stěžovatel neřídil právním
názorem soudu o tom, že ze správního spisu vyplývá, že předmětné šicí stroje existovaly.
Finančnímu ředitelství byl dán, a z rozsudku soudu nic jiného nevyplývá, prostor pouze
k novému posouzení otázky předání zboží účastníkovi, nikoli znovu, k „otevření“ otázky
samotné existence předmětu leasingu. K tomu městský soud připomenul, že podle dosavadní
judikatury může být vázanost správního orgánu právním názorem soudu prolomena jen
v důsledku nových skutkových zjištění nebo při změně právní úpravy. Tyto okolnosti však
v souzené věci nenastaly, protože po zrušujícím rozsudku nebylo dokazování doplňováno,
důkazy byly „toliko“ znovu hodnoceny. Proto nebyly splněny podmínky pro možný odklon
od právního názoru vyjádřeného soudem.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., neboť nesouhlasí se závěrem
městského soudu. Při rozhodování o odvolání akceptoval právní názor soudu a zabýval
se v něm otázkou prokazatelnosti předání zboží mezi H. Ch. a účastníkem a výsledek také
v předmětném rozhodnutí uvedl. Stěžovatel při svém rozho dování dbal na to, aby v souladu
s právním názorem soudu zhodnotil skutkový stav ohledně realizace zdanitelného plnění,
zejména se zaměřením na skutečnosti, které měly prokázat, zda účastník fakticky převzal od
H. Ch. předmětné šicí stroje. To, že vedle toho stěžovatel zmínil i pochybnosti o jejich
existenci v rozhodné době, učinil pouze v souvislosti s pochybnostmi o jejich faktické
existenci u H. Ch. v době údajného uskutečnění zdanitelného plnění. Stěžovatel je proto toho
názoru, že nijak nezpochybnil právní názor soudu, že „uvedené šicí stroje fyzicky existovaly
a byly v držení H. Ch.“, pouze zpochybnil, zda fakticky existovaly u H. Ch. v době důležité
pro daňové řízení, tj. v den údajného uskutečnění zdanitelného plnění, což samo o sobě
nemůže být v rozporu s vysloveným právním názorem soudu. Při samotném posouzení
převzetí předmětného zboží účastníkem vycházel především z ustanovení §31 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“).
Základní povinností účastníka v tomto případě bylo prokázat přijetí zboží od H. Ch., a to
podle předmětu a v rozsahu uvedeném na faktuře č. A 107/96 ze dne 24. 5. 1996, konkrétně 8
ks šicích strojů. Tímto směrem zaměřil stěžovatel svoji pozornost při posuzování
oprávněnosti postupu správce daně v souvislosti s novým rozhodnutím o odvolání. Tím, že
účastník neprokázal předloženými důkazními prostředky, kterými byla leasingová smlouva a
protokol o uvedení do provozu, že údajně pořízené šicí stroje použil v rozsahu uvedeném
na předmětné faktuře k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, tj. pro účely finančního
leasingu, nebylo u účastníka zjištěno splnění jedné ze základních podmínek pro oprávněné
uplatnění nároku na odpočet daně stanovené v §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon DPH“). Při posuzování otázky prokazatelnosti převzetí
šicích strojů vzal stěžovatel v úvahu i vyjádření účastníka do protokolu o ústním jednání dne
25. 8. 1998, že předmětné šicí stroje fyzicky nikdy neviděl a nezná ani výrobní čísla.
Za důležité označil stěžovatel i vyjádření účastníka, že při kontrole u M. F. šicí stroje
nenalezl, ačkoliv se tam měly podle jejího sdělení údajně nacházet. V závěru stěžovatel
uvedl, že ve svém novém rozhodnutí považoval za nutné odkázat také na usnesení Policie ČR
o odložení trestního oznámení na spáchání trestného činu zkrácení daně podaného na
účastníka Finančním úřadem pro Prahu 8. Na základě těchto zjištění dospěl pak k závěru, že
účastník neprokázal přijetí předmětného zdanitelného plnění, a tím tedy ani převzetí jeho
předmětu, a proto uplatněný nárok na odpočet DPH nemohl být stěžovatelem uznán jako
oprávněný. Proto navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Účastník ve vyjádření kasační stížnost vyslovil souhlas se zrušením napadeného
rozhodnutí, protože to odpovídá jeho žalobnímu návrhu. Zároveň se však domnívá,
že městský soud měl zrušit i rozhodnutí učiněná správcem daně v I. stupni, neboť vystavení
dodatečného platebního výměru bylo a je v rozporu se správním spisem a zákonnými
ustanoveními uvedenými v žalobě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody , které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, je třeba uvést, že nesprávným posouzením právní otázky
může být omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou
aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní
předpis než který měl správně použít nebo jinou právní normu správně použitého právního
předpisu než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít anebo aplikoval správný
právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu. Právní
otázkou, jež měla být podle stěžovatele městským soudem posouzena vadně je, zda stěžovatel
respektoval právní názor městského soudu o existenci předmětu leasingu.
Podle ustanovení §78 odst. 5 s. ř. s., je správní orgán právním názorem, který vyslovil
soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, v dalším řízení vázán.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že správní orgán je povinen v dalším řízení
rozhodnout v souladu s právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku.
Smyslem této povinnosti je zajistit, aby právní závěry, k nimž dospěl soud při přezkumu
správního rozhodnutí, byly v další rozhodovací činnosti správními orgány plně respektovány.
Tato povinnost ale neplatí bezvýjimečně. Vázanost právním názorem soudu může být
prolomena, ale jen v důsledku nových skutkových zjištění, popř. v důsledku změny právní
úpravy. Aby mohl být správní orgán v konkrétním případě právním názorem soudu vázán,
je zapotřebí, aby z rozsudku, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena
správnímu orgánu k dalšímu řízení, zřetelně vyplývalo, jaký právní názor soud zaujal
a z jakého důvodu tak bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno.
V dané věci je podstatné, že městský soud při přezkumu předchozího rozhodnutí
stěžovatele ze dne 1. 11. 2001, č. j. FŘ-225/13/01 dospěl k závěru vyjádřeném v rozsudku
ze dne 6. 4. 2004, č. j. 38 Ca 3/2002 - 53, že skutková zjištění neodůvodňují jednoznačný
závěr o tom, že k realizaci zdanitelného plnění nedošlo, že z obsahu správního spisu vyplývá,
že uvedené šicí stroje fyzicky existovaly a byly v držení H. Ch., že v daném případě je
rozhodné, zda došlo k předání zboží kupujícímu, tj. účastníkovi, a v tomto směru stěžovatel
nezhodnotil skutkový stav dostatečně. Dospěl-li za této situace stěžovatel, aniž by doplnil
dokazování, jak na to také důvodně poukázal městský soud, v novém rozhodnutí naopak
k závěru, že, z předložených důkazních prostředků vyplývá, že šicí stroje fyzicky
ani formálně neexistovaly a kdyby předměty leasingu skutečně existovaly, pak by je ú častník
při neplacení splátek nájemkyni odebral, ev. by je odprodal zpět své dodavatelce, pak se jedná
o opačný závěr, než který pro něj z rozsudku městského soudu závazně vyplynul. Stěžovatel
tedy zřetelně formulovaný názor tohoto soudu v dalším průběhu správního řízení
nerespektoval. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani argumentace obsažená v kasační
stížnosti. Právní názor městského soudu je určujícím pro další správní řízení i pro úvahy
stěžovatele při hodnocení zjištěného skutkového stavu. Prolomení vázanosti právním názorem
soudu, jak už bylo výše uvedeno, je možné pouze tehdy, pokud by v průběhu
dalšího správního řízení bylo dokazování doplněno, např. spisem Krajského soudu v Brně
sp. zn. 11 T 17/98, popř. výslechem svědků. Neřídil-li se stěžovatel právním názorem
městského soudu, není stížní námitka stěžovatele důvodná, protože nerespektování právního
názoru soudu je samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného správního rozhodnutí
pro nezákonnost.
Z důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s., kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů říze ní před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastníkovi žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu