ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.52.2007:107
sp. zn. 7 Afs 52/2007 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce
v právní věci stěžovatelky AUTOSLUŽBA Praha a. s. „v likvidaci“, se sídlem v Praze 3,
Sudoměřská 1644, zastoupené JUDr. Zbyškem Melichem, advokátem se sídlem v Praze 4,
U Šumavěnky 18, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem
v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 21. 2. 2006, č. j. 10 Ca 20/2005 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2006, č. j. 10 Ca 20/2005 - 47 zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 23. 11. 2004, č. j. FŘ-559/14/04, kterým byl změněn
platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 8 (dále jen „finanční úřad“) ze dne 13. 10. 2003,
č. j. 143736/03/008961/7312 o vyměření daně z převodu nemovitostí ve výši 1 878 525 Kč
tak, že stěžovatelce byla zvýšena daňová povinnost na částku 2 853 525 Kč. Městský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že neshledal relevantním tvrzení stěžovatelky,
že zde neexistuje právní titul pro převod vlastnictví. Platnost či neplatnost úkonu, v daném
případě prohlášení vkladatele, na jehož základě pak Katastrální úřad pro hlavní město Prahu
rozhodnutím ze dne 20. 1. 1998 pod č. j. V5-200059-97 povolil vklad vlastnického práva
k označeným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch nabyvatele společnosti
Autocentrum Bohnice, a. s. s právními účinky vkladu ke dni 27. 11. 1997, nebyla v době
rozhodování správních orgánů soudem v žádném řízení vyslovena. Po celou dobu daňového
řízení nevznesla stěžovatelka námitku proti tomu, že stav zápisu v katastru nemovitostí
neodpovídá skutečnosti. Jako nedůvodnou vyhodnotil rovněž námitka, že převod nelze
považovat za úplatný, protože se jedná o vklad nemovitostí podle zvláštního zákona
do základního jmění (kapitálu) společnosti a podle ustálené judikatury Ústavního soudu
je nesporné, že vkladem do společnosti je míněn vklad do základního jmění (kapitálu).
Relevantními nemohou být ani námitky, zda byl, resp. měl být, započten celý vklad
na splacení emisního kurzu akcií, jestliže k navýšení základního jmění do doby vydání
rozsudku nedošlo (nedošlo ani ke vkladu do základního jmění), a z tohoto důvodu nemohlo
být vůbec aplikováno osvobození podle ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“). Nedůvodná je i námitka proti ceně
zjištěné podle oceňovacích předpisů, neboť cena převáděných nemovitostí se pro účely
stanovení základu daně z převodu nemovitostí zjišťuje ke dni nabytí nemovitostí, kterým
se rozumí den, k němuž nastávají právní účinky vkladu do katastru nemovitostí (§2 odst. 3
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
ve znění pozdějších předpisů). Za zcela nedůvodnou pak označil městský soud i žalobní
námitka, že pro uplatnění osvobození od daně není rozhodná skutečnost, kdy dojde k zápisu
zvýšeného základního jmění do obchodního rejstříku. Je tomu tak proto, že u kapitálových
společností představuje základní jmění veličinu mimo jiné zaručující věřitelům, že společnost
má k dispozici majetek alespoň ve výši základního jmění. Toto jmění je vytvářeno povinně,
jeho minimální rozsah je stanoven zákonem, jeho výše se zapisuje do obchodního rejstříku
a zvyšování a snižování se děje postupem upraveným zákonem. Zápis zvýšení základního
jmění do obchodního rejstříku má konstitutivní účinky, a proto zvýšení je účinné až ode dne
jeho zápisu.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační
stížnosti stěžovatelka namítala, že právní úvaha městského soudu je nesprávná a vnitřně
rozporná. Nezpochybnila, že správní orgány i soud jsou oprávněni rozhodnout o tom,
zda došlo k převodu a co je jeho právním titulem jako o předběžné
otázce,ale i toto rozhodování podléhá týmž procesním pravidlům jako rozhodování v věci
samé. Podle názoru stěžovatelky byla tato otázka posouzena v rozporu s hmotným právem,
když vadnému úkonu (rozhodnutí valné hromady ze dne 24. 11. 1997) přisoudily účinky
projevu vůle nabýt nemovitost do vlastnictví. Skutečnost, že nabyvatel zacházel s nemovitostí
jako s vlastní, užíval ji a účtoval o ní, by mohla být relevantní při posuzování držby
nemovitosti, nikoli však při posuzování platnosti titulu pro převod vlastnictví nemovitosti.
Pokud jde o úplatnost převodu nemovitosti, městský soud pouze odkázal na vyjádření
finančního ředitelství, které pak přenesl do odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatel
považuje soudem provedený výklad pojmu „úplata“ za nesprávný. Již sám pojem „úplatný
převod vlastnictví k nemovitostem“ použitý ve vymezení předmětu daně v §9 zákona
č. 357/1992 Sb. znamená, že úplatnost je nutno posuzovat jako vlastnost převodu. Za úplatný
by měl být proto považován jen takový převod vlastnického práva, kdy převodce je povinen
na nabyvatele převést vlastnické právo a nabyvatel je povinen mu za to poskytnout úplatu.
Navíc z odůvodnění napadeného rozsudku není jasné, zda se městský soud při vypořádání
s žalobní námitkou uvedenou pod bodem b) (zpochybnění úplatnosti převodu) hodnotil daný
případ tak, že šlo o vklad do základního jmění či o jiný převod vlastnictví. Jestliže městský
soud tvrdí, že ke dni vydání rozsudku není zvýšené základní jmění zapsáno, pak nemůže
jít ani o vklad do základního jmění a ze strany tohoto soudu jde o nesprávné právní hodnocení
věci. Vklad do základního jmění je charakterizován tím, že se vkladatel zaváže převést
vlastnictví k nemovitosti na akciovou společnost, která je naopak zavázána k tomu,
vydat mu akcie. Dokud nabyvatel akcie vkladateli nevydá, jeho závazek vydat akcie trvá.
Stěžovatelka z uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti označilo jak žalobní, tak stížní
námitky za uplatněné převážně účelově. Po celou dobu ode dne vzniku právních účinků
vkladu do katastru nemovitostí se stěžovatelka i nabyvatel chovali způsobem,
který jednoznačně vypovídal o tom, že považují převod vlastnických práv k nemovitostem
na základě prohlášení vlastníka ze dne 27. 11. 1997 za platný právní úkon. Katastrální úřad
pro hlavní město Prahu vydal rozhodnutí o převodu vlastnických práv k nemovitostem dne
20. 1. 1998 pod č. j. V5-200059-97 a tento úkon nebyl do vydání rozhodnutí o odvolání
stěžovatelkou rozporován. Navíc ani nedošlo k vrácení nemovitostí původnímu vlastníkovi,
ani nebyla řešena otázka případné absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka. Stěžovatelka
účelově popírá, že k převodu nemovitostí došlo s úmyslem vložit nepeněžitý vklad
do obchodní společnosti, a to tak, že základní jmění bylo navýšeno o hodnotu 19 500 000 Kč
a zbývající část hodnoty nepeněžitého vkladu by odpovídala emisnímu ážiu ve výši
37 570 490 Kč, což je také hodnota, ze které finanční úřad původně vyměřil daň z převodu
nemovitostí. Pokud stěžovatelka zpochybňuje úplatnost převodu vlastnických práv,
ke kterému došlo na základě prohlášení o vkladu v případě, že nedojde k emisi akcií, je třeba
vycházet z ekonomických důsledků převodu majetku na společnost. Namítá-li stěžovatelka
nesprávné právní hodnocení věci městským soudem v otázce nároku na splnění zákonných
podmínek pro přiznání osvobození podle ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona
č. 357/1992 Sb., pominula tím základní smysl tohoto ustanovení. Finanční ředitelství
odkázalo na své vyjádření k žalobě a podotklo, že vklady do základního jmění společnosti
jsou pouze ty, které se projevily v rejstříkovém zápise o základním jmění společnosti.
Jelikož nebyly splněny všechny podmínky pro osvobození podle citovaných ustanovení,
navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž neshledal vady uvedené v odst. 3 cit. ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka na základě svého rozhodnutí
(Prohlášení vlastníka ze dne 26. 11. 1997) vložila nemovitosti jako nepeněžité plnění
do obchodní společnosti Autocentrum Bohnice, a. s., jejíž je zakladatelem. Tomuto kroku
předcházela 4. společná schůze představenstva a dozorčí rady stěžovatelky,
na níž představenstvo navrhlo konání valné hromady 100% dceřiné společnosti Autocentra
Bohnice, a. s. na týž den v sídle stěžovatelky. O tomto je pořízen notářský zápis ze dne
24. 11. 1997, č. j. NZ 307/97, z něhož dále vyplývá, že se mění a doplňují stanovy společnosti
Autocentra Bohnice, a. s. mimo jiné tak, že dochází k navýšení základního jmění
(ze 7 000 000 Kč na 40 000 000 Kč), a to peněžitým vkladem ve výši 13 500 000 Kč
a nepeněžitým vkladem nemovitostí vedených na LV 403 ve výši 19 500 000 Kč. Vzniklý
rozdíl tvoří emisní ážio, které má hodnotu 37 570 490 Kč, čemuž odpovídá čl. 5 Stanov
společnosti Autocentrum Bohnice, a. s., který je připojený v kopii. Na základě Prohlášení
vlastníka ze dne 26. 11. 1997 Katastrální úřad Praha - město rozhodnutím ze dne 20. 1. 1998
pod č. j. V5-200059-97 povolil vklad vlastnického práva k označeným nemovitostem
do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 27. 11. 1997. Nemovitosti byly
na základě přiložených posudků oceněny, a to podle posudku č. 722-12/97 ze dne
31. 10. 1997 na částku 57 185 840 Kč a podle posudku č. 99-78-97 k datu ocenění
29. 10. 1997 na částku 57 070 490 Kč. Finanční úřad dovodil, že okamžikem převodu
nemovitostí je den nabytí právních účinků vkladu nemovitostí a jako cenu nemovitostí vzal tu,
kterou byly oceněny k témuž dni, a jako základ daně vzal rozdíl (37 500 000 Kč)
mezi zjištěnou cenou nemovitostí (57 070 500 Kč) a hodnotou nepeněžitého vkladu
(19 500 000 Kč), který následně zdanil tehdy platnou 5% sazbou daně pro převod
nemovitostí. Platebním výměrem ze dne 13. 10. 2003, č. j. 143736/03/008961/7312 finanční
úřad stanovil základ daně z převodu nemovitostí částkou 37 570 500 Kč a vyměřil daň ve výši
1 878 525 Kč. Finanční ředitelství žalobou napadeným rozhodnutím změnilo platební výměr
finančního úřadu tak, že daňovou povinnost zvýšilo na částku 2 853 525 Kč, když jako základ
daně stanovilo částku 57 070 500 Kč, neboť podle výpisu z obchodního rejstříku společnosti
Autocentrum Bohnice, a. s nedošlo k navýšení základního jmění této společnosti a nebyla
tak naplněna podmínka pro osvobození od daně z převodu nemovitostí podle ustanovení §20
odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. Ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze
pak byl dne 29. 11. 1999 podán návrh na zápis změny týkající se společnosti Autocentrum
Bohnice, a. s. do obchodního rejstříku spočívající v navýšení základního jmění (kapitálu)
ze 7 000 000 Kč na 40 000 000 Kč. Usnesením tohoto soudu ze dne 10. 1. 2000,
sp. zn. Firm. 87695/99, Rg. B 3447 byl navrhovatel (Autocentrum Bohnice, a. s.) vyzván
k doplacení soudního poplatku ve výši 500 Kč, doložení dokladu o zveřejnění usnesení valné
hromady o zvýšení základního jmění v obchodním rejstříku a doložení listiny upisovatelů,
ze které bude patrné, kdo je vkladatelem nepeněžitého vkladu. Dne 19. 1. 2000 bylo doručeno
Krajskému obchodnímu soudu v Praze zpětvzetí návrhu na zápis změn v obchodní společnosti
Autocentrum Bohnice, a. s. a poté bylo usnesením ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. F 87695/99,
F 4136/2000 řízení ve věci návrhu na zápis změn v obchodním rejstříku zastaveno.
Pokud v kasační stížnosti stěžovatel namítal nesprávnost a vnitřní rozpornost právní
úvahy městského soudu, neshledal Nejvyšší správní soud tuto stížní námitku důvodnou.
Tvrzení stěžovatele, že městský soud pouze odkázal na vyjádření finančního
ředitelství, které pak přenesl do odůvodnění napadeného rozsudku nemá opodstatnění,
protože městský soud sám převod nemovitostí hodnotil jako vklad do základního jmění
společnosti. Městský soud dovodil, že základní podmínkou pro přiznání osvobození od daně
z převodu nemovitostí podle ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. je to,
že došlo ke vkladu nemovitostí podle zvláštního zákona do obchodní společnosti (dnes
do základního kapitálu), přičemž z ustálené judikatury soudů i rozhodnutí Ústavního soudu
je nesporné, že vkladem do společnosti je míněn zde vklad do základního jmění (kapitálu).
Zvláštním zákonem je obchodní zákoník, který pojmy základní jmění a vklad společníka
vymezuje v ustanoveních §58 a §59. Jelikož zákon č. 357/1992 Sb. osvobozuje jen vklady
vložené do obchodní společnosti ve smyslu definice vkladu podle obchodního zákoníku,
nutno vztáhnout osvobození od daně z převodu nemovitostí pouze na vklady do společnosti
zvyšující základní jmění této společnosti a nikoliv na jakýkoliv převod nemovitostí
do majetku společnosti. Předmětné nemovitosti byly sice vkladem práva do katastru
nemovitosti převedeny do majetku, ale nedošlo k navýšení základního jmění (kapitálu),
nebyla splněna základní premisa, na níž je založeno osvobození od daně z převodu
nemovitostí, které je vztaženo právě ke skutečnosti, že je jím navýšeno základní jmění
(kapitál) společnosti. S ohledem na výše uvedené je proto vklad stěžovatelky do společnosti
nabyvatele nutno považovat za úplatný převod, který podléhá dani z převodu nemovitostí.
Nejvyšší správní soud se s názorem městského soudu ztotožňuje a dodává, že rozhodujícím
kritériem pro aplikaci ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. je nepochybně
poskytnutí úplaty, za níž je třeba považovat veškerá finanční plnění dohodnutá
mezi převodcem a nabyvatelem a sjednaná ke dni převodu vlastnického práva k nemovitosti,
jakož i veškerá protiplnění, která nemusí být nutně vyjádřena v penězích, nicméně znamenají
hospodářský prospěch či přírůstek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 4. 2007, č. j. 1 Afs 10/2007 - 49, www.nssoud.cz). V souladu s citovaným ustanovením
je předmětem daně z převodu nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví
k nemovitostem, včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví. Základem této daně
je pak cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb.,
o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (§10 odst. 1
písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.). Základní jmění společnosti je podle ustanovení §58 odst. 1
obchodního zákoníku peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech
společníků do společnosti. Vkladem společníka se pak rozumí souhrn peněžních prostředků
a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti
a podílet se jím na výsledku podnikání společnosti (§59 odst. 1 obchodního zákoníku). Podle
ustanovení §59 odst. 2 obchodního zákoníku může být nepeněžitým vkladem jen penězi
ocenitelná hodnota, kterou může společnost hospodářsky využít. Z citovaných ustanovení
zákona č. 357/1992 Sb. a obchodního zákoníku je více než zřejmé, že převod nemovitostí
do základního jmění (kapitálu) společnosti je převodem úplatným. Kromě toho je nezbytné
vycházet i z ekonomických důsledků převodu majetku (nemovitostí) na společnost.
Jestliže je podle ustanovení §61 odst. 1 obchodního zákoníku podíl mírou účasti společníka
na čistém obchodním jmění společnosti, nemůže mít nabytí majetku společností
jiný důsledek, než že se zvýší hodnota podílu společníka na společnosti, ale i její základní
jmění (kapitál). Nejvyšší správní soud proto shledává z uvedených důvodů
jako neopodstatněnou námitku stěžovatelky, že převod nemovitostí nebyl úplatný.
Jako nedůvodný posoudil Nejvyšší správní soud i další související stížní bod,
v němž stěžovatelka namítala, že si městský soud odporuje, jestliže vychází ze skutečnosti,
jako by zde neexistovala povinnost vydat vkladateli akcie, a současně shledává převod
nemovitosti úplatným, přičemž jiné protiplnění, než povinnost vydat za vložené nemovitosti
akcie, nebylo v předchozím řízení tvrzeno ani prokázáno.
S odkazem na definici základního jmění (kapitálu) podle obchodního zákoníku nutno
konstatovat, že vklad nemovitosti společníka, který je po převodu vlastnictví k nemovitosti
vyjádřen v základním jmění (kapitálu), je právě oním vkladem ve smyslu ustanovení §20
odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., a není jím předmět závazku splatit vklad
do společnosti. Vkladem vloženým do společnosti, na který se za splnění dalších podmínek
vztahuje osvobození podle ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., je pouze
vklad hodnotově vyjádřený v základním jmění (kapitálu). Proto je nezbytné poukázat na to,
že v dané věci je nutno rozlišovat dvě základní skutečnosti. Jednou je nabytí vlastnického
práva k nemovitosti na základě převodu nemovitosti a vkladu do katastru nemovitostí
a druhou je osvobození od daně z převodu nemovitostí v příčinné souvislosti s navýšením
základního jmění (kapitálu) společnosti na základě prvně uvedené skutečnosti. Obchodní
zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění, na rozdíl od jiných způsobů
účtování, které znají vklad do základního jmění a vklad nezvyšující základní jmění. Vzhledem
k tomu, že zákon č. 357/1992 Sb. osvobozuje od daně pouze vklady vložené do obchodní
společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahuje se osvobození od daně
pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění. Pokud jde o vklady do společnosti
nezvyšující základní jmění, tyto vklady nepochybně podléhají dani (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 31/2000).
Pro osvobození dle ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb.
je rozhodná celková hodnota vkládaného podniku či části podniku, nikoliv hodnota jedné
z jeho částí, tj. nemovitosti. Jestliže je tedy základní kapitál společnosti zvýšen o celou
hodnotu vkladu (podniku) a jestliže je splněn časový test stanovený v citovaném ustanovení,
je vklad podniku či jeho části od daně z převodu nemovitostí osvobozen (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2007, č. j. 7 Afs 142/2006 - 59, www.nssoud.cz).
Jelikož však nedošlo k vložení vkladu podle obchodního zákoníku do obchodní společnosti,
uvedený převod nemovitostí nemohl být tedy osvobozen od daně z převodu nemovitostí
v souladu s ustanovením §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. z důvodu nedostatku
zápisu zvýšení základního jmění (kapitálu) zapsaného v obchodním rejstříku.
Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou posoudil také námitku, že městský soud
postupoval při svém rozhodování rozporně, když jako právní titul pro převod nemovitostí
označil vklad do základního jmění nabyvatele a současně konstatoval, že usnesením valné
hromady nabyvatele nemohlo dojít ke zvýšení jeho základního jmění.
Podle ustanovení §60 odst. 1 obchodního zákoníku nabývá společnost vlastnické
právo k nemovitosti vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě
písemného prohlášení vkladatele s úředně ověřeným podpisem. K převodu vlastnického práva
k nemovitostem na nabyvatele došlo v dané věci vkladem do katastru nemovitostí s právními
účinky ke dni 27. 11. 1997, a to na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město
Prahu ze dne 20. 1. 1998 pod č. j. V5-200059-97. Tomuto rozhodnutí předcházelo prohlášení
stěžovatelky jako vlastníka nemovitostí ze dne 26. 11. 1997, na základě kterého pak byl vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí povolen. Předmětné rozhodnutí Katastrálního
úřadu pro hlavní město Prahu bylo městským soudem právem posouzeno jako skutečnost,
na základě níž došlo k převodu vlastnického práva ke vkládaným nemovitostem. Městský
soud se však nevyslovil v tom smyslu, že by usnesením valné hromady nabyvatele nemohlo
dojít k navýšení základního jeho jmění, ale pouze uvedl, že k převodu nemovitostí došlo
právě prohlášením stěžovatelky jako vlastníka, a to bez ohledu na to, že usnesení valné
hromady ze dne 24. 11. 1997 nebylo titulem, na základě kterého by bylo zapsáno zvýšení
základního jmění, když do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Praze byl
na základě návrhu pouze zapsán úmysl zvýšit základní jmění nabyvatele.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ustanovení
§109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu