ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.71.2006
sp. zn. 7 Afs 71/2006 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele M.
D., zastoupeného JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Karla IV.
502, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova
17, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 21. 12. 2005, č. j. 31 Ca 1/2005 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen „správní orgán“) ze dne 3. 11. 2004,
č. j. 7273/130/2003-Bk, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí,
dodatečnému platebnímu výměru, Finančního úřadu v Hradci Králové (dále též „správce
daně“) ze dne 16. 6. 2003, č. j. 143714/03/228911/8180, jímž byla dodatečně stanovena daň
z přidané hodnoty za zdaňovací období druhého čtvrtletí roku 1999.
Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) uvedl
důvod obsažený v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zdůraznil,
že v průběhu daňového řízení prokázal, že nikdy nebyl vlastníkem blíže v rozhodnutí
správního orgánu specifikovaných vozidel, ale že jejich prodej pouze zprostředkovával,
a to v rámci občanské výpomoci bez nároku na odměnu. Cenu za prodej si nenechával
pro sebe, ale vždy ji řádně předal, za účasti P. P., což jmenovaný ve svědecké výpovědi
potvrdil. Protože cenu za prodej pouze převzal za prodávající a nikdy si ji neponechal,
nevzniklo mu žádné zdanitelné plnění ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty (dále jen
„DPH“). Protože stěžovatel byl pouze zmocněncem vlastníků předmětných vozidel, nebyl
osobou povinnou platit daň dle ust. §3 odst. 1 zákona o DPH. Tyto skutečnosti byly
prokázány v daňovém řízení, proto tvrzení správního orgánu nemá oporu ve spise. I v případě,
že by stěžovatel uskutečnil zdanitelné plnění, absentuje jakýkoliv důkaz o tom, že by
předmětná vozidla nabyl, a tedy i za jakou cenu. Správce daně měl při výpočtu ceny vycházet
nikoliv z údajů uvedených v celní deklaraci, nýbrž z ceny zjištěné dle zákona o oceňování
majetku. Stěžovatel navrhl zrušení věci a její vrácení krajskému soudu zpět k dalšímu řízení.
Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost neobsahuje žádné nové
skutečnosti, proto navrhl, aby byla zamítnuta.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Protokolem o ústním jednání ze dne 27. 3. 2001, č. j. 53137/01/248933/2272,5171,
byla s daňovým subjektem zahájena daňová kontrola mimo jiné i na daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období druhého čtvrtletí roku 1999. Z této daňové kontroly byla vyhotovena
Zpráva o daňové kontrole u fyzické osoby, č. j. 170642/02/248931/5520, která byla
s daňovým subjektem projednána dne 12. 2. 2003, ve které správce daně podrobně rozebral
a objasnil, jakým způsobem hodnotil jednotlivé důkazní prostředky (tj. zejména listinné
důkazy, výpovědi svědků R. M., K. K. a rovněž i tvrzení daňového subjektu), proč na základě
jejich posouzení dospěl k závěru, že daňový subjekt prodal dva osobní automobily a z tohoto
důvodu mu vyměřil daň dle pomůcek uvedených ve zprávě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), nesplní-li daňový
subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností,
takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4,
je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek,
které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.
Dle ust. §50 odst. 5 cit. zákona směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené
podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení
zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán,
že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne.
V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Zjistí-li, že jsou u správce daně prvního
stupně podmínky pro rozhodnutí podle §49 odst. 1, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním
a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně.
Podle ust. §3 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový zákon“), osobami, které jsou povinny platit
daň, jsou v tuzemsku osoby, v jejichž prospěch je zdanitelné plnění uskutečňováno,
a při dovozu zboží osoby, jimž má být propuštěno zboží, pokud zákon nestanoví jinak.
Dle ust. §7 odst. 1 cit. zákona předmětem daně jsou veškerá zdanitelná plnění
za úplatu i bez úplaty včetně nepeněžitého plnění v tuzemsku, pokud tento zákon nestanoví
jinak.
Jestliže stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl, že nikdy nebyl vlastníkem
předmětných vozidel, Nejvyšší správní soud tuto jeho námitku dle úpravy procesních postupů
stanovených zákonem o správě daní a poplatků vyhodnotil jako jeho nesouhlas se stanovením
daně z přidané hodnoty dle pomůcek. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že předmětné
osobní automobily nikdy nevlastnil a jejich prodej pouze zprostředkovával, proto mu nemohlo
nikdy vzniknout žádné zdanitelné plnění ve smyslu daňového zákona. Nejvyšší správní soud
však ve shodě s krajským soudem a se správním orgánem uvádí, že v průběhu správního
řízení byl jednoznačně prokázán opak. Součástí správního spisu je mimo jiné i protokol
o výpovědi svědka R. M. ze dne 3. 6. 2002, č. j. 45445/02/223930/8643, který uvedl, že „auto
(O. O. C., SPZ X, pozn. soudu) jsem nekoupil a v životě jsem ho neviděl … asi před třemi
lety mě oslovil p. P. P., kamarád z dětství, jestli si chci vydělat 1000 Kč. Když jsem se ptal za
co, řekl mi, abych mu podepsal plnou moc pro p. D., aby za mě jednal, domnívám se, že to
bylo jednání při dovozu vozidla ze zahraničí. … Jednal jsem pouze s p. P., p. D. neznám,
nikdy jsem se s ním nesetkal, … a ani on nekontaktoval mě.“ Spis obsahuje i protokol
o výpovědi svědkyně K. K. ze dne 3. 6. 2002, č. j. 45444/02/223930/8643, z něhož vyplynulo,
že svědkyně nikdy nezakoupila osobní automobil O. O., SPZ X, tento automobil nikdy
neviděla. Svědkyně uvedla, že „v roce 1999 jsem měla přítele, P. R., který mě požádal, jestli
na mě může napsat jedno auto. Já jsem mu věřila … víc jsem se o celou záležitost nestarala,
žádný finanční obnos na nákup vozu jsem jemu, ani nikomu jinému nepředala. … P. D. vůbec
neznám.“ Svědkyně dále nikdy neviděla kupní smlouvu na předmětný automobil, nikdy
nedávala nikomu plnou moc, aby na základě ní v dané věci jednal. Daňový subjekt však
v průběhu daňové kontroly tvrdil, že ho R. M.požádal o prodej osobního automobilu, že tento
prodej zprostředkoval ryze soukromě a bez nároku na finanční odměnu. Shodně vypověděl i o
prodeji automobilu náležejícímu K. K. (viz Protokol o ústním jednání ze dne 24. 4. 2002,
č. j. 51586/02/248931/5520). Součástí spisu je i kupní smlouva ze dne 11. 6. 1999 na prodej
shora uvedeného automobilu O. O. uzavřená mezi K. K. a Ing. S. K., když místo podpisu
prodávající K. K. je uveden podpis daňového subjektu včetně otisku razítka daňového
subjektu s dodatkem „A.“, dále kupní smlouva ze dne 7. 6. 1999 na prodej druhého
z automobilů uzavřená mezi R. M. a společností S., s.r.o., se sídlem v H. K., když místo
podpisu prodávajícího R. M. je uveden podpis daňového subjektu včetně otisku razítka
daňového subjektu rovněž s dodatkem „A.“. Ze spisu rovněž vyplynulo, že současní majitelé
vozidel znali předchozí vlastníky jen dle údajů v technickém průkazu, nikdy se s nimi
nesetkali. Nejvyšší správní soud považuje výše uvedené skutečnosti za jednoznačně
prokazující úmysl daňového subjektu zastřít „rozepisováním vlastnictví“ dovážených
automobilů na různé osoby tu skutečnost, že skutečným vlastníkem těchto automobilů byl
daňový subjekt, který také uskutečnil jejich prodej. Správce daně byl oprávněn si učinit
takovýto úsudek s ohledem na skutková zjištění a na možnost danou mu ust. §2 odst. 7
zákona o správě daní a poplatků. Proto postupoval zcela v souladu se zákonem, když následně
vyzval daňový subjekt Výzvou k předložení důkazních prostředků ze dne 26. 9. 2002, č. j.
138204/02/248931/5520, mj. k doložení dokladů prokazujících jeho tvrzení a dále i k
doložení výdajů spojených s prodejem vozidel. Daňový subjekt však tyto skutečnosti žádným
způsobem neprokázal a tudíž neunesl důkazní břemeno. Správce daně byl proto oprávněn
stanovit mu daň za použití postupu dle ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, tedy
za použití pomůcek, když způsob stanovení daně je přehledně popsán ve zprávě o daňové
kontrole. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že s ohledem na výše uvedené není stížní
námitka stěžovatele důvodná.
Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl
k námitce stěžovatele týkající se stanovení základu daně, resp. z jaké ceny měl správce daně
při jejím stanovení vycházet, a to pro její novost.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne
1. 3. 2007, č. j. 7 Afs 71/2006 – 56, tak, že odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu žádné náklady řízení
nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu