ECLI:CZ:NSS:2007:7.ANS.2.2006:79
sp. zn. 7 Ans 2/2006 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelů a) Pe. R., b) Pa. R., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, za účasti Ministerstva financí,
se sídlem v Praze 1, Letenská 15, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 15. 12. 2005, č. j. 11 Ca 219/2004 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č. j. 11 Ca 219/2004 - 38,
zamítl žalobu stěžovatelů proti nečinnosti správního orgánu, kterou se domáhali vydání
rozsudku, jímž by byla účastníkovi (dále jen „ministerstvo“) uložena povinnost vydat
rozhodnutí o jejich návrhu ze dne 28. 4. 2004 na zahájení řízení o náhradě za znárodněný
majetek. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že žaloba proti nečinnosti správního
orgánu §79 s. ř. s. může být úspěšná – při dodržení dalších zákonem stanovených podmínek –
tehdy, jestliže správní orgán nevydal rozhodnutí, ačkoliv podle zákona byl povinen
rozhodnutí vydat. Povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí musí tedy vyplývat
jak z hmotněprávní, tak i procesněprávní úpravy. Městský soud se při posuzování důvodnosti
žaloby proto zabýval otázkou, zda ministr financí měl zákonem stanovenou povinnost
rozhodnout o žádosti stěžovatelů o náhradu za majetek znárodněný společnosti
E. „S.“, s. s r. o. na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., provedeného
vyhláškou ministra průmyslu č. 122/1946 Ú.l. a dospěl k závěru, že v této konkrétní věci není
hmotněprávní předpis, na základě něhož by bylo možno vydat rozhodnutí o poskytnutí,
ev. neposkytnutí, náhrady za znárodněný majetek. Je tomu tak proto, že dekret prezidenta
republiky č. 100/1945 Sb. je právní normou v mnoha ohledech výjimečnou a jednorázovou.
Stát po politických změnách v únoru 1948 neučinil žádné kroky k tomu, aby vytvořil právní
rámec pro realizaci náhrady za znárodněný majetek, resp. učinil kroky k tomu, aby tuto
náhradu neposkytoval (zrušením právní úpravy o subjektu, který měl náhradu poskytovat)
a demokratický stát po listopadu 1989 promítl základní myšlenku o nápravě křivd
v restitučních zákonech, které upravují problematiku zmírňování následků spáchaných křivd
obecně, podle nichž lze za dodržení zákonných podmínek zohlednit nevyplacení náhrady
za znárodněný majetek. Úprava zmírnění následků křivd z minulosti, obsažená v restitučních
předpisech, je co do rozsahu komplexní a pouze křivdy, které lze pod ten který restituční
předpis podřadit, mohou být dodatečně alespoň zmírněny. Exilové a bezprostředně poválečné
zákonodárství československého státu představuje ve své podstatě již uzavřený okruh
problémů a otázek souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země, neboť
normativní akty z této doby splnily svůj účel a z hlediska současnosti jsou proto
již bez aktuálního významu a postrádají konstitutivní charakter. Z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 14/94 lze ostatně rovněž dovodit, že dekrety prezidenta republiky sice zůstávají
součástí právního řádu, ale nelze již podle nich rozhodovat. Existence pouze procesní úpravy
k zahájení řízení (zákon č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a k závěru o povinnosti
správního orgánu vydat rozhodnutí tudíž nepostačuje. Jelikož zde není hmotněprávní norma,
podle které by mohlo ministerstvo o žádosti stěžovatelů rozhodnout, nebyla dána ani jeho
pravomoc k vydání rozhodnutí podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. Nelze
proto ani učinit závěr o tom, že by tento orgán byl nečinný.
V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě z důvodu podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. vyjádřili stěžovatelé nesouhlas se zamítnutím žaloby.
V kasační stížnosti především namítali, že pojem „jednorázovost“ lze v případě právního
předpisu vykládat pouze tak, že jde o předpis, který upravuje jen určitou skupinu právních
vztahů existujících v době, kdy vstupuje v účinnost a na další podobné vztahy, vznikající
až po jeho vstupu v účinnost, se již nevztahuje. To však v žádném případě neplatí o dekretu
prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., zejména pokud jde o náhradu za znárodnění, neboť
na tuto úpravu odkazovaly i právní předpisy vydané v letech padesátých. I kdyby však
uvedené neplatilo, nelze přijmout argumentaci městského soudu, podle které jednorázovost
znamená nemožnost domáhat se náhrady podle uvedeného dekretu prezidenta republiky.
V případě tohoto dekretu šlo o vztah mezi státem a vlastníky znárodňovaného majetku.
Obsahem tohoto vztahu byla nejen povinnost vlastníka předat státu znárodňovaný majetek,
ale i povinnost státu poskytnout za znárodněný majetek náhradu a tomu odpovídající právo
vlastníků takového majetku na tuto náhradu. Jednorázovost předpisu tedy neznamená zánik
práv po určité době, ale pouze to, že právní přepis nedopadá na další podobné vztahy vzniklé
v budoucnu. V případě vyplacení náhrady za znárodnění majetku provedené v roce 1946
jde o právní vztah vzniklý v roce 1946, který existuje do současné doby. Je tomu tak i proto,
že dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. nebyl nikdy zrušen, stejně jako nebyly zrušeny
jednotlivé nároky jím upravené, které tak trvají dodnes, pokud nebyly uspokojeny.
Zpochybňovat existenci vztahu mezi vlastníky znárodňovaného majetku a státem, založeného
dekretem, jehož obsahem je právo těchto vlastníků na vyplacení náhrady, lze postavit
na roveň zpochybňování vlastnického práva státu ke znárodněnému majetku. Stěžovatelé
považují za nesprávné tvrzení městského soudu, že restituční předpisy vylučují poskytnutí
náhrady za znárodnění. Městský soud vychází v podstatě z toho, že zákon č. 87/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“) je ve vztahu
k předpisu, který zakládá nárok na náhradu za znárodnění, předpisem speciálním a jako
takový má před znárodňovacím předpisem přednost. V tomto konkrétním případě však
citovaný zákon není předpisem speciálním ve vztahu k dekretu prezidenta republiky
č. 100/1945 Sb. Oba právní předpisy totiž upravují nároky zcela odlišných subjektů. Zákon
o mimosoudních rehabilitacích upravuje nároky fyzických osob (původních vlastníků či jejich
právních nástupců), jejichž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v ustanovení
§6 tohoto zákona, kdežto dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. upravuje v tomto
případě nárok společníků právnické osoby, resp. právních nástupců společníka této právnické
osoby, jejíž majetek byl na základě tohoto dekretu znárodněn. Oba předpisy mají tedy zcela
odlišné adresáty a již z tohoto důvodu je v tomto případě vyloučena specialita zákona
o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu k dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.
Podle názoru stěžovatelů jim proto rozhodnutím městského soudu, v rozporu s judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 22. 1. 2004 ve věci Jahn a spol. proti
Německu), nebyla poskytnuta dodnes žádná náhrada za majetek zabavený společnosti
s ručením omezeným, jejímž společníkem byl jejich otec. Přitom z této judikatury vyplývá,
že omezení vlastnického práva, a zejména pak zabavení majetku, je možné jen za náhradu,
která musí být přiměřená. Neposkytnutí přiměřené náhrady, pokud nejde o výjimečný případ,
je proto považováno za porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod. Na základě uvedeného navrhli, aby byl rozsudek městského soudu
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnilo se závěry městského soudu
vyslovenými v napadeném rozsudku a současně zdůraznilo, že podmínky pro stanovení
náhrady vzniknou dnem, kdy bude vydáno vládní nařízení ve smyslu ustanovení §9 odst. 2
dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., jímž budou stanoveny zásady k poskytnutí
náhrady v hotovosti a v jiných hodnotách. Jelikož potřebné vládní nařízení ještě nebylo
vydáno, nemohl být ani vydán výměr o náhradě za znárodnění. Pokud by tak bylo učiněno,
bylo by to v rozporu s předmětným dekretem prezidenta republiky, který má platnost zákona.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelům byla za část znárodněného majetku poskytnuta finanční
náhrada podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, současné poskytnutí náhrady za totožný
majetek podle původních znárodňovacích předpisů by bylo duplicitním plněním ze strany
státu a bezdůvodným obohacením podle §451 a násl. o. z. S poukazem na uvedené
skutečnosti ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Stěžovatelé v replice k vyjádření ministerstva uvedli, že i když prováděcí nařízení
vlády k ustanovení §9 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. dosud nebylo
vydáno, ustanovení §8 odst. 2 a §9 odst. 1 tohoto dekretu jsou naprosto dostačující
pro určení výše a způsobu náhrady. Ministr financí proto může rozhodnout o náhradě
bez ohledu na neexistenci prováděcího nařízení vlády. V této souvislosti poukázali
i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Ads 40/2003 - 41, publikovaný pod č. 122/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z této judikatury lze dovodit obecnou tezi, že znemožňuje-li neexistence
prováděcího právního předpisu realizaci ústavně zaručeného práva (v daném případě
zakotveného v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), je na místě přímá aplikace
těch ustanovení dekretu prezidenta republiky, která toto ústavní právo konkretizují a provádí.
Pokud jde o ministerstvem tvrzenou specialitu restitučních předpisů ve vztahu k obecným
právním předpisům, odkázali v plném rozsahu na kasační stížnost, v níž k tomuto problému
zaujali své stanovisko. Kategoricky rovněž odmítli tvrzení ministerstva o případném
duplicitním plnění ze strany státu, protože v této věci se domáhají náhrady za majetek
znárodněný přímo právnické osobě, kdežto Pe. R. byla poskytnuta finanční náhrada
za znárodněné nemovitosti, které v době znárodnění vlastnil jeho otec.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili
stěžovatelé v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §79 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního
orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností
správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní
důsledek. Žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat
rozhodnutí nebo osvědčení.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelé podali k ministru financí dne 28. 4. 2004
návrh na zahájení správního řízení o náhradě za majetek znárodněný společnosti
E. „S.“, s. s. r. o. na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., provedeného
vyhláškou ministra průmyslu č. 122/1946 Ú.l., a to jako právní nástupci (synové) jednoho
ze společníků společnosti O. R., který zemřel dne 2. 11. 1961. Ministerstvo financí k tomuto
podání sdělilo dopisem ze dne 7. 6. 2004, že v současné době nemůže rozhodnout
o poskytnutí náhrady za znárodněný majetek, protože nejsou splněny zákonné podmínky dané
citovaným dekretem prezidenta republiky (v důsledku absence prováděcích předpisů nelze
postupovat podle správního řádu). Stěžovatelé v podání ze dne 14. 6. 2004 vyslovili názor,
že podáním návrhu bylo řízení zahájeno, a proto je nutno ve věci vydat rozhodnutí.
Ministerstvo financí pak reagovalo dopisem ze dne 30. 8. 2004, v němž uvedlo, že trvá
na původním stanovisku.
Městský soud se při posuzování důvodnosti žaloby zcela opodstatněně zabýval
otázkou, zda ministr financí měl zákonem stanovenou povinnost rozhodnout o návrhu
stěžovatelů ze dne 28. 4. 2004 o náhradě za majetek znárodněný společnosti E. „S.“, s. s. r. o.
na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., provedeného vyhláškou ministra
průmyslu č. 122/1946 Ú.l.
K tvrzené nezákonnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud poznamenává, že nesprávné posouzení právní otázky soudem může spočívat
buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis,
než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu nebo v tom, že soudem byl sice aplikován
správný právní předpis, avšak tento byl nesprávně vyložen. O nesprávné posouzení právní
otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně
zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění
rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Nejvyšší správní soud se při posuzování opodstatněnosti kasační stížnosti především
zabýval otázkou, zda je oprávněný požadavek stěžovatelů ve smyslu ustanovení §79 odst. 1
s. ř. s., totiž aby ministerstvo postupovalo podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.,
tzn., zda je nečinný, ačkoli měl povinnost konat. Při rozhodování vycházel z povahy
a charakteru dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., k němuž již zaujal stanovisko
ve své judikatuře jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší správní soud.
Dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. stanovil zásadu, že za znárodněný
majetek přísluší náhrada, pokud nebylo stanoveno jinak (§8 dekretu), o níž příslušelo
rozhodnout ministru financí v dohodě s věcně příslušným ministrem (§10 odst. 1 dekretu).
Citovaný dekret předpokládal, že náhrada bude poskytnuta v plnění obdobném dávkám
z národního pojištění, v hotovosti nebo jiných hodnotách (§9 odst. 1 písm. a), c) a d)
dekretu), přičemž ve vztahu k těmto druhům náhrad mělo být vydáno nařízení vlády (§9
odst. 2 dekretu) nebo že bude poskytnuta v cenných papírech, které měl vydat Fond
znárodněného hospodářství (§9 odst. 1 písm. b), §10 odst. 2 dekretu), jenž byl zřízen
k provedení náhradové služby. Vládní nařízení ve vztahu k náhradám podle ustanovení
§9 odst. 1 písm. a), c) a d) citovaného dekretu nebylo vydáno a vládní nařízení o Fondu
znárodněného hospodářství č. 253/1948 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 1952 zrušeno zákonem
č. 106/1950 Sb.
Ústavní soud se k problematice povahy dekretu prezidenta republiky obecně vyjádřil
v nálezu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaném pod č. 55/1995 Sb.
Byť Ústavní soud rozhodoval o návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, zaujal k uvedené
problematice v plénu stanovisko, jehož závěry lze nepochybně vztáhnout i na dekret
prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. Je tomu tak i proto, že v tomto nálezu vyjádřený právní
názor na povahu a charakter dekretu prezidenta republiky uplatňoval Ústavní soud
ve své pozdější, a tedy ustálené, judikatuře i ve vztahu k dekretu prezidenta republiky
č. 100/1945 Sb. Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že „exilové zákonodárství, jakož
i bezprostředně poválečné zákonodárství osvobozeného československého státu, představuje
ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými
událostmi a hospodářskou obnovou země. Normativní akty z této doby splnily tak svůj účel
ve zmíněné bezprostředně poválečné době, z hlediska současnosti jsou již vesměs
bez aktuálního významu a postrádají již nadále konstitutivní charakter (článek 5 odst. 2
ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 13. 8. 1994, č. 11/1944 Úř. Věst. Čsl., ve znění
zákona č. 12/1946 Sb.) … vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel
a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále
konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvu podle článku 10 Ústavy (čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy),
neboť takový postup by postrádal jakoukouli právní funkci. Opačný postup by ostatně
zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných
demokratických právních systémů“. Ústavní soud vyslovil naprosto shodný právní názor
na povahu dekretu prezidenta republiky i v usnesení ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 14/03,
kterým v identické věci odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, v níž stěžovatelé
brojili proti nečinnosti Ministerstva financí ohledně jejich návrhu na vydání výměru o náhradě
a způsobu poskytnutí náhrady za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky
č. 100/1945 Sb. I v tomto případě, kde šlo o posouzení povahy a charakteru dekretu
prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., Ústavní soud zaujal právní názor, že „exilové
zákonodárství, jakož i bezprostředně poválečné zákonodárství osvobozeného
československého státu, představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů
a otázek úzce souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země.
Normativní akty z této doby splnily tak svůj účel ve zmíněné bezprostředně poválečné době,
z hlediska současnosti jsou již bez aktuálního významu a postrádají již nadále konstitutivní
charakter“. Z toho Ústavní soud dovodil, že požadují-li stěžovatelé vydání rozhodnutí
na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., jedná se v podstatě o stejnou situaci,
jaká již byla Ústavním soudem posuzována, a tak nelze než ve shodě s nálezem
ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, konstatovat, že i citovaný normativní akt již splnil svůj
účel, kdy po dobu více než čtyř desetiletí nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále
konstitutivní charakter. Ústavní soud ve svém usnesení dovodil i další rozhodný závěr,
že „Ministerstvo financí v současné době zjevně není oprávněno podle dekretu č. 100/1945 Sb. jako celku postupovat, a tak ani nemůže rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek
podle jeho §7 a násl. (nehledě na absenci prováděcího předpisu ve smyslu §9 odst. 2 cit.
dekretu a neexistenci Fondu národního hospodářství ve smyslu §10 citovaného dekretu).
Z tohoto důvodu není možno považovat předmětné podání stěžovatelů za návrh, jímž by bylo
zahájeno správní řízení (§18 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení),
což je předpokladem pro vydání určitého správního rozhodnutí, tedy i toho, jehož vydání
se stěžovatelé ústavní stížností domáhají“. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vycházel
i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2006, č. j. 5 Ans 8/2005 - 63, kterým zamítl
kasační stížnost žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005,
č. j. 7 Ca 282/2003 - 28, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti Ministerstvu financí, v níž se
domáhali uložení povinnosti, aby tento správní orgán vydal rozhodnutí ve věci jejich návrhu
ze dne 18. 6. 2003 na stanovení náhrady za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta
republiky č. 100/1945 Sb.
Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatelů vycházel
z právních názorů vyslovených Ústavním soudem k problematice charakteru a povahy dekretu
prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a potažmo k stěžovateli tvrzené povinnosti ministra
financí k rozhodování o náhradě za znárodněný majetek (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Jiný postup
by vedl k nerespektování rozhodovací praxe a měl by dopad na právní jistotu všech subjektů,
která je základním principem demokratické povahy ústavního státu.
Nejvyšší správní soud proto dovozuje, že dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.
je normativním aktem, který již splnil svůj účel, jenž po velmi dlouhou dobu nezakládá právní
vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter. Ministerstvo proto v současné době
zjevně není oprávněno podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. postupovat,
a tak ani nemůže rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek podle jeho §7 a násl., nehledě
na absenci prováděcího předpisu ve smyslu §9 odst. 2 citovaného dekretu a neexistenci
Fondu národního hospodářství ve smyslu §10 citovaného dekretu. Z tohoto důvodu není
možno považovat podání stěžovatelů ze dne 28. 4. 2004 za návrh, jímž by bylo zahájeno
správní řízení (§18 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení), což je předpokladem
pro vydání určitého správního rozhodnutí, tedy i toho, jehož vydání se stěžovatelé domáhají.
Ve světle toho, co bylo uvedeno, je proto správný závěr městského soudu, že v této
konkrétní věci zde není hmotněprávní předpis, na základě něhož by bylo možno vydat
rozhodnutí o poskytnutí, ev. neposkytnutí, náhrady za znárodněný majetek. Správný je i další
závěr městského soudu, že pokud zde není hmotněprávní norma, podle níž by mohl správní
orgán rozhodnout, nebyla dána ani jeho pravomoc k vydání rozhodnutí podle dekretu
prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., a nelze proto učinit závěr, že by tento orgán
byl nečinný. Městský soud tedy věcně správně vyřešil otázku, která byla předmětem žaloby,
tj. zda správní orgán byl nečinný, ačkoli měl povinnost konat.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné vyjadřovat se k další argumentaci
stěžovatelů týkající se charakteru a povahy dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.
a potažmo k stěžovateli tvrzené povinnosti k rozhodování o náhradě za znárodněný majetek,
protože s ohledem na výše uvedené nemá právní význam pro posouzení dané problematiky
(např. že nelze přijmout argumentaci soudu, že jednorázovost dekretu prezidenta republiky
znamená nemožnost stěžovatelů domáhat se náhrady podle tohoto předpisu, nárok
na vyplacení náhrady za znárodnění dosud trvá, neboť dekret prezidenta republiky nebyl
nikdy zrušen, zpochybňování existence vztahu mezi stěžovateli a státem založeného dekretem
stran vyplacení náhrady lze postavit na úroveň zpochybňování vlastnického práva státu).
Ze stejných důvodů nepovažuje Nejvyšší správní soud za potřebné vyjadřovat se ke stížní
námitce o nesprávnosti právního názoru městského soudu, že restituční předpisy vylučují
poskytnutí náhrady za znárodnění, protože v tomto případě nejde o posuzování možnosti
aplikace restitučních předpisů v případě nemožnosti vyplacení náhrady za znárodnění,
ale o to, zda správní orgán měl zákonem stanovenou povinnost rozhodnout o žádosti
stěžovatelů ze dne 28. 4. 2004. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud poukazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl ÚS 45/97, v němž tento soud vyslovil
zásadu, že je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k restitucím, a pokud
ano, v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Z toho lze dovodit, že úprava
zmírnění následků křivd z minulosti, která je uvedena v restitučních předpisech, je co do
rozsahu komplexní a pouze křivdy, které lze pod ten který restituční předpis podřadit, mohou
být dodatečně alespoň zmírněny.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatelů jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelé v řízení úspěch neměli
a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu