ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.15.2006
sp. zn. 7 As 15/2006 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele R. Č., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Veskou, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Palackého 359, za účasti ředitele Policie České republiky, Správy
Východočeského kraje, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 810, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2005,
č. j. 30 Ca 15/2005 – 30,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2005,
č. j. 30 Ca 15/2005 – 30, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 11. 2005,
č. j. 30 Ca 15/2005 - 30, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Policie České
republiky, Správy Východočeského kraje (dále jen „účastník“) ze dne 24. 2. 2005, č. 73,
kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České
republiky, Okresního ředitelství Hradec Králové ze dne 3. 12. 2004, č. ORHK-823/2004,
kterým byl stěžovatel podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) a §108 odst. 3 zákona
č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“)
propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Krajský soud
v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že stěžovatel porušil služební předpisy ve dvou
směrech. Jednak si stěžovatel opatřil lustrační podklady z informačního sytému v rozporu
s interními předpisy Policie České republiky, konkrétně pak s čl. 3 odst. 4 písm. d) Závazného
pokynu policejního prezidenta ze dne 22. 7. 2003, č. 91 a jednak nedoložil oprávněnost
a nutnost předmětné lustrace pro provádění činnosti nebo plnění úkolu, v jehož rámci bylo
zadání dotazu potřebné. Krajský soud nevzal zřetel na ústní tvrzení stěžovatele, že dotčené
osoby a vozidla lustroval v podstatě proto, že při vyšetřování jiné trestné činnosti přišel
do kontaktu se zájmovou osobou a současně dovodil, že porušení uvedených povinností
stěžovatelem by, s ohledem na svou intenzitu, s největší pravděpodobností samo o sobě
nenaplnilo důvody pro propuštění ze služebního poměru. Závažné pro výsledek přezkumného
řízení ale bylo, zda stěžovatel předal doklady získané z interní policejní databáze třetí osobě
způsobem, který by naplňoval zákonné důvody pro propuštění ze služebního poměru. Je tomu
tak proto, že tyto doklady byly, vzhledem ke svému charakteru, určeny pouze a výlučně
pro interní potřebu policejních orgánů. Právě takové doklady se však našly u R. B. při
vyšetřování jeho trestné činnosti a tato osoba nebyla oprávněna seznámit se s informacemi,
které tvořily obsah těchto listin. Krajský soud se ztotožnil se závěrem služebních funkcionářů,
že stěžovatel poskytl předmětné listiny R. B. k jeho žádosti a byl si přitom vědom následků
svého jednání. Především sám R. B. ve své výpovědi ze dne 30. 11. 2004 spontánně sdělil,
že doklady o lustraci osob a automobilů u něho neponechal stěžovatel díky své nedbalosti,
ale vědomě a že se tak stalo na objednávku. Následné písemné stanovisko, ve kterém
R. B. své tvrzení popírá a vysvětluje změnu svého postoje, nepůsobí věrohodným dojmem.
Opětovný výslech R. B. by nepřinesl nic nového, což je zřejmé i z podání vysvětlení
ze dne 16. 12. 2004, v němž se vyjadřoval k problému a odkazoval na obsah zmíněného
stanoviska. Krajskému soudu neušlo ani to, že stěžovatel bezprostředně poté, co se dozvěděl
o zajištění předmětných dokladů, požádal o propuštění ze služebního poměru. Tento krok
by stěžovatel jistě nečinil při vědomí své neviny. Uvedené selhání stěžovatele bylo za těchto
okolností právem posouzeno služebními funkcionáři jako porušení služební přísahy
a povinností zvlášť závažným způsobem, jak předpokládá ustanovení §106 odst. 1 písm. d)
zákona o služebním poměru.
V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku krajského soudu v zákonné lhůtě
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. vyjádřil stěžovatel
nesouhlas se závěry tohoto soudu. V kasační stížnosti uvedl, že krajský soud při svém
rozhodování nevzal v úvahu všechny skutečnosti, které byly pro posouzení věci rozhodné.
Především nemohl předat protokolárně písemnosti, které používal pro svou operativní činnost.
Je tomu tak proto, že okamžitě po doručení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
dne 3. 12. 2004 byl vyzván k opuštění kanceláře a budovy policie. Pokud tedy spis
neobsahuje materiály, které by odůvodňovaly jeho postup, šlo buď o důsledek uvedeného
postupu, kterým byla zkrácena jeho práva, nebo o špatné vyhodnocení listin obsažených
v tomto spise. Lustraci prováděl oprávněně, protože získané údaje potřeboval k výkonu
své operativní činnosti. Stěžovatel rozhodně popřel, že by důvěrné materiály nechal
vypracovat na žádost R. B. a jemu je pak i předal. V případě nezákonně provedené lustrace
by ostatně mohl postupovat způsobem, aby nezákonné jednání nebylo odhaleno. Krajský soud
bezdůvodně nepovažoval za věrohodný dopis R. B., kterým korigoval původní výpověď
učiněnou v jeho neprospěch. R. B. nemohl ani vysvětlit, proč jeho původní výpověď, kterou
učinil před policejními orgány bezprostředně po provedení domovní prohlídky, nebyla
pravdivá, a vysvětlit i důvody, kterého ho vedly k její změně. Vždy svým nadřízeným tvrdil,
že se nedopustil úmyslně jednání, které bylo důvodem rozhodnutí o propuštění ze služebního
poměru, ale že šlo o pochybení nedbalostní, neboť předmětné listiny zapomněl u R. B., jenž
byl jeho informátorem. Jeho tvrzení významně podporuje i rozsudek Okresního soudu
v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 3 T 103/2005, který nemohl, vzhledem k jeho
vyhlášení, předložit jako důkaz krajskému soudu. Tímto rozsudkem byl především zproštěn
z obžaloby pro úmyslný trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158
odst. 1 písm. a) tr. z. a pokud byl uznán vinným v souvislosti s popsaným výpisem z evidence
osob a motorových vozidel z informačního systému, pak se dopustil jen nedbalostního
trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1 tr. z. Za této
situace bylo jeho jednání neprávem kvalifikováno jako úmyslné a zvlášť závažné porušení
služební přísahy příslušníka Policie České republiky. Proto se domáhal, aby byl rozsudek
krajského soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti především odkázal na obsah písemného
vyjádření k žalobě, protože žalobní a stížní námitky jsou v podstatě totožné. Rozhodně odmítl
tvrzení stěžovatele, že v případě nezákonného jednání by mohl postupovat tak, aby jeho
jednání nebylo odhaleno, protože vůbec nelze provést anonymní vstup do systému. Pokud
stěžovatel namítal nezákonnosti týkající se nemožnosti předat protokolárně písemnosti, které
používal pro svou operativní činnost, pak takový návrh na provedení důkazů nebyl
stěžovatelem vznesen. Rozhodování o propuštění ze služebního poměru je nezávislým
a procesně odděleným řízením od řízení trestního a nelze je vzájemně směšovat. Výsledek
trestního řízení proto nemá vliv na skutková zjištění v řízení ve věcech služebního poměru,
jehož výsledkem je personální opatření a nikoliv trestní postih. Ze všech těchto důvodů
účastník navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přičemž shledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že R. B. ve své výpovědi dne 30. 11. 2004 sdělil
policistům služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, Správy
Východočeského kraje, že doklady o lustraci osob a automobilů u něho neponechal stěžovatel
díky své nedbalosti, ale vědomě a že se tak stalo na objednávku. Tyto skutečnosti, které
vyplývaly z protokolu o výslechu podezřelého R. B. ze dne 30. 11. 2004, byly důvodem
pro zahájení řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru ve smyslu ustanovení §126
zákona o služebním poměru dne 3. 12. 2004. Prvostupňový služební funkcionář žádné další
dokazování v rámci tohoto řízení již nevedl a bez dalšího vydal dne 3. 12. 2004 rozhodnutí
č. ORHK-823/2004, kterým propustil stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie
České republiky podle §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Druhostupňový
služební funkcionář před vydáním svého rozhodnutí ze dne 24. 2. 2005, č. 73 rovněž
neprováděl dokazování a ve svém rozhodnutí vyhodnotil dopis R. B. ze dne 8. 12. 2004, který
byl adresován prvostupňovému služebnímu funkcionáři, v němž korigoval původní výpověď,
učiněnou v neprospěch stěžovatele, jako účelový.
Podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru může
být policista propuštěn ze služebního poměru, jestliže porušil služební přísahu nebo služební
povinnost zvlášť závažným způsobem.
Nejvyšší správní soud má za nesporné, že se u R. B., při vyšetřování jeho trestné
činnosti, našly doklady získané z interní policejní databáze a že tato osoba nebyla oprávněna
seznámit se s informacemi, které tvořily obsah těchto listin. Nejvyšší správní soud souhlasí
i s úvahou krajského soudu, že rozhodující pro výsledek přezkumného řízení je to, zda
stěžovatel předal tyto doklady R. B. způsobem, který by naplňoval zákonné důvody
pro propuštění ze služebního poměru (vědomě a na objednávku), neboť se jednalo o doklady,
které byly, vzhledem ke svému charakteru, určeny pouze a výlučně pro interní potřebu
policejních orgánů.
Nejvyšší správní soud však již nemůže souhlasit s tím, že naprosto klíčový svědek
R. B. nebyl k okolnostem získání uvedených dokladů a k důvodům změny původní výpovědi
vůbec vyslechnut služebními funkcionáři v řízení o propuštění ze služebního poměru,
a ani následně v řízení před krajským soudem.
Stěžovatel především již v žalobě namítal, že druhostupňový služební funkcionář
považoval od samého počátku za nevěrohodný dopis R. B. ze dne 8. 12. 2004, kterým jeho
pisatel korigoval svou výpověď ze dne 30. 11. 2004 a z tohoto důvodu R. B. znovu
nevyslechl. S ohledem na tyto skutečnosti se stěžovatel domáhal výslechu R. B. v řízení před
krajským soudem a v žalobě navrhl provedení tohoto důkazu.
Nejvyšší správní soud považuje tuto námitku za závažnou a opodstatněnou proto,
že obsah výpovědi R. B. ze dne 30. 11. 2004 před policisty služby kriminální policie
a vyšetřování Policie České republiky, Správy Východočeského kraje nevedl jen k zahájení
řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru ve smyslu ustanovení §126 zákona
o služebním poměru. Obsah této výpovědi provedené ještě před zahájením řízení, a to nikoliv
služebním funkcionářem, byl bez dalšího, tedy i bez řádného výslechu R. B. jako svědka
podle ustanovení §130 odst. 2 zákona o služebním poměru, důvodem k propuštění
stěžovatele ze služebního poměru podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) citovaného zákona.
Uvedené pochybení nenapravil ani druhostupňový služební funkcionář při rozhodování
o odvolání stěžovatele, ačkoliv v té době již měl k dispozici dopis R. B. ze dne 8. 12. 2004,
kterým korigoval svou původní výpověď. Tento služební funkcionář, aniž k obsahu původní
výpovědi a uvedeného dopisu vyslechl R. B., vyhodnotil dopis jako účelový a co do obsahu
nepravdivý. R. B. proto nemohl vysvětlit, proč jeho původní výpověď, kterou učinil před
policejními orgány dne 30. 11. 2004 bezprostředně po provedení domovní prohlídky, nebyla
pravdivá, a objasnit i důvody, kterého ho vedly k její změně. Procesní pochybení služebních
funkcionářů proto spatřuje Nejvyšší správní soud v tom, že R. B. nebyl od zahájení řízení
o propuštění stěžovatele ze služebního poměru až do skončení tohoto řízení jako svědek
vůbec vyslechnut, a přesto tito funkcionáři hodnotili věrohodnost a účelovost uvedené
výpovědi a korigujícího dopisu.
Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu),
vyplývajícího z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět
tak, že procesnímu právu účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, a zejména označit (navrhnout) důkazy,
jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné, odpovídá
i povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout,
ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla
ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž
na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.
za použití §64 s. ř. s.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu
se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III ÚS 61/94 a ze dne 8. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 87/99).
Pravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení ústního jednání, aby byla
zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky ). Výjimkou z této zásady
je možnost soudu projednat věc bez nařízení jednání, tato výjimka však musí být vykládána
s ohledem na zájmy účastníka řízení restriktivně, neboť je to účastník řízení, o jehož právech
se rozhoduje, a tento účastník také s řízením disponuje.
Krajský soud za uvedené skutkové a právní situace především pochybil již tím, že
rozhodl o žalobě, tedy o věci samé, bez jednání podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud však nemohl přehlédnout, že stěžovatel v souladu s ustanovením §71 odst. 1
písm. e) s. ř. s. v žalobě uvedl, jaké důkazy navrhuje provést k prokázání svých tvrzení. Mezi
těmito návrhy byl i návrh na provedení důkazu výslechem svědka R. B., který stěžovatel
nevzal nikdy zpět a krajský soud nerozhodl, že takový důkaz neprovede (§52 odst. 1 s. ř. s.).
V takovém případě měl krajský soud v souladu s ustanovením §77 odst. 1 s. ř. s. nařídit
jednání a rozhodnout o provedení či neprovedení navrženého důkazu. Na této skutečnosti
nemění nic ani to, že v dané věci účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení
jednání. Podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. krajský soud sice může se souhlasem účastníků
řízení rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání (toto ustanovení tedy dává soudu možnost
– nikoliv však povinnost – rozhodnout bez nařízení jednání za splnění podmínky souhlasu
účastníků řízení s takovým postupem), nelze ale takto postupovat, pokud zde existuje
skutečnost, za níž je krajský soud povinen jednání nařídit. Takovou skutečností je i situace,
kdy má krajský soud provádět dokazování, tedy i výslech svědka. V tomto případě zákon
neponechává na úvaze krajského soudu, zda jednání nařídí či nikoliv, nýbrž kogentně
v ustanovení §77 odst. 1 s. ř. s. stanoví povinnost jednání nařídit (arg. dokazování provádí
soud při jednání). Krajský soud však tímto způsobem nepostupoval a řízení tak zatížil vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Krajský soud
popsaným procesním postupem, který je v rozporu i s citovanou judikaturou Ústavního soudu,
proto vytvořil nezákonný stav, kdy není rozhodnuto, že nebude prováděn navržený důkaz,
tj. výslech svědka R. B., tento svědek nebyl vyslechnut, a přesto bylo rozhodnuto bez jednání
ve věci samé.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal také to, že nemohl předat protokolárně
písemnosti, které používal pro svou operativní činnost, neboť okamžitě po doručení
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru byl vyzván k opuštění kanceláře a budovy
policie. Pokud tedy spis neobsahuje materiály, které by odůvodňovaly jeho postup, šlo buď
o důsledek uvedeného postupu, kterým byla zkrácena jeho práva nebo o špatné vyhodnocení
listin obsažených v tomto spise.
V řízení o kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud řídí dispoziční zásadou.
Je provedením dispoziční zásady, jestliže zákon ukládá Nejvyššímu správnímu soudu,
že je zásadně vázán rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 2 s. ř. s.) i důvody kasační
stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s., až na výjimky uvedené ve větě za středníkem). Kasační stížnost
musí být podána z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. a
stěžovatel je pak povinen v tomto mimořádném opravném prostředku vznášet zcela konkrétní
skutkové a právní výhrady vůči pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Z formulace
uvedené stížní námitky však nelze dovodit, jakou skutkovou či právní výhradu vznáší
stěžovatel vůči rozsudku krajského soudu. Ostatně není ani vyloučeno, že tato stížní námitka
směřuje proti rozhodnutím služebních funkcionářů. Nejvyšší správní soud s ohledem
na dispoziční zásadu nemohl v uvedeném směru vyhledávat případné nezákonnosti
v rozsudku krajského soudu, a proto se nemohl vznesenou námitkou kasační stížnosti
konkrétně zabývat.
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby se znovu zabýval žalobními námitkami
stěžovatele, zejména ve vztahu k zavinění protiprávního jednání stěžovatelem,
k neprovedení výslechu svědka R. B. a tvrzené nemožnosti přístupu stěžovatele do kanceláře
a protokolárního předání jím zpracovávaných případů a vzal i v úvahu, především z hlediska
zavinění tvrzeného protiprávního jednání stěžovatele, též výsledky trestního řízení, k nimž
dospěl Okresní soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 3 T 103/2005,
případně jeho nadřízený soud, byť řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru
a jeho trestní řízení nelze mechanicky a vzájemně směšovat, a poté výsledky obou řízení
vzájemně vyhodnotil.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu