ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.29.2006
sp. zn. 7 As 29/2006 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelky K. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kozlerem, advokátem se sídlem
v Domažlicích, Mánesova 272, za účasti Krajského úřadu Plzeňského kraje, se sídlem
v Plzni, Škroupova 18, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 31. 3. 2006, č. j. 17 Ca 10/2005 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2006, č. j. 17 Ca 10/2005 – 20, byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále
jen „krajský úřad“) ze dne 1. 2. 2005, č. j. DSH/10815/04, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí města D., komise pro projednávání přestupků ze dne
27. 10. 2004 č. j. 21224/2004/OD, jímž byla stěžovatelce za přestupky podle §22 odst. 1
písm. c) a §49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „zákon o přestupcích“) uložena pokuta ve výši 3000 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský
soud konstatoval, že nezjistil, že by správní řízení bylo neúplné, když na základě všech
shromážděných důkazů správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatelka dne 2. 8. 2004
ve 12.40 hod. způsobila dopravní nehodu na křižovatce místních komunikací v obci P.
při řízení osobního automobilu zn. Subaru, registrační značky X. Stěžovatelka neunesla
důkazní břemeno, neboť neprokázala, že dopravní nehodu nezpůsobila svým jednáním. Svá
tvrzení o tom, že nehodu zavinil řidič motocyklu tím, že jel nepřiměřenou rychlostí, neviděl
dál do vozovky než 20 m a nestačil motocykl zastavit, stěžovatelka rovněž žádným
objektivním způsobem neprokázala. Jedná se pouze o její subjektivní hodnocení předmětných
skutečností. Na základě tohoto subjektivního hodnocení stěžovatelka mimo jiné i v odvolání
uvedla, že správní orgán I. stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, neboť se
dostatečným způsobem nezabýval její výpovědí a na druhé straně učinil neobjektivní závěry
z výpovědi řidiče motocyklu. Těmto závěrům stěžovatelky však v žádném případě
neodpovídá obsah pořízené fotodokumentace na místě dopravní nehody, z níž je patrné,
že vozidlo stěžovatelky nemohl motocyklista spatřit, pokud jel vpravo a při pravém okraji
vozovky, jak tvrdil řidič motocyklu, přičemž toto jeho tvrzení nebylo vyvráceno. Krajský
soud neshledal v této věci důvod pro vypracování znaleckého posudku a za postačující
považuje postup krajského úřadu i správního orgánu I. stupně, který požádal o vyjádření
soudního znalce Ing. P. K.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
nezákonnosti, která spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem a pro vady řízení
spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán vycházel, byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem
že to mohlo ovlivnit zákonnost. V kasační stížnosti poukázala na to, že v žalobě namítala
neúplnost správního řízení, neboť nebyly provedeny všechny potřebné důkazy pro správné
skutkové závěry v otázce příčin a zavinění dopravní nehody. Konzultace se znalcem
podchycená do úředního záznamu ke zjištění příčin dopravní nehody nemůže být řádným
důkazem a nemůže suplovat znalecký posudek. Správní orgány se náležitě nezabývaly
otázkou, zda dopravní nehodu nezavinil vlastně řidič motocyklu, ať už zcela nebo z části.
Stěžovatelka poukázala na §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silničním provozu“) a zdůraznila, že od prvopočátku tvrdí, že její vozidlo
v okamžiku střetu stálo. Z míry poškození automobilu i motocyklu s odhadnutými škodami
je patrné, že nárazová rychlost motocyklu nebyla zanedbatelná. Již v žalobě dovozovala,
že správní orgán se těmito otázkami zabýval nedostatečně. Za nezbytné považovala zjistit
nárazovou rychlost s vyhodnocením poměrů vozovky v místě nehody včetně výhledových
poměrů. S tím souvisí i §22 odst. 2 citovaného zákona o tom, že nevyplývá-li přednost
v jízdě z odstavce 1, musel řidič motocyklu jedoucí rovně dát přednost v jízdě vozidlu
stěžovatelky, neboť mu přijížděla v křižovatce zprava. Ve správním řízení zůstala i tato
otázka zcela neobjasněna. Přitom jak otázka rychlosti motocyklu, tak otázka dání přednosti
v jízdě stěžovatelce měly být jako zcela zásadní objasněny ke zjištění skutečné příčiny
dopravní nehody a míry zavinění toho kterého účastníka na ní za situace, kdy prakticky celou
šíři komunikace vyplnilo auto stěžovatelky, takže nelze v daném případě hovořit
o protisměru. Stěžovatelka vypověděla, že se vlevo stočila při spatření cyklisty ve snaze
se mu vyhnout. Postupem správního orgánu tak byla zkrácena na svých právech na zjištění
přesného a úplného stavu věci správním orgánem a s jeho povinností za tím účelem opatřit
si potřebné podklady pro rozhodnutí. Této povinnosti správní orgán nedostál. Toto pochybení
měl zjistit krajský soud, který ale vady zjistit nemohl, když v podstatě nekriticky převzal
náhled obou správních orgánů a nepodrobil rozhodnutí krajského úřadu důslednému
a nestrannému přezkumu. V důsledku toho chybně odmítl námitky stěžovatelky jako
nedůvodné. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc
vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
I když stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla jako důvod jejího podání ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., argumentovala v podstatě pouze ve vztahu k písm. b)
citovaného ustanovení, neboť tvrdila, že správní řízení zůstalo neúplné, neboť nebyly
provedeny všechny potřebné důkazy pro správné skutkové závěry v otázce příčiny zavinění
dopravní nehody.
Podle ustanovení §51 zákona o přestupcích není-li v tomto nebo jiném zákoně
stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení.
K provedení důkazů lze podle zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“) použít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění
stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy.
Stěžovatelka sice tvrdí, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy,
ale nekonkretizuje, o jaké důkazy, které měly být podle jejího názoru provedeny, se jedná.
Pouze poukázala na to, že konzultace se znalcem podchycená do úředního záznamu nemůže
být důkazem a nemůže suplovat znalecký posudek, avšak doplnění dokazování znaleckým
posudkem v kasační stížnosti nenavrhla.
Správní řád nezná vyjádření podávané znalcem, které je obsahem úředního záznamu
pořízeného tentýž den, kdy se konalo ústní projednávání přestupku stěžovatelky, ale zvolí-li
správní orgán takový postup, tzn., že požádá znalce o podání odborného vyjádření, nemá toto
povahu znaleckého posudku a znalec jej nezpracovává v postavení znalce, kterým je,
ale pouze jako osoba vybavená zvláštními odbornými znalostmi a zkušenostmi. Takové
odborné vyjádření má pak povahu listinného důkazu bez ohledu na to, zda je zpracoval znalec
či jiná osoba. Vzhledem k tomu, že správní orgány při hodnocení důkazů nehodnotily
vyjádření znalce jako znalecký posudek, nepostupovaly v rozporu se zákonem. Tento listinný
důkaz pak hodnotily podle své úvahy jednotlivě a všechny důkazy i v jejich vzájemné
souvislosti, přičemž otázka rychlosti motocyklisty, k níž se znalec vyjádřil, nebyla rozhodující
okolností při hodnocení zjištěného skutkového stavu.
Pokud stěžovatelka namítala, že se správní orgány náležitě nezabývaly otázkou,
zda dopravní nehodu nezavinil řidič motocyklu s tím, že jejich závěry nekriticky přejal
krajský soud, je tato stížní námitka nedůvodná. Správní orgány se otázkou, kdo z účastníků
dopravní nehody spáchal přestupek, zabývaly po celé správní řízení, neboť se jednalo
o otázku stěžejní. Za tím účelem správní orgán I. stupně provedl dokazování, které vyústilo
v závěr, že stěžovatelka spáchala přestupky v jeho rozhodnutí specifikované. Jednak vyslechl
oba účastníky dopravní nehody, měl k dispozici spis Policie ČR obsahující protokol o nehodě,
popis stop fotodokumentaci a plánek z místa nehody, lékařkou zprávu o zranění druhého
účastníka dopravní nehody, odborné vyjádření znalce a provedl také ohledání na místě. Svůj
závěr jak správní orgány, tak i krajský soud přesvědčivě zdůvodnily. Přesto považuje
Nejvyšší správní soud za potřebné znovu poukázat zejména na to, že fotodokumentace mimo
jakoukoliv pochybnost vyvrací tvrzení stěžovatelky, že nenajížděla do křižovatky při levém
okraji vozovky a že vozidlo stočila vlevo až při spatření motocyklisty v protisměru. Tomuto
jejímu tvrzení postavení vozidla na vozovce po nehodě naprosto neodpovídá, protože směřuje
opačným směrem, tj. zleva doprava. Navíc lze poukázat i na její výpověď do protokolu dne
17. 8. 2004, kdy nepopřela, že najela do křižovatky po levé straně.
Stejně tak nedůvodná je podle názoru Nejvyššího správního soudu námitka
stěžovatelky, že nebyla objasněna otázka rychlosti motocyklu, kterou označila za zcela
zásadní. Jak již konstatoval krajský soud, správní orgán se vyhodnocení jízdy řidiče
motocyklu věnoval s náležitou a potřebnou pozorností, k čemuž lze dodat, že v odůvodnění
napadeného rozhodnutí krajský úřad uvedl, že správní orgán dospěl ke správnému závěru,
že nehoda byla způsobena nesprávným způsobem jízdy stěžovatelky po nesprávné straně
a nepřiměřená rychlost motocyklu nebyla žádným způsobem prokázána.
Námitka týkající se nedání přednosti v jízdě motocyklistou ve smyslu ustanovení §22
odst. 2 zákona o silničním provozu je námitkou podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustnou, protože ji stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit
mohla.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový
postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a krajskému úřadu
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu