ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.36.2006
sp. zn. 7 As 36/2006 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatelky Z. o.
evid. č. X O. s. s. o. o., zastoupené JUDr. Irenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem
v Kroměříži, Komenského nám. 381, za účasti 1) Národního památkového ústavu, se
sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 3, a 2) Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1,
Maltézské nám. 1, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
26. 8. 2005, č. j. 6 Ca 276/2004 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Právní zástupkyni stěžovatelky JUDr. Ireně Kohoutové, advokátce se sídlem
v Kroměříži, Komenského náměstí 381, se odměna za poskytnutou právní službu
nepřiznává .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením městského soudu byla odmítnuta žaloba stěžovatelky
proti fiktivnímu rozhodnutí Národního památkového ústavu, kterým byla zamítnuta její žádost
ze dne 25. 9. 2004 o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí
o odvolání ze dne 26. 10. 2004. Městský soud žalobu odmítl, neboť stěžovatelka i přes výzvu
neprokázala, že je za ni oprávněna jednat PhDr. V. P..
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka namítla stížní důvod uvedený
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) . Uvedla, že opakovaně vyjádřila svůj nesouhlas s tím,
aby soud ve věci sp. zn. 5 Ca 205/2004 vyzýval Národní památkový ústav k předložení
interních materiálů stěžovatelky získaných nelegálně. Dále zdůraznila, že i když výslovně
neoznačila jí uváděné skutečnosti jako „navrhované důkazy“, má za to, že z obsahu jejích
podání lze dovodit, že všechny tyto skutečnosti mohou být soudem jako důkazy provedeny.
Stěžovatelka opakovaně žádala o ustanovení právního zástupce, soud však její žádost odmítl
a tím i znemožnil odstranit překážky postupu řízení, resp. doložení soudem požadovaných
skutečností takovým způsobem a formou, který by soud nezpochybnil. Stěžovatelka byla
zkrácena na svých právech, neboť se sice snažila vyhovět výzvám soudu, ale soud
tuto její snahu odmítl z důvodů uměle vykonstruovaných. Soud nezdůvodnil, proč odmítl
čestné prohlášení předsedkyně stěžovatelky, neuvedl, v čem je nedostatečné, nedůvěryhodné
či jaký užitek by předsedkyně měla ze samozvaného prohlášení se předsedkyní stěžovatelky;
stejně jako odmítl i čestné prohlášení p. Z. B.. Na jedné straně tak soud zpochybnil důkazní
hodnotu obou uvedených písemností, na druhou stranu akceptoval důkaz účastníka řízení
Národního památkového ústavu získaný nelegálně. Stěžovatelka se při konstrukci čestného
prohlášení řídila vyjádřením místopředsedy Městského soudu v Praze JUDr. Jana Ryby ze dne
2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St, učiněným v reakci na její stížnost, když navíc formální
náležitosti čestného prohlášení nejsou zákonem vymezeny. Stěžovatelka tedy předložila
soudu důkaz v souladu s ust. §125 o.s.ř. V postupu soudu spatřuje stěžovatelka porušení
Úmluvy MOP o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat, a to čl. 3 odst.
1, který stanovuje právo svobodně si volit zástupce, nikoliv povinnost tuto skutečnost
dokladovat, a rovněž čl. 3 odst. 2. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. Jc
22/2000 21 Cdo, kdy příslušný odborový orgán osobou p. B. osvědčil předsednictví PhDr. V.
P. a na cit. úmluvu č. 87 by jediným důkazem zpochybňujícím předsednictví PhDr. V. P. bylo
nesouhlasné stanovisko některého ze členů stěžovatelky, nikoliv však nedůvodné námitky
Národního památkového ústavu. Nikdo ze členů stěžovatelky však volbu PhDr. V. P. na jaře
r. 2004 po rezignaci p. S. ani její oprávnění jednat z titulu této funkce před soudy
nezpochybnil. Výše uvedeným jednáním soudu tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 4
odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stěžovatelka má dále za to, že
rozhodující soudci jsou podjatí a že s ohledem na jejich poměr k ní je dán důvod pochybovat
o jejich nepodjatosti, protože z neznámých důvodů považují PhDr. V . P. a p. B. za osoby
nečestné, což je vyjádřeno odmítnutím jejich čestných prohlášení. Proto stěžovatelka navrhla
jejich vyloučení z projednávané věci. Stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a
vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Účastníci řízení nepodali ke kasační stížnosti žádné vyjádření.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí městského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §33 odst. 4 s. ř. s. za právnickou osobu jedná ten, kdo je k tomu oprávněn
podle zvláštního zákona. Za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu
se zájmy právnické osoby. Kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění na výzvu
soudu prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat pouze jediná osoba.
Dle ust. §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen zákon o sdružování občanů), návrh na registraci
mohou podávat nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden musí být starší 18 let (dále
jen "přípravný výbor"). Návrh podepíší členové přípravného výboru a uvedou svoje jména
a příjmení, data narození a bydliště. Dále uvedou, kdo z členů starších 18 let je zmocněncem
oprávněným jednat jejich jménem. K návrhu připojí stanovy ve dvojím vyhotovení,
v nichž musí být uvedeny mj. orgány sdružení, způsob jejich ustavování, určení orgánů
a funkcionářů oprávněných jednat jménem sdružení.
V souzené věci Městský soud v Praze získal v průběhu řízení o žalobě stěžovatelk y
pochybnosti o tom, zda osoba, která podala jménem stěžovatelky žalobu
a která se v ní označila jako předsedkyně stěžovatelky, byla v rozhodné době, tj. v době
podání žaloby, skutečně oprávněna za stěžovatelku jednat. Proto usnesením ze dne
28. 7. 2005, č. j. 6 Ca 276/2004-50, uložil stěžovatelce, aby do čtrnácti dnů od doručení
tohoto usnesení doložila, že PhDr. H. V. P. je za ni oprávněna jednat či aby navrhla provedení
důkazů k doložení tohoto oprávnění. Nejvyšší správní soud konstatuje, že takovýto postup
soudu je naprosto legitimním, neboť povinností právnické osoby, kterou ji jako účastníku
řízení stanoví přímo soudní řád správní, je prokázání, že osoba, která za ni jedná, je k tomu
dle zvláštního zákona oprávněna. V souzené věci je stěžovatelkou odborová organizace, jejíž
vznik upravuje zákon o sdružování občanů. Ten v ust. §6 odst. 2 písm. d) zakotvuje, že ve
stanovách odborové organizace musí být mimo jiné uvedeny orgány sdružení, způsob jejich
ustavování, určení orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem sdružení. Z tohoto
důvodu by byly relevantním dokladem prokazujícím oprávnění určitých osob jednat za
odborovou organizaci stanovy, příp. společně se zápisy z členských schůzí prokazujících
jejich změnu. Třebaže stěžovatelka uvádí, že jí byly veškeré dokumenty odcizeny, měla
možnost navrhnout soudu provedení důkazů k prokázání sporných skutečností. Žádný
takovýto návrh však učiněn nebyl. Stěžovatelka se omezila pouze na předložení čestného
prohlášení p. Z. B. a přípisu Národního památkového ústavu ze dne 12. 5. 2004, ve kterém je
uvedeno „PhDr. H. V. P. předsedkyně“. Součástí spisu je rovněž čestné prohlášení PhDr. V .
P. o tom, že je předsedkyní stěžovatelky. Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud
se ve svém usnesení, kterým žalobu stěžovatelky odmítl, velmi podrobně zabýval důvody,
pro které nepovažoval výše uvedené doklady za dostatečné pro prokázání sporné otázky
jednání za stěžovatelku. Soud v usnesení, kterým stěžovatelku vyzval k prokázání oprávnění
jednat, rovněž ozřejmil, proč tak činí a jaké doklady bude považovat za dostatečné
pro prokázání oprávnění. Jestliže se stěžovatelka tímto závěrem soudu neřídila a spornou
otázku neprokázala ani jiným vhodným způsobem, nelze Městskému soudu v Praze vytknout,
že její žalobu za této situace odmítl. Tímto rozhodně nedošlo k porušení
čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce o svobodě sdružování a ochraně práva
odborově se organizovat, neboť je zřejmé, že stěžovatelce bylo umožněno, aby vznikla,
tj. byla subjektem práva, který však musí respektovat práva a povinnosti stanovené
mu právními předpisy České republiky. Jestliže v souzené věci stěžovatelka neunesla důkazní
břemeno týkající se prokázání svých orgánů, když Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že toto je primárně povinností stěžovatelky a nikoliv soudu, musí nést následky svého
počínání, tj. v souzené věci odmítnutí žaloby. Jestliže stěžovatelka namítá, že tímto
osvědčením by mohlo být čestné prohlášení p. B., Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že nikoliv, protože mimo jiných skutečností před vydáním napadeného usnesení nebylo
prokázáno, že by p. B. byl členem stěžovatelky. Prezenční listina členské schůze konané dne
15. 8. 2005, na které figuruje i jméno a podpis p. B., byla doložena do soudního spisu až dne
3. 4. 2006. K této však Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží.
Stěžovatelka měla dostatek prostoru pro uplatnění této listiny již v daném řízení před
městským soudem, což však neučinila. Postupem soudu tak nedošlo ani k porušení čl. 36 odst.
1 a 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť, jak již bylo řečeno výše, byla to sama stěžovatelka, která
vlastním počínáním zapříčinila odmítnutí své žaloby.
Jestliže stěžovatelka dále namítá, že požadovala, aby jí byl v žalobním řízení ustanoven
právní zástupce, Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že o této otázce mohl Městský soud
v Praze rozhodnout až poté, co by byla vyřešena otázka, kdo byl v rozhodné době
za účastníka řízení oprávněn podat žalobu. Vzhledem k okolnosti, že v souzené věci tento
problém vyřešen nebyl, nemohl soud přikročit k jednání o návrhu stěžovatelky na ustanovení
právního zástupce, nýbrž musel odmítnout žalobu, neboť nebyly splněny základní podmínky
řízení, za kterých může soud ve věci jednat.
Návrhem stěžovatelky na vyloučení soudkyň JUDr. Karly Cháberové, JUDr. Naděždy
Treschlové a JUDr. Jany Neckářové z projednávané věci se Nejvyšší správní soud nezabýval,
neboť námitka podjatosti těchto soudkyň byla uplatněna až po vydání napadeného usnesení.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiz nal.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). V dané věci však Nejvyšší správní soud zástupkyni stěžovatelky odměnu
za zastupování nepřiznal, neboť tato neuvedla, jaké úkony v tomto řízení vykonala,
a ani z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by tato nějaký úkon právní služby,
za který by jí dle ust. §11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, náležela odměna, vykonala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu