ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.42.2007:94
sp. zn. 7 As 42/2007 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele GC System a. s., se sídlem v Brně, Špitálka 41, č. p. 113, zastoupeného
JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, za účasti Úřadu
průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, a osoby zúčastněné
na řízení International Organization For Standardization, se sídlem v Ženevě,
rue de Varambé 1, Švýcarsko, zastoupené JUDr. Oldřichem Studeným, advokátem se sídlem
v Praze 7, Komunardů 36, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 6. 4. 2007, č. j. 10 Ca 36/2006 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2007, č. j. 10 Ca 36/2006 - 48, zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále
jen „předseda Úřadu“) ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. O-176068, kterým byl zamítnut rozklad
stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 11. 10. 2004,
sp. zn. O-176068, jímž byla barevná slovní grafická ochranná známka stěžovatele č. 247822
ve znění „ISOPack“ prohlášena za neplatnou s účinky ex tunc. Městský soud se neztotožnil
s tvrzením stěžovatele, že jeho ochranná známka č. 247822 není podobná namítané ochranné
známce osoby zúčastněné na řízení č. 430072 nebo ochranné známce č. 610750. Ochranná
známka č. 430072 je známkou slovní ve znění „ISO“ a napadená ochranná známka č. 247822
ve znění „ISOPack“ je ochrannou známkou barevnou slovní grafickou. Při shodném slovním
základu s mezinárodní ochrannou známkou „ISO“ se již další slovní prvek ochranné známky
„ISOPack“, tj. „Pack“ nevyznačuje dostatečnou distinkcí, která by byla s to vyloučit
zaměnitelnost ochranné známky jako celku, popř. nemohla vést u průměrného spotřebitele
k úvaze o rozšiřující se řadě označení konkrétního výrobce. Navíc slovní prvek je proveden
graficky tak, že jeho vnímání je oproti zvýrazněné části „ISO“ potlačeno. Nedůvodná
je rovněž námitka stěžovatele, že ochranná známka „ISOPack“ byla přihlášena pro jinou třídu
mezinárodního třídění výrobků a služeb než namítaná ochranná známka a že je fakticky
užívána stěžovatelem jako označení pro software. Z ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona
č. 441/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“)
vyplývá, že u známek, které mají v České republice dobré jméno, není rozhodné, zda výrobky
nebo služby, pro něž je napadená ochranná známka zapsána, jsou shodné nebo podobné
těm, pro něž je zapsána starší známka s dobrým jménem. Získání a požívání dobrého jména
namítané ochranné známky ve znění „ISO“ bylo ve správním řízení prokázáno. Tato ochranná
známka získala v České republice dobré jméno ještě před tím, než podal stěžovatel přihlášku
napadené ochranné známky. Jelikož stěžovatel není vlastníkem ochranné známky i pro třídu
mezinárodního třídění výrobků a služeb, která by zahrnovala označení pro software, resp. jeho
poskytování, nemůže se dovolávat práva, které mu nenáleží. Stěžovatel mohl důvodně
předpokládat, že vlastník mezinárodní ochranné známky požívající v České republice dobrého
jména se bude domáhat její ochrany v souladu se zákonem o ochranných známkách. Jeho
právní jistota nebyla snížena a dobrá víra nalomena, pokud vlastník namítané ochranné
známky nepodal proti zápisu napadené ochranné známky námitky, neboť zákon o ochranných
známkách nenařizuje podat tyto námitky. Obecné tvrzení, že písmena „ISO“ jsou masově
používána pro mnohé výrobky a služby, které nadto nemusí vždy automaticky souviset
s namítanou ochrannou známkou „ISO“ či s činností jejího vlastníka, neobstojí, pokud není
podloženo konkrétními tvrzeními či důkazními prostředky.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel
namítal, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, neboť je zčásti odůvodněn
pouhým odkazem, resp. odkazy, na rozhodnutí správních orgánů. Nepřezkoumatelnost
rozsudku je třeba spatřovat i v tom, že v jeho záhlaví je jako žalovaný uveden Úřad
průmyslového vlastnictví, ačkoliv žaloba byla podána proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví. Městský soud tak rozhodl o žalobě proti orgánu II. stupně jako
o žalobě proti prvostupňovému orgánu. Řízení u městského soudu předcházející vydání
napadeného rozsudku je též zatíženo podstatnou vadou, protože stěžovatel nebyl řádně
vyzván městským soudem k tomu, aby projevil souhlas či nesouhlas s projednáním
a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Nezákonnost napadeného rozsudku, spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem pak spatřuje stěžovatel v tom, že
ochranná známka „ISOPack“ není shodná nebo podobná ochranné známce č. R 430072 nebo
ochranné známce č. 610750 osoby zúčastněné na řízení. V předchozích řízeních nebylo
prokázáno, že by mezinárodní ochranná známka „ISO“ získala v České republice dobré
jméno. Ochranná známka „ISOPack“ byla přihlášena pro jinou třídu než ochranná známka
osoby zúčastněné na řízení a rovněž i praktické užití ochranné známky „ISOPack“ je odlišné
od použití ochranné známky „ISO“. Osobě zúčastněné na řízení nikdy nevznikla,
a ani nemohla vzniknout, újma v důsledku jím užívané ochranné známky. Ochranná známka
„ISOPack“ nemůže vyvolat na straně veřejnosti záměnu či asociaci se známkou
„ISO“, byť v sobě zahrnuje písmena namítané ochranné známky. Veřejnost se také nemůže
důvodně domnívat, že jeho software má vlastnosti, které by očekávala od služeb, jenž osoba
zúčastněná na řízení specifikuje ve svých publikacích. Po celou dobu užívání ochranné
známky „ISOPack“ byl stěžovatel v dobré víře, že tato známka není užívána v rozporu
se zákonem o ochranných známkách. Postup správních orgánů, a následně městského soudu,
byl proto v rozporu se zásadou právní jistoty a současně je jím založena nerovnost
přihlašovatelů, resp. vlastníků, v zákonem předvídaných registrech zapsaných ochranných
známek. Vzhledem k tomu, že písmena „ISO“ jsou masově užívána pro širokou škálu
výrobků a služeb, je rozhodnutí správních orgánů a městského soudu nebezpečným
precedentem, neboť významné části českých vlastníků ochranných známek hrozí prohlášení
jejich známek za neplatné. Rozhodnutím správních orgánů a městského soudu stěžovateli
vznikla a vzniká nemalá škoda, a je proto přesvědčen, že postupu správního orgánu, který
nejprve připustil zápis ochranné známky a následně ji po několika letech prohlásil
za neplatnou, není možné poskytnout právní ochranu. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Předseda Úřadu ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil nesouhlas s tvrzením
stěžovatele, že městský soud nahradil odůvodnění svého rozsudku pouhým odkazem
na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. Městský soud pouze v rámci odůvodnění svého
rozsudku též odkázal na závěr správního orgánu a v ostatním zaujal svůj vlastní názor.
K tvrzení stěžovatele o nezákonnosti rozsudku městského soudu odkázal na příslušné pasáže
odůvodnění svého rozhodnutí, v nichž zaujal stanovisko k námitkám, které stěžovatel
uplatňoval v řízení před správním orgánem i městským soudem. Jelikož městský soud správně
posoudil žalobu jako nedůvodnou, navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření poukázala na to, že mezinárodní
ochranná známka „ISO“ je na seznamu všeobecně známých ochranných známek, který vede
Úřad pro průmyslové vlastnictví. Všeobecná známost této ochranné známky byla prokázána
v předchozích správních řízeních. Tvrzení stěžovatele o všeobecné známosti označení
„ISOPack“ pro software považuje za irelevantní, neboť ochranná známka tohoto znění nebyla
v tomto směru ani přihlášena. Písmena „ISO“ obsažená v ochranné známce „ISOPack“ jsou
dominantním prvkem a pro spotřebitele jsou zárukou, že nabízené produkty splňují všechny
kvalitativní požadavky, které jsou spojeny s označením technických norem „ISO“. Stěžovatel
tak těží ze všeobecné známosti mezinárodní ochranné známky „ISO“. Z uvedených důvodů
osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
městského soudu pro nedostatek důvodů. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud shledal
rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným, již tato skutečnost by musela vést ke zrušení
napadeného rozsudku.
Z odůvodnění rozsudku městského soudu je zřejmé, že tento soud pro stručnost
nejprve odkázal na odůvodnění rozhodnutí předsedy Úřadu, který se v něm zabýval otázkou
shodnosti či podobnosti ochranných známek „ISOPack“ a „ISO“ a otázkou, zda bylo
v průběhu správního řízení prokázáno, že užívání ochranné známky „ISOPack“ těží nebo
může těžit z rozlišovací schopnosti nebo dobré pověsti namítané ochranné známky, nebo
že jim je či může být na újmu. Městský soud se však s uvedenými námitkami vypořádal
i explicitně, neboť se v další části odůvodnění svého rozsudku zabýval otázkou grafického
a barevného provedení obou ochranných známek, tedy jak jejich možnou zaměnitelností,
tak případným „těžením“ známky napadené z rozlišovací schopnosti či dobré pověsti známky
namítané. Z důvodu namítaného stěžovatelem tedy neshledal Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek nepřezkoumatelným.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodný ani další stížní bod, že městský soud
rozhodl o žalobě proti správnímu orgánu II. stupně jako o žalobě proti rozhodnutí
provstupňového správního orgánu.
V záhlaví napadeného rozsudku je uvedeno, že městský soud rozhodl v právní věci
žalobce (GC System, a. s.) proti žalovanému (Úřad průmyslového vlastnictví) za účasti osoby
zúčastněné na řízení (International Organization For Standardization) v řízení o žalobě proti
rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví. V rozkladovém řízení je orgán
rozhodující o rozkladu a orgán I. stupně, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, jediným
správním orgánem vymezeným zákonným rámcem jeho věcné příslušnosti. Rozdílné je pouze
to, komu z hlediska jeho vnitřního organizačního uspořádání zákon zakládá funkční
příslušnost rozhodovat o rozkladu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2004, č. j. 6 A 11/2002 - 26). Ve věci přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví o rozkladu proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví je třeba
za žalovaného ve smyslu ustanovení §69 s. ř. s. považovat Úřad, byť žaloba musí směřovat
proti rozhodnutí jeho předsedy. Pravomoc předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví
rozhodovat o rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví
vyjadřuje pouze funkční postavení v rámci vnitřní organizace ústředního orgánu státní správy,
aniž by založilo jeho procesní subjektivitu ve smyslu s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 8. 2006, č. j. 4 As 57/2005 - 64).
Nejvyšší správní soud nepovažuje za opodstatněný ani stížní bod, že řízení
u městského soudu je zatíženo procesní vadou, která mohla mít za následek nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel namítal, že nebyl řádně městským soudem poučen, resp. vyzván k tomu,
aby projevil souhlas či nesouhlas s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání,
protože výzva ze dne 22. 3. 2006, č. j. 10 Ca 36/2006 - 23, nebyla výzvou ve smyslu
ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s., když jí nebyl zástupce stěžovatele vyzván k projevu souhlasu
či nesouhlasu s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání a sdělení městského
soudu v naznačeném směru je v obsahu této listiny poměrně dovedně skryto. Současně
městský soud nestandardně doručil zástupci stěžovatele i výzvu k zaplacení soudního
poplatku ze dne 22. 3. 2006, č. j. 10 Ca 36/2006 - 24.
Z ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že souhlas účastníků řízení může
být buď výslovný nebo předpokládaný. Předpokládaným je tehdy, pokud účastník nevyjádří
ve lhůtě k tomu zákonem stanovené svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání.
O tom musí být účastník poučen. Podmínkou je ale řádné doručení výzvy účastníku řízení
a marné uplynutí lhůty dvou týdnů od doručení výzvy. S. ř. s. nikde nestanoví, jak má vypadat
výzva k projevení souhlasu, popř. nesouhlasu, s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení
jednání. Ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel byl uvědoměn o možnosti postupu soudu
podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. a byl též poučen o důsledcích svého konání či naopak
nekonání. Písemnosti ze dne 22. 3. 2006, č. j. 10 Ca 36/2006 - 23 a 10 Ca 36/2006 - 24 byly
řádně doručeny zástupci stěžovatele. Pokud tedy městský soud řádně doručil účastníku řízení,
resp. jeho zástupci, výzvu k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci
bez jednání, a účastník řízení ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil svůj
nesouhlas, má se za to, že s takovým postupem souhlasí. Napadá-li za této situace stěžovatel
rozsudek městského soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a
vadu řízení spatřuje v tom, že mu byla odepřena možnost jednat před soudem, je takový stížní
bod nedůvodný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 36/2003 - 50, uveřejněný pod č. 641/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu).
Dále namítal stěžovatel nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky městským soudem.
Ze správního spisu vyplývá, že napadená barevná slovní grafická známka „ISOPack“
č. 247822 byla zapsána do rejstříku ochranných známek dne 24. 9. 2002 s právem přednosti
ke dni 29. 1. 2002 pro pomoc při řízení obchodní činnosti, obchodní administrativu,
kancelářské práce ve třídě 35 mezinárodního členění výrobků a služeb. První namítaná
mezinárodní slovní ochranná známka č. R 430072 ve znění „ISO“ požívá právní ochrany
na území České republiky s prioritou od 14. 8. 1997 pro tiskoviny a jiné publikace (třída 16
mezinárodního členění výrobků a služeb) a druhá namítaná mezinárodní kombinovaná
ochranná známka č. 610750 (písmena „ISO“ na pozadí zeměkoule) požívá právní ochranu
na území České republiky s prioritou od 20. 7. 1993 pro tiskárenské výrobky včetně publikací
(třída 16 mezinárodního členění výrobků a služeb). Právo přednosti vzniká přihlašovateli
dnem podání přihlášky před každým, kdo podá později přihlášku shodné nebo podobné
ochranné známky pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby (§20 odst. 1 zákona
o ochranných známkách). Ze shora uvedených údajů o porovnávaných ochranných známkách
je zřejmé, že namítané mezinárodní ochranné známky požívají dřívější právo přednosti
než napadená ochranná známka.
Dne 5. 5. 2004 podala osoba zúčastněná na řízení návrh na prohlášení slovní grafické
ochranné známky č. 247822 ve znění „ISOPack“ za neplatnou podle ustanovení §32 odst. 1 a
3 zákona o ochranných známkách s odůvodněním, že ochranná známka stěžovatele
neoprávněně těží ze všeobecné známosti namítané ochranné známky č. R 430072, jejímž
je vlastníkem.
Podle ustanovení §52 odst. 1 zákona o ochranných známkách zůstávají ochranné
známky zapsané podle dřívějších právních předpisů (v daném případě podle zákona
č. 137/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v platnosti. Je-li podán návrh na prohlášení
ochranné známky za neplatnou z důvodu jejího zápisu v rozporu se zákonem, posuzuje
se zápisná způsobilost ochranné známky podle zákona platného v době zápisu ochranné
známky do rejstříku.
Podle ustanovení §32 odst. 1 zákona o ochranných známkách Úřad průmyslového
vlastnictví v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu prohlásí
ochrannou známku za neplatnou, pokud byla zapsána v rozporu s ustanovením §4 nebo
§6 cit. zákona. Podle odst. 3 citovaného ustanovení Úřad průmyslového vlastnictví prohlásí
ochrannou známku za neplatnou rovněž v řízení zahájeném na návrh osoby uvedené
v ustanovení §7 cit. zákona a z důvodů v tomto ustanovení uvedených.
Podle ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách se přihlašované
označení nezapíše do rejstříku na základě námitek, proti zápisu ochranné známky do rejstříku,
podaných u Úřadu průmyslového vlastnictví vlastníkem starší ochranné známky, která
je shodná s přihlašovaným označením nebo mu je podobná, pokud má být takové označení
zapsáno pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná
známka zapsána, avšak jde o starší ochrannou známku, která má v České republice dobré
jméno, a užívání přihlašovaného označení by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo
dobrého jména starší ochranné známky nebo jim bylo na újmu.
Za shodné nebo podobné ochranné známky lze pokládat takové, které mohou na straně
veřejnosti vyvolat vzájemnou záměnu či asociaci v důsledku fonetické, vizuální či významové
podobnosti, přičemž pro konstatování nebezpečí záměny může být rozhodná i podobnost
pouze v jediném aspektu. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že barevná kombinace slovní části
„ISO“ a „Pack“ v červené a černé barvě zcela jednoznačně a zásadně zviditelňuje slovní část
„ISO“. Po stránce fonetické je tato slovní část vyslovována jako první, tzn. že písmena
„ISO“ mají ve slovním prvku „ISOPack“ jako celku dominantní postavení. Tomu napomáhá
i černé zbarvení, nevýrazné provedení písma a slovní význam nedistinktivní slovní části
„Pack“, kterou lze logicky považovat za doplňující část celkového provedení napadené
ochranné slovní známky. Z uvedeného vyplývá, že při fonetickém, vizuálním a významovém
porovnání napadené ochranné známky s namítanou mezinárodní slovní ochrannou známkou
č. R 430072 ve znění „ISO“ je jejich podobnost značná v důsledku dominance písmen
„ISO“ v napadené ochranné známce. Slovní spojení „ISO“ obsažené jako dominantní prvek
v ochranné známce „ISOPack“ je pro veřejnost (průměrného spotřebitele) zárukou,
že stěžovatelem nabízené produkty splňují všechny kvalitativní požadavky, které jsou spojeny
s označením technických norem „ISO“. Přitom ke konkrétní záměně původu takto
označených výrobků či služeb nemusí v obchodním styku nutně dojít, postačí pouze
potenciální možnost jejího vzniku. Napadená ochranná známka je tedy podobná známkám
namítaným, především mezinárodní slovní ochranné známce č. R 430072 ve znění „ISO“.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani stížní námitku, že v dosavadních
řízeních nebylo prokázáno získání dobrého jména ochranné známky „ISO“ v České republice.
Osoba zúčastněná na řízení podala v roce 2002 námitky proti přihlášce ochranné známky
ve znění „iso SOFTWARE“. V tomto řízení byla úspěšná, neboť dne 20. 1. 2003 bylo
o námitce rozhodnuto v její prospěch. V rámci tohoto řízení byla známost v České republice,
a tudíž i dobré jméno ochranné známky, prokázány. Uvedená skutečnost byla v tomto
rozhodnutí mimo jiné konstatována. Z předložených důkazních prostředků (Výroční zpráva
Českého normalizačního institutu z roku 2000, kde se označení „ISO“ vyskytuje jednak
v souvislosti s normami a jednak jako zkratka osoby zúčastněné na řízení; Seznam českých
technických norem k 1. 1. 2001, který obsahuje více než 80-ti stránkový seznam norem
ISO platných na území České republiky; Česká technická norma ČSN EN ISO 9000; Česká
norma ČSN ISO 2450; Mezinárodní norma ISO 2450:1985) hodnocených jednotlivě a v jejich
vzájemné souvislosti vyplývá, že namítaná mezinárodní slovní ochranná známka má v České
republice dobré jméno. Je nepochybné, že osoba zúčastněná na řízení díky svému rozsáhlému
působení v oblasti tvorby mezinárodních technických norem vybudovala ochranné známce
dobrou pověst. Dobré jméno je u ochranné známky vyjádřením toho, že veřejnost známku
v důsledku jejího užívání zná a spojuje ji s dobrými vlastnostmi, které od výrobků nebo
služeb takto označených očekává, a věnuje jí svou důvěru. Ochrana poskytovaná známce
s dobrým jménem není podmíněna zjištěním, že mezi známkou s dobrým jménem
a označením existuje takový stupeň podobnosti, že by v příslušné části veřejnosti existovala
mezi nimi pravděpodobnost záměny. Pro stupeň podobnosti mezi známkou s dobrým jménem
a označením je postačující, že si příslušná část veřejnosti vytvoří spojení mezi označením
a známkou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006,
č. j. 1 As 28/2006 - 97, uveřejněný pod č. 1064/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu).
Nejvyšší správní soud nevyhodnotil jako důvodnou ani stížní námitku, že ochranná
známka „ISOPack“ byla přihlášena pro zcela jinou třídu mezinárodního třídění výrobků
a služeb než namítané ochranné známky a že praktické užití ochranné známky „ISOPack“
jako označení pro software bylo a je zcela odlišné od použití namítaných ochranných známek.
Je tomu tak proto, že podle ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných
známkách není rozhodné, zda jsou výrobky nebo služby poskytované pod napadenou
ochrannou známkou shodné či podobné výrobkům či službám poskytovaným pod namítanými
ochrannými známkami. Podstatnou skutečností je, že namítané mezinárodní ochranné známky
jsou známkami staršími a v České republice získaly a požívají dobré jméno. Skutečnost,
že ochranná známka „ISOPack“ je známá a používaná v souvislosti s poskytováním software
není v dané souvislosti relevantní, neboť stěžovatel nemá tuto ochrannou známku přihlášenou
ani zapsanou pro software. Software je zatříděn do třídy 42 a nosiče software jsou zatříděny
do třídy 9 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Podstata ochranné známky je totiž
založena zejména na principu výhradní ochrany, který spočívá v tom, že zápisem ochranné
známky do rejstříku vzniká výlučné právo vlastníka ochranné známky tuto známku užívat
ve spojení s výrobky a službami, pro které byla zapsána. Tomuto právu vlastníka ochranné
známky pak odpovídá povinnost jiných subjektů zdržet se jakýchkoliv zásahů do práva
k zaregistrované ochranné známce, tedy mimo jiné i zákaz užívat v obchodním styku shodná
nebo podobná označení pro shodné nebo podobné výrobky a služby bez souhlasu vlastníka
ochranné známky. Soudní ochrany plynoucí z práva k ochranné známce se její vlastník může
dovolávat pouze pro třídu mezinárodního třídění výrobků a služeb, pro niž má ochrannou
známku zaregistrovánu. Ochrany jiných tvrzených práv se u soudu již nemůže účinně
domáhat, a to i přesto, že by svou ochrannou známku fakticky používal i pro jinou třídu
mezinárodního třídění výrobků a služeb, než pro kterou mu byla zaregistrována. Nemůže
se tedy dovolávat práva, resp. jeho ochrany, pokud není jeho vlastníkem.
Nejvyšší správní soud též nesouhlasí s námitkou kasační stížnosti, že ochranná
známka „ISOPack“ nemůže vyvolat na straně veřejnosti vzájemnou asociaci či záměnu
s namítanými ochrannými známkami a že se veřejnost nemůže důvodně domnívat,
že software stěžovatele má vlastnosti, které by očekávala od služeb, jenž osoba zúčastněná
na řízení specifikuje ve svých publikacích.
Již byla konstatována velká podobnost napadené ochranné známky s namítanými
mezinárodními ochrannými známkami, a není proto vyloučeno, že si veřejnost udělá
nesprávný závěr o původu nebo vlastnostech takto označených služeb a bude je dávat
do souvislosti s činností osoby zúčastněné na řízení. V důsledku toho se veřejnost může
domnívat, že takto označené výrobky či služby mají vlastnosti, které by očekávala od služeb,
jenž osoba zúčastněná na řízení specifikuje ve svých publikacích. Z těchto důvodů může
napadená ochranná známka na veřejnosti neoprávněně těžit z rozlišovací způsobilosti
namítané mezinárodní ochranné známky, resp. známek osoby zúčastněné na řízení.
Nedůvodná je stejně tak kasační námitka stěžovatele, že po celou dobu užívání
ochranné známky „ISOPack“ byl v dobré víře, že tato známka není užívána v rozporu
se zákonem o ochranných známkách.
Napadená ochranná známka nebyla zapsána do rejstříku v rozporu se zákonem
č. 137/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný v době jejího zápisu. Řízení
o kterékoliv přihlášce ochranné známky má dvě části. V první z nich zkoumal správní orgán
přihlašované označení z hlediska veřejnoprávních důvodů jeho zápisné způsobilosti,
tj. ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 137/1995 Sb., a dále z hlediska ochrany práv vlastníků
dříve zapsaných ochranných známek za podmínek stanovených v §3 citovaného zákona.
Jestliže Úřad průmyslového vlastnictví v době před zápisem napadené ochranné známky
nevznesl překážku její zápisné způsobilosti ve smyslu ustanovení §3 citovaného zákona,
učinil tak z důvodu, že mezinárodní ochranné známky a napadená ochranná známka nejsou
zapsány pro shodné nebo podobné výrobky či služby, jak toto ustanovení předpokládá.
Společný prvek „ISO“, který by mohl být podle citovaného ustanovení překážkou zápisu
napadené ochranné známky do rejstříku, jenž může případně vést k záměně, nemohl být tudíž
podle tohoto ustanovení zákona správním orgánem namítnut. Takovou kolizi mohla v druhé
části řízení o přihlášce napadené ochranné známky, tj. po jejím zveřejnění, vznést až osoba
dotčená na svých právech, v tomto případě osoba zúčastněná na řízení, podle ustanovení
§9 zákona č. 137/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (nyní podle ustanovení §7 zákona
o ochranných známkách). Jelikož osoba zúčastněná na řízení své právo v zákonné lhůtě
pro podání námitek neuplatnila, byl zápis napadené ochranné známky do rejstříku učiněn
zcela v souladu se zákonem č. 137/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Je nutno zdůraznit,
že osoba zúčastěná na řízení ani neměla povinnost vznést námitku. Z tohoto důvodu
je nedůvodná i námitka stěžovatele, že postup správních orgánů, a následně městského soudu,
byl v rozporu se zásadou právní jistoty a že je současně založena nerovnost přihlašovatelů,
resp. vlastníků, v zákonem předvídaných registrech zapsaných ochranných známek.
Nejvyšší správní soud nemohl přezkoumat tvrzení stěžovatele, že písmena „ISO“ jsou
masově užívána pro širokou škálu výrobků a služeb a z toho titulu je pak rozhodnutí
správních orgánů a městského soudu nebezpečným precedentem. Není totiž zřejmé,
o co stěžovatel své tvrzení opírá a jak je toto tvrzení v této věci relevantní. Jisté je to, že
námitka je formulována pouze v obecné rovině a bez další konkretizace nelze napadený
rozsudek v tomto směru přezkoumat.
Obdobné je tomu i pokud jde o „námitku“, že není možné poskytnout právní ochranu
jednání správních orgánů a následně i městského soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle
ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Úřadu průmyslového vlastnictví žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože této osobě
nebyla soudem uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí vznikly náklady a ve spise
není ani žádný návrh, na jehož základě by mohl soud přiznat z důvodů zvláštního zřetele
hodných právo na náhradu dalších nákladů řízení (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu