ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.72.2007:42
sp. zn. 7 Azs 72/2007 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci stěžovatele S. C.,
zastoupeného Michalem Benčokem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu
1914/6, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, č. j. 4 Az 8/2007 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností podanou v zákonné lhůtě domáhal u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 30. 4. 2007, č. j. 4 Az 8/2007 - 28, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 30. 4. 2007,
č. j. 4 Az 8/2007 - 28, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky ze dne 8. 1. 2007, č. j. OAM-5/LE-05-07-2007, kterým byla
zamítnuta jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech mezinárodní
ochrany v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost
mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné
připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním
projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech mezinárodní ochrany jedině
vede k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je však rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost o důvody, které posuzuje podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že pokud městský soud rozhodl o zamítnutí
jeho žaloby podle ustanovení §70 odst. 7 s. ř. s., jde o nepřezkoumatelný výrok, protože toto
ustanovení upravuje tzv. kompetenční výluky.
Nejvyšší správní soud k této „námitce“ může uvést jen to, že jde o zřejmou písařskou
chybu v odůvodnění napadeného rozsudku (nikoliv ve výroku), v němž je uvedeno „Soud
z těchto důvodů proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ust. §70 odst. 7 s. ř. s.“
Z ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. je přitom zřejmé, že se žaloba zamítá podle tohoto ustanovení
a nikoliv podle §70 odst. 7 s. ř. s., jak je chybně uvedeno v odůvodnění rozsudku. Jelikož
je výrok rozsudku shodný s jeho odůvodněním (shodně je uvedeno žaloba se zamítá), písařské
pochybení v odůvodnění rozsudku, resp. v označení paragrafu, podle něhož se žaloba zamítá,
nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal i to, že v řízení před správním orgánem
a městským soudem došlo k nesprávnému posouzení právní otázky, nebyl ani zjištěn přesně
a úplně skutečný stav věci, důkazy, které si městský soud opatřil nebyly úplné a byly jimi
jen doklady obsažené ve správním spise, přestože situace na území Republiky Mali není
stabilizována. V řízení nebyly opatřeny ani zprávy a hodnocení situace v zemi původu
a správní orgán, ani městský soud proto nemohly posuzovat skutkové a právní otázky, které
potřebovaly zodpovědět. Správní orgán z uvedených důvodů proto porušil povinnosti, které
pro něho vyplývají z ustanovení §3, §50, §51, §67 a §68 zákona č. 500/2004 Sb.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedené námitky jsou zcela obecné a není
z nich patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se měl správní orgán a městský
soud dopustit. Takto formulované výhrady jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která byla zaujata v souvislosti s konkretizací stížních námitek. Nejvyšší
správní soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www.nssoud.cz, zaujal
názor, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel
toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci
specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle
stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí
pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady
pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení
konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý
střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní
orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama
neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
Stěžovatel dále namítal, že správní orgán a městský soud pochybily, pokud
se při svém rozhodování nezabývaly ustanoveními §13, §14 a §91 zákona o azylu a že tato
vada má za následek nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, který
byl uveřejněn pod č. 409/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vyslovil
právní názor, že: „I. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nelze považovat za rozhodnutí
o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí,
kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených
v ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených
žadatelem o azyl. II. Rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako
zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní
již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45,
www.nssoud.cz, vyslovil že: „Správní orgán není povinen rozhodnout o překážce
vycestování, jestliže žádost o azyl byla zamítnuta podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Pouze v případě udělení či neudělení azylu v režimu §12, §13
a §14 téhož zákona je ve smyslu §28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, obligatorní částí
rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování“. Posléze
pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90,
www.nssoud.cz, zaujal právní názor, že „ Správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele
zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval
důvody pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem
se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá
ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího
- ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy
konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů
předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle
§16 zákona zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení
azylu podle §16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14
zákona“.
Z výše uvedené judikatury vyplývá, že rozhodnutí podle §16 zákona o azylu nelze
považovat za rozhodnutí o neudělení azylu, ani za rozhodnutí o odnětí azylu, a proto správní
orgán nečiní výrok podle ustanovení §13 a §14 zákona o azylu a výrok o neexistenci
překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona, resp. výrok o doplňkové
ochraně podle ustanovení §14a a §14b zákona o azylu.
Stěžovatel rovněž v kasační stížnosti namítal, že rozhodnutí správního orgánu
a rozsudek městského soudu vycházely z nesprávného výkladu ustanovení §14 zákona
o azylu. Na území Republiky Mali totiž dochází k soustavnému porušování lidských práv
a z tohoto důvodu má proto obavy z nepředvídatelných reakcí a fyzického násilí ze strany
ostatních příslušníků jeho kmene.
Důvody, pro které nebylo možno v této konkrétní věci stěžovateli udělit humanitární
azyl podle ustanovení §14 zákona o azylu, jsou již uvedeny výše. Nejvyšší správní soud
ale též opakovaně judikoval v obecné poloze (srov. např. rozsudek ze dne 26. 7. 2006,
sp. zn. 7 Azs 81/2006, www.nssoud.cz), že „Nejvyšší správní soud vychází při svém
rozhodování z toho, že poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců
na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců
na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem
poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu
z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl)
univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce
nebo celé skupiny obyvatel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je proto aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování“. Nejvyšší správní soud proto v rozsudku
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz, rovněž uvedl, že „Azyl
z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není
na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou uvážení správního orgánu.
V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení,
zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru
a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou
předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho
rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo
přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95)“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu