ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.77.2007:52
sp. zn. 7 Azs 77/2007 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci stěžovatelky O. T.,
zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, za účasti
Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2007, č. j. 60 Az 64/2006 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 6. 2007, č. j. 60 Az 64/2006 - 16, zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
ze dne 5. 6. 2006, č. j. OAM-639/VL-07-04-2006, kterým byla zamítnuta její žádost o udělení
azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové
úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu
veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout,
že stěžovateli byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním
jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom
může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná p ochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížno st splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází -li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž
uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační stížnost o důvody podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že správní orgán při zjišťování skutkového
stavu věci porušil ustanovení §2 odst. 1, 3, 4, §3, §4 odst. 4, §7 odst. 1, §8 odst. 2 a §50
zákona č. 500/2004 Sb. a krajský soud pak potvrdil rozhodnutí správního orgánu přesto,
že jeho postup byl v rozporu s citovanými ustanoveními. Řízení formalizoval do takové míry,
že pouze zkoumal, zda správní spis obsahuje několik vyjmenovaných listin,
aniž se relevantním způsobem zabýval jejich obsahem.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedené námitky jsou zcela obecné a není
z nich patrno, v jakém směru a jakých kon krétních pochybení se měl správní orgán a krajský
soud dopustit. Takto formulované výhrady jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která byla zaujata v souvislosti s konkretizací stížních námitek. Nejvyšší
správní soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www.nssoud.cz vyslovil
názor, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel
toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci
specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud
podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil i v rozsudku ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky
obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí
žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních
skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží
svá práva“. Proto nemůže stěžovatelk a v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán
či soud v předcházejícím řízení nezjistil důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.
Dále stěžovatelka namítala, že správní orgán a krajsk ý soud pochybily v důsledku
porušení ustanovení §12 písm. a) a b), §14 a §16 zákona o azylu. Skutečnost, že podala
žádost o udělení azylu po zajištění Policií České republiky a během řízení o správním
vyhoštění, sama o sobě nemůže vést bez dalšího k závěru, že žádá o udělení azylu jen s cílem
vyhnout se správnímu vyhoštění. Ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu nelze vykládat
způsobem, jako to učinil správní orgán a krajský soud, neboť za takové situace by bylo možno
vyloučit i skutkově důvodné žádosti podle ustanovení §12 zákona o azylu,
pokud by tak žadatel učinil v době vedení řízení o správním vyhoštění. Smysl tohoto
ustanovení by se tím stal pochybným, neboť by mohl sloužit jako nástroj zamítnutí žádosti
o udělení azylu, u níž nelze dovodit splnění zákonných podmínek ustanovení §12, §13,
případně §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81
www.nssoud.cz vyjádřil právní názor, že „… o azyl je nutno žádat bezprostředně poté,
co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového“. Kasační
soud při formování svého právního názoru vycházel i z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, který byl publikován pod č. 18/2003 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž uvedl, že „...cizinec pronásledovaný
za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat
vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou
garantována jeho základní práva a svobody“. Stěžovatelka přicestovala do České republiky
dne 29. 4. 2004 s vízem, které ji opravňovalo ke 14 dennímu pobytu na území této republiky.
Po uplynutí této lhůty pracovala nelegálně převážně v restauracích a i když měla v důsledku
volného pohybu reálnou možnost požádat o udělení azylu, této možnosti nevyužila. Žádost
o udělení azylu podala až dne 24. 5. 2006, tedy po dlouhé době od vstupu na území České
republiky a po vydání rozhodnutí ze dne 17. 5. 2006, kterým jí bylo uděleno správní
vyhoštění s dobou platnosti na tři roky. Lze proto zcela opodstatněně předpokládat, že důvody
podání žádosti stěžovatelky o udělení azylu se neshodovaly s důvody odchodu ze země
původu a že o azyl požádala ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice a vyhnout
se hrozícímu správnímu vyhoštění. Tuto logiku ostatně sleduje i zákon o azylu ve svém
ustanovení §16 odst. 2 podle něhož „jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení
azylu, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu
dříve, a pokud žadatel neprokáže opak“. Jinak řečeno, pokud cizinec požádá o azyl proto,
že mu hrozí správní vyhoštění, bude jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná a nebude
tak již zkoumáno, zda jsou v jeho případě dány důvody podle §12 zákona o azylu
a jeho minulé pronásledování či důvodná obava z něj budou z hlediska žádosti o azyl
již procesně nepodstatné. Právě tak tomu bylo i v případě stěžovatelky. Nejvyšší správní soud
rovněž poukazuje na to, že se konstantní judikatura vyslovila i k zákonným podmínkám
zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu, které upravovalo obdobnou problematiku. V rozsudku ze dne
12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36 www.nssoud.cz., zaujal právní názor, podle něhož
„byla-li žádost o azyl podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele,
a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, nemohou před soudem obstát námitky
nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu“.
Posléze pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90
www.nssoud.cz vyjádřil právní názor, že „Správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele
zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval
důvody pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem
se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá
ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán
bez dalšího-ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne
tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů
předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle
§16 zákona zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení
azylu podle §16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14
zákona“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatelky
nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu