ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.107.2006
sp. zn. 8 Afs 107/2006 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce o.-e., a. s.,
(dříve O., a. s.,), zastoupeného JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem v Praze 2,
Americká 18, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, Praha 2, Žitná 12, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2001, čj. 9570/01-130, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006, čj. 7 Ca
144/2004 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 12. 2001, čj. 9570/01-130, zamítl odvolání žalobce
proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kutné Hoře (správce daně)
ze dne 26. 3. 2001, čj. 20896/01/038920/1792, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena
daň z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí r. 1997 ve výši 23 577 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 3. 3. 2006, čj. 7 Ca 144/2004 - 31, zamítl. Rozsudek odůvodnil tím,
že žalobce neuvedl žádné žalobní body, které by se konkrétně vztahovaly k dodatečnému
vyměření daně z přidané hodnoty. Z obsahu žaloby lze vyčíst pouze tvrzení,
že se v posuzované věci nejednalo o nájem tam specifikovaných nebytových prostor.
Městský soud k takto obecnému žalobnímu bodu poznamenal, že správce daně
oprávněně posoudil plnění, které poskytl stěžovatel v nepeněžní formě společnosti O., a.
s., jako osobě mající zvláštní vztah k plátci, jako plnění, které je od daně osvobozené.
Zákon ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) hovoří o pronájmu nebytových prostor, ale
podstatnou skutečností je fakticita takového vztahu. Žalobce v žalobě neuvedl žádný
konkrétní bod, který by zpochybnil právní názor žalovaného.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností,
jíž namítl nesprávné posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ]. Konkrétní
námitky stěžovatel opět směřoval především do porušení zákona ČNR č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o daních z příjmů“),
a pouze závěrem kasační stížnosti poznamenal, že městský soud nerozlišil nájemné
a bezdůvodné obohacení, proto se nemohl správně vypořádat ani s otázkou daně
z přidané hodnoty. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel uplatnil konkrétní námitky
i ve vztahu k nesprávně doměřené dani z přidané hodnoty.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 15. 6. 2006 namítl, že stěžovatel v kasační
stížnosti své námitky rozšířil o důvody, které dříve neuplatnil ani v daňovém řízení
ani v řízení před městským soudem, ačkoli tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.). Navrhl
proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přípustností jednotlivých stížních námitek.
Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel uplatnil v žalobě pouze námitky ve vztahu
k porušení zákona o daních z příjmů. Teprve v kasační stížnosti – poprvé v soudním
řízení - stěžovatel v obecné rovině poznamenal, že městský soud nerozlišil nájemné
a bezdůvodné obohacení, a proto se nemohl správně vypořá dat ani s otázkou daně
z přidané hodnoty. V doplnění kasační stížnosti (po výzvě městského soudu) pak
stěžovatel uplatnil konkrétní námitky rovněž ve vztahu k nesprávně doměřené dani
z přidané hodnoty.
Stížní námitky ve vztahu k nesprávně doměřené dani z přidané hodnoty jsou ovšem
novými důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný
(§104 odst. 4 s. ř. s.). Na tomto místě se sluší uvést, že l ogika citovaného ustanovení
vychází z charakteru kasační stížnosti jako mimořádného opravného prostředku
(§102 s. ř. s.) proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Tento mimořádný
přezkum by byl prakticky negován, pokud by účastník mohl v rámci kasační
stížnosti - žádosti o přezkum rozhodnutí krajského soudu, uplatňovat skutečnosti a tvrdit
důvody, ke kterým se krajský soud nemohl vyjádřit.
Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a řádně uplatněných důvodů a zkoumal také, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Jediné přípustné námitky, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil, směřují
do porušení zákona o daních z příjmů. Konkrétně stěžovatel namítl, že nikdy neuzavřel
žádnou nájemní smlouvu se společností O., a. s., a proto nemohl p ožadovat placení
nájemného, o tomto nájemném účtovat a zařadit je do zdanitelných příjmů. Současně
neexistuje pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že společnost O., a. s., je povinna vydat
stěžovateli bezdůvodné obohacení. Stěžovatel takové bezdůvodné obohacení nikdy
neobdržel, a proto o něm nemohl účtovat a zařadit je do zdanitelných příjmů. Městský
soud podle stěžovatele nesprávně posoudil daňové důsledky předmětného vztahu
k nemovitosti, když řádně a důsledně nerozlišil příjmy z eventuálního nájemného
od eventuálních příjmů z bezdůvodného obohacení. V důsledku tohoto pochybení
se nemohl správně vypořádat ani s otázkou daně z přidané hodnoty.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoliv se mohou jednotlivé příjmy (zdanitelné
podle zákona o daních z příjmů) a zdanitelná plnění (ve smyslu zákona o dani
z přidané hodnoty) částečně překrývat, nesplývají, resp. nejsou zaměnitelné. Podmínky
pro vznik daňové povinnosti, resp. pro její správné stanovení (doměření), jsou u daně
z přidané hodnoty stanoveny zákonem o dani z přidané hodnoty. Stěžovatel měl proto
v soudním řízení tvrdit skutkové a právní důvody [v řízení o žalobě v souladu s §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti v souladu s §103 odst. 1 s. ř. s.,
při respektování omezení stanoveného v §104 odst. 4 a §109 odst. 4 s. ř. s.] ve vztahu
k dani z přidané hodnoty, resp. k porušení zákona o dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel se v posuzovaném případě domáhal
přezkoumání rozhodnutí žalovaného, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané
hodnoty, ale námitky ve vztahu k dani z přidané hodnoty, resp. k porušení zákona o dani
z přidané hodnoty, uplatnil až v řízení o kasační stížnosti, a proto jsou tyto námitky
nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.). Námit ky, které stěžovatel směřoval do porušení zákona
o daních z příjmů, jsou přitom v dané věci ze shora uvedených důvodů irelevantní, neboť
směřují do aplikace ustanovení jiného zákona, než podle kterého bylo (a mělo být) v dané
věci rozhodováno.
Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne 25. 5. 2007, čj. 7 Afs 146/2006 - 72
(www.nssoud.cz), který se týkal daně z přidané hodnoty doměřené stěžovateli na základě
stejné daňové kontroly ze stejných důvodů za jiné zdaňovací období, vyslovil,
že domáhá-li se stěžovatel přezkoumání rozhodnutí o dodatečném vyměření daně
z přidané hodnoty, nejsou opodstatněné jeho výhrady vůči nesprávné aplikaci ustanovení
zákona o daních z příjmů, tedy jiného zákona, než podle kterého bylo v dané věci
rozhodováno, uplatněné v řízení před městským soudem a následně i v řízení o kasační
stížnosti. Argumentace stěžovatele proto měla již od počátku směřovat proti nesprávné
aplikaci zákona o dani z přidané hodnoty a nikoliv zákona o daních z příjmů.
Rozhodnutí městského soudu je tedy zákonné, a Nejvyšší správní soud proto kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž
by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení
nad rámec jeho běžné úřadní činnosti nevznikly.
Nejvyšší správní soud ve věci v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s.
rozhodoval bez nařízení jednání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu