ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.120.2005
sp. zn. 8 Afs 120/2005 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce M .,
s. r. o. v likvidaci, zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem Brno,
Hlinky 142a, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, Náměstí Svobody 4, Brno, v
řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2003, čj. 5208/02/FŘ/120, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2005, čj. 29
Ca 169/2003 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2003, čj. 5208/02/FŘ/120, žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Brno I ze dne
24. 4. 2002, čj. 74288/02/288914/5429, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň
z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 11 025 000 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného dne 15. 5. 2003 žalobou u Krajského
soudu v Brně, přičemž namítal, že správce daně nezohlednil dodatky ke smlouvám
o převodu cenných papírů, konkrétně převodu akcií společnosti P., a. s., které žalobce
uzavřel dne 24. 9. 1999 s panem Z. C. a ing. L. J. Následně uzavřenými dodatky k těmto
smlouvám byla kupní cena snížena z původních 1000 Kč na 300 Kč za jednu akcii.
Správce daně ovšem podle žalobce posoudil tyto dod atky jako neplatné právní úkony,
které jsou v rozporu s ust. §409 obchodního zákoníku.
Tímto závěrem správce daně podle názoru žalobce popřel jednu ze stěžejních
zásad soukromého práva, a to zásadu smluvní volnosti. Žalobce nesouhlasil s tvrzením,
že již ujednanou kupní cenu nelze změnit. Důvodů pro takovou změnu může být celá
řada, jedním z nich může být i skutečnost, že předmět koupě nemá vlastnosti, o nichž
prodávající kupujícího ujistil při uzavření smlouvy. Tento důvod snížení kupní ceny
předvídá ust. §436 odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku. V daném případě mohla nastat
situace, že žalobce přesvědčil kupující, že akcie společnosti P., a. s. mají určité vlastnosti či
že předmětná pojišťovna je ve velmi příznivé hospodářské situaci. Následně mohli
kupující podle žalobce zjistit, že tomu tak není, uplatnili nárok na slevu a žalobce tomuto
požadavku vyhověl. Takový postup je podle žalobce zcela v souladu se zákonem a jeho
primárním cílem není snížení daňové povinnosti. Žalobce polemizoval s tvrzením
žalovaného, podle něhož smluvní volnost stran nemůže dopadat do oblasti daňových
povinností, neboť jde o povinnosti povahy veřejnoprávní.
Důvod snížení kupní ceny nelze podle žalobce dovodit z pouhého přečtení kupní
ceny a jejího dodatku. Za účelem prokázání oprávněnosti snížení kupní ceny žalobce
v daňovém řízení navrhoval výslech někdejšího jednatele žalobce ing. F. Z. a dále Z. C. a
ing. L. J. Žalobce měl za to, že pro závěry o neplatnosti či nezákonnosti snížení kupní
ceny byl zcela nedostatečně zjištěn skutkový stav. Žalovaný nemůže některé právní úkony
smluvních stran ignorovat jen proto, že se mu „nezdají“. Žalobce v této souvislosti
poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 246/99.
Žalobce rovněž nesouhlasil se závěrem žalovaného o tom, že uzavřené smlouvy
o převodu akcií neumožňují odstoupení od smlouvy z titulu nepříznivého vývoje cen
akcií. V tomto ohledu nelze podle žalobce vycházet pouze z textu smluv, ale rovněž
z relevantní právní úpravy v zákoně č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenných papírech“) a z ustanovení o kupní
smlouvě v obchodním zákoníku. Kupující mohli v daném případě v souladu s ust. §436
obchodního zákoníku uplatnit nároky z vad zboží, přičemž byli z tohoto titulu mimo jiné
oprávněni odstoupit od smlouvy [§436 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku].
Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 2. 2005,
čj. 29 Ca 169/2003 - 50, přičemž rozsudek odůvodnil následujícím způsobem:
Krajský soud konstatoval, že žalovaný při posouzení skutkových okolností
vycházel z ust. §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podle něhož se při uplatňování daňových
zákonů bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti
rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřen stavem formálně právním a liší
se od něho. Žalovaný nevyslovil závěr o neplatnosti dodatků ke smlouvám o převodu
akcií, pouze tyto dodatky hod notil ve smyslu cit. ust. §2 odst. 7 daňového řádu.
Napadeným rozhodnutím tedy žalovaný nezasáhl do smluvní volnosti žalobce.
Žalovaný rovněž přihlédl k právní úpravě smlouvy o úplatném převodu cenných
papírů, podle níž se k platnosti smlouvy vyžaduje, aby v ní byla určena kupní cena, nebo
aby strany projevily vůli uzavřít ji bez určení kupní ceny (§13 odst. 1 a 2 zákona
o cenných papírech). V daném případě byly předmětné smlouvy naplněny, neboť došlo
k převodu akcií a dne 7. 10. 1999 byly uhrazeny kupní ceny. Tím došlo podle krajského
soudu k zániku zmiňovaných závazkových smluvních vztahů jejich splněním a pojmově
tak byla vyloučena změna obsahu takto zaniklých smluvních závazků, kterou dovozoval
žalobce. Existenci jiného závazkového vztahu žalobce v daňovém ani soudním řízení
netvrdil. Žalovaný se důvodně opíral i o další skutečnosti uvedené v žalobou napadeném
rozhodnutí, zejména vycházel ze znění předmětných smluv, z výše sjednaných kupních
cen a z tvrzených důvodů jejich snížení.
Krajský soud měl rovněž za to, že žalovaný dostatečným způsobem odůvodnil,
proč neprovedl výslech navrhovaných svědků. Narovnání či privativní novace jsou
pojmově možné pouze u nezaniklých závazků. Vzhledem k tomu, že svědci měli být
slyšeni k důvodům změny smluv o převodu cenných papírů provedených uvedenými
dodatky, žalovaný neměl povinnost navržené svědky vyslechnout.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížnosti
opírající se o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., tedy tvrdil
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a vady řízení co do skutkových zjištění před správním orgánem. Dle obsahu kasační
stížnosti ovšem uplatňoval rovněž důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 pí sm. d) s. ř. s.,
tj. nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel uváděl, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jeho žalobní
argumentací týkající se možných důvodů pro snížení kupní ceny akcií. Závěr krajského
soudu o tom, že narovnání či privativní novace jsou pojmově možné pouze u nezaniklých
závazků, je podle názoru stěžovatele v rozporu s platným právem. Především není zřejmé,
proč krajský soud pokládá předmětné závazky za zaniklé. Pokud by dodáním byť
i vadného zboží a jeho zaplacením zanikaly veškeré závazky smluvních stran vůči sobě,
nemohly by být tyto vady mezi prodávajícím a kupujícím následně řešeny, a to ani
vzájemnou dohodou. Stěžovatel má za to, že takový závěr je evidentně v rozporu
s platnou právní úpravou, podle níž má-li zboží vady, vznikají kupujícímu příslušná práva,
přičemž jedním z nich je i právo na slevu. Není tedy pravdou, že by v dané věci byla zcela
vyloučena možnost dohody o změně (snížení) kupní ceny. Krajský soud tedy nesprávně
posoudil stěžejní otázku možnosti následné dohody smluvních stran o snížení kupní ceny.
Tímto závěrem krajský soud podle stěžovatele znemožnil zkoumání toho, zda tu byly
legitimní důvody pro snížení ceny či nikoliv. Důvody pro slevu totiž ze samotné kupní
smlouvy poznat nelze. Za účelem zjištění těchto skutečností stěžovatel navrhoval výslech
uvedených svědků. Správce daně, resp. žalovaný tyto důkazy neprovedli a z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu vyvodili nesprávné právní závěry, které převzal rovněž
krajský soud.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné, přičemž ve svém
vyjádření poukázal na důvody uvedené v žalobou napadeném rozhodnutí, proč žalovaný
posoudil dodatky ke smlouvám jako neoprávněné krácení daňové povinnosti jiným
způsobem ve smyslu ust. §23 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Daňové orgány
nezasahovaly do smluvní volnosti stran, pouze pro účely daňového řízení posuzovaly
předmětné právní úkony ve světle ust. §2 odst. 7 daňového řádu, přičemž přihlédly
k relevantní právní úpravě smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, ke znění smluv
ze dne 24. 9. 1999, dále ke způsobu získání finančních prostředků na úhradu kupní ceny,
k převodu akcií na nabyvatele ve Středisku cenných papírů, k zúčtování prodeje akcií
ve prospěch výnosů roku 1999, k uzavření dodatků ke smlouvám bezprostředně před
ukončením zdaňovacího období dne 22. 12. 1999, k výši snížené kupní ceny, tj. 300 Kč
odpovídající jejich pořizovací ceně při nabytí těchto akcií stěžovatelem, k uváděnému
důvodu změny kupní ceny, jímž mělo být neúměrné finanční zatížení stěžovatele,
a ke způsobu zaúčtování snížení tržeb ze dne 22.12. 1999 interním dokladem ze dne
30. 11. 1999.
Žalovaný dále poukazoval na to, že stěžovatel v daňovém řízení neuváděl,
že by důvodem snížení kupní ceny měla být absence určitých vlastností předmětných
akcií. V dodatcích ze dne 22. 12. 1999 se konstatuje, že původní předpoklad, tj. rychlý
další prodej akcií se neuskutečnil a kupující, který koupi realizoval na základě získané
půjčky, je neúměrně finančně zatížen. V odvolání stěžovatel uvedl, že snížení kupní ceny
si oba kupující vynutili hrozbou odstoupení od smlouvy. Žalovaný odmítl provedení
výslechu svědků s odůvodněním, že nemohou zpochybnit listinné důkazy, které se týkají
předmětné transakce, tedy nemohou vypovědět nic jiného, než co je obsahem písemných
smluv a jejich dodatků.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti
takto:
Podle ust. §324 odst. 1 obchodního zákoníku závazek zanikne, je -li věřiteli splněn
včas a řádně. V daných případech došlo na jedné straně k převodu zaknihovaných
cenných papírů na nabyvatele, na druhé straně k zaplacení dohodnuté kupní ceny. Krajský
soud tedy nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že tímto oboustranným splněním závazků
z předmětných smluv tyto závazky zanikly. Logickým důsledkem pak je, že již zaniklý
závazek nemůže být změněn ani nahrazen jiným, tedy kumulativní či privativní novace
nebo narovnání (§516, 570 a 585 občanského zákoníku) jsou z principu možné pouze
u existujících závazkových vztahů, nikoli u závazků zaniklých splněním či jiným
způsobem. Ke shodným závěrům dospěl i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 10. 2006,
sp. zn. 29 Odo 331/2006, když konstatoval, že závazek, který zanikl splněním, nelze
dohodou zrušit ani změnit, neboť občanský zákoník upravuje pouze možnost zasahovat
dohodou do závazků dosud nesplněných, z čehož lze dovodit, že možnost takového
zásahu do závazků již splněných, a tedy zaniklých, nepřipouští. K tomu lze dodat pouze
to, že samostatnou úpravu v tomto směru neobsahuje ani obchodní zákoník ani zákon
o cenných papírech a tudíž rovněž v případě smluv o převodu cenných papírů je třeba
použít obecnou úpravu změny obsahu závazkových vztahů či jejich nahrazení novým
ujednáním obsaženou v občanském zákoníku.
Žalovaný a po něm i krajský soud oprávněně vycházeli v daném případě z toho,
že závazky vyplývající z předmětných smluv byly smluvními stranami splněny řádně,
a to rovněž na straně stěžovatele, neboť akcie byly prodávajícím převedeny na kupujícího
a byla za ně zaplacena dohodnutá kupní cena. Ze správního spisu v dané věci ani
z vyjádření stěžovatele v daňovém řízení skutečně není zřejmé, že by převáděné akcie
jakožto předmět daných smluv měly mít nějaké vady a že by tudíž následné dodatky, jimiž
měla být snížena původně dohodnutá kupní cena, byly výsledkem uplatnění práv
kupujících z odpovědnosti prodávajícího za vady. Z ust. §420 odst. 1 a 2 obchodního
zákoníku vyplývá, že prodávající je povinen dodat zboží v množství, jakosti a provedení,
jež určuje smlouva, a neurčuje-li smlouva tyto skutečnosti, je prodávající povinen dodat
zboží v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě, a není -li tento účel
stanoven, pro účel, k němuž se takové zboží zpravidla užívá. V daném případě není
ve smlouvách o převodu cenných papírů žádná zmínka o tom, že by převáděné akcie měly
mít určité vlastnosti, resp. že by prodávající měl garantovat dobrou hospodářskou situaci
emitenta těchto akcií a tudíž i tomu odpovídající tržní hodnotu akcií.
V samotných smlouvách není stanoven ani účel převodu těchto akcií a rozhodně není
možné tvrdit, že by byl převodce akcií povinen uvedené skutečnosti kupujícímu
garantovat pouze na základě cit. ust. §420 odst. 2 obchodního zákoníku. Akcie,
ať již v podobě listinné či zaknihované, jsou obvykle nabývány pro uplatňování
akcionářských práv, tedy zejména práva na podíl na zisku společnosti (dividendu)
a na ovlivňování společnosti formou účasti na valné hromadě, případně jsou nabývány
za účelem jejich dalšího prodeje. K tomuto účelu tedy musí být akcie z formálního
hlediska způsobilé, musí se tedy jednat o platné akcie, emitované příslušnou akciovou
společností, se stanovenou jmenovitou hodnotou, které zakládají zmíněná akcionářská
práva a které jsou stanoveným způsobem, v závislosti na formě a podobě akcie,
převoditelné. Prodávající však nemůže nést bez konkrétního smluvního ujednání
odpovědnost za tržní cenu převáděných akcií, neboť ta se mění v čase a je součástí
investorského rizika, které nese kupující. Je naopak v obvyklých případech na kupujícím,
aby si před nákupem akcií ověřil hospodářskou situaci emitenta a další skutečnosti
rozhodné pro ocenění nabývaných akcií. V opačném případě by bylo jen stěží možné
s akciemi obchodovat, ať již na regulovaných trzích, nebo mimo ně.
Navíc ani v dodatcích ze dne 22. 12. 1999 ke zmíněným smlouvám se neuvádí,
že by tyto dodatky byly výsledkem uplatnění nároků kupujících vyplývajících z vad
již převedených akcií, a to konkrétně nároku na slevu z kupní ceny ve smyslu ust. §436
odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku. V dodatcích se pouze konstatuje, že „původní
předpoklad, tj. rychlý další prodej akcií se neuskutečnil a kupující, který koupi realizoval
na základě získané půjčky, je neúměrně finančně zatížen, dohodly se smluvní strany tímto
dodatkem k uvedené smlouvě na změně ustanovení této smlouvy“. Ani v odvolání
stěžovatel neuvádí, že by kupující uplatňovali nárok na slevu z kupní ceny z důvodů vad
převedených akcií, hovoří pouze o změně do hodnuté ceny s tím, že si ji kupující vynutili
hrozbou odstoupení od smlouvy a odkazuje na tržní hodnotu převáděných akcií.
I samotná žaloba hovoří v tomto ohledu v hypotetické rovině: „v daném případě mohla
nastat situace“, „následně mohli kupující zjistit“.
V této věci však nejde ani tak o to, zda kupující mohli zjistit vady předmětných akcií,
ale zda je skutečně zjistili a u stěžovatele uplatnili a zda na základě takové reklamace došlo
nikoli ke zpětné změně původně ujednané ceny, ale zda následně vznikl stěžovateli
závazek poskytnout z této ceny slevu. Takové skutečnosti ovšem stěžovatel ani netvrdil
ani neprokázal. Byť je tedy pravdou, že ve smyslu ust. §324 odst. 3 obchodního zákoníku
závazek poskytnutím vadného plnění nezaniká, byl žalovaný a následně krajský soud
oprávněn se domnívat, že o tento případ se v dané věci nejedná, a vycházet z toho,
že uvedené závazky zanikly jejich řádným splněním oběma smluvními stranami a že tudíž
jejich následná změna nebyla možná. Námitka stěžovatele týkající se nesprávného
právního závěru krajského soudu tedy není důvodná.
Nelze ani přesvědčit stěžovateli, že by se krajský soud dostatečně nevypořádal
s žalobní námitkou, podle níž bylo v daném případě možné následně snížit již zaplacenou
kupní cenu. Krajský soud v rozsudku napadeném kasační stížností zřetelně uvedl, že není
možná změna obsahu závazku, který zanikl splněním, a zároveň konstatoval, že existenci
jiného závazkového vztahu žalobce v průběhu daňového ani soudního řízení netvrdil.
Rozsudek krajského soudu tedy v tomto ohledu netrpí vadou spočívající
v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud má rovněž za to, že daňové řízení v předmětné věci není
postiženo vadou spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu. Je třeba
především připomenout, že v daňovém řízení je povinnost správních orgánů provádět
dokazování stanovena odlišně, než je tomu v řízení vedeném podle správního řádu. Podle
ust. §31 odst. 9 daňového řádu nese primární břemeno tvrzení, pokud jde o přiznání
daně, a důkazní břemeno, pokud jde o prokázaní tvrzených skutečností, daňový subjekt.
Správce daně pak ve smyslu ust. §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu prokazuje existenci
skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví
a jiných povinných evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem. V daném případě
správce daně i žalovaný své důkazní břemeno unesli, neboť shromáždili dostatek důkazů
pro to, že v daném případě byly v účetnictví stěžovatele jeho výnosy za rok 1999
neoprávněně sníženy o částku, která odpovídá údajnému snížení kupní ceny předmětných
akcií.
K tomuto závěru dospěl žalovaný nejen na základě konstatování, že předmět
uvedených smluv byl naplněn a jejich následná změna tedy nebyla možná, ale přihlédl
rovněž k dalším skutečnostem, z nichž Nejvyšší správní soud považuje za nejpodstatnější
nepřesvědčivý způsob zaúčtování údajné změny kupní ceny, k níž navíc došlo těsně před
koncem zdaňovacího období, dále úzké vazby mezi subjekty, které se na předmětných
transakcích podílely – na koupi uvedených akcií získali oba kupující prostředky půjčkou
od D., jediného společníka stěžovatele, přičemž oba kupující byli členy této družstevní
záložny, a podstatný je rovněž způsob, kterým mělo dojít ke snížení kupní ceny akcií –
stěžovatel se nezavázal vrátit část zaplacené kupní ceny přímo kupujícímu, ale uhradit
rozdíl mezi původní a novou cenou D. jako částečné splacení půjček za kupující.
Žalovaný měl tedy dostatečné podklady pro závěr, že k dodatečnému snížení
již zaplacené kupní ceny v daném případě podle platné právní úpravy dojít nemohlo,
ale navíc fakticky ani nedošlo, neboť se jednalo ve smyslu ust. §2 odst. 7 daňového řádu
o předstíraný úkon, jehož skutečným cílem bylo snížení daňové povinnosti. Za této
situace byl žalovaný oprávněn odmítnout provedení navrhovaných výslechů svědků s tím,
že na závěrech vyplývajících z listinných důkazů nemohou nic změnit. Stěžovatel totiž,
jak již bylo řečeno, v odvolání netvrdil, že dodatky o změně ceny akcií, je ve skutečnosti
dle jejich obsahu třeba považovat za dohodu o slevě vyplývající z odpovědnosti
stěžovatele za vady. Listinné důkazy, včetně účetnictví stěžovatele, ani takovému závěru
nenasvědčují. Případný následný závazek stěžovatele spočívající ve vrácení částky
odpovídající poskytnuté slevě by jen stěží mohl být zaúčtován způsobem, který
použil stěžovatel v předmětné věci. Stěžovatel v odvolání pouze uváděl, že oba
kupující měli za to, že kupní cena akcií byla značně nadhodnocena, což údajně zjistili
až po té, co se seznámili se skutečnými výsledky hospodaření společnosti P., a. s., navíc
jim byl prodán pouze minoritní balík akcií, z těchto důvodů hrozili, že od uzavřených
smluv odstoupí. K prokázání těchto tvrzení stěžovatel navrhoval výslech uvedených osob.
Jak již však bylo vysvětleno výše, tato tvrzení sama o sobě nemohla, byť by i byla
prokázána, být ve věci rozhodná, jestliže závazky z uvedených smluv zanikly splněním a
nemohly být tudíž dodatečně změněny či nahrazeny jinými. K obdobnému závěru dospěl
v přezkoumávaném rozsudku rovněž krajský soud.
Je pravdou, že žalovaný se vyjádřil nepřesně, pokud uváděl, že smluvní volnost stran
nemůže dopadat do oblasti daňových povinností. Podle ust. §23 zákona o daních
z příjmů je základem daně rozdíl, o který příjmy podléhající dani převyšují výdaje
(náklady), přičemž pro zjištění základu daně se u poplatníků, kteří vedou účetnictví,
vychází z výsledku hospodaření (zisk nebo ztráta). Soukromoprávní úkony daňového
subjektu, které ovlivňují výsledek jeho hospodaření, tedy samozřejmě mají vliv na výši
jeho daně z příjmů. V daném případě však nešlo o úkon, kterým mohla být původně
ujednaná kupní cena zpětně změněna, uvedená transakce tedy příjmy stěžovatele ovlivnit
nemohla a neměla být tudíž takto zaúčtována. Jestliže tedy správce daně a žalova ný
vycházeli z toho, že kupní cena měla být zaúčtována v původní výši, nezasáhli tím
do smluvní volnosti stěžovatele, ani se nejedná o situaci, kdy by daňové orgány ignorovaly
relevantní úkon daňového subjektu.
Ani kasační námitka vytýkající nedostatečné zjištění skutkového stavu v daňovém
řízení tedy nemůže obstát.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému by právo na náhradu nákladů
řízení příslušelo, náklady řízení mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu