ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.38.2007
sp. zn. 8 Afs 38/2007 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně J. M.,
zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem v Praze 5, Staropramenná 12, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, Praha 1, Štěpánská 28, v
řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2004, čj. FŘ-1143/11/04, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006,
čj. 6 Ca 33/2005 - 45,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006,
čj. 6 Ca 33/2005 - 45, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 10. 2004, čj. FŘ-1143/11/04, zamítl odvolání
žalobkyně proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 6 (správce daně) ze dne
2. 10. 2003, čj. 165153/03/006916, kterým bylo žalobkyni předepsáno k úhradě daňové
penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 ve výši
1 762 130 Kč.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, čj. 6 Ca 33/2005 - 45, zamítl a současně rozhodl
o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně
(stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností.
Stěžovatelka podáním ze dne 30. 8. 2007 oznámila Nejvyššímu správnímu soudu,
že v návaznosti na jeho rozsudek (ze dne 21. 5. 2007, čj. 8 Afs 29/2005 - 112) Městský
soud v Praze (rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, čj. 11 Ca 129/2007 - 123) zrušil rozhodnutí
žalovaného (ze dne 7. 7. 2003, čj. FŘ 6644/11/02), věc mu vrátil k dalšímu řízení
a žalovaný poté (rozhodnutím ze dne 24. 8. 2007, čj. 12496/07-1100-100663) zrušil
dodatečný platební výměr (ze dne 18. 7. 2001, čj. 180553/01/006916), kterým byla
žalobkyni doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994.
Vzhledem k tomu, že penále je podle zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), příslušenstvím daně
a jako takové sleduje osud daně, nestanoví-li zákon jinak, ruší se v daném případě
ze zákona i vyměřené daňové penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 1994.
Žalovaný podáním ze dne 24. 9. 2007 sdělil Nejvyššímu správnímu soudu,
že na základě rozhodnutí ze dne 24. 8. 2007, čj. 12496/07-1100-100663, byla předepsaná
daň zcela odepsána a Finanční úřad pro Prahu 1 z úřední povinnosti odepsal
také předmětné penále, které bylo předepsáno z odepsané daně (§63 odst. 5 daňového
řádu). Kasační stížnost podaná stěžovatelkou je tedy bezpředmětná.
Na telefonickou výzvu Nejvyššího správního soudu stěžovatelka písemným
podáním ze dne 2. 10. 2007 sdělila, že souhlasí s tím, aby soud zastavil řízení
a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení.
Odpůrce může, dokud soud nerozhodl, vydat nové rozhodnutí nebo opatření,
popřípadě provést jiný úkon, jimiž navrhovatele uspokojí, nezasáhne-li tímto postupem
práva nebo povinnosti třetích osob (§62 odst. 1 věta první s. ř. s.). Soud řízení usnesením
zastaví, sdělí-li navrhovatel, že je uspokojen. Soud řízení zastaví i tehdy, nevyjádří-li
se takto navrhovatel ve stanovené lhůtě, jestliže ze všech okolností případu je zřejmé,
že k jeho uspokojení došlo (§62 odst. 4 s. ř. s.).
Podle §63 odst. 5 daňového řádu, ve znění účinném před účinností zákona
č. 230/2006 Sb., které se podle přechodných ustanovení tohoto zákona (čl. VI. bod 3.)
použije pro daně, jejichž původní den splatnosti nastal do účinnosti tohoto zákona, byla-li
rozhodnutím o odvolání proti stanovení daně nebo jiným rozhodnutím o daňové
povinnosti předepsaná daň zcela nebo zčásti odepsána, odepíše se z úřední povinnosti
také penále, které z odepsané daně bylo předepsáno, pokud v rozhodnutí není stanoveno
jinak.
V posuzované věci správce daně, v návaznosti na rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 8. 2007, čj. 12496/07-1100-100663, kterým byl zrušen dodatečný platební výměr
správce daně ze dne 18. 7. 2001, čj. 180553/01/006916, jímž byla stěžovatelce doměřena
daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994, v souladu s §63 odst. 5
daňového řádu, ve znění účinném před účinností zákona č. 230/2006 Sb., odepsal
předmětné daňové penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku
1994. Tímto postupem stěžovatelku plně uspokojil, aniž jím zasáhl práva nebo povinnosti
třetích osob (§62 odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatelka písemným podáním ze dne 2. 10. 2007
sdělila, že souhlasí, aby soud řízení zastavil (§62 odst. 4 s. ř. s.) a stěžovatelce přiznal
náklady řízení (§60 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených skutečností v souladu
s citovanými zákonnými ustanoveními shledal, že v posuzovaném případě jsou splněny
všechny podmínky pro zastavení řízení pro uspokojení navrhovatele. Z pohledu
Nejvyššího správního soudu a jeho zákonných pravomocí jsou ovšem splněny podmínky
pouze pro zastavení řízení o kasační stížnosti, neboť řízení o žalobě již bylo pravomocně
skončeno. Skutečnost, že během řízení o kasační stížnosti byly splněny podmínky
pro zastavení řízení podle §62 s. ř. s., neodůvodňuje postup podle §110 odst. 1 věty
první in fine s. ř. s., tedy aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu zrušil
a řízení zastavil. Tento postup je namístě toliko v situaci, kdy důvody pro zastavení řízení
byly již v řízení před městským soudem – a v takovém případě by Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §110 odst. 2 věty druhé s. ř. s. rozhodl i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu. Pokud by však Nejvyšší
správní soud zastavil (pouze) řízení o kasační stížnosti, posledním meritorním soudním
rozhodnutím v posuzované věci by zůstal rozsudek městského soudu, kterým byla
zamítnuta žaloba jako nedůvodná. Takové rozhodnutí však nemůže obstát v situaci,
kdy byl v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu v předchozí věci
(čj. 8 Afs 29/2005 - 112) zrušen dodatečný platební výměr správce daně, kterým byla
stěžovatelce doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994,
tedy daň z níž jí bylo předepsáno k úhradě daňové penále, které je předmětem sporu
v souzené věci, a v návaznosti na to správce daně v souladu s ustanovením §63 odst. 5
daňového řádu, ve znění účinném před účinností zákona č. 230/2006 Sb., odepsal rovněž
předmětné daňové penále.
Nadto při použití institutu zastavení řízení pro uspokojení navrhovatele v řízení
o kasační stížnosti vzniká procesně problematická situace z hlediska posouzení nároku
na náhradu nákladů řízení. Řízení o žalobě bylo pravomocně skončeno, a to v neprospěch
stěžovatelky. Té přitom vznikly náklady rovněž v řízení o žalobě, jejichž náhrada
jí v souladu s §60 odst. 1 věta první s. ř. s. použitým a contrario nebyla soudem přiznána.
Z povahy věci je však zcela zřejmé, že stěžovatelka je v řízení jako celku plně úspěšná
(byla uspokojena postupem žalovaného), a proto má nárok na náhradu všech nákladů
řízení, resp. na náhradu nákladů za všechny fáze řízení. V této souvislosti je nutno
zdůraznit, že o náhradě nákladů řízení již bylo pravomocně rozhodnuto městským
soudem v rozhodnutí o zamítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud proto při zastavení řízení
pro uspokojení navrhovatele o kasační stížnosti již nemá pravomoc rozhodnout rovněž
o náhradě nákladů řízení o žalobě, a to pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Jakkoliv rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení bylo v době jeho vydání
správné a odpovídalo (aktuálnímu) výsledku sporu, vzhledem k pozdějšímu průběhu
řízení nemůže obstát. Pokud by za popsané situace Nejvyšší správní soud zastavil toliko
řízení o kasační stížnosti a přiznal stěžovatelce právo na náhradu tohoto řízení, zkrátil
by ji na jejích právech na náhradu nákladů řízení o žalobě.
Na základě shora uvedených úvah Nejvyšší správní soud dovodil, že za dané
procesní situace nelze zastavit řízení o kasační stížnosti pro uspokojení navrhovatele,
ale je nutné zabývat se kasační stížností věcně. Pouze tak nebude stěžovatelka zkrácena
na svém právu na náhradu nákladů řízení o žalobě, o nichž rozhodne městský soud
v novém rozhodnutí.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, shodně jako předtím v žalobě,
že dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku
1994 a následné rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání proti tomuto platebnímu
výměru jsou nezákonné, proto ani rozhodnutí o vyměření daňového penále za pozdní
zaplacení předmětné daně nemohou být v souladu s právními předpisy.
Nejvyšší správní soud přitom ve shora citovaném rozsudku
(čj. 8 Afs 29/2005 - 112), na jehož odůvodnění v této souvislosti plně odkazuje, shledal,
že v řízení před daňovými orgány byl porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí, a městský soud měl pro takové vady řízení
napadené rozhodnutí zrušit. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ve věci daňové povinnosti
v soudním přezkumu neobstálo, je zcela zřejmé, že nemůže obstát ani rozhodnutí ve věci
daňového penále, které z něj vychází. Povinnost daňového subjektu uhradit penále
na určitou daň je totiž přímým důsledkem porušení jeho povinnosti splnit předmětnou
daňovou povinnost. Pokud byl dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 1994 (v návaznosti na citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu) zrušen, stěžovatelce nevznikla povinnost uhradit doměřený rozdíl na dani,
a stěžovatelka tak nebyla v prodlení s úhradou předmětné daně a nemohla jí proto
vzniknout ani povinnost uhradit daňové penále na předmětnou daň.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížností napadený rozsudek nezákonným,
proto jej zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první
s. ř. s.). V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.) a bude se zabývat zejména
možností zastavit řízení pro uspokojení navrhovatele (§62 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná,
že podle §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu
nákladů řízení, vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo
bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele. Městský soud tedy stěžovatelce
přizná právo na náhradu nákladů jak původního řízení o žalobě, tak řízení o kasační
stížnosti, i případných účelně vynaložených nákladů řízení následujícího po zrušení
původního rozsudku městského soudu Nejvyšším správním soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu