ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.77.2006
sp. zn. 8 Afs 77/2006 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce K., a. s.,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem Elišky Peškové 15, Praha
5, proti žalovanému Celní ředitelství Praha, se sídlem Praha 1, Washingtonova 11, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 11. 2005, čj. 6 Ca 137/2005 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci K., a. s., náklady řízení o kasační
stížnosti ve výši 2856 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr.
Jaroslava Polanského, do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2005, čj. 13480/04-21-40, žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu v Berouně (ze dne 15. 4. 2004,
čj. R/000040/2004), jímž tento úřad rozhodl o povinnosti ručitele (žalobce) k plnění
za dlužníka a uložil mu dle §260l zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celní zákon povinnost
uhradit pohledávku v celkové výši 300 000,- Kč na základě záruční listiny (přijaté
rozhodnutím č. 044 Celního úřadu Beroun pod čj. PR-243/96/-044 ze dne 10. 4. 1996),
jíž se žalobce v souladu s §260 odst. 1 celního zákona zavázal splnit zaručenou výši
pohledávky společně a nerozdílně s dlužníkem, společností T., spol. s r. o., přičemž
dlužník ve stanovené lhůtě splatnosti dluh neuhradil.
Žalobce stěžovatelovo rozhodnutí o odvolání napadl žalobou, které městský soud
vyhověl a rozhodnutí ze dne 25. 2. 2005, čj. 13480/04-21-40, zrušil s věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že spornou právní
otázkou mezi účastníky je, zda omezení ručení do maximální výše uvedené v záruční
listině se vztahuje na všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání
globálního zajištění, či zda se vztahuje na každý jednotlivý celní dluh s tím, že celková
zaručená částka za všechny celní dluhy není omezena (není v celkové výši určena).
Městský soud se přiklonil k výkladu, že zárukou jsou zajišťovány do budoucna všechny
celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, a které
se sčítají. Jde tedy o zajištění souhrnného celního dluhu vzniklého z jedné či více operací,
k nimž je záruka přijata, a nikoliv o zajištění neurčitého počtu jednotlivých dluhů.
Konstatoval, že globální zajištění celního dluhu je institutem veřejného práva, a tudíž není
možné přistoupit k rozšiřujícímu výkladu předmětných právních předpisů. Povinností
celních orgánů je určit výši konkrétního zajištění i v případě, že přesná výše celního dluhu
není známa, musí však jimi být odhadnuta nejvýše možná výše příslušného celního dluhu
nebo dluhů, které vznikly nebo by mohly vzniknout. Městský soud dále uvedl, že mezi
ručitelem a celním orgánem musí být postavena najisto mj. zaručená výše celního dluhu,
tedy konkrétní částka, ke které se při učinění právního úkonu vztahovala ručitelova vůle.
Ze záruční listiny nicméně jednoznačně vyplývá, že závazek žalobce činí maximálně
částku 300 000 Kč. Výklad stěžovatele by proto dle městského soudu znamenal,
že celková výše poskytovaného ručení není určitá, a závazek takto sjednaný by byl
absolutně neplatný pro neurčitost a v rozporu s institutem ručení vůbec.
Žalovaný - Celní ředitelství Praha (dále jen „stěžovatel“) - včas podanou kasační
stížností brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo
zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 25. 2. 2005, zn. 13480/04-21-40, a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení, přičemž uplatňuje kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), tj. tvrdí nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Konkrétně
nesouhlasí s výkladem institutu globálního zajištění celního dluhu, tak jak jej provedl
městský soud.
Stěžovatel se domnívá, že názor městského soudu, podle něhož se dovozuje
povinnost plnění daňového dlužníka toliko do limitu nejvyšší částky uvedené v záruční
listině za souhrn dluhů dlužníka, se opírá o účelovou interpretaci ustanovení §256 a §257
zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona. Stěžovatel ze stejných ustanovení vyvozuje dopad
globální záruky na každý celní dluh, pro který byl tento způsob zajištění celním úřadem
akceptován, a který vznikl nebo by mohl vzniknout v budoucnu z jedné nebo několika
operací, přičemž z poukazem na ustanovení §121 odst. 1 celního zákona lze citovanou
operací rozumět přijetí celního prohlášení s návrhem na propuštění zboží do volného
oběhu, případně podle ustanovení §121 odst. 2 téhož zákona podání celního prohlášení
a návrhu na propuštění zboží do celních režimů vyjmenovaných v ustanovení §133
celního zákona. Jako jednu operaci stěžovatel chápe například propuštění zboží
do volného oběhu, zatímco příklad pro více operací shledává v okolnostech, kdy
deklarant navrhne zboží nejdříve do režimu uskladňování v celním skladu a následně
do režimu volný oběh. V obou variantách však přichází v úvahu vznik celního dluhu
pouze jednou. Zásadu jednoznačného určení výše závazku ručitele akcentovanou
městským soudem stěžovatel na rozdíl od něj vztahuje k vzniklému celnímu dluhu,
případně k celnímu dluhu, jenž by mohl v souvislosti s dovozní operací vzniknout.
Stěžovatel zdůraznil, že nelze mít pochybnosti o tom, že v jednotlivých dovozních
případech vztahujících se ke konkrétnímu celnímu dluhu nelze spravedlivě po ručiteli
požadovat zaručení vyšší částky, než je uvedena jako nejvyšší částka v záruční listině.
Pokud však součet takto individuálně vzniklých celních dluhů přesáhne nejvyšší částku
uvedenou v záruční listině, je nutno konstatovat, že právní úprava takovou shodu
okolností explicitně neřeší, a to zcela zřejmě z toho důvodu, že vzhledem k jejímu smyslu
nepřichází v souvislosti s globálním zajišťováním celního dluhu vůbec v úvahu.
Uplatnění poslední věty §257 celního zákona výslovně zmiňující globální zajištění,
lze dle názoru stěžovatele interpretovat pouze v těch případech, kdy jde například
o zajištění celního dluhu vzniklého v souvislosti s propuštěním zboží do režimu
dočasného použití s částečným osvobozením od cla, tj. za okolností, kdy celní dluh
pravidelně měsíčně roste o stanovenou procentní míru. Tvrzením soudu podle stěžovatele
nesvědčí ani znění ustanovení §257 odst. 1 písm. b) celního zákona, které upravuje
stanovení výše zajištěného celního dluhu a které používá jak pojem celní dluh, tak pojem
celní dluhy, neboť upravuje výši zajištění v případech individuálního zajištění celního
dluhu a současně v případech globálního či paušálního celního dluhu, u nichž po dobu
zajištění zpravidla dochází k zajištění řady celních dluhů. Stěžovatel dále konstatuje,
že zákonná úprava svědčí záměru zákonodárce vztáhnout institut globálního celního
zajištění vždy k individuálně určenému celnímu dluhu, vzniklému za podmínek
předvídaných celním zákonem a v logických souvislostech s odkazem na znění záruční
listiny, kterou se ručitel zavazuje k zajištění jednotlivého celního dluhu nejvyšší částkou
uvedenou v záruční listině. V případě konkrétního ručitele může v krátké době součet
zajišťovaných celních dluhů přesáhnout nejvyšší zaručenou částku uvedenou v záruční
listině, což však automaticky neznamená, že ručitel bude muset zmíněné zajištěné dluhy
splnit, neboť jeho povinnost nastupuje teprve tehdy, není-li celní dluh řádně splněn
dlužníkem. Stěžovatel zdůraznil, že nebylo možno požadovat po celních orgánech
vědomost o konkrétní výši plnění ručitele, zejména zda nejvyšší zaručená částka byla
již vyčerpána či nikoliv. Tvrzení soudu, že ručitel v systému globální záruky přebírá plnění
do výše nejvyšší částky uvedené v záruční listině a že jeho ručení je takto limitováno
ke všem celním dluhům téhož dlužníka, je v uvedených souvislostech neprůchodné,
protože celní orgány by v takovém systému nemohly vědět a ani jinak ověřit,
zda vznikající celní dluh je ještě krytý existující zárukou, nebo nikoliv. Soud podle
stěžovatele musí odlišit akceptaci ručitele pro ručení v systému globální záruky, které má
formu písemného povolení, v tomto případě rozhodnutí, od přijetí zajištění při
konkrétním propouštění zboží do navrženého režimu, kdy je posuzován jednotlivý
případ, na který se vztahuje, a kdy jsou kontrolovány podmínky vztahující
se ke konkrétnímu celnímu režimu včetně podmínky zajištění celního dluhu. Oba případy
jsou i formálně rozlišeny tím, že v prvém případě je vydáváno rozhodnutí o přijetí
poskytnuté záruky a v druhém případě předkládá uživatel záruky osvědčení o záruce,
kterých je možno vydat více podle požadavku uživatele záruky. Z toho plyne, že předpisy
předpokládají, že globální záruka bude používána i souběžně, např. ve stejnou hodinu
na více celních úřadech. Vzhledem k tomu by celní orgány prakticky nikdy neměly jistotu,
zda celní dluh je v konkrétním případě skutečně zajištěn do výše uvedené v záruční listině.
Právní důsledek zmíněné nejistoty by se promítl do nemožnosti propuštění zboží
do navrženého režimu a zajištění celního dluhu globální zárukou by pak ztratilo svůj
smysl. Jestliže soud uvádí, že výklad provedený celními orgány by vedl k situaci,
že celková výše ručení požadovaná na ručiteli by nebyla určitá a závazek takto sjednaný
by byl absolutně neplatný pro neurčitost, stěžovatel konstatuje, že se vždy jedná o závazek
určitý – pro jednotlivé případy.
Stěžovatel v závěru dodává, že obdobná námitka byla uplatněna
u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku v rozhodnutích pod č. 55631/00
a 55728/00 na jejichž obsah odkázal. Podle stěžovatele pak předvídatelnost závazku
ručení podle ručící listiny uvedené v Příloze č. 25 vyhlášky č. 92/1993 Sb. nelze
zpochybňovat dovoláním se na nejednoznačnost předpisu. Možnost dvojího výkladu
předpisu sama o sobě nezpůsobuje jeho nepředvídatelnost. Celní orgány od počátku
ve své většině podávaly výklad globálního ručení jako ručení za každý jednotlivý dluh
až do výše uvedené v záruční listině a banka se mohla kdykoliv informovat o obsahu
závazku uvedeného ve vzoru podle přílohy č. 25 výše zmíněné vyhlášky. Upozornil taktéž
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2005, čj. 5 Afs 206/2004 - 71.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Stěžovatel podáním ze dne 21. 3. 2006 požádal o přiznání odkladného účinku
své kasační stížnosti.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje
s výkladem příslušných ustanovení celního zákona provedeným městským soudem.
Zdůraznil, že podle jeho názoru je zřejmé, že z pojmu globálního zajištění vyplývá,
že se vztahuje na více možných dluhů dlužníka, k zajištění jehož dluhů je celní záruka
vystavena, avšak s tím, že souhrn dílčích dluhů je omezen nejvyšší částkou, po kterou
se ručení poskytuje a která je uvedena v záruční listině. Výklad stěžovatele by vedl
k absurdním dopadům i z toho důvodu, že žalobce, jako banka, má povinnost vytvářet
rezervy a opravné položky pro případ, že by musel z titulu ručení plnit. Při použití
výkladu provedeném stěžovatelem by toto nebylo možné, protože by nešlo stanovit
celkovou možnou částku. Podotkl, že se v předmětné věci jedná o výklad veřejnoprávní
normy, která má být v případě nejasností vykládána ve prospěch subjektu soukromého
práva a ne naopak (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí městského soudu ze dne
26. 10. 1999, čj. 38 Ca 87/99). Stěžovatel pak podle žalobce provedl nepřípustný
rozšiřující výklad dokonce bez opory v zákoně a v rozporu se zněním záruční listiny
vystavené účastníkem řízení. Žalobce nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že po něm
není možno požadovat vědomost o tom, zda byla celní záruka již vyčerpána či nikoliv.
Logistické obtíže státní správy podle něj nelze přesouvat na osoby soukromého práva.
Za lichou žalobce považuje i námitku stěžovatele, že měl znát koherentní výklad celních
orgánů, když je zřejmé, že tato problematika byla řešena českými soudy po dlouhou
dobu nejednotně. V souvislosti s argumentací stěžovatele poukazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2005, čj. 5 Afs 206/2004 - 71, pak navrhl
postup podle §17 s. ř. s.
Podáním ze dne 20. 6. 2006 žalobce doplnil sdělení, že Ústavní soud
si v související věci vyžádal stanovisko České národní banky a Národního výboru
Mezinárodní obchodní komory v České republice. Z těchto stanovisek, která doložil,
podle něj vyplývá nejednotnost při posuzování a výkladu záručních listin podle celních
předpisů a které podle něj podporují jeho názor.
Podáním ze dne 27. 9. 2007 následně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne
13. 9. 2007, čj. I ÚS 643/06, k problematice globálních celních záruk.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl
a účastníku řízení přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud ohledně stěžovatelovy žádosti o přiznání odkladného účinku
jeho kasační stížnosti uvádí, že o ní rozhodl samostatně usnesením ze dne 26. 9. 2006,
čj. 8 Afs 77/2006 - 73, a to tak, že tuto žádost zamítl.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího
obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
když stěžovatel namítá, že městský nesprávně posoudil otázku interpretace zákonné
úpravy institutu globální celní záruky. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal kasační
stížností napadený rozsudek městského soudu, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud předesílá, že názor k posouzení předložené právní otázky
již demonstroval např. v rozsudku ze dne 4. 10. 2007, čj. 2 Afs 74/2006 - 103 (bude
zveřejněno na www.nssoud.cz), a že neshledal důvod k odchýlení se od něj.
Podle ustanovení §256 celního zákona (ve znění do účinnosti zák.
č. 113/1997 Sb., tj. do 1. 7. 1997) na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění
celního dluhu, který vznikl, nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací. Podle
§257 odst. 1 celního zákona, stanoví-li celní předpisy povinné zajištění celního dluhu, určí
celní orgány toto zajištění ve výši, kterou je přesná výše příslušného celního dluhu nebo
dluhů, jestliže je možno tuto výši bezpečně určit v době, kdy je zajištění požadováno,
nebo celními orgány odhadnutá nejvýše možná výše příslušného celního dluhu nebo
dluhů, které vznikly nebo by mohly vzniknout, v ostatních případech.
Spornou výkladovou otázkou v dané věci je, zda maximální částka uvedená
v záruční listině znamená konečnou výši ručení, anebo zda celková částka za všechny celní
dluhy tohoto dlužníka není omezena a v záruční listině uvedená výše se vztahuje pouze
na jednotlivý celní dluh.
Kasační stížností nastolenou právní otázkou se již Nejvyšší správní
soud zabýval v rozsudku ze dne 23. 9. 2005, čj. 5 Afs 206/2004 - 71 (publikováno
pod. č. 917/2006 Sb. NSS), kdy dospěl k názoru, že v případě globálního zajištění celního
dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací, jde o zajištění
každého celního dluhu v době trvání záruky až do výše částky uvedené v záruce. Tento
svůj právní názor je však Nejvyšší správní soud nucen revidovat, a to z následujících
důvodů:
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné v projednávané věci uvést, že podstata
právního názoru, obsaženého ve výše uvedeném rozsudku zdejšího soudu, byla
zásadním způsobem zpochybněna nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007,
sp. zn. I. ÚS 643/06. Situací nesouladu mezi právním názorem vyjádřeným v nálezu
Ústavního soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu se zdejší soud zabýval např.
již v rozsudku ze dne 14. 9. 2005, čj. 2 Afs 180/2004 - 44 (dostupné na www.nssoud.cz)
a dospěl k podrobně odůvodněnému závěru, že správní soudy (včetně Nejvyššího
správního soudu) jsou povinny ve své další rozhodovací činnosti respektovat právní názor
Ústavního soudu, byť zmiňované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
(čj. 5 Afs 206/2004 - 71) nebude nahrazeno rozhodnutím rozšířeného senátu.
Konstatoval přitom, že setrvalou a vnitřně nerozpornou judikaturu Ústavního soudu
nelze vnímat jako naroveň postavenou právním předpisům (zákonům), nýbrž jako
závazná interpretační vodítka při rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech,
od nichž je sice možný odklon, to však pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných
případech.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06 především připomněl, že ručení bank
za celní dluh je tradičním veřejnoprávním institutem. Konstatoval, že spolupracuje-li
osoba s orgánem veřejné moci při tvorbě správního aktu, nelze od ní očekávat vyšší
stupeň obezřetnosti než od orgánu veřejné moci samotné. Pochybí-li soukromá osoba při
této činnosti neúmyslně anebo není-li prokázáno zanedbání její pečlivosti, má být věc
posouzena tak, jakoby pochybil orgán veřejné moci sám. S odkazem na svou setrvalou
judikaturu rovněž konstatoval, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona (čl. 11 odst. 5
Listiny základních práv a svobod), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou
orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl
základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio
pro mitius). Ústavní soud zdůraznil, že předmětná právní úprava byla zcela nepřehledná,
což mělo, s ohledem na vztah kvality zákona představujícího zásah do vlastnictví
k jeho výkladu, nutit orgány veřejné moci k výkladové umírněnosti, která by více šetřila
základní právo žalobce. Zákon a prováděcí vyhláška byly před datem 1. 7. 1998 podle
tohoto nálezu nejasné. Ústavní soud konkrétně uvedl, že „pro posouzení věci je důležité
důsledně rozlišovat jednotlivé časové úseky, vymezené platností té které právní úpravy globálního zajištění
celního dluhu (viz bod 55 a násl.). Stěžovatelka nepochybně musela počítat s možností opakovaného
plnění teprve až po přijetí vyhlášky č. 135/1998 Sb. Ani novela celního zákona č. 113/1997 Sb. totiž
jasné vodítko nedala. Rozlišování mezi užíváním gramatických tvarů dluh a dluhy takovým vodítkem
není, již jen proto, že samy celní úřady používají slovo dluh pro označení souhrnu celních dluhů
(srov. např. výše body 18 a 36), resp. tvar „dluh“ v praxi slouží k označení celé skupiny pohledávek
(tzv. synekdocha, užívající logiku pars pro toto). Ministerstvo financí ČR uvedlo do právního řádu pojmy
globální, paušální a individuální záruka (s účinností od 15. 1. 1996), na základě celního zákona, který
(bez dalšího) zmiňoval možnost globálního zajištění celního dluhu (§256) a (pouze) umožňoval upravit
prováděcí vyhláškou podmínky paušálního zajištění (§257 odst. 3). Chtělo-li ministerstvo měnit
dosavadní stav (a praxi), mělo povinnost zřetelně tento záměr promítnout do textu vyhlášky.“
V souzené věci se pak jedná o záruční listinu ze stejného období, jaké bylo předmětem
rozhodování Ústavního soudu.
Ústavní soud tedy došel k názoru, že výklad uplatněný stěžovatelem „zasáhl
do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla nucena zaplatit z titulu
ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných právních předpisů
a tehdejší praxi důvodně očekávat. Snaha státu maximalizovat fiskální výnosy je legitimní a ústavním
pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem jasně daný zákonný rámec, jinak dochází
k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Veřejná
moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala.“
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že napadený rozsudek městského soudu
plně odpovídá závěrům Ústavního soudu, jímž jsou konkrétně vyvráceny vznesené
kasační námitky.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že tato není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Naopak žalobce měl ve věci úspěch, má proto podle
ustanovení §60 s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení
před soudem. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobce je zastoupen advokátem a podal
vyjádření ke kasační stížnosti (to, že bylo podáno v několika dokumentech, nemění
nic na skutečnosti, že se jedná o jeden úkon právní služby). Soud mu proto přiznal
náhradu nákladů řízení, která spočívá v odměně za jeden úkon právní služby v částce
2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů v částce
300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Protože zvolený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty (dále jen daň), zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je tato
osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o dani z přidané hodnoty). Částka daně, vypočtená podle ustanovení §37 písm. a) a §47
odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, činí 456 Kč. Celkem je tedy žalovaný povinen
uhradit žalobci 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu