ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.11.2006
sp. zn. 8 As 11/2006-45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce S., spol. s r. o.,
zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem v Praze, Zelený pruh 95/97, 140 00
Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, Žerotínovo nám. 3/5,
601 82 Brno, proti rozhodnutí Okresního úřadu Vyškov ze dne 31. 10. 2002, čj. RRRÚP
309/02, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9.
2005, čj. 30 Ca 309/2004-20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2005, čj. 30 Ca 309/2004-20,
se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní úřad Vyškov rozhodnutím 31. 10. 2002 zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu ve Vyškově ze dne 17. 4. 2002, kterým správní orgán I.
stupně nevyhověl návrhu žalobce na zřízení věcného břemene pro stavbu „Tranzitní
telekomunikační trasy, úsek Brno – Prostějov“ na pozemcích p. č. 337 a p. č. 344 v
katastrálním území V.
Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Krajského soudu v Brně. Tento
soud žalobu nejdříve odmítl usnesením ze dne 14. 2. 2003, neboť se domníval, že žalobou
je napadeno rozhodnutí o věci plynoucí ze soukromoprávního vztahu. Poté, kdy bylo toto
usnesení zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2004, Krajský soud
v Brně žalobu dne 8. 9. 2005 zamítl. Krajský soud řešil mezi účastníky řízení spornou
otázku, zda je stavební úřad povinen rozhodnout o zřízení věcného břemene podle §91
odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, i po zbudování stavby. Jak z právě
citovaného ustanovení, tak z §108 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (dále „stavební zákon z r. 1976“), dovodil, že stavební úřad je oprávněn
zřídit věcné břemeno pouze před zahájením stavby; ta v okamžiku rozhodování nesmí být
ani postavena ani rozestavěna.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Tvrdil, že okamžik
podání návrhu na zřízení věcného břemene není v případě rozhodování stavebního úřadu
rozhodný a že časový okamžik „před zahájením stavby“ se váže pouze k povinnosti
držitele telekomunikační licence učinit pokus o dohodu s vlastníkem dotčených pozemků.
Argumentoval zejména dikcí §91 odst. 2 zákona o telekomunikacích, který je oproti
stavebnímu zákonu z r. 1976 zákonem speciálním, přičemž stavební zákon z r. 1976 se
použije pouze subsidiárně. To vede také k tomu, že věcné břemeno podle zákona o
telekomunikacích lze zřídit nejen za účelem zřízení (slovy stavebního zákona „uskutečnění
stavby“), ale i za účelem provozování (užívání) telekomunikační sítě. Stěžovatel rovněž
odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2003, čj. 22 Ca 221/2002,
který dává jeho argumentům za pravdu.
Žalovavý ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud při přezkumu neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Přezkoumal pak napadené rozhodnutí
krajského soudu v rozsahu a v mezích důvodů vymezených stížnostními body [§103 odst.
1 písm. a) s. ř. s.], a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
I v řízení o kasační stížnosti zůstává spornou otázka, zda stavební úřad je oprávněn
(resp. byl v době, kdy vydal rozhodnutí napadené žalobou) zřídit věcné břemeno podle
§91 odst. 3 zákona o telekomunikacích, i poté, co stavba byla postavena.
Položenou otázkou se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval, svůj názor
vyjádřil např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2005, čj. 5 As 11/2003-67, publikovaném pod č.
630/2005 Sb. NSS; zde vyslovil, že příslušný stavební úřad nemůže zamítnout návrh na
zřízení věcného břemene podle §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích jen s poukazem
na skutečnost, že žádost je podána až po provedené pokládce telekomunikační sítě.
Tento závěr pak byl v nedávné době předmětem rozhodování rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, který ve věci skutkově i právně podobné rozhodoval k
návrhu vyjádřenému v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, čj. 7 As
67/2005-33. Rozšířený senát svým rozhodnutím ze dne 20. 3. 2007 potvrdil stávající
judikaturu. Konstatoval, že omezení vlastnického práva, k nimž zákonodárce v zákoně o
telekomunikacích přistoupil, je proporcionální, tedy v souladu s jinými ústavněprávními
garancemi a současně šetří i jejich podstatu a smysl ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod. Omezení vlastnického práva plynoucí z možnosti vyslovit ex
actu zřízení věcného břemene k části nemovitosti pro účely zřízení a provozování
telekomunikačního podzemního vedení vyplývají ze zákona, jsou ve veřejném zájmu a
náleží za ně náhrada, proto jsou legitimní a proporcionální. Časový okamžik, kdy by tak
mohl orgán veřejné moci rozhodnout o takovém omezení, pak rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu nepovažoval z důvodů výše uvedených a rozvedených v předmětném
usnesení za určující.
Proto je §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích nutno vykládat tak, že se časová
podmínka „před zahájením stavby“ vztahuje pouze na povinnost držitele telekomunikační
licence pokusit se uzavřít písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené
nemovitosti za jednorázovou úhradu. Toto časové hledisko tak není možné rozšiřovat, jak
to mylně učinil žalovaný i krajský soud, i na případy, kdy k dohodě mezi shora
nastíněnými subjekty nedojde, a držitel telekomunikační licence podává návrh na
rozhodnutí o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady k obecnému
stavebnímu úřadu. Je proto povinností správního orgánu rozhodnout o návrhu účastníka
řízení i v takovém případě, že návrh na zřízení věcného břemene byl podán v okamžiku,
kdy telekomunikační stavba již byla zřízena (a to při současném splnění dalších
podmínek).
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení se ovšem
krajský soud bude nejprve zabývat svojí věcnou příslušností, a to s ohledem na
významnou změnu právní úpravy:
Dne 1. ledna 2007 nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení
vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Počínaje jeho
účinností pak zanikla příslušnost správních soudů k přezkumu zákonnosti rozhodnutí o
vyvlastnění ve správním soudnictví. K řízení jsou příslušné soudy v občanském soudním
řízení, a to soudy krajské, které přitom procesně postupují podle části páté občanského
soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.). To, že vyvlastňovací správní akt byl vydán před
datem účinnosti zákona o vyvlastnění, na tom nic nemění, protože zákon o vyvlastnění
tuto otázku v přechodných ustanoveních nijak odchylně neřešil. Od rozhodného data se
proto užije v plném rozsahu nová právní úprava. Tento názor již vyslovil i zvláštní senát
zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v
rozhodnutí ze dne 8. 6. 2007, čj. Konf 4/2007-6, na jehož odůvodnění se pro stručnost
odkazuje.
Vzhledem k tomu, že příslušnost správních soudů k přezkumu zákonnosti
rozhodnutí o vyvlastnění ve správním soudnictví zanikla až po rozhodnutí krajského
soudu, nemohl Nejvyšší správní soud současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu
rozhodnout i o odmítnutí žaloby; ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. totiž tento postup pojí
pouze se situací, kdy důvody pro odmítnutí žaloby zde byly již v řízení před krajským
soudem, a to není souzený případ.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s. i o
nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. září 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu