ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.16.2007
sp. zn. 8 As 16/2007-66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně Bc. O. Č., proti
žalovanému Magistrátu města Ostravy, Prokešovo náměstí 8, 729 30 Ostrava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2005, čj. Vnitř./PŘ-ODV-39/05/Nyk, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11.
2006, čj. 58 Ca 40/2005 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě brojila žalobou proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 11. 2005, čj. Vnitř./PŘ-ODV-39/05/Nyk, kterým bylo zrušeno rozhodnutí
Úřadu městského obvodu Ostrava – Jih ze dne 12. 8. 2007.
V průběhu řízení žalobkyně požádala o ustanovení zástupce. Krajský soud této
žádosti vyhověl a usnesením ze dne 22. 6. 2006 žalobkyni ustanovil zástupkyni JUDr.
Janu Mikulovou, advokátku v Ostravě. Ta však dne 10. 10. 2006 požádala o zrušení
zastupování. Jako důvod uvedla, že z písemností, které jí zaslal zmocněnec žalobkyně,
vyplývá, že žalobkyně vůči ní nemá důvěru. Dále uvedla, že žalobkyně na sdělení
pracovnice advokátní kanceláře ohledně časových možností advokátky reagovala
arogantně, navrhovala vlastní termíny schůzky a opakovaně zavěšovala telefon.
Krajský soud tedy usnesením ze dne 7. 11. 2006 zrušil zastupování žalobkyně
advokátkou JUDr. Janu Mikulovou a ustanovil jí jiného zástupce, a to JUDr. Václava
Erbena, advokáta v Ostravě.
Žalobkyně (stěžovatelka) proti tomuto usnesení podala kasační stížnost. Tvrdila, že
nebyl důvod k tomu, aby jí byl ustanovován jiný zástupce, neboť se vůči JUDr. Janě
Mikulové nedopustila ničeho, co by bylo v rozporu s právními předpisy, ani se k ní
nechovala arogantně. Dopis, v němž byla advokátka slušně žádána o prosazování práv
stěžovatelky a o jednání jen na základě jejích pokynů, nelze považovat za projev nedůvěry.
Stěžovatelka se rovněž ohradila proti tomu, že by neposkytovala potřebnou součinnost,
naopak ona se písemně i telefonicky dožadovala schůzky. Důvody uváděné advokátkou
proto žalobkyně označila za smyšlené, neboť advokátka ji nechce proti Magistrátu města
Ostravy zastupovat z jiných soukromých důvodů.
Ze spisu plyne, že stěžovatelka, resp. její zmocněnec, zaslal advokátce JUDr. Janě
Mikulové dne 6. 10. 2006 dopis, jehož přílohou byl seznam podání, které ve věci dosud
společně se stěžovatelkou učinili (celkem 37). V tomto dopise pak advokátku žádal, aby
tato podání shromáždila a určila částku, kterou by si ona jako advokátka za vypracování
těchto podání účtovala. Vyjádřil předpoklad, že vše advokátka „zvládne v průběhu doby časově
blízké“, stěžovatelku s výsledkem seznámí a že si stěžovatelka s advokátkou posléze
domluví schůzku. Rovněž advokátce sdělil, že bez předchozího písemného souhlasu
stěžovatelky nesmí advokátka ve věci jednat. Součástí spisu je pak i záznam
o telefonických rozhovorech mezi stěžovatelkou a pracovnicí advokátní kanceláře, který
sepsala advokátka JUDr. Jana Mikulová. Z tohoto záznamu vyplývá, že stěžovatelka si
sama určovala termíny, v nichž se k projednání své věci dostaví, a po sdělení, že v těchto
termínech schůzka není možná, telefon zavěsila. Při dalších telefonických rozhovorech
týkajících se sjednání schůzky pak byla arogantní.
Nejvyšší správní soud o věci uvážil:
Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolávala stížního důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, byť svá tvrzení citovanému ustanovení výslovně
nepodřadila.
Krajský soud stěžovatelce na její žádost podle ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s. ustanovil
zástupcem advokáta; přičemž cílem citovaného ustanovení je poskytnout kvalifikovanou
právní pomoc rovněž sociálně slabému účastníku řízení. Toto ustanovení vychází z logiky,
podle které by zákon nemohl splnit svůj účel a byl by diskriminační, kdyby intenzita
ochrany závisela na sociálním postavení navrhovatele. Ustanovení zástupce navrhovateli
ale není automatickým úkonem soudu, nýbrž úkonem vyžadujícím posléze také určitou
součinnost ze strany účastníka řízení. Aktivita účastníka řízení se pak nutně musí projevit
rovněž v komunikaci s ustanoveným zástupcem, resp. v jejím způsobu. Nekomunikuje-li
účastník řízení s advokátem vůbec či nedostatečně nebo komunikuje způsobem, který
advokát oprávněně vnímá jako projev nedůvěry vůči své osobě, je dán důvod k zrušení
ustanovení, neboť v takovém případě by zastoupení bylo zcela bez efektu.
Tento závěr má oporu v §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, dle kterého
je advokát oprávněn odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb, popřípadě
požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta (§18 odst. 2),
dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient
potřebnou součinnost.
V posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatelka prostřednictvím svého zmocněnce
po advokátce požadovala nestandardní právní služby, které s účelem, pro který byla
stěžovatelce advokátka ustanovena, neměly nic společného. Tímto účelem byla právní
pomoc v řízení před krajským soudem a nikoli asistence při „určování hodnoty“ podání,
která stěžovatelka učinila vůči orgánům od krajského soudu odlišným. Tedy nejen
charakter požadavků na advokátku kladených, ale také způsob, jakým stěžovatelka
advokátku upozornila na to, že ve věci nemůže samostatně jakkoliv jednat, kdy
nerespektování tohoto požadavku by mohlo mít za následek „i jiné právní kroky“, způsobily
důvodné pochybnosti advokátky o tom, že stěžovatelka nemá vůči ní důvěru, a proto byla
advokátka oprávněna požádat soud o zrušení ustanovení.
Rovněž obtíže se sjednáním schůzky, konkrétně neochota stěžovatelky respektovat
časové možnosti advokátky, svědčí o tom, že součinnost, kterou stěžovatelka byla
ochotna advokátce poskytovat, nebyla z pohledu §20 odst. 2 zákona o advokacii
dostatečná.
Krajský soud proto nepochybil, jestliže ustanovenou zástupkyni na její žádost zprostil
povinnosti zastupovat stěžovatelku v řízení o žalobě a stěžovatelce ustanovil zástupce
jiného. V zájmu stěžovatelky nyní bude vyvarovat se takového jednání, které by mohlo
vést jednak k narušení vzájemné důvěry mezi advokátem a klientem a jednak k závěru o
nedostatku poskytované součinnosti. V opačném případě by mohlo opět dojít k zmaření
účelu, pro který jí byl zástupce ustanoven, což by ve konečném důsledku mohlo vést k
neustanovení zástupce vůbec.
Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a nenáleží jí proto právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contr. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému,
kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst.
1 ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu spisu
nevyplývá, že by mu náklady řízení vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. června 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu