ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.2.2006:101
sp. zn. 8 As 2/2006 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně PhDr. H.
P., proti žalovaným 1) Národnímu památkovému ústavu, Praha 1, Valdštejnské nám. 3, 2)
Ministerstvu kultury, Praha 1, Maltézské nám. 471/1, o kasační stížnosti žalovaného ad 2)
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, čj. 8 Ca 59/2005 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyni a žalovanému Národnímu památkovému ústavu
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení
fiktivního rozhodnutí Národního památkového ústavu o odvolání žalobkyně ze dne
23. 12. 2004 proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí tohoto žalovaného o zamítnutí
žádosti žalobkyně o informace ze dne 1. 12. 2004. Pro případ, že by soud dospěl k závěru,
že orgánem rozhodujícím o odvolání je Ministerstvo kultury, domáhala se zrušení
fiktivního negativního rozhodnutí tohoto ministerstva. Žalobkyně navrhla, aby bylo
(v případě obou eventualit) zrušeno i uvedené správní rozhodnutí vydané v prvém stupni
řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, čj. 8 Ca 59/2005 – 48 bylo
vysloveno, že rozhodnutí Ministerstva kultury, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně
podané dne 27. 12. 2004 proti rozhodnutí Národního památkového ústavu, jímž odepřel
žalobkyni poskytnout informace k její žádosti podané dne 3. 12. 2004 se zrušuje a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Na náhradě nákladů řízení byla žalobkyni přiznána
částka 2120,50 Kč. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, městský soud
se především zabýval otázkou, kdo měl rozhodnout o odvolání žalobkyně proti fiktivnímu
rozhodnutí Národního památkového ústavu. S poukazem na zákon ČNR č. 2/1969 Sb.
a §25 odst. 2 zákona ČNR č. 20/1987 Sb. dospěl k závěru, že povinným subjektem
nejblíže vyššího stupně nadřízeným povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal, nebo
měl vydat ve smyslu §16 odst. 2 zákona o informacích je Ministerstvo kultury.
Proti tomuto rozsudku podalo žalované Ministerstvo kultury kasační stížnost.
V ní především poukázalo na to, že nezpochybňuje, že Národní památkový ústav jakožto
veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky, je z hlediska zákona o informacích
povinným subjektem. Má však za to, že městský soud nesprávně posoudil otázku,
zda toto ministerstvo je subjektem, který měl rozhodnout o odvolání proti (fiktivnímu)
rozhodnutí žalovaného ad 1). Stěžovatel poukázal na to, že vztahy mezi touto státní
příspěvkovou organizací a jejím zřizovatelem jsou určeny především zákonem
č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a změně některých souvisejících zákonů
(rozpočtová pravidla), který upravuje zejména „finanční toky“. Hierarchický vztah mezi
státní příspěvkovou organizací je dán pouze v některých konkrétních úzkých otázkách,
a to na základě zvláštních předpisů. Ustanovení §25 odst. 2 zákona o státní památkové
péči nelze interpretovat tak, že zakládá obecný hierarchický vztah nadřízenosti
a podřízenosti mezi Ministerstvem kultury a Národním památkových ústavem.
Podřízenost, o níž se zmiňuje toto ustanovení, není tedy všeobecná, ale týká se pouze
otázek, které jsou v zákoně o státní památkové péči dále konkretizovány. Tím, kdo měl
tedy rozhodnout o odvolání žalobkyně byl generální ředitel Národního památkového
ústavu (stojící v čele povinného subjektu, který rozhodnutí – v prvém stupni – vydal nebo
měl vydat).
Žalobkyně ve stručném vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že rozhodnutí
městského soudu považuje za správné, neboť Ministerstvo kultury je nadřízeným
orgánem Národního památkového ústavu. Poukázala i na dřívější rozhodovací praxi
tohoto ministerstva.
Žalovaný Národní památkový ústav ve svém vyjádření argumentoval obdobně
jako Ministerstvo kultury v kasační stížnosti. Dále zpochybnil výši náhrady nákladů
řízení přiznanou žalobkyni – konkrétně náhrady mzdy – s tím, že mu není známo,
že by žalobkyně byla zaměstnána.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti žalovaného ad 2. Zabýval se tedy především právní otázkou, zda
existuje subjekt nadřízený Národnímu památkovému ústavu ve smyslu §16 odst. 2 věta
prvá zákona o informacích, a zda tímto subjektem je Ministerstvo kultury, nebo zda ve
smyslu §16 odst. 2 poslední věty stejného zákona byl příslušným k rozhodnutí o odvolání
žalobkyně generální ředitel Národního památkového ústavu, jakožto ten, kdo stojí v čele
tohoto subjektu.
Touto základní otázkou se již zabýval zdejší soud v rozsudku ze dne 13. 9. 2007,
čj. 9 As 28/2007 - 77
1
. Jak vyplývá ze zevrubného odůvodnění tohoto rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že příslušným k rozhodnutí o odvolání bylo
Ministerstvo kultury. Ani v této (nyní projednávané) věci není důvodu se od tohoto
právního názoru odchýlit a je možno na tyto rozhodnutí v plném rozsahu odkázat.
Nebyl proto dán ani důvod k předložení věci rozšířenému senátu dle §17 odst. 1 s. ř. s.,
jak se o tom zmiňuje žalobkyně ve svém podání ze dne 26. 9. 2007.
Správnost výše náhrady nákladů řízení nebyla stěžovatelem v kasační stížnosti
výslovně napadena. Pro úplnost je třeba uvést, že žalobkyně předložila (na formuláři
předvolání k jednání na den 15. 9. 2005) mj. potvrzení Základní školy V. H. o výši
výdělku.
Ze všech těchto důvodů byla kasační stížnost zamítnuta.
Žalobkyni ani žalovanému ad 1) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti, neboť tuto náhradu nepožadovali a jak vyplývá z obsahu spisu, náklady
nad rámec běžných výdajů jim nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
1
Viz též www.nssoud.cz