ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.25.2005
sp. zn. 8 As 25/2005 - 119
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatelky L.
G., zastoupené JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Kuřimská 42, za účasti
Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, se sídlem v Brně,
Malinovského nám. 3, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 18. 5. 2005, č. j. 30 Ca 135/2003 - 101,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne
12. 2. 2003, č. j. OÚSŘ U 03/02409/Ra/Wi, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky L. G. a
potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí Stavebního odboru Úřadu městské části města Brna,
Brno-Žebětín, ze dne 28. 11. 2002, č. j. ÚS-155/94/154, kterým bylo podle ustanovení §88
odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebnímu řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), nařízeno stěžovatelce odstranit nepovolené
stavební úpravy a přístavbu chaty, k. ú. Ž., na pozemcích parc. č. 2863/1 a 2.
Stěžovatelka se včas podanou žalobou domáhala přezkoumání napadeného
rozhodnutí, neboť Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení
(dále jen „správní orgán“), postupoval v rozporu s ustanovením §3 odst. 4 a ustanovením
§32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), když se nevypořádal s námitkou stěžovatelky, že přístavby a stavební
úpravy, které mají být zbourány, jsou označeny v rozporu s faktickým stavem i s projektovou
dokumentací a že odstranění stavby tak, jak je technicky požadováno, není technicky
120
realizovatelné a při jeho výkonu mohou být způsobeny značné škody. Obdobně se správní
orgán nevypořádal s otázkou výjimky z územního plánu při hodnocení, zda je možné
dodatečně stavbu povolit, vycházel ze zúženého výkladu pojmu „zájmy společnosti“.
Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že v demokratické společnosti je prvořadým zájmem
společnosti chránit nedotknutelnost soukromého vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod) s tím, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu.
Odstraněním stavby by bylo ohroženo jak vlastnictví stěžovatelky, tak vlastnictví sousedů.
Ze žádného právního předpisu nevyplývá, že v rekreační oblasti nelze postavit objekt
individuální rekreace přesahující plochu 25 m
2
, a proto omezení stanovené územním plánem
je nezákonné.
Rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005, č. j. 30 Ca 135/2003 – 101,
byla žaloba zamítnuta. Dle závěru soudu byl rozsah odstraňované přístavby řádně
konkretizován, neboť z výroku správního rozhodnutí je zřejmé, že má být odstraněna střecha
přístavby, dvě podlaží přístavby s vyznačením místností a jejich rozměrů, komínové těleso
přístavby a základové konstrukce pod takto vymezenou přístavbou. Otázka, zda přízemí
stavby je podzemní podlaží a I. patro nadzemní podlaží či zda se komínové těleso týká pouze
nadzemního podlaží, nezakládá vzhledem k dostatečně konkrétnímu obsahu výroku relevantní
pochybnost, co má být na základě napadeného rozhodnutí odstraněno. Poukaz na případné
potíže při odstraňování stavby nemůže sám o sobě způsobit nezákonnost rozhodnutí
o odstranění stavby. Soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu, že stěžovatelka
neprokázala, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, tedy zejména s územně plánovací
dokumentací, neboť v předmětném řízení netvrdila ani neprokazovala, že územní plán
jako obecně závazný předpis byl v případě odstraňování stavby dodržen, případně, že jí byla
udělena příslušná výjimka z územního plánu. Pojem „veřejný zájem“ byl pak dle závěru
soudu správními orgány vyložen zcela v souladu se zákonem (§8 stavebního zákona).
Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností ze dne 13. 6. 2005.
Stěžovatelka, byť ne výslovně, uplatnila v kasační stížnosti zákonný důvod obsažený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), a namítla tak nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí,
že tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje podle jejich obsahu a nikoliv
podle formálního označení. Pokud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné
a odpovídají zákonným kasačním důvodům, není rozhodující, že stěžovatel sám kasační
důvody k jednotlivým zákonným ustanovením nepodřadil.
Stěžovatelka předně namítá, že krajský soud nepřipustil důkaz statika, který v podobě
znaleckého posudku v žalobě navrhovala, a nemohl tak správně posoudit určitost výroku
napadeného rozhodnutí. Stávající stav přístavby je totiž zcela jiný, než jak je uváděn
v rozhodnutí o odstranění stavby. Výrok napadeného rozhodnutí uvádí povinnost odstranit
střešní konstrukci pultové střechy navazující na původní sedlovou střechu. Z popisu
ve znaleckém posudku je však zřejmé, že jak nad přístavbou, tak i nad původní stavbou
byl proveden nový krov, protože využít původní konstrukci by nebylo možné.
Bude tedy nutné odstranit celou střechu, jak uvádí znalec. Původní chata bude odstraněním
stavby dle názoru znalce zcela zlikvidována, neboť zdivo nevydrží zemní tlak po uvedení
do původního stavu. Odkop zeminy zasáhne přístupovou komunikaci k ostatním chatám,
pokud ji nezavalí samotný svah. Tyto nedostatky nemůže odstranit ani odborně vybavená
osoba. S názorem soudu, že vzhledem k jednoduchosti stavby je výrok rozhodnutí dostatečně
konkrétní, tak podle stěžovatelky nelze souhlasit.
121
K neprokázání souladu stavby s veřejným zájmem stěžovatelka namítá, že doložila
veškeré doklady, které stavební úřad požadoval, a to zejména výjimku z odstupové
vzdálenosti staveb. Trvá na svém názoru, že správní orgány si pojem „veřejný zájem“
vyložily velmi zúženě a že omezení stanovené územním plánem je nezákonné.
V této souvislosti stěžovatelka polemizuje s tím, zda omezení, podle kterého v rekreační
oblasti nelze postavit objekt individuální rekreace přesahující plochu 25 m
2
, je v územně
plánovací dokumentaci vůbec možné, když vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných
technických požadavcích na výstavbu, žádné takové omezení neobsahuje.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla napadený rozsudek krajského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Soud se nejprve zabýval námitkou, zda stěžovatelka prokázala soulad stavebních
úprav s veřejným zájmem. Podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební
úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění této stavby nebo zařízení postavené
bez stavebního povolení či ohlášení, nebo postavené v rozporu s ním. Odstranění stavby
se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména
s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými
požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními
předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné
povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě
a v témž rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Nejvyšší správní soud má za to, že má-li
být v řízení vedeném podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b), věta druhá, stavebního zákona
zkoumán veřejný zájem, musí se tak stát především z hlediska kritérií, jež jsou v tomto
ustanovení demonstrativně vypočtena. Veřejný zájem představuje těžko vymezitelnou
a obtížně ohraničitelnou kategorii. Obsah pojmu veřejný zájem je však ve stavebním právu
při povolování staveb, jakož i při jejich dodatečném povolování, zhmotněn právě
prostřednictvím požadavků vyplývajících z územně plánovací dokumentace, cílů a záměrů
územního plánování, obecných technických požadavků na výstavbu, technických požadavků
na stavby a zájmů chráněných zvláštními předpisy. Právě stanovením uvedených požadavků
je sledováno naplnění veřejného zájmu.
Postup krajského soudu, jakož i správních orgánů, které v daném případě
při posouzení případnosti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby zkoumaly především
splnění předpokladů uvedených v cit. ustanovení, odpovídá zákonu a Nejvyšší správní soud
se s ním ztotožňuje.
Ze spisového materiálu vyplývá, že dle platného Územního plánu města Brna se chata
evidenční číslo X, situovaná na parcelách č. 2862, 2863/1, 2 k. ú. Ž., nachází v území, které je
územním plánem určeno jako zahrádkářská a chatová oblast. Není však rekreační oblastí, a
proto je nezbytné, aby zastavěná plocha zahrádkářské chaty nepřesahovala 25 m
2
.
122
Stěžovatelka byla přípisem ze dne 10. 4. 1996, č. j. ÚS-155/94/154, Úřadem městské
části Brno - Žebětín informována, že její stavba typově neodpovídá platnému Územnímu
plánu města Brna, neboť předmětný typ stavby není přípustný, a to ani výjimečně. Jedinou
možností pro stavebníka je v takovém případě požádat Magistrát města Brna o výjimku
z územního plánu. K žádosti se vyjádří zastupitelstvo MČ Brno - Žebětín, které ji doporučí
pouze za předpokladu splnění všech zákonných podmínek a souhlasu všech účastníků řízení.
Předmětnou výjimku z regulativů Územního plánu města Brna stěžovatelka nedoložila,
ačkoliv k tomu byla ze zákona povinna, a v tomto důsledku neprokázala soulad své stavby
s veřejným zájmem. Posláním územně plánovací dokumentace je řešit rozvoj území
z hlediska všech jeho funkčních složek v jejich vzájemných vztazích. Územně plánovací
dokumentace je schvalována a vyhlašována obecně závaznými právními předpisy. Námitka,
že vyhláška č. 85/1976 Sb., ze které územní plán vycházel, byla zrušena
a že vyhláška č. 137/1998 Sb. žádné takové omezení neobsahuje, je proto nepřípadná.
Zdejší soud nepřisvědčil ani námitce spočívající v tvrzení, že krajský soud tím,
že nepřipustil důkaz statika, posoudil určitost výroku prvoinstančního rozhodnutí nesprávně.
Jak již uvedl krajský soud, terminologické otázky v posuzovaném případě nezakládají žádné
pochybnosti o tom, co konkrétně má být odstraněno. V této souvislosti je na místě dodat,
že pokud by byl výrok správního rozhodnutí skutečně natolik neurčitý, že by vzbuzoval
pochybnost, co má být konkrétně odstraněno, nemohl by se k odstranění stavebních úprav
a přístavby předmětné chaty vyjádřit ani příslušný statik. Pokud jde o námitky stěžovatelky
poukazující na těžkosti při odstraňování stavby, pak tyto námitky nemohou obstát. Předně
je třeba konstatovat, že je to především stěžovatelka, která jednala protiprávně, když provedla
stavební úpravy bez příslušného stavebního povolení. Chtěla-li své jednání dodatečně
napravit, o čemž svědčí její žádost o dodatečné povolení stavebních úprav, pak bylo opět
zcela na ní, aby dostála všem zákonným požadavkům a předmětného dodatečného povolení
dosáhla. Ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona dodatečné povolení stavby
podmiňuje nejen podáním žádosti o dodatečné povolení, jakožto projevu vůle stavebníka
stavbu legalizovat, ale též skutečností, že stavebník prokáže, že stavba je v souladu
s veřejným zájmem. Neunesla-li stěžovatelka důkazní břemeno ohledně těchto zákonem
stanovených požadavků, nemůže tento stav zhojit poukázáním na případné technické obtíže
při výkonu rozhodnutí o odstranění stavby. Obdobně také ekonomická nevhodnost odstranění
stavby je z hlediska posouzení veřejného zájmu sama o sobě jako důvod zamítnutí návrhu
na její odstranění nepostačující.
Stěžovatelka podala návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nerozhodl, neboť má za to,
že rozhodnutím ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, správnímu orgánu náklady řízení nad rámec jeho činnosti
nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití
§120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
123
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu