ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.48.2005
sp. zn. 8 As 48/2005-117
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně Z. o.
o. s. s. h. B. a Š. (označovaná též jako „Z. o. evid. č. X O. s. s. o. o.“), zastoupené JUDr.
Janem Paroulkem, advokátem v Blansku, Čelakovského 6, proti žalovaným 1) Národnímu
památkovému ústavu, Praha 1, Valdštejnské náměstí 3, a 2) Ministerstvu kultury, Praha 1,
Maltézské náměstí 1, v řízení o žalobě proti fiktivním rozhodnutím 1) žalovaného ze dne
19. 10. 2004 a 8. 11. 2004, a 2) žalovaného ze dne 8. 12. 2004, o kasačních stížnostech
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2005, čj. 8 Ca 233/2004-
42 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2007, čj. 8 Ca 233/2004–95,
takto:
I. V řízení se pokračuje.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2005, čj. 8 Ca 233/2004-42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Kasační stížnost proti usnesení Městského soudu ze dne 31. 1. 2007,
čj. 8 Ca 233/2004–95, se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 9. 11. 2004 (podanou dne 10. 11. 2004), změněnou a
doplněnou podáním ze dne 20. 12. 2004 (podaným dne 22. 12. 2004), domáhala u
Městského soudu v Praze zrušení fiktivního negativního rozhodnutí 1) žalovaného,
kterým zamítl žádost žalobkyně o informaci ze dne 22. 9. 2004, a fiktivního rozhodnutí 2)
žalovaného, kterým zamítl odvolání žalobkyně proti prvně jmenovanému rozhodnutí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 7. 2005, čj. 8 Ca 233/2004–42, rozhodl
tak, že dvěma výroky odmítl „žalobu ze dne 10. 11. 2004“ a „žalobu ze dne 22. 12. 2004“.
Usnesení odůvodnil tím, že v podání ze dne 10. 11. 2004 neoznačila žalobkyně jako
žalovaného Ministerstvo kultury, které mělo na rozdíl od Národního památkového ústavu
„kompetenci“ o věci rozhodnout. Žaloba podaná proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně je přitom nepřípustná. Teprve v podání ze dne 22. 12. 2004 žalobkyně
označila jako žalovaného Ministerstvo kultury. Městský soud však uzavřel, že vznikly
pochybnosti o tom, zda je zástupkyně žalobkyně PhDr. H. V. P. oprávněna jednat za
žalobkyni. Zástupkyně žalobkyně své oprávnění neprokázala, proto městský soud podání
odmítl. Městský soud zároveň uvedl, že „…žalobkyně sice změnila své podání ze dne 10. 11.
2004 v zákonné lhůtě, nicméně toto její podání ze dne 22. 12. 2004 svým obsahem a rozsahem
překračuje předpoklady pro rozšíření žaloby ve smyslu ust. §71 odst. 2 s. ř. s., a proto soud nemohl toto
podání považovat za změnu a doplnění žaloby ze dne 10. 11. 2004, nýbrž za nové podání…“.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti usnesení městského soudu včasnou kasační
stížností (kasační stížnost I.). Polemizuje přitom jak se závěrem městského soudu, podle
nějž je z hlediska posuzované věci druhý žalovaný nadřízeným prvního žalovaného, tak se
závěrem, že návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Stěžovatelka zpochybnila i
postup městského soudu, který posoudil podání ze dne 22. 12. 2004 jako nový návrh,
nikoliv jako rozšíření žaloby, ale o tomto návrhu i o původní žalobě rozhodl současně,
aniž by věci spojil ke společnému projednání. Konečně stěžovatelka zpochybnila postup
městského soudu, který přes její žádost nerozhodl o žádosti o ustanovení zástupce ze dne
13. 4. 2005. Stěžovatelka rovněž požádala o osvobození od soudních poplatků a
ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti I.
Městský soud předložil spis s kasační stížností I. Nejvyššímu správnímu soudu. Ten
věc vrátil městskému soudu, aby rozhodl o žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce pro
řízení o kasační stížnosti. Městský soud žádost zamítl usnesením ze dne 25. 8. 2006, čj.
8 Ca 233/2004–76, které stěžovatelka napadla novou kasační stížností, a které Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudkem ze dne 15. 12. 2006, čj. 8 As 60/2006–90.
Městský soud poté usnesením ze dne 31. 1. 2007, čj. 8 Ca 233/2004–95, osvobodil
stěžovatelku od soudních poplatků, ustanovil jí pro řízení o kasační stížnosti I. zástupce
JUDr. Jana Paroulka, advokáta v Blansku, a poučil účastníky, že proti usnesení není
přípustný opravný prostředek. Stěžovatelka napadla i posledně jmenované usnesení
kasační stížností (kasační stížnost II.) ze dne 10. 2. 2007, jíž polemizuje s poučením soudu
a tvrdí, že proti usnesení o ustanovení zástupce je přípustná kasační stížnost, a dále
zpochybňuje ustanovení JUDr. Jana Paroulka jejím zástupcem v posuzované věci s tím, že
má sídlo v okrese Olomouc, řízení se vede v Praze, a je tedy nelogické a zatěžující
ustanovení zástupce z Blanska. Takové zastoupení by bylo pouze formální, nikoliv
skutečné. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že městský soud nesprávně uvedl její název, který
změnila již dne 15. 8. 2005. Konečně pak stěžovatelka v kasační stížnosti II. tvrdí, že
ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,
představuje neodůvodněné porušení rovnosti občanů před zákonem a diskriminaci z
hlediska vzdělání, a navrhuje, aby soud předložil věc podle §64 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavnímu soudu s
návrhem na zrušení §105 odst. 2 s. ř. s.
První žalovaný ve vztahu ke kasační stížnosti I. uvedl, že Ministerstvo kultury není
obecným nadřízeným orgánem Národního památkového ústavu a odkázal přitom i k
právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku městského soudu čj. 5 Ca 253/2005–47.
Poukázal na skutečnost, že stěžovatelka je u O. s. s. o. o. evidována pod jiným názvem,
než jaký sama ve vztahu k sobě uvádí, a s odkazem k článku 7.3 Stanov O. s. s. o. o. a §6
odst. 2 písm. e) a §89 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších
předpisů, dodal, že stěžovatelka není právnickou osobou. Konečně žalovaný uvedl, že
stěžovatelka neprokázala oprávnění její zástupkyně za ni jednat, poukázal na řadu sporů,
které s ním stěžovatelka vede a vyslovil domněnku, že se jedná o projev antipatie bývalých
zaměstnanců, nikoliv o hájení práv a zájmů zaměstnanců, které by měly být cílem
odborové organizace.
Druhý žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační stížností II., neboť - přestože jí z
časového hlediska předchází kasační stížnost I. - rozhodnutí o zpochybněném ustanovení
zástupce stěžovatelky pro řízení o kasační stížnosti I. musí předcházet věcnému
rozhodnutí o této stížnosti.
Kasační stížnost II. není důvodná.
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti II. uvážil, vázán jejím rozsahem i důvody
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.)
takto:
Stěžovatelce lze v obecné rovině přisvědčit, že kasační stížnost proti rozhodnutí o
ustanovení zástupce je přípustná (srov. např. rozhodnutí č. 684/2005 Sb. NSS) a městský
soud ji v tomto směru nesprávně poučil. Nejvyšší správní soud ovšem uzavírá, že za
situace, kdy stěžovatelka kasační stížnost přes nesprávné poučení městského soudu včas
podala, a Nejvyšší správní soud se jí zabývá, nedošlo ke zkrácení jejích práv.
Dále Nejvyšší správní soud připomíná, že se přípustnost kasační stížnosti v každé
konkrétní věci odvíjí od uvedení důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s.
Stěžovatelka přitom v kasační stížnosti II. na žádný z důvodů uvedených v §103 odst. 1
s. ř. s. výslovně neodkazuje. Stěžovatelka tvrdí, že s ohledem na ustanovení zástupce z
Blanska se toto zastoupení stává formálním, a s ohledem na obsah kasační stížnosti tak lze
při přistoupení na samu hranici příznivosti posouzení přípustnosti kasační stížnosti II.
uzavřít, že stěžovatelka namítá vadu řízení před krajským soudem spočívající ve
formálním uplatnění práva, porušujícím jak procesní práva stěžovatelky, tak zásadu
ekonomie řízení (v tomto směru srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 9. 2005, čj. 6 Ads 65/2005–23, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud z toho dovodil
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ve věcné rovině stěžovatelka polemizuje s ustanovením JUDr. Jana Paroulka proto,
že se jedná o advokáta v Blansku, zatímco stěžovatelka má sídlo v okrese Olomouc a
řízení probíhá před Městským soudem v Praze. Nejvyšší správní soud neshledal tuto
výtku důvodnou zejména proto, že ze seznamu advokátů České advokátní komory
vyplývá, že advokátní kancelář ustanoveného zástupce má pobočku nejen v Olomouci a v
Praze, ale mj. i v Brně, tj. sídle Nejvyššího správního soudu, který o kasační stížnosti
rozhoduje. Liché námitce stěžovatelky tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Stěžovatelka rovněž navrhla předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení
§105 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se obdobným návrhem ve své rozhodovací
činnosti již dříve zabýval (usnesení ze dne 28. 4. 2006, čj. 8 As 4/2006–93,
www.nssoud.cz) a neshledal jej důvodným. Nejvyšší správní soud neshledal v nyní
posuzované věci důvodu, aby se od své předchozí judikatury, na kterou zároveň odkazuje,
odchýlil. V tomto směru lze ostatně odkázat i na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí
pléna ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 43/2000, č. 32/2000 Sb. ÚS), v jehož rámci bylo
podrobeno testu ústavnosti ustanovení §241 odst. 2 věta druhá o. s. ř., obdobné
ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. Ústavní soud přitom shledal zákonnou úpravu povinného
zastoupení advokátem pro vybrané typy řízení zcela souladnou s ústavním pořádkem
České republiky.
Poté Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení kasační stížnosti I., vázán podle
§109 odst. 2, 3 s. ř. s. jejím rozsahem i důvody. Shledal přitom vady, které musel
zohlednit i z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud předem dalšího odůvodnění připomíná, že stěžovatelka
uplatnila v kasační stížnosti I. kasační důvody, které podřadila §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. Kasační stížnost ovšem směřuje proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby, a z podstaty
věci proto přichází do úvahy pouze speciální ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
(srov. č. 625/2005 Sb. NSS), jemuž Nejvyšší správní soud důvody kasační stížnosti I.
obsahově podřadil.
Městský soud posoudil podání stěžovatelky jako dvě samostatné žaloby a odmítl je
dvěma samostatnými výroky. Tato skutečnost se odrazila i v odůvodnění usnesení
městského soudu, neboť důvody, kterými ospravedlnil odmítnutí prvního podání, by
nepochybně neobstály, kdyby bylo druhé podání posouzeno jako doplnění prvního
podání (žaloby) – v podrobnostech lze odkázat k odůvodnění usnesení městského soudu,
citovanému shora.
Nejvyšší správní soud přitom shledal tento procesní postup městského soudu, a v
příslušném rozsahu i odůvodnění usnesení, nepřezkoumatelným. Městský soud totiž
správně konstatuje, že druhé podání koncipované jako doplnění žaloby bylo podáno v
zákonné lhůtě, ale dodává, že svým obsahem a rozsahem překračuje předpoklady pro
rozšíření žaloby. Tento obecně koncipovaný závěr přitom zcela postrádá popis
skutkových zjištění, na jejichž základě jej městský soud učinil. Žalobce může ve smyslu
ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. ve lhůtě pro podání žaloby rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji může rozšířit o další žalobní body. Z dikce
citovaného zákonného ustanovení, za použití §71 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je zřejmé, že
totožnost věci je dána zejména rozhodnutím, které je napadáno. V takovém případě je
pak nerozhodný jak rozsah žaloby, tak obsah žalobních bodů a tyto skutečnosti nemohou
být důvodem pro postup soudu, kterým by byl účastník řízení omezen v možnosti rozšířit
žalobu podle §71 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že usnesení městského soudu je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a aniž by tato skutečnost musela být
stěžovatelkou namítána (§109 odst. 3 s. ř. s.), je dán důvod pro zrušení napadeného
rozhodnutí (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nepřezkoumatelnost usnesení městského soudu brání z podstaty věci jeho věcnému
přezkoumání z hlediska jednotlivých stížních námitek. Nejvyšší správní soud proto již
pouze obiter dictum dodává, že v případě věcného přezkumu by zejména ve vztahu k
odůvodnění druhého výroku usnesení městského soudu Nejvyšší správní soud vycházel
ze závěrů svého rozšířeného senátu, zaujatého ve věci vedené u Nejvyššího správního
soudu pod sp. zn. 1 As 38/2006. V této věci, stejně jako v řadě dalších sporů vedených
stěžovatelkou u městského soudu, resp. Nejvyššího správního soudu, byla spornou
otázka, zda je zástupkyně stěžovatelky PhDr. H. V. P. osobou oprávněnou jednat za
stěžovatelku. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že zástupkyně stěžovatelky je
osobou oprávněnou za stěžovatelku jednat, a pro další řízení na tyto závěry odkazuje i
městský soud. Jakkoliv se nejedná o závazný právní názor (§110 odst. 3 s. ř. s.), ale o
názor vyslovený pouze obiter dictum, nepřihlédnutí k němu by v dalším řízení zřejmě
založilo nezákonnost následného rozhodnutí městského soudu.
Stěžovatelka kasační stížností II. rovněž vytkla městskému soudu, že ji nesprávně
označil původním názvem, zatímco první žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
I. uvádí, že vystupuje-li stěžovatelka pod jiným názvem, než pod kterým je evidována u
O. s. s. o. o. (dále jen „Svaz“), není právnickou osobou. Nejvyšší správní soud k tomu
uvádí, že součástí spisů je zápis z členské schůze stěžovatelky ze dne 15. 8. 2005, kdy byla
odsouhlasena změna názvu stěžovatelky. Ze sdělení Svazu ze dne 26. 1. 2007, připojeného
k vyjádření prvního žalovaného ke kasační stížnosti I. vyplývá, že předsednictvo Svazu
odmítlo provést změnu názvu stěžovatelky v evidenci Svazu, neboť nově navržený název
nemá dostatečnou rozlišovací schopnost. Součástí spisu v nyní posuzované věci je i
potvrzení Svazu ze dne 27. 10. 2004 o evidenci stěžovatelky a o skutečnosti, že Svaz je
evidován Ministerstvem vnitra podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve
znění pozdějších předpisů, a že základní organizace mají právní subjektivitu na základě
stanov Svazu. Z těchto stanov (dostupné na www.statorg.cmkos.cz) vyplývá, že právní
subjektivita základních organizací Svazu je fakticky odvozená od Svazu a základní
organizace Svazu jsou přes svoji právní subjektivitu v určitých úkonech Svazem omezeny
(srov. např. čl. 4.1, čl. 5.1, nebo čl. 15 stanov Svazu). Svaz přitom mj. eviduje základní
organizaci pod určitým názvem (čl. 4.1 a čl. 15.5 stanov Svazu), který musí splňovat
požadavky stanov Svazu. Je nepochybné, že při jejich nesplnění nemusí Svaz základní
organizaci zaevidovat. Z uvedeného je zřejmé, že jakkoliv stanovy Svazu výslovně
nehovoří o změně názvu základní organizace, musí být tato změna zaevidována Svazem.
Nestane-li se tak, disponuje základní organizace svojí právní subjektivitou v rozsahu
původní evidence, tj. pod původním názvem. Nelze ale přitom dovodit, že by odmítnutím
registrace pouhé změny názvu zanikla právní subjektivita existující základní organizace.
Vystupuje-li proto stěžovatelka pod novým, dosud nezaevidovaným názvem, a je-li takto
označena i soudem, představuje tato skutečnost vadu řízení, ovšem vadu řízení
odstranitelnou. Tak je tomu v posuzované věci tím spíše, že nevznikly pochyby o
totožnosti subjektu na straně stěžovatelky.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
(Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Na Městském soudu v Praze nyní bude, aby rozhodl mj. o návrhu na ustanovení zástupce
stěžovatelky pro řízení o žalobě a v tomto řízení dále pokračoval.
V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze podle §110 odst. 2 s. ř. s.
rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. července 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu