ECLI:CZ:NSS:2007:8.AZS.18.2006
sp. zn. 8 Azs 18/2006 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: A. K.,
zastoupená Mgr. Gabrielou Tittlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Klientská 46, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2004, čj. OAM-3216/VL-20-
C07-2004, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 7. 7. 2005, čj. 41 Az 31/2004 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2. 12. 2004,
čj. OAM-3216/VL-20-C07-2004. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byla žádost
stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu
se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Obecně namítá, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí a porušil tak §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (dále jen „správní řád“), v důsledku čehož nesprávně posoudil žádost o azyl, dále
namítá neúplnost důkazů, které si správní orgán opatřil, tudíž se nemohl správně zabývat
skutkovými a právními otázkami, čímž porušil §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu,
rovněž namítá, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, není logická vazba mezi
rozhodnutím a podkladem pro ně. Problémy stěžovatelky jsou zdánlivě soukromé a jsou
obrazem poměrů na Ukrajině, přičemž odkazuje na čl. 43 a 53 Příručky k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků.
Podáním ze dne 1. 12. 2005 doplnila, že se v zemi svého původu necítila bezpečná
a u orgánů státní moci, které bagatelizovaly nebezpečí fyzických a psychických útoků
manželem stěžovatelky, nenalezla oporu, resp. jí byla odmítnuta pomoc. Manžel ji začal
napadat po svém návratu z Kosova, kde působil jako profesionální voják. Stěžovatelce
jakožto příslušnici skupiny osob vystavených domácímu násilí byly odpírány podmínky
důstojného života, v této souvislosti poukazuje na Chartu základních práv EU, zejména
čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 6 a čl. 18. Stěžovatelce v případě jejího návratu hrozí ohrožení života
a „nebude jí garantováno právo na život“ a lidskou důstojnost. Pokud tyto důvody
stěžovatelky nebyly v průběhu řízení o azyl zcela zřejmé, stalo se tak v důsledku jazykové
bariéry.
Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž
požádala o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
V kasační stížnosti taktéž požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů. Advokát
byl žalobkyni ustanoven usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
20. 10. 2005, čj. 41 Az 31/2004 – 34.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 20. 1. 2006 uvedl,
že považuje rozsudek krajského soudu i svá rozhodnutí za vydaná v souladu s právními
předpisy a odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky.
Stěžovatelka neuvedla žádnou skutečnost svědčící o pronásledování ve smyslu §12
zákona o azylu. Potíže se soukromou osobou nejsou bez dalšího azylově relevantním
důvodem. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu
za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza
za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza
zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Jde-li o stěžovatelčiny námitky neúplného zjištění skutkového stavu,
nedostatečnosti důkazů, absence logické vazby mezi rozhodnutím a podklady
pro ně a jazykové bariéry, Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o námitky nepřípustné
ve smyslu §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů, neboť je stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
je přezkoumáváno, ač to učinit mohla.
Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení stěžovatelčiny námitky
spočívající v nesprávném posouzení skutkového stavu, konkrétně v nesouhlasu
s posouzením její žádosti jako zjevně nedůvodné s tím, že její problémy jsou pouze
zdánlivě soukromé, neboť patří k sociální skupině osob vystavených domácímu násilí
a že jí byla odepřena ochrana ze strany orgánů státní moci. K tomu lze uvést, že ke zjištění
skutkového stavu věci má v řízení o udělení azylu zásadní význam výpověď žadatele
představovaná vlastní žádostí o udělení azylu a zejména pohovor, jenž je za účelem
zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí správním orgánem prováděn. Stěžovatelka
v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 4. 11. 2004 a v protokolu o pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR provedeném dne
30. 11. 2004 v P. Č. Ú. uvedla, že jediným důvodem její žádosti o azyl jsou rodinné
důvody, resp. napadání manželem, přičemž počínání manžela oznámila na policii pouze
jednou a nečinnost policie se nepokoušela nijak řešit, později se již na orgány státní moci
o pomoc neobrátila. Stěžovatelka tedy neuváděla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by
mohla být pronásledována z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
K namítané příslušnosti k sociální skupině Nejvyšší správní soud poznamenává,
že zákonodárce v ustanovení §12 zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967,
z něhož vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině. V daném případě se o takovou státní represi nejednalo, stěžovatelka,
jak sama uvedla, má obavy z pronásledování svým bývalým manželem, navíc
se ani dostatečně nedomáhala ochrany ze strany orgánů státní moci. Jednání
stěžovatelčina bývalého manžela nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu.
Stěžovatelčin poukaz na čl. 43 a 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, která není právně závazným dokumentem, je zcela obecný,
bez uvedení do souvislostí s její konkrétní situací. Ve své žádosti o azyl a při pohovoru
žádné opodstatněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu neuváděla
a stejně tak ani skutečnosti svědčící pronásledování na „kumulativním“ základě. K jejímu
odkazu na Chartu základních práv EU lze uvést jen tolik, že jde o právně nezávazný
dokument, jenž primárně upravuje práva občanů členských států k Evropské Unii.
Tyto námitky stěžovatelky jsou tedy nedůvodné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu