ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.14.2007
sp. zn. 9 As 14/2007 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a,
zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12,
za účasti společnosti T. I. C. a.s., zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem
v Praze 4, Zelený pruh 95/97, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 14. 9. 2006, č. j. 30 Ca 34/2006 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen uhradit společnosti T. I. C. a.s., se sídlem v P. 3, c. .,
K č. d. 25a, náklady řízení o kasační stížnosti v celkové výši 2856 Kč, k rukám
právního zástupce Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta se sídlem v Praze 4, Zelený pruh
95/97, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Stěžovatel, Krajský úřad Olomouckého kraje, jako právní nástupce Okresního úřadu
v Prostějově, kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově,
referátu regionálního rozvoje, ze dne 16. 8. 2002, č. j. RR 358/2002 Ti,
a rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 7. 2002,
č. j. SÚ/2895/02-Tom. Rozhodnutím stavebního úřadu byl zamítnut návrh společnosti T. I. C.
a.s. (dříve T. I. C. C. a.s., dále jen „žalobce“) na vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene
pro stavbu „Tranzitní telekomunikační trasa“, úsek V. – O.. Výše zmíněným rozhodnutím
Okresního úřadu v Prostějově pak bylo zamítnuto odvolání žalobce proti prvostupňovému
rozhodnutí.
67
Stěžovatel v prvé řadě navrhl, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Svůj návrh odůvodnil tím, že jako správní orgán je vázán lhůtami stanovenými ve správním
řádu a vzhledem k obsahu rozsudku krajského soudu bude nucen vydat nové rozhodnutí,
které bude existovat vedle budoucího rozsudku Nejvyššího správního soudu s tím, že jejich
obsah může, ale nemusí, být stejný. Dále je toho názoru, že krajský soud při přezkoumávání
správních rozhodnutí vybočil z mezí daných §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a tato rozhodnutí zrušil
z jiného důvodu, než bylo žalobou požadováno. Stěžovatel dále s odkazem na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 As 11/2003, uvedl, že nelze
dovodit subjektivní oprávnění na vyvlastnění, a proto se ani nelze u soudu dovolat zkrácení
na takovém právu. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel mimo výše uvedené
i za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nezákonný pro nesprávné posouzení právních
otázek. Mezi účastníky řízení je spornou především otázka, zda byl stavební úřad povinen
zřídit věcné břemeno podle ustanovení §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb.,
o telekomunikacích a změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o telekomunikacích“), i poté, co byla stavba (v tomto případě stavba telekomunikačního
zařízení) již postavena, resp. započata. Stěžovatel má za to, že tomu tak není. Rovněž výrok
o náhradě nákladů řízení není v souladu se zákonem.
Žalobce se k podané kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že nesouhlasí s tím,
aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, jelikož pro to nejsou splněny podmínky
dle §73 odst. 2 s. ř. s. Kromě toho se neztotožnil se závěrem stěžovatele, že by krajský soud
při svém rozhodování porušil ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. a že by jeho rozhodnutí
bylo nepřezkoumatelné. Věcně zastává na výklad §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích
zcela opačný názor než stěžovatel a tvrdí, že za splnění zákonem stanovených požadavků
byl stavební úřad povinen zřídit věcné břemeno kdykoliv.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci bylo
podstatným způsobem porušeno ustanovení o řízení před správním orgánem a toto porušení
mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Dle právního názoru krajského
soudu v otázce posouzení §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích zůstávají veškeré atributy
rozhodovací činnosti stavebnímu úřadu zachovány i poté, co již došlo k zásahu do práv
vlastníků pozemků dotčených předmětnou stavbou. Stavební úřad tedy nemůže s poukazem
na jinou (soukromoprávní soudní) proceduru popírat vlastní kompetenci věc posoudit
a rozhodnout o ní jen proto, že o návrhu nelze z faktických důvodů rozhodnout
před započetím stavby. Krajský soud se tedy ztotožnil s právním názorem žalobce.
Mimo náhrady nákladů řízení o žalobě rozhodl dle §110 odst. 2 s. ř. s. i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti. Řízení o ní předcházelo vydání napadeného rozsudku v této věci,
když původní rozsudek krajského soudu v této věci a na něj navazující rozsudek Nejvyššího
správního soudu byly zrušeny usnesením zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, věc byla předána zpět krajskému soudu,
který po zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodl tak, že úspěšný žalobce
má nárok dle §60 odst. 1 s. ř. s. i na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní jako důvody
uplatňuje skutečnosti dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost napadeného
rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost tohoto rozho dnutí spočívající v nedostatku důvodů a v jiné vadě řízení
68
před soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jako první se Nejvyšší správní soud zabýval stížnostní námitkou směřující
proti vybočení z mezí daných §75 odst. 2 s. ř. s. Argumentaci, kterou se stěžovatel snaží
dovodit neexistenci subjektivního veřejného práva žalobce, dle názoru Nejvyššího správního
soudu nelze akceptovat. V daném případě se jedná o veřejné subjektivní právo na zřízení
věcného břemene, resp. vydání rozhodnutí ve věci jeho návrhu na zřízení věcného břemene,
a to při splnění zákonem stanovených požadavků. V tomto ohledu jde tedy argumentace
stěžovatele nesprávným směrem, nehledě na to, že použitá judikatura byla v daném případě
použita selektivně a účelově; samo stěžovatelem citované usnesení rozšířeného senátu ze dne
12. 10. 2004, č. j. 5 As 11/2003 – 50, publikované na www.nssoud.cz, konstatuje,
že rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva
zřízením věcného břemene je veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí
náleží správním soudům. V daném případě se při rozhodování o nuceném omezení
vlastnického práva uplatňuje veřejnoprávní metoda právní regulace a je tedy plně na místě
přezkum v rámci správního soudnictví, jemuž lze jistě podrobit i situaci, kdy stavební úřad
návrh na zřízení věcného břemena ve smyslu §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích zamítne
tak, jako se to stalo v případě žalobce.
Námitku stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu
neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné,
že spornou otázkou v posuzovaném případě bylo, zda-li je stavební úřad oprávněn zřídit
věcné břemeno podle ustanovení §91 odst. 3 telekomunikačního zákona i poté, co byla stavba
telekomunikačního zařízení postavena, popřípadě zahájena. V tomto ohledu krajský soud
dostatečně jasně konstatoval, z jakých důvodů považuje všechny atributy rozhodovací
činnosti příslušného stavebního úřadu za zachované s tím, že zákonem svěřená kompetence
stavebního úřadu není závislá na tom, kdy je návrh podán. Současně rovněž připomněl
judikaturu Nejvyššího správního soudu, která konvenuje s daným právním názorem.
Stěžejní námitkou ve věci tedy zůstala námitka nesprávného právního posouzení
otázky časového omezení zřízení věcného břemene podle §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se této věci
vycházela z názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 – 66,
publikovaném pod č. 630/2005 Sb. NSS. V něm bylo vysloveno, že „příslušný stavební úřad
nemůže zamítnout návrh na zřízení věcného břemene podle §91 odst. 3 zákona
č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, jen s poukazem na skutečnost,
že žádost je podána až po provedené pokládce telekomunikační sítě.“ Poté, co sedmý senát
Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě k právnímu názoru
odlišnému od názoru již vyjádřeného v citovaném rozsudku, byla problematika
zřízení věcného břemene stavebním úřadem až po zřízení stavby podle §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích v souladu s ustanovením §17 odst. 1 s. ř. s. postoupena usnesením
ze dne 27. 7. 2006, č. j. 7 As 67/2005-33 (na něž rovněž odkazoval stěžovatel v kasační
stížnosti), k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Nicméně usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 3. 2007, pod sp. zn. 7 As 67/2005, byl tento právní názor potvrzen, když bylo rozšířeným
69
senátem konstatováno, že považuje omezení vlastnického práva, k nimž zákonodárce
zákonem o telekomunikacích přistoupil, za proporcionální, tedy jako taková,
jež jsou v souladu s jinými ústavněprávními garancemi, a současně je považuje za taková,
jež šetří jejich podstatu a smysl ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Omezení vlastnického práva plynoucí z možnosti vyslovit ex actu zřízení věcného břeme ne
k části nemovitosti pro účely zřízení a provozování telekomunikačního podzemního vedení
vyplývají ze zákona, jsou ve veřejném zájmu a náleží za ně náhrada. Takové omezení
je legitimní a proporcionální. Časový okamžik, kdy by tak mohl orgán veřejné moci
konstituovat ono omezení, pak nepovažuje rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
za určující. S ohledem na tento závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu,
který je podrobně uveden v odůvodnění usnesení sp. zn. 7 As 67/2005 ze dne 20. 3. 2007
(www.nssoud.cz), ani tato námitka stěžovatele nebyla důvodná.
Závěrečnou kasační námitku směřující proti výroku o nákladech řízení nemohl
Nejvyšší správní soud přezkoumat, neboť dle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je taková
námitka nepřípustná. V této souvislosti zdejší soud uvádí, že systém opravných prostředků
v soudním řízení, aby šetřil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a respektoval
principy materiálního právního státu, musí nalézt přiměřenou rovnov áhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení
(ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích může oslabovat
právní jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud
(viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, publikovaný pod č. 424/2001 Sb.,
jakož i pod č. 164 Sb. n. u. US, svazek 24, str. 201; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003,
sp. zn. III. ÚS 150/03, publikovaný pod č. 128 S. n. u. US, svazek 31, str. 149); žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum.
Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného,
respektive přezkumných, řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je kasační
námitka směřující toliko do výroku o nákladech řízení nepřípustná a za této situace
tedy nemohl Nejvyšší správní soud postupovat jinak, než ji ze svého přezkumu vyloučit.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelem dle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., sám neshledal vady řízení
uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž přihlíží z úřední povinnosti, a proto kasační stížnost
v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítl.
Ve vztahu k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané
kasační stížnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem na rozhodnutí ve věci
samé již o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli
náhrada nákladů řízení nepřísluší, a žalobci, který byl v řízení úspěšný, byla přiznána náhrada
nákladů podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 2100 Kč a paušální
70
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, zvýšených o DPH v sazbě 19 % ve výši 456 Kč,
celkem tedy 2856 Kč. Tato částka bude uhrazena stěžovatelem žalobci do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu