ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.16.2007
sp. zn. 9 As 16/2007 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a,
zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12,
za účasti společnosti T. I. C. C. R. a.s., zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem
se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2006, č. j. 30 Ca 126/2006 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen uhradit společnosti T. I. C. C. R. a.s., se sídlem v P. 3,
c. N. IV., K č.d. 25a, náklady řízení o kasační stížnosti v celkové výši 2856 Kč,
k rukám právního zástupce Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta se sídlem v Praze 4, Zelený
pruh 95/97, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Stěžovatel, Krajský úřad Olomouckého kraje, jako právní nástupce Okresního úřadu
v Prostějově, kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově,
referátu regionálního rozvoje, ze dne 16. 8. 2002, č. j. RR 357/2002 Ti, a rozhodnutí
Městského úřadu v Prostějově (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 7. 2002, č. j. SÚ/2896/02-
Tom (v rozsudku krajského soudu chybou v psaní uvedeno SÚ/2894/02-Tom). Rozhodnutím
stavebního úřadu byl zamítnut návrh společnosti T. I. C. C. R. a.s. (dále jen „žalobce“)
na vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene pro stavbu „Tranzitní telekomunikační
trasa“, úsek V. – O. Výše zmíněným rozhodnutím Okresního úřadu v Prostějově pak bylo
zamítnuto odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí.
Stěžovatel v prvé řadě navrhl, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Svůj návrh odůvodnil tím, že jako správní orgán je vázán lhůtami stanovenými ve správním
řádu a vzhledem k obsahu rozsudku krajského soudu bude nucen vydat nové rozhodnutí,
které bude existovat vedle budoucího rozsudku Nejvyššího správního soudu s tím, že jejich
obsah může, ale nemusí, být stejný. Dále je toho názoru, že krajský soud při přezkoumávání
správních rozhodnutí vybočil z mezí daných §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a tato rozhodnutí
zrušil z jiného důvodu, než bylo žalobou požadováno. Stěžovatel dále s odkazem
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 As 11/2003, uvedl,
že nelze dovodit subjektivní oprávnění na vyvlastnění, a proto se ani nelze u soudu dovolat
zkrácení na takovém právu. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel mimo výše
uvedené i za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nezákonný pro nesprávné posouzení
právních otázek. Mezi účastníky řízení je spornou především otázka, zda byl stavební úřad
povinen zřídit věcné břemeno podle ustanovení §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb.,
o telekomunikacích a změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o telekomunikacích“), i poté, co byla stavba (v tomto případě stavba telekomunikačního
zařízení) již postavena, resp. započata. Stěžovatel má za to, že tomu tak není.
Žalobce se k podané kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že nesouhlasí s tím,
aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, jelikož pro to nejsou splněny podmínky
dle §73 odst. 2 s. ř. s. Kromě toho se neztotožnil se závěrem stěžovatele, že by krajský
soud při svém rozhodování porušil ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. a že by jeho rozhodnutí
bylo nepřezkoumatelné. Věcně zastává na výklad §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích
zcela opačný názor než stěžovatel a tvrdí, že za splnění zákonem stanovených požadavků
byl stavební úřad povinen zřídit věcné břemeno kdykoliv.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v projednávané
věci bylo podstatným způsobem porušeno ustanovení o řízení před správním orgánem
a toto porušení mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Dle právního
názoru krajského soudu v otázce posouzení §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích zůstávají
veškeré atributy rozhodovací činnosti stavebnímu úřadu zachovány i poté, co již došlo
k zásahu do práv vlastníků pozemků dotčených předmětnou stavbou. Stavební úřad
tedy nemůže s poukazem na jinou (soukromoprávní soudní) proceduru popírat vlastní
kompetenci věc posoudit a rozhodnout o ní jen proto, že o návrhu nelze z faktických důvodů
rozhodnout před započetím stavby. Krajský soud se tedy ztotožnil s právním názorem
žalobce.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní jako důvody
uplatňuje skutečnosti dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost napadeného
rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů a v jiné vadě řízení
před soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jako první se Nejvyšší správní soud zabýval stížnostní námitkou směřující
proti vybočení z mezí daných §75 odst. 2 s. ř. s. Argumentaci, kterou se stěžovatel snaží
dovodit neexistenci subjektivního veřejného práva žalobce, dle názoru Nejvyššího správního
soudu nelze akceptovat. V daném případě se jedná o veřejné subjektivní právo na zřízení
věcného břemene, resp. vydání rozhodnutí ve věci jeho návrhu na zřízení věcného břemene,
a to při splnění zákonem stanovených požadavků. V tomto ohledu jde tedy argumentace
stěžovatele nesprávným směrem, nehledě na to, že použitá judikatura byla v daném případě
použita selektivně a účelově; samo stěžovatelem citované usnesení rozšířeného senátu
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 As 11/2003 – 50, publikované na www.nssoud.cz, konstatuje,
že rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva
zřízením věcného břemene je veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí
náleží správním soudům. V daném případě se při rozhodování o nuceném omezení
vlastnického práva uplatňuje veřejnoprávní metoda právní regulace a je tedy plně na místě
přezkum v rámci správního soudnictví, jemuž lze jistě podrobit i situaci, kdy stavební úřad
návrh na zřízení věcného břemena ve smyslu §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích zamítne
tak, jako se to stalo v případě žalobce.
Námitku stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu
neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné,
že spornou otázkou v posuzovaném případě bylo, zda-li je stavební úřad oprávněn zřídit
věcné břemeno podle ustanovení §91 odst. 3 telekomunikačního zákona i poté, co byla stavba
telekomunikačního zařízení postavena, popřípadě zahájena. V tomto ohledu krajský soud
dostatečně jasně konstatoval, z jakých důvodů považuje všechny atributy rozhodovací
činnosti příslušného stavebního úřadu za zachované s tím, že zákonem svěřená kompetence
stavebního úřadu není závislá na tom, kdy je návrh podán. Současně rovněž připomněl
judikaturu Nejvyššího správního soudu, která konvenuje s daným právním názorem.
Stěžejní námitkou ve věci tedy zůstala námitka nesprávného právního posouzení
otázky časového omezení zřízení věcného b řemene podle §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se této věci
vycházela z názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 – 66,
publikovaném pod č. 630/2005 Sb. NSS. V něm bylo vysloveno, že „příslušný stavební úřad
nemůže zamítnout návrh na zřízení věcného břemene podle §91 odst. 3 zákona
č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, jen s poukazem na skutečnost,
že žádost je podána až po provedené pokládce telekomunikační sítě.“ Poté, co sedmý senát
Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě k právnímu názoru odlišnému
od názoru již vyjádřeného v citovaném rozsudku, byla problematika zřízení
věcného břemene stavebním úřadem až po zřízení stavby podle §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích v souladu s ustanovením §17 odst. 1 s. ř. s. postoupena usnesením
ze dne 27. 7. 2006, č. j. 7 As 67/2005-33 (na něž rovněž odkazoval stěžovatel v kasační
stížnosti), k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Nicméně usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 3. 2007, pod sp. zn. 7 As 67/2005, byl tento právní názor potvrzen, když bylo rozšířeným
senátem konstatováno, že považuje omezení vlastnického práva, k nimž zákonodárce
zákonem o telekomunikacích přistoupil, za proporcionální, tedy jako taková,
jež jsou v souladu s jinými ústavněprávními garancemi, a současně je považuje za taková,
jež šetří jejich podstatu a smysl ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Omezení vlastnického práva plynoucí z možnosti vyslovit ex actu zřízení věcného břemene
k části nemovitosti pro účely zřízení a provozování telekomunikačního podzemního vedení
vyplývají ze zákona, jsou ve veřejném zájmu a náleží za ně náhrada. Takové omezení
je legitimní a proporcionální. Časový okamžik, kdy by tak mohl orgán veřejné moci
konstituovat ono omezení, pak nepovažuje rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
za určující. S ohledem na tento závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu,
který je podrobně uveden v odůvodnění usnesení sp. zn. 7 As 67/2005 ze dne 20. 3. 2007
(www.nssoud.cz), ani tato námitka stěžovatele nebyla důvodná.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelem dle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., sám neshledal vady řízení
uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž přihlíží z úřední povinnosti, a proto kasační stížnost
v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítl.
Ve vztahu k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané
kasační stížnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem na rozhodnutí ve věci
samé již o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů
řízení nepřísluší, a žalobci, který byl v řízení úspěšný, byla přiznána náhrada nákladů
podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 2100 Kč a paušální
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, zvýšených o DPH v sazbě 19 % ve výši 456 Kč,
celkem tedy 2856 Kč. Tato částka bude uhrazena stěžovatelem žalobci do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu