ECLI:CZ:NSS:2007:NAD.8.2007:40
sp. zn. Nad 8/2007 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce Mgr. M. Š., proti
žalovanému: a) Městský soud v Praze, Praha 2, Spálená 2, b) Ministerstvo spravedlnosti,
Praha 2, Vyšehradská 16, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správních orgánů,
o návrhu žalovaného a) na přikázání věci jinému soudu,
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 1/2007 se přikazuje
Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 2. 1. 2007 u věcně a místně příslušného Městského soudu v Praze
žalobu na ochranu proti nečinnosti správních orgánů. Jedním z těchto orgánů byl rovněž
Městský soud v Praze [ „žalovaný a)“ ]. K nečinnosti mělo dojít v případě žalovaného a)
ve věci žádosti žalobce ze dne 3. 8. 2006, adresované žalovanému a) podle zákona č.
106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Požadovanou informací bylo poskytnutí informací o všech pravomocných soudních
rozhodnutích vydaných v právní věci žalobce JUDr. F. H., CSc., proti žalované České
republice, které Městský soud v Praze vedl pod sp. zn. 37 C 127/2002, zejména informace
o obsahu usnesení Městského soudu v Praze čj. 37 C 127/2002-14 ze dne 23. 12. 2002,
usnesení Vrchního soudu v Praze čj. 1 Co 59/2003-45 ze dne 11. 3. 2003 a o obsahu
dalších rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, kterými byla
řízení v uvedených právních věcech skončena a dále informace o všech dalších
pravomocných rozhodnutích, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydaných v
uvedených právních věcech.
Městský soud v Praze předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci
jinému krajskému soudu (§9 odst. 1 s. ř. s.). Svůj návrh odůvodnil tím, že v řízení
vystupuje jako jeden z žalovaných správních orgánů, neboť žaloba směřuje proti
nečinnosti soudních funkcionářů (tj. předsedy soudu, případně místopředsedy soudu)
soudu, u něhož působí soudci, kteří by měli o podané žalobě rozhodovat, přičemž by tato
skutečnost mohla zavdat objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců
specializovaných senátů správního soudnictví městského soudu. Žalovaný a) ve svém
návrhu odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2005, čj.
4 As 14/2004-70.
Ministerstvo spravedlnosti [ „žalovaný b)“ ]se k návrhu na delegaci nevyjádřilo.
Žalobce s návrhem na přikázání věci nesouhlasil. Svůj názor odůvodnil odkazem na
znění článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( „nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci“ ) a poukázal na nálezy Ústavního soudu, v nichž Ústavní soud vyložil
vztah jurisdikční složky a správní složky soudní moci. Zdůraznil, že jeho žaloba nesměřuje
proti městskému soudu jakožto „soudu“, nýbrž proti městskému soudu v postavení
správního orgánu a prohlásil, že nemá pochybnosti o nestrannosti a nepodjatosti senátu,
jemuž podle rozvrhu práce přísluší věc projednat. Citoval rozsáhle z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2005, čj. 4 As 14/2004-40, avšak dle jeho názoru se v jeho
právní věci nejedná o skutkově ani právně shodný případ, který by měl Nejvyšší správní
soud posuzovat obdobně. Alternativně, pro případ, že by se Nejvyšší správní soud s jeho
právním názorem neztotožnil, navrhl, aby věc byla přikázána Krajskému soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud shledal návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci
jinému než místně příslušnému soudu důvodným.
Ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat
věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců
specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. Podle §9 odst. 3
s. ř. s. mají účastníci právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána.
V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna
vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc
jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout. S ohledem na výše uvedené
skutečnosti nelze pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného
městského soudu sestavit senát, a z toho důvodu jsou splněny zákonné podmínky pro
přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, kterému podle rozvrhu práce přísluší
věc projednat, poukázala na důvody pro vyloučení všech soudců, kteří vyřizují agendu
správního soudnictví, neboť v projednávané věci je žalovaným předseda tohoto soudu. V
těchto případech lze mít důvodné pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců, protože
žalovaným správním orgánem je Městský soud v Praze, což je subjekt totožný se
správním soudem, který by měl ve věci rozhodnout. Všichni soudci specializovaných
senátů tohoto soudu jsou proto vyloučeni pro možnou podjatost.
Ke vztahu objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců v situaci, kdy by měli
rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí předsedy soudu u něhož sami působí, Nejvyšší
správní soud odkazuje na žalobcem i žalovaným citované rozhodnutí zdejšího soudu ze
dne 30. 9. 2005, čj. 4 As 14/2004-40. Na tomto názoru setrvává i v případě nyní
posuzovaném, a to i pokud jej konfrontuje s názory žalobce. Žalobce staví svoji
argumentaci na skutkové a právní odlišnosti posuzovaných případů. Při vážení tohoto
argumentu je třeba konstatovat, že navzdory odlišnému skutkovému základu obou
případů mezi nimi lze nalézt shodné rysy. V obou případech žaloba směřovala proti
soudu, který by měl o věci rozhodovat, byť v nyní posuzovaném případě je soud v pozici
správního orgánu. Zdejší soud v citovaném rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního
soudu dne 30. 9. 2005, čj. 4 As 14/2004-40, dostupný na www.nssoud.cz) vyslovil, „že
vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně
prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti
pochybnost“.
V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa
sua“, dle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty
musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána
jako zásady spravedlnosti a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním
právu (srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).
Nejvyšší správní soud se také plně ztotožňuje s právními názory, které ve svých
rozhodnutích vyjádřil Ústavní soud [např. nález ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. II ÚS 218/97,
(dostupný na www.judikatura.cz) nebo ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. IV ÚS 466/97, Sb. n.
u.US Svazek č.10 Nález č.38 str. 251] o rozdělení a přísném oddělení soudní moci na
složku jurisdikční a správní, ale současně poukazuje na to, že tyto závěry je nutno při
jejich aplikaci posuzovat v kontextu, který vyjádřil Ústavní soud v nálezu pléna ze dne
11. 7. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 18/06 [č. 397/2006 Sb.]. V něm Ústavní soud vyslovil, že
„výkon státní správy soudů neodpovídá svojí povahou obecnému vymezení výkonu státní správy. Jedná se
v tomto případě o specifickou činnost vykonávanou pouze uvnitř soudní soustavy a podmiňující více či
méně vlastní rozhodovací činnost soudů“ a dále v nálezu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06
(dostupný na www.judikatura.cz) konstatoval, že „funkce předsedy soudu je neoddělitelná od
funkce soudce, není možné konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní
správy na straně jedné a soudce na straně druhé.“.
Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší správní soud přikazuje předmětnou věc
k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. března 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu